Fallout Bohemia Kapitola 9 - Střípky Minulosti II

Sbírka: Fallout Bohemia

Chodba byla po protectronovi přeoraná, z překážek zůstalo jen pár třísek. Přibližně uprostřed mě zaujala tenká krabička připevněná na zdi, zhruba ve výši lýtek. Naproti ní hřadovala její přesná kopie. Po rozbití krytu jsem pochopil k čemu je – laserová závora. V tom nepořádku všude kolem ji nebylo vůbec vidět. Zaměstnanci asi vážně nechtěli, aby se jim lidi motali tam, kde nemají co dělat.

Na konci byly dveře vedoucí doleva, za nimiž se rozkládal sklad. Hned vedle futer byl vypínač. Čistě ze zvyku jsem s ním cvaknul a kupodivu se dostavily výsledky. Udiveně jsem zůstal stát ve dveřích a jen pozoroval, jak se dvě stě let mrtvá elektronika probouzí. Vůbec mi nebylo jasné, kde se pro ni bere proud.

S hlubokým bzučením se začaly rozsvěcet zářivky. Některé popraskaly, některé párkrát zablikaly, než opět potemněly, ale pořád jich zůstalo dost k osvětlení skladu. Dost zhuntovaného skladu. Vlevo zářila otevřená kapsle po protectronovi, ale kromě ní byl zbytek vybavení ve zbídačeném stavu.

Regály byly popadané jako kousky domina, jen pár z nich u zdi zůstávalo tvrdohlavě ve vzpřímené poloze. Z polic vypadaly všechny balíčky a ty teď pokrývaly podlahu tenkou vrstvou rozkládajícího se papíru a zásilek. Každý můj krok šustil, jak jsem se po skladu procházel a hledal cokoliv užitečného.

O podrážku mi něco tlumeně cinklo, zvuk, který jsem v té šustivé záplavě nečekal. Zvědavě jsem rozhrnul stranou několik dopisů a vykoukla na mě prázdná nábojnice. Podle délky tak do samopalu nebo pistole. Musela tu ležet asi stejně dlouho jako zbytek všeho smetí okolo, už ani nevoněla po střelném prachu.

Srdce se mi trochu uklidnilo, představa další přestřelky se mi teď vůbec, ale vůbec, nelíbila. Zkusmo jsem odsunul několik dalších zásilek stranou, ale bez výsledku.

Pošťáci tu neměli ani lékárničku, copak nikdy neslyšeli o bezpečnosti práce?! Při chůzí jsem napjatě poslouchal, jestli nezaslechnu další cinknutí, ale nic.

Sklad měl kromě vstupu do chodby ještě další dva východy. Jeden tvořily dvoukřídlé dveře s malými okénky na úrovni hlavy, obě dvě vysklená, střepy se válely po podlaze.

Ve vedlejší místnosti zářivky také fungovaly, naštěstí, jinak bych spadnul do dva metry hlubokého a pět metrů širokého koryta co se táhlo od těžkých pancéřových vrat až úzkému chodníčku. Ten obtáčel koryto a měl přibližně padesát centimetrů na šířku. Úplně vzadu v jámě trčel náklaďák. I přes to, jak hluboko byl pod hranou, jeho kabina a korba byly z mojí úrovně snadno přístupné.

Poklepal jsem na dveře a dutě to zadunělo. Dveře šly snadno otevřít, jen trošku zaskřípaly panty a moje domněnky se potvrdily, kabina byla pancéřovaná, přibližně šesti centimetry ocele. Náklaďák samotný nebyl žádný drobeček. Čtyři nápravy, tak dvanáct metrů na délku, korba, na kterou by přistálo i malé letadlo. Pošta evidentně stála o to, aby její zásilky dorazily za každou cenu, že fasovala tato monstra. Podle radlice vepředu, asi i skrz betonové zátarasy a malé rodinné domky.

S tímhle se dostat do Brna by byla hračka! Skočil jsem na flekatou sedačku a hledal zapalování.

Po deseti minutách se mi povedlo zprovoznit malý palubní počítač. Nebyl ani zaheslovaný, jenže mi stejně k ničemu nebyl. Svítila na něm jediná zpráva: „Zásilka Beroun doručena“. Nic jiného v paměti neměl.

Náklaďák měl tlačítek na přístrojové desce stejně jako kontrolní pult u reaktoru v Bunkru, symboly na žádném z nich mi nedávaly smysl. Náhodně mačkat čudlíky a doufat, že to chytne, se mi vůbec nechtělo, přeci jenom to jede na atom, a odpálit si pod sebou reaktor… Moje životní ambice byly přeci jenom výš než se proměnit v ozářený prach. I když bych vyletěl hodně vysoko, široko a daleko.

Řidič neměl v přihrádce kromě ošoupaného časopisu s ženským spodním prádlem (Evino tajemství, aneb kam všude se dá schovat pistole) nic užitečného. Z čistě výzkumných důvodů jsem časopis zabavil a vystoupil.

Na korbě už to bylo lepší. Spousta plechových beden s okřídleným dopisem. Pár lepicích pásek a jedno Super lepidlo (Věčné lepidlo přežije Vás i konec světa!), víc se mi v nich najít nepovedlo. Tučný úlovek.

Garáž/nákladní rampa byla jinak prázdná, oproti nepořádku vedle bych řekl, že i uklizená.

Takže zbývala ještě jedna cesta k prozkoumání.

Proběhnul jsem skrze záplavu papíru a stál před kovovými dveřmi, tentokrát žádné okénko jak u garáže. Z toho, jak byly podobné dveřím v Bunkru, mě trochu zamrazilo. Dokonce i panel na otevírání a zavírání byl stejný!

Stačilo jen kliknout a dveře se s tolik známým zasyčením rozpůlily a trhaně zajely do stropu a podlahy.

Rychle jsem práh přeskočil a stál v potemnělé místnosti se schodištěm vedoucím vzhůru. V rohu ležel převrácený stůl, před ním rozcupované kanape a shozený terminál. Na stropě visel mohutný lustr, ale nikde nebyl vypínač k osvětlení.

Vydal jsem se ke stolu, ve snaze zjistit, jestli by se terminál nedal zprovoznit. Dalších pár kroků mě utvrdilo v tom, že nesnáším laserové závory. Taky mě mohlo napadnout, že nezůstanou jen u jedné.

Lustr hluboce zabzučel a rozsvítil se, pěkně stroboskopicky poblikával, v Bunkru na pařbě by to byl skutečně zabiják. S každým výstřelem z automatické zbraně odlétával prach, a v jednu chvilku jsem tak tu tenkou červenou linku při zemi i viděl. To už jsem ale opět nacvičoval sprint a za bzučení těsně prolétávajících projektilů vybíhal skrz dveře do skladu. Přitiskl jsem se zády o zeď a několik střel se  vytím odrazilo od betonové podlahy; do vzduchu se vznesly rozcupované kousky dopisů.

Na rozdíl od protectrona automatická zbraň kromě naštvaného bzučení nevydala jediný zvuk. Rozhodně na mě nevyřvávala absurdní žádosti. Já si mezitím v klidu nabíjel Turupit a s velkým znepokojením sledoval tenčící se zásobu nábojů. S každou patronou co zmizela, se mi žaludek sevřel o něco víc. 

Opatrně jsem do místnosti nakouknul a pozoroval automat. Pomalu se otáčel kolem své osy. Jedna otočka mu trvala třicet vteřin. Několikrát jsem si to počítal.

Nápad byl dobrý, jít ve stínu za zbraní a dostat se ke schodům a ty co nejrychleji vyběhnout a zmizet ze střelného úhlu. Bohužel, jak široký je úhel ve kterém automat snímá oblast, byla jedna velká neznámá.

Výsledek se záhy dostavil sám. Je to víc jak šedesát stupňů. Byl jsem sotva v polovině místnosti, když se zbraň začala otáčet zpět, a to tak, že rychle.

Pro běh neexistuje lepší motivace než ostrá střelba.

