Vesničky

Vesničky

Anotace: Příběh jedné rodiny zažívající světovou krizi se záhadnou nemocí. Jak moc se jejich život obrátí vzhůru nohama, jaké následky budou mít jejich rozhodnutí, zvláště to zůstat pohromadě.Příběh na pokračování.(Už jsem ho tu jednou měla, ale musela ho upravit)

Slyším to sypání až do kuchyně. Jakoby mi najednou měly vybuchnout oční bulvy a já cítím to obrovské vyčerpání, které se snažím popírat už několik dní. Slzy se derou ven, ale na ty není čas. Ne, teď ne. Vzchop se! Hluboký nádech (další sýpavé zakašlání z pokoje), už méně odvážný výdech. Jdu úzkou chodbičkou bytu a na konci zabočím do pokoje. Leží tam ve své posteli jako malá panenka, celá se klepe. Ještě, že mám zrovna teplé ruce. Kristof si ze mě vždycky utahuje, že jsem jako chodící topení. Položím hřejivou dlaň na tu drobnou tvářičku, nahodím uklidňující mateřskou auru a na chvíli na sebe jen tak hledíme, zatímco jí balím do další deky. „Na napij se.“ podávám hrnek. „A mami?“ „Teď nemluv, akorát si to zhoršíš.“ „Aha, promiň. A mami?“ „No?“ „Když bych si to ještě víc zhoršila, tak umřu?“ Cože?! Trochu podpásovka vůči mé snaze nebýt hysterka. Trochu se mi rozklepou ruce, ale ovládnu se a na oko se začnu zlobit. „Ty jsi zase tele prosím tě! Kde si na to přišla? Na rýmu a kašel ještě nikdo neumřel.“ Je mi jasné, že vzhledem k událostem posledního roku trochu lžu, ale ušklíbne se, je to dobrý, smetly jsme to ze stolu aspoň pro tentokrát. Pár týdnů zpátky to tak jednoduché nebylo, když se mě ptala na mého tátu celá uplakaná, že ho na tom nebi fakt nevidí. Babička jí totiž tvrdila, že tam teď bydlí...

 

Chvíli se ještě dívá, ale dlouho neudrží víčka, padá do divokých snů. Otírám mokré čelo, měřím teplotu, vchází Kristof. „Tak co?“ „Jedem.“ Zavelím už trochu rozhodněji a vyděšeně sleduju teploměr. „Nemám říct tátovi, ať nás raději odveze?“ „Ne, to zvládnu...“ Kristof neřídí už deset let. Měl autonehodu. Roky jsem myslela, že se přes to nějak přenese, že ovládne strach, až se narodily děti a já nakonec začala řídit sama. "Ale musíš mě navigovat, ať nezabloudím, naposledy jsem tam byla, když jsme jeli rodit Artura. A to nás tenkrát ještě vezla Lena. Prosím zůstaň tu u ní, já jdu nachystat doklady a hned jedem." Odbíhám do kuchyně a začnu se rychle přehrabovat v šuplíku. Sakra ty zdravotní kartičky jsem tu někde měla spolu s očkovacími průkazy. Hlavně že o tom úklidu dokladů mluvím už takovou dobu... Do prd... "Ňani! Ele, uto!" Malá vlasatá hlava se mi boří do stehen, zatímco mě svírá z obou stran droboučkými ručičkami, zatímco v jedné křečovitě drží červené autíčko. "Ano Arty, máš nádherné auto. Půjdeme spolu dolů k babičce a ty jí ukážeš, jak jezdí, ano?" Zvednu ho do náruče a cestou mu utřu nos. Chytil to taky, ale naštěstí je na tom nejlépe z nás všech...

 

Když se vracím po schodech nahoru, hlavou mi probleskne vzpomínka, když jsme se vášnivě bavili o tom, jaká bude reakce na nemoc u většiny populace. V té době se teprve mluvilo o několika mrtvých a pár desítek nakažených. Můj táta ještě seděl ve svém televizním křesílku, popíjel kávu a vážně pronesl: "Nejhůř na tom budeme my staří a ti nejslabší." "Prosím tě! Ty že jseš starej jo?! Když jsme byli minule kupovat tu postel pro Artura, tak si prodavačka myslela, že jsme pár!" Smála jsem se a moje máma se přidala. "Jo jo, nedávno ho nějaká ženská za okýnkem na úřadě chválila, že vůbec nevypadá na padesát. To bude tím, že mi bere můj krém na vrásky!" Táta se zamračil, jakoby vyzradila něco hrozně nevhodného, ale vlastně se přitom jeho oči potutelně usmívaly. Vždycky měl pronikavé oči. Ten pohled se mi na vteřinu vybavil v mysli, až mě z něho bodlo u srdce a stáhlo se mi hrdlo... Najednou jsem si uvědomila, že jsem zastavila uprostřed schodiště a tiše hledím před sebe na stěnu plnou rodinných fotek a na prázdná místa na tapeťe, kde donedávna visely fotky s mým tátou. Ty světlé obrysy dávaly značit tomu, že tady kdysi byly rámy a že tu takhle visely už hrozně dlouho, ale teď už tu nejsou. Na čas jsem je musela sundat. "Zlato, kde jsi? Už nemůžeme čekat, musíme jet!" volá na mě Kristof ze shora. Zbytek schodů vybíhám po dvou a tak tak zastavím ve dveřích. "Co se děje?" Kristof jí zrovna zvedá do náruče, jako by byla peříčko. Je úplně bezvládná... Zabalenou jen do dek, jí honem běžím nasadit na hlavu vlněnou čepici, co jsem jí pletla loni pod stromeček. Od potu má úplně promočené vlasy, které se jí teď lepí v pramíncích na zarudlé tváře. Oči má pootevřené, ale sotva vnímá, co se děje. Z postele zvednu jejího plyšového králíčka, strčím klíče od auta do kapsy a vyběhnu před dům do tmy...

 

 "Na, dej jí mojí bundu pod hlavu." Podávám Kristofovi dozadu svou parku a vyjíždím z brány. Z okna na nás kouká Kristofova matka s Arturem v náručí, ještě že z té dálky nevidím, jestli brečí... Určitě brečí jako vždycky, když odcházím, ale to si teď nechci připouštět. Jedeme... Vlastně bych řekla, že možná už letíme a raději nekoukám na tachometr. "Tady zatoč! A za tím hřištěm je vjezd do nemocnice. Tady!" Naviguje mě Kristof. "Jo, já vím!" Zakřičím trochu přehnaně, i když jsem to tu sotva rozpoznala. "Už jsme tady, už jsme skoro před budovou!" volá do telefonu a už si odepíná pás. Zabrzdím prakticky na místě a vyskakuju z auta. Přibíhá sestřička ve vtipném igelitovém obleku s mobilem v ruce a dva opláštění chlapi s lehátkem. Jsou rychlí, ani jsem se nevzpamatovala a už klopítám za nimi, ani nevím, jestli jsem zamkla auto. "Proč jste si nezavolali sanitku?!" "Proč asi?! Děláte si legraci?! Už několik dní jsem u nás snad žádnou sanitku neviděl, zatímco na dálnici jich vidíme denně několik. Nemám čas čekat hodinu na vás jako můj soused dva týdny zpátky. Přijeli jste pozdě! Zkolaboval o půl hodiny dřív, než jste vůbec dorazili!" Kristof křičí na sestru, ve skutečnosti ale křičí na celý vestibul. Chytám ho za paži. "Kdybychom věděli..." začne omluvně sestřička, ale co kdyby věděli, se už nedozvím. Na konci vestibulu se totiž otevírají dveře, odkud na nás volá doktