Fallout Bohemia Kapitola 9 - Střípky Minulosti

Anotace: Neprozkoumané a nevyrabované budovy nemusí vždy znamenat výhru.

Sbírka: Fallout Bohemia

Tvoje zvědavost tě bude stát život.

Venku bylo o něco chladněji, ale ne o tolik, jen když se trošku zvednul vítr tak jsem litoval zmasakrovaného oblečení. Kromě zbraní a nábojů mě tížil malý baťoh, vrátím ho Kristýně dřív, než se probere, a její věci taky. Ke stavbě jsem se pokusil dostat podél stěny nádraží, ale to jen do chvíle, než jsem narazil na místo, kam asi předchozí majitelé chodili vykonávat potřebu. Čekal bych, že mě smrad varuje dřív, než do toho šlápnu, ale můj nos toho měl za těch pár dní asi dost. Změna přístupu, šel jsem přes zbytky aut. Doslova přes ně. Mezi nimi nebyla ani jedna úzká cestička kudy se protáhnout. Některá z aut ještě měla uvnitř pozůstatky svých posádek, kterým se nepodařilo dostat se ven. Zrezavělé plechy zlověstně skřípaly a vrzaly jak jsem přes ně přecházel s grácií opilce, ale nakonec se mi povedlo dostat se na druhou stranu. Jednou jsem málem spadnul, když se mi Pip Boy varovně rozpípal. V okolí naměřil nízkou radiaci, ale jakmile jsem se dostal z korby auta, na kterém jsem stál, opět se uklidnil.

Sotva jsem přišel ke dveřím, Pip Boy znovu pípnul, tentokrát žádná radiace, ale na mapě se hned vedle nádraží objevila další značka. Podle něj, budova přede mnou byla pošta. CZta mi do ruky vklouzla skoro sama. Přeci jenom, je dobré jako cizinec dodržovat místní zvyky.

Zabral jsem za kliku a opřel se do dveří ramenem, těžké kovové veřeje se ani nepohnuly. Zkusil jsem to ještě jednou a nic. S touhle variantou jsem nepočítal. Někdo jiný se tu kdysi také zkoušel dostat dovnitř, na jinak hladkém povrchu zelo několik nepříliš hlubokých otlačenin. Pro lepší průzkum jsem rozsvítil Pip Boye, i když mi došlo, že jestli se někdo dívá, tak teď mě musí krásně vidět.

Přeci jenom se jasnější světlo vyplatilo. Vedle dveří byl do zdi zapuštěný omlácený terminál, který jsem předtím ve tmě přehlédnul. Obrazovka byla tmavá a táhly se po ní praskliny. Tlačítko pro spuštění bylo pod monitorem a po jeho zmáčknutí se přístroj překvapivě probral k životu. V němém úžasu nad odolností součástek jsem sledoval, jak po tmavě zelené obrazovce kmitají načítací sekvence. Po chvilce se obraz usadil na menu, ze kterého vedlo několik možností. Kromě ceníku služeb, termínu dodání a informacích o balíčcích tam byla ta nejdůležitější. Odemknout dveře. V duchu jsem se poplácal po rameni, jaký jsem pašák a zvolil příslušnou volbu.

Neověřený uživatel, proveďte autorizaci, vybafnul na mě terminál žádost o heslo. Nevěřícně jsem zamrkal na poblikávající kurzor a v duchu ještě jednou proklel toho, kdo si vymyslel zamknuté lékárničky a hesla do veřejných budov.

Opatrně jsem se rozhlédl po okolí a schoval CZtu do pouzdra. Pro jistotu jsem i zhasnul, terminál vydával dost světla sám o sobě. Jedno rychlé restartování a už jsem byl připojený jako certifikovaný údržbář. Tenhle trik se dá udělat právě jen s Pip Boyem, jinak se systém načte úplně normálně. Takhle mi nabídnul výběr z použitých slov, která měla správný počet znaků jako heslo. Podle všeho mělo mít sedm znaků a obrazovka mi potencionálních odpovědí nabízela opravdu velký počet.

Při každém sebemenším hluku jsem s sebou trhnul a šahal po CZetě. Takhle venku, s nasvícenou tváří se mi nedařilo dostatečně se soustředit. Navíc mě začalo hryzat svědomí, že kašlu na Janu a Kristýnu.

Šestkrát mi systém vyhrožoval odpojením a šestkrát jsem musel systém restartovat, než se mi nakonec povedlo najít to správné heslo. Doprava. Taky mě to mohlo napadnout dřív.

O jedno autorizování později zajely se skřípáním, které mi připadalo, že je musí slyšet široko daleko, západky do lůžek ve zdech. Bohužel, dveře zůstaly tvrdohlavě zavřené. Na obrazovce ještě přeběhla zpráva o trvající pohotovosti, ale zbytek textu zmizel dříve, než se mi povedlo ho dočíst.

Odemknuté dveře šly otevřít asi stejně snadno, jako kdybych se snažil odtlačit vraky na parkovišti holýma rukama. S funěním se mi nakonec podařilo otevřít jedno křídlo natolik, že jsem viděl dovnitř.

Tma. Kromě několika zelených světýlek na zdech, mi vše zůstalo skryto.

Po chvilce zápasení se mi podařilo bokem protáhnout dovnitř, jen jsem si pak musel z venku sebrat brokovnici a baťoh.

Na mé levé straně byl opět terminál a tenhle už zářil přátelskou zelení. Pro všechny případy jsem dveře opět zavřel a za uši rvoucího skřípaní zamkl, heslo naštěstí platilo pro oba terminály. Jistota je jistota.

Uvnitř bylo neskutečné ticho, rušené jen mým funěním. Zběžná kontrola terminálu mi neodhalila nic nového. Vypínač je asi někde jinde.

Nezbývalo, než si opět rozsvítit Pip Boye. Jenže i ve světle lampičky nebylo moc vidět. I tak, lepší než nic, alespoň jsem viděl, kudy jdu. Podlaha byla z velkých dlaždic s geometrickým vzorem. Uprostřed haly se táhla řada křesel a stolků, po stranách přepážky. K jedné jsem přistoupil a pozorněji ji prozkoumal. Sklo bylo alespoň pět centimetrů silné a táhlo se až k nízkému stropu. Stavitelé asi nechtěli, aby se někdo nepovolaný dostal dál, zasadily ho do ocelového rámu. Na druhé straně skla byl vidět jen stůl, židle a spousta kartoték postavených u zdi haly. Stejně to vypadalo u všech ostatních přepážek, ke kterým jsem se podíval.

Přesně naproti dveřím, kterými jsem přišel, byli jedny podstatně menší a na škvíru otevřené. Pro nedostatek možností, jsem se vydal právě k nim a halou se nesla ozvěna mých kroků.

Dveře vedly na úzkou chodbu, která byla po kotníky zavalená různým harampádím, židle, věšáky, někdo dokonce přihodil jízdní kolo. Musel jsem si dávat dobrý pozor, abych nezakopl.

Po pár krocích se přede mnou z chodby ozvalo tlumené zasyčení a o podlahu cvakly dva kroky.

„Červen-ý kód, n-epřítel v bud-ově,“ ozval se mechanický hlas. Mluvčí neuměl dobře vyslovovat a dělal náhodné pomlky ve slovech. Podle pomalé chůze se mu nedařilo ani pořádně zvedat nohy.

To já jsem s chůzí problém neměl. Naopak, překážkovou dráhu zpět do haly se mi povedlo zvládnout v rekordním čase.

Opustit poštu se mi nechtělo, tak jsem vykukoval zpoza rohu, co se to vlastně probudilo. S řinčením se do chodby vpotácela lidská silueta a málem narazila do stěny. Hlava tomu ve tmě svítila jak lampička a já se snažil vzpomenout, kde jsem něco podobného už viděl.

„Iden-tifikuj-te se,“ zaburácel a s praskáním lámaného dřeva si dělal cestu skrz chodbu.

„Jdu si pro dopis?“ Byl to dobrý pokus, přeci jenom jsme na poště.

Hluk v chodbě ustrnul a bylo slyšet jen jemné bzučení elektroniky.

„Ne-platné, bě-hem stavu ohro-žení je po-šta civilistům uzavřena.“ deklaroval stroj a s rachocením vyrazil vpřed.

Tak si zásilku nevyzvednu. Ale mohl bych nějakou podat. Turupit vystřídala CZtu, zapumpoval jsem s předpažbím a náboj lehce vklouznul do hlavně.

Mechanický strážce si ničeho nevšiml a dál kráčel vpřed stejným tempem, podle dopadajících kroků už byl kousek od dveří.  Schoval jsem se za roh, vypnul lampu a čekal, až vystrčí hlavu.

„Vši-chni zákona dbalý ob-čané opustí prostor,“ ohlásil svůj příchod protectron. Paměť mi naskočila sotva prošel skrz dveře. Naštěstí mu hlava zářila jak několika set wattový reflektor. Kovové sudovité tělo tvořilo s hlavou jeden celek, paže měly naběhlá předloktí a místo dlaní byly zakončené třemi kovovými spáry, sloužícími jako prsty. Na krátkých nohách působil dost vratce až nemotorně, přesto se mu povedlo prorazit si cestu skrz chodbu. Celý byl natřen na světle modrou a na hrudníku měl bílou barvou namalovanou obálku.

Ještě o mě nevěděl, tak jsem mu namířil na hlavu a stiskl spoušť.