Schody jsem bral po dvou, a dveře do dalšího patra, mojí spásy, se nádherně přibližovaly. Stačilo jen vzít za kliku a…ovšem, že bylo zamčeno. Ze zoufalství jsem do dveří párkrát vrazil ramenem, ale nehnuly se ani o milimetr. Na vypáčení zámku nebyl čas, automat po mě sice nemohl střílet na přímo, ale zkoušel to odrazem. Vzduch kolem zhoustnul olovem a úlomky betonu. Podle toho jak vydatně střílel, s municí asi nebude problém.

Když jsem běžel / padal ze schodů, celou dobu jsem u toho řval, div že mi nepopraskaly hlasivky. Několik střel se o mě něžně otřelo, ale žádný přímý zásah jsem neinkasoval.

Dole jsem rychle namířil a vypálil na automat a zasáhl. On mi to vrátil a trefil mě do hrudníku. Další zážitek, který bych si už nechtěl zopakovat, blahořečil jsem svému nápadu, půjčit si na cestu bytelnější kombinézu bezpečáků. Stejně se mi po tom zásahu nějak nedostávalo dechu a zase jsem se válel na zemi.

Od automatu něco ostře křuplo a střelba ustala, mechanické bzučení stále pokračovalo.

Každé nadechnutí mě bolelo, jako kdybych se snažil dýchat přehřátou páru. I ta zatracená levačka začínala bolet. Alespoň ta hnusná zbraň na stropě nestřílela.

Dneska se mi vyloženě daří.

Pomalu jsem se zvednul (ne proto, že rychle by to nešlo, ale protože jsem nechtěl přitáhnout pozornost) a žádná rychlopalná smršť se nekonala. Ani po dvou krocích si mě ta protivná věžička nevšimla. Problém nastal, až když jsem šlápnul na kus střepu, to se na mě ústí zbraně otočilo opravdu rychle.

O jeden skok později jsem už ležel za převráceným stolem a tisknul se ke kovové desce jako klíště. Střely se s uši trhajícím kvílením odrážely nebo zvonivě rozpleskly o moje dočasné útočiště. Z vibrací mi drkotaly zuby a při každé ráně jsem se tak trochu připosrazil. Deska stolu dokázala palbě odolávat dost dlouho na to, aby se na to automat vykašlal a našel si jinou zábavu. Opatrně jsem vykouknul a zhodnotil škody. Kromě očouzených míst to stůl přestál dobře, deska je asi ze stejného materiálu, z jakých dělají náklaďáky, tloušťka by tomu odpovídala.

Ještě další věc přežila kanonádu. Terminál před stolem.

Po zmáčknutí tlačítka přístroj poslušně naběhl. A jak jinak, chtěl přístupové heslo.

Ležel jsem břichem přes hranu stolu a každé stisknutí klávesy mi připadalo ohlušující. Pokaždé, když terminál nespokojeně zapípal nad špatným heslem, jsem se kouknul po automatu. Ruce se mi trochu třásly, a zrovna dvakrát mi to nemyslelo. Málem mě kleplo, když se mi opět nepovedlo vybrat správné heslo a automat na mě dlouhou chvíli upíral svojí jednohlavňovou pozornost. Opět jsem se nadechl, až když odbzučel dál. Rozstřílet ho na kusy byla poslední možnost, přeci jenom v souboji kadencí měl o několik ran za minutu navíc.

Podstatně víc.

„Kurva,“ zašeptal jsem skrz zuby. Už, už jsem si myslel, že mám správné heslo, ale ne. Teď na monitoru svítila slova: „Systém uzamknut, kontaktujte výrobce.“ Čtyři pokusy za sebou a všechny špatně. Ani opětovné vypnutí a zapnutí věci nezměnilo.

Tak opatrně jak to jen šlo, jsem se plížil po schodech nahoru a několikrát kontroloval každý schod. Nakonec se mi to povedlo, automat naváděný jen podle hluku byl docela, hm, slepý. Slabé cinknutí šperháku a šroubováku o zámek jsem slyšel jen já. 

Ten pocit, když západky zapadly na své místo a já konečně mohl otevřít dveře, byl povznášející. Stačila jen malá mezera a já proklouzl dovnitř, aniž by si automat vůbec všiml. Tentokrát jsem byl ale připraven, ještě než jsem vůbec udělal jeden krok do chodby, zkontroloval jsem ve světle lampy zdi, a skutečně, dvě krabičky naproti sobě ve výšce kotníků. Za mnou na stropě vysely dva úplně stejné automaty, jako ten v místnosti pode mnou.

Tohle nebyla pošta ale pevnost!

Velice opatrně jsem neviditelný paprsek překročil a teprve potom se sesunul podél zdi. Z čela jsem si setřel molitan a prach a pokoušel se nadechnout. Celé tělo mě bolelo, ale zároveň jsem se cítil spokojeně, jako by se ty nervy drásající přestřelky s protectronem a automatem nikdy nestaly.

Ne! Staly se obě a já je přežil! Na kluka z Bunkru to byl (alespoň pro mě) obdivuhodný výkon.

Po chvilce odpočinku jsem se cítil dost silný na to, abych mohl vstát a nezatočila se mi hlava. Podlaha chodby byla ze zkrabatělého a zažloutlého lina, ze zdí se odlupovaly cáry tapet a na stropu se táhla sít drobných prasklin. Jediné, co bylo slyšet, bylo tlumené bzučení – jinak mrtvo.

První patro bylo patrem kanceláří. Z chodby vedly dveře do jednotlivých místností, kde byly v levém a pravém zadním rohu stoly s terminálem a podél zdí se táhly skříně plné práchnivějících šanonů. Pohled na okna potvrdil moji myšlenku o pevnosti. Žádné normální okenice, ale opět několik centimetrů tlustý ocelový plát.

Terminály se ukázaly značně nespolehlivé. Některé nešly ani zapnout, jiné sice ano, ale ukazovaly jen systémová hlášení o poškození a chybách. Jeden jediný (nezaheslovaný) fungoval normálně. Stejně jsem ale Pip Boye připojil a nechal, ať si obsah terminálu sám stáhne. Co kdyby tam bylo něco zajímavého. Sedl jsem si na židli, dal nohy na stůl a četl.

***

 

Identifikační karta - opakování

Jak jste si mohli přečíst ve směrnicích při nástupu do práce, je nutné s sebou neustále nosit identifikační kartu a dodržovat bezpečnostní předpisy. Po těch politování hodných incidentech, kdy zaměstnanci kartu zapomněli a pokusili se pohybovat po prostorách, by mělo být zřejmé, že karta je opravdu nutná.

Nicméně v zasedací místnosti budeme mít ještě jedno školení od našeho programátora, který nás ještě jednou provede správnými postupy, jak se vyvarovat nebezpečí. Účast je povinná!

Dále bych chtěla připomenout, že pohřeb pana Vávry se koná na Novém hřbitově v pondělí od 8 ráno. Všechny nás to mrzí, ale roboti a automatické obranné systémy Vás bez karty považují za vetřelce.

Mějte bezpečný a produktivní den!

***

Vedení pobočky muselo být šílené, a zaměstnanci ještě šílenější, že chtěli pracovat dál v tomhle pekle! Vybral jsem si další zprávu, určitě tohle musela být výjimka.

***

 

Směrnice o napadení - aktualizace

Krásný den všem,

Jak se válka vyhrocuje, musíme i my zůstat nadále ostražití a připraveni bránit se proti všem možným nepřátelům. Jistě všichni víte, že od dnešního dne platí zpřísněná pravidla obrany této pobočky. Proto každý zaměstnanec podstoupil několika denní školení o tom jak zacházet se střelnými zbraněmi a granáty.

Dodržujte následující pravidla:

1) mít svoji osobní zbraň neustále při sobě (pobočka hradí veškeré náklady na pořízení zbraně a nábojů

2) pravidelná docházka na střelnici

3) neváhat v případě ohrožení majetku či životů představenstva položit vlastní život při jejich obraně.