Ozvala se ohlušující rána, až mi začalo pískat v uších, broky se s nechutně vysokým zavytím odrazily od pošťáka. Brokovnice mi po výstřelu málem vylítla z prstů a pažba mi bolestivě narazila do ramene. Podle všeho jsem byl jediný, komu střelba ublížila. Tedy, když nepočítám oprýskanou barvu a trošku promáčklý pancíř. Vedle, trošku zbytečně mě napadlo.

„Použi-tí smrtelné síly schváleno,“ promluvil pošťák a znělo to docela pomstychtivě. Teď už věděl, kde jsem tak mi mohl věnovat veškerou svou pozornost. Koukat se do černých hlavní laserů s větším výkonem než má CZta nebylo příjemné. Ještě nepříjemnější bylo, že vedle hlavy na levé straně měl namontovanou další energetickou zbraň. Nenechal mě moc dlouho hádat co to je, a rovnou z ní vystřelil.

K mému štěstí, neměl pořádně namířeno, musel se otáčet celým tělem, aby mě dostal do zaměřovače, takže koule zářivě zeleného plazmatu proletěla asi metr ode mě a se syčením vyleptala díru skrz neprůstřelné sklo u jedné z přepážek. I na ten metr bylo cítit, jak z ní sálalo teplo.

Tohle byla dostatečná pobídka k tomu, abych se zvednul a našel si krytí. Na místo kde jsem se před chvílí krčil, dopadla hustá sprška rudých laserových paprsků. Kus dlaždice to teplo nevydržel a tiše puknul.

Bohužel, jako jediné dostupné krytí se nabízela křesla uprostřed haly. Nevěřil jsem, že by vydržela moc dlouho, ale pořád lepší než stát v otevřeném prostoru.

Po nejrychlejším sprintu v mém životě jsem měl mezi sebou a tím kovovým šmejdem slabou vrstvu látky a molitanu. Oboje poněkud hořlavé materiály. A skutečně, chytly hned po prvních zásazích laserem. K spálenému střelnému prachu a ozónu se přidal i štiplavý pach hořícího plastu a zvedl se hustý černý kouř. Jednu výhodu to ale mělo. Střelba ustala a i přes praskání plamene jsem jasně slyšel, že se plecháč opět pohnul. Mým směrem. Riskovat přeběhnutí za nehořící křeslo mi připadalo jako asistovaná sebevražda plazmou.

„Vyjdě-te s rukama na-d hlavou a nechte se zpo-pelni-t,“ nabídl mi nabídku, která mi nezněla moc férově.

„Ani náhodou ty zmetku plechovej!“ zakřičel jsem na něj a opět zapumpoval předpažbím, kouřící nábojnice opsala nízký oblouk, než cinkla o podlahu.

Zpoza dýmu bylo špatně vidět, i tak kolébající hlava zářila jako maják. Přibližoval se docela rychle, ale stále nestřílel.

To já pro změnu na nic nečekal a zaklesnul Turupit do ramene. Teď, když jsem věděl, co dokáže, jsem byl na zpětný ráz víc připravený.

Ten šmejd snad věděl, že na něj mířím, tak po mě zničehonic vystřelil. A to z té hnusné ramenní zbraně. Jak jsem se instinktivně skrčil, omylem jsem zabral za spoušť. Trhnul jsem s sebou fakt pěkně a skončil rozpláclý na zádech. Naštěstí, další koule plazmy mi dýchla nad hlavou a nebyl to pocit, který bych toužil si zopakovat. Broky opět s minimálními škodami ale vysokým zaječením sklouzly po pancíři a zanechaly za sebou pouze drobné oděrky. Náraz proudu železa ho donutil zavrávorat, takže jeho další výstřel zahučel mimo.

Turupit se ukázala jako zničující zbraň, zatím ale spíš pro mě. Děkoval jsem bůh ví komu, že se odražené broky nevrátily mým směrem. Můj obličej už teď vypadal jako něco z obludária a plastická chirurgie rychle se pohybujícím olovem by mi moc na kráse nepřidala. 

Tak rychle, jak to jen šlo, jsem se zvednul a opřel hlaveň o hranu křesla, která ještě nebyla v jednom ohni. Plameny se ale přibližovaly stejně nepříjemně jako protectron. Možná zamykat a zavírat byla chyba.

Plecháč mi sebevědomě napochodoval přímo před mířidla.

Poslední šance, pak si budu moct opět zkusit sprint na krátkou vzdálenost. Že bych se vyhnul všemu, co by proti mně robot poslal, v to jsem ani nedoufal.

Třásly se mi ruce a srdce jsem cítil až v krku. Udělal další krok ke mně. Jeho hlavu jsem měl přesně zarámovanou mířidly.