Pokud dojde k útoku na pobočku, všechen personál se dodatečně ozbrojí ve zbrojnici ve druhém patře a společnými silami odrazí nepřítele. Jestli obrana padne, jsou zaměstnanci povinni ukončit svůj život poskytnutou kyanidovou kapslí před tím, než by mohli padnout do zajetí.

Děkuji a mějte bezpečný a produktivní den!

Blázni, ti lidé byli blázni! Na druhou stranu, zbrojnice ve druhém patře zněla zajímavě. Na terminálu byla ještě jedna zpráva, tak jsem si přečetl i ji.

 

***

 

Ahoj Jano,

zítra odpoledne je schůze s ředitelem o našich dodávkách. Můžeme mu předložit dobré zprávy, že jo? Poslední dobou je starej Pelášil docela nervní a ty poztráceny součástky tomu nepomáhají.

Dojdi si prosimtě za Marcelou ohledně propustky z toho nesnesitelnýho školení o bezpečnosti včas, ať je klid.

Petr

P. S. platí večer?

***

Hned pod přijatými emaily byl jeden odeslaný. Odpověď na připomínku o schůzce.

 ***

Ahoj Petře,

školení stíhám společně se schůzí a nechci v tom nechat Tomáše samotnýho. Poslední dobou je víc nervózní než obvykle. Jestli bude potřeba, můžu to na chvilku vzít za něj.

Kdybych to náhodou nestíhala, můžeš mu říct, že se nám povedlo výrobní proces vylepšit při zachování kvality a navíc ušetřit trochu platiny. Dodávky jsou tvoje parketa, tak je s nimi prober, než dorazím já.

Jana

P. S. přestaň tohle psát do zpráv

 

Zpráva přišla 19.10.2018, tedy asi týden předtím, než začaly padat bomby. Jediná normální zpráva z těch tří na tomhle terminálu.

Zbytek kanceláří neobsahoval nic zajímavého. To toalety nabízely daleko víc. Lékárničky. Nezamknuté lékárničky! Jedna na pánských a jedna na dámských toaletách. Nějaká dobrá duše nechala po dvou stimpacích a jednom Med-X v každé. Obvazy a flašky dvě stě let staré vody jsem si pro jistotu vzal taky s sebou.

Po stimpaku (a hlavně Med-X) mi bylo mnohem, mnohem líp. Rána na hrudníku přestala žhnout a přešla jen do jemného mravenčení, ruka nebolela už vůbec.

Na chodbě byla ještě jedna laserová závora, jinak žádní roboti, nic. Kdo by taky čekal, že útočník proklouzne přes dvojčata na začátku chodby.

Dveře do druhého patra jsem zvládnul za chvilku odemknout (jde mi to mnohem líp, když se mi netřesou ruce a nehrozí, že po mně začnou střílet).

Přibližně ve dvou třetinách chodby se od výklenku na každé straně zdi linula namodralá záře a dodávala tak okolí uklidňující dojem.

Tentokrát byly krabičky chytře (hnusně) zasazené ve zdech, tak jsem je neviděl.

Ozvalo se dvoje zasyčení a dva páry těžkých mechanických nohou dopadly na podlahu. Sborově zahromovali to svoje: „Červen-ý kód, n-epřítel v bud-ově.“

Ta namodralá záře mi už tak uklidňující nepřišla.

Tak přece někoho napadlo, že by se nepřítel mohl dostat skrze dvojčata nepozorován, ten dotyčný měl i ten skvělý nápad propojit tuto závoru právě s nimi. Stačilo udělat krok ze schodů dolů a už kolem mě létalo tolik munice, že by s ní menší armáda mohla vystačit měsíc. Spíš dva.

Dolů to nešlo, dopředu taky ne, zato po levé straně byly další ze dveří Bunkru. A dokonce otevřené!

Moji životní ambicí nikdy nebylo stát se sprinterem, teď jsem o tom začínal vážně uvažovat. To jsem ale stál za zamčenými dveřmi z Bunkru a poslouchal, jak se protectroni vytrvale přibližují.

Před dveřmi kroky ustaly a jeden z nich si prostě nemohl odpustit to jejich dementní: „Vyjdě-te s rukama na-d hlavou a nechte se zpo-pelni-t.“ Upřímně, kdo jim tuhle větu vymyslel? Co čekal, že lidi udělají? Poslechnou?

Kromě jejich přiblblého automatického vyřvávání, protectroni nedělali nic. Ani nemuseli, měli mě v pasti, jak jsem rychle pochopil. Tohle musela být zasedačka, o které se zmiňovala Marcela. Teď to byl spíš masový hrob.

Uprostřed místnosti byl velký oválný stůl a kolem něj leželi nebo ještě seděli bývalí zaměstnanci, teď s výrazným tkáňovým deficitem, na sobě cáry oblečení.

Spočítal jsem je. S dvěma velkými hromádkami prachu na židlích tu našlo smrt dvanáct zaměstnanců.

Z toho chřestění, jak jsem čas od času zavadil o kost, jsem měl husí kůži. Všechny kostry měly pouzdra na zbraně, bohužel všechna prázdná. Mezi žebry jedné z nich jsem ale našel záznamník s kazetou. Štítivě jsem ho vytáhl a kazetu vložil do Pip Boye. Místnosti se rozlehly dvě stě let mrtvé hlasy.

♫♫♫

„Jsme tu všichni? Nechybí někdo?“ zeptal se příjemný ženský hlas a v pozadí byl slyšet souhlasný šum. „Skvělé! Pro vaši informaci, budu tuhle přednášku nahrávat a pak vám ji všem rozešlu. Tomáši kdybyste byl tak laskav.“

„Ehm, dobrý den, začnu tím, že bych se chtěl zeptat, zdali všichni odložili své zbraně do schránky před zasedačkou. Jedná se o to, že v průběhu přednášky budu provádět demonstraci a byl bych nerad, aby se komukoliv cokoliv stalo. V bojovém režimu by ji mohli Strážboti považovat za hrozbu a pokusit se ji neutralizovat. Takže, prosím, kdo má ještě zbraň ať ji odloží, děkuji.“ požádal Tomáš nervózně. Audio záznam byl kvalitní, dokonce zachytil i uchechtnutí nad nelichotivou poznámkou o jménu robota.

Dva páry těžkých kroků zaduněly místností a já s sebou trhnul směrem ke dveřím, ale ty zůstávaly nadále zavřené.

„Máte všichni s sebou své karty?“ zeptal se programátor, když se roboti zastavili. Po znuděném mumlání ve smyslu ano se chvilku nic nedělo. Kroky a pak starostlivý šepot Marcely: „Tomáši jsi v pořádku? Mám to vzít za tebe?“

„Ne, j-já jsem v pořádku,“ polknul Tomáš. „Je mi to líto, je mi to strašlivě líto.“

„Co je ti líto? Co se děje? Ptala se nervózně Marcela“

„Já se omlouvám,“ popotáhl nosem Tomáš a bylo slyšet nenápadné cvaknutí. Malé cvaknutí se zničujícími následky. „Neměla jsi tu dneska být.“

„Použi-tí smrtelné síly schváleno,“ zapraskali reproduktory Strážbotů.

„Tomáši co se to děje?!“ vykřikla vyděšeně Marcela, ale odpověď už nedostala.

Po této větě, zaplnil místnost řev a prskání energetických zbrání. Marcela vykřikla a tvrdě dopadla na zem.

Teď jsem kvalitního audiozáznamu litoval. Poslední okamžiky přehrával natolik autenticky, že se mi zdálo, jako by se to dělo nyní. S přibývajícím množstvím výstřelů, ubývalo křiku, až jediné, co bylo slyšet, bylo Marcelino přerývané dýchání a bolestné sykání.

Jedno poslední zaprskání laseru a bylo ticho.

„Hrozba neut-ralizována,“ oznámil Strážbot a společně s druhým odešli z místnosti stejným strojovým pohybem, jako by právě nepozabíjeli dvanáct lidí.