Další krok, plazmový vrhač se docela nonšalantně natočil mým směrem.

Zmáčknul jsem spoušť.

O jeden ohlušující výstřel později světlo zhaslo a kroky ustaly. Hlava mu pukla a sklo se rozletělo na tisíce střípků. Z kráteru co po ní zbyl, se lehce kouřilo a bylo vidět vnitřní obvody.

Rychle jsem se zvednul, plameny se rozšířily a začaly být na můj vkus až moc přátelské, jak mi olizovaly levé předloktí, látka kombinézy už začínala doutnat.

Najednou byl v hale klid. Oheň spokojeně popraskával a zpoza rozstřelené hlavy přeskakovaly modré jiskřičky. Pošťák strnul asi dva metry od hořícího křesla, ruce svěšené podél boků, tělo lehce předkloněné. Místo ochranného skla jen několik střepů a pod nimi prskala zničená elektronika. S tichým bzučením se mu zastavovala vnitřní serva.

„No ty krávo,“ přerývaně jsem se nadechnul a zhluboka vydechnul. Třásl jsem se po celém těle a na zádech cítil studený pot. Všechny bolesti, co jsem pod návalem adrenalinu nevnímal, se dostavily najednou a začaly předkládat účty. A já neměl žádný Med-X, abych je utišil. Snad by tady mohli mít nezamknutou lékárničku, která by se dala použít.

Vidina utišujících léků mi dodala dost sil na to, abych se pohnul vpřed. Předtím jsem ale ještě chtěl prozkoumat toho šmejda, co mi takhle zatopil. Kdybych mohl odmontovat tu plazmovou zbraň a předělat ji na osobní užívání…přece jenom účinnost měla víc než dobrou.

„Do prdele!“ vykřiknul jsem, když mě to, co jsem nyní považoval za hromadu šrotu, zasáhlo do hrudníku. Naštěstí jenom laserem. I když naštěstí… teď už mi bylo jasné, jak se museli cítit všichni ti, které jsem střelil CZtou. Nic příjemného, bylo mi jako by mi na zasažené místo někdo chrstnul vařící vodu. Paprsek si naštěstí neporadil s kevlarem (ze kterého se nepříjemně kouřilo), i přesto… další zásah by mě mohl s trochou štěstí zpopelnit.

Nabití brokovnice už se mi dostalo pod kůži, ale přesto ta plechovka dokázala ještě jednou vypálit, červený výboj prosvištěl daleko ode mě a jen pošimral kovové vstupní dveře. Zaměřovače to asi po důkladné brokové terapii vzdaly a teď střílel naslepo po okolí.

„Vzdej-te se ať můžete být pop-raveni,“ zaskřípal reproduktor, už v tom nebylo takové odhodlání jako dřív. Vůbec, jeho pohyby se staly značně trhanými a nejistými. Plazmový vrhač zůstával neškodně skloněn k zemi.

Turupit jednou zaburácela a přibližně polovina broků si našla cestu k vnitřním obvodům skrz doutnající kráter. Všechno, co šlo, se s rozčíleným hučením a praskáním změnilo v jemnou křemíkovou a skleněnou drť. Robot jakoby poposkočil na místě a se skřípáním se zhroutil na podlahu.

„Lepší mrtvý, než rudý,“ z posledních sil zaprskal reproduktor a s chrčením (nápadně mi připomínalo smích) se odporoučel.

„Co?“ nevěřícně jsem se na něj zahleděl. Pak jsem začal dělat hodně velké a rychlé kroky směrem od něj. Za mnou se ozvala tlumena exploze a tlaková vlna mě hodila na podlahu, kde jsem se rozplácl jak široký tak dlouhý. Nade mnou se prohnal mrak střepin. Několik z nich se s nechutným drnčením zabodlo do dřevěného obložení přepážek. Poměrně hluboko.

Válení na zemi mi vyloženě prospívá.

Interiér pošty doznal určitých změn. Z křesel nejblíže k explozi zůstaly jen cáry, ta poněkud dál byla rozcupována na kousíčky. Molitan se vznášel ve vzduchu jako jemný prášek a pokrýval podlahu tenkou vrstvou.

Z pošťáka zbyla jen deset centimetrů hluboká díra v dlažbě. Všechno, co mi mohlo být jakkoliv užitečné, leželo rozptýlené na součástky po okolí.

„Hajzle jeden,“ ulevil jsem si. Rána na hrudníku nepřestávala pálit, já jen doufal, že se kombinéza nepřipekla ke kůži. Sednul jsem si na zem a snažil se uklidnit. Za těch ani ne deset minut toho na mě bylo docela dost. Za chvíli jsem se cítil dost dobře na to, abych se na nejistých nohou zvednul. I tak mě už pokrývala vrstvička molitanových vloček.