Nahrávka ale ještě nekončila.

Přibližně po třiceti vteřinách se ozval neznámý ženský hlas: „Hotovo?“

„A-ano,“ odpověděl roztřeseně Tomáš.

„Výborně, náš oddíl se do budovy dostal bez nejmenších potíží, přesně jak jste sliboval. Vaše odměna. Být vámi, zmizím odsud co nejrychleji. Pane Pelášile,“ zasmála se neznámá a zašustil papír.

„A-ano, to udělám,“ začal se zrádce šourat pryč ze zasedačky.

„Výborně!“ vytrácel se její hlas z místnosti.

„Je mi to líto,“ zašustila látka, a pak se Tomáš s povzdechem zvednul. Poslední zvuk bylo cvaknutí tlačítka.

 

♫♫♫

Nahrávka s dvojitým pípnutím skončila a já se vrátil zpět do současnosti. Už jsem alespoň věděl, co se tu stalo, ale že by mi to dávalo smysl to ne.

Výstřel z plazmové zbraně mě vytrhnul z rozjímání. Škubnul jsem s sebou směrem ke dveřím, ale ty byly pořád ještě zavřené. Jen na jednom místě višňově žhnuly. Další výstřel a pak ihned další. Barva poposkočila o pěkných pár odstínů nahoru. Už byla jasně oranžová a přecházela do světle bílé.

Možná jim to chvilku trvalo, ale nakonec přišli na způsob jak se za mnou dostat.

Chtě nechtě jsem zběsile prohledával zbytky oblečení a zteřelá látka se mi pod rukama rozpadala na cáry.

„Do pr…“ zakřičel jsem, když se nade mnou prohnala zelená koule. Cuknul jsem s sebou a pod nohama mi podjela stehenní kost. Narazil jsem čelem o žebra kostry, kterou jsem zrovna prohledával. Pár z nich suše křuplo a zlomilo se, ostré hrany mi pořezaly obličej.

Seděl jsem zády opřený o zeď a šacoval kapsy nejbližšímu mrtvému. Strážboti nepřestávali pálit a ve vzduchu bylo tolik ozónu, že ho cítil i můj zalepený nos. Jakými zbraněmi je to museli vybavit, aby se dokázali prostřílet skrz ocelové dveře…

Příčilo se mi okrádat mrtvé, ale jestli se k nim nechci přidat, tak mi moc možností nezbývalo.

„Jsem zaměstnanec!“ vykřiknul jsem vítězně skrz žhnoucí otvor, kterým by bez problému prošlo dítě. Roztavený kov syčivě odkapával a na zemi tvořil loužičky. Roboti to vzali pěkně od podlahy.

Další výboje už neproletěly. „Iden-tifikuj-te se,“ vyzval mě jeden z nich.

Stál jsem za zdí a do otvoru zamával identifikační kartou. Nastal okamžik, kterého jsem se bál. Hrozně dlouhou chvíli roboti neodpovídali a já se připravoval na další šílenou přestřelku. Nejdřív tihle a pak kulometná dvojčata dole plus ten oslepený…

Z mých černých představ mě vytrhnula slova, která jsem už nečekal, že uslyším.

„Mů-že-te pokračo-vat, panní Ti-chá,“ zapraskal a oba dva se od dveří otočili a začali se vzdalovat.

Paní Tichá? Kouknul jsem se na robustní plastovou identifikační kartu. Žádné označení, jméno, prostě nic. V duchu jsem předchozí majitelce poděkoval.

 

Chladnoucí kov dveří tiše cinkal. Přes ovladač jsem se je pokusil otevřít, mechanika zabrala, horní polovina odjela, ale spodní část zůstala neoblomně na svém místě. Když jsem se chystal překážku přeskočit, dopadla vrchní polovina na spodní jako kladivo na kovadlinu.  Kovově to třesklo a po okolí se rozletěla sprška jisker. Se syčením se horní polovina těžce zvedla a znovu udeřila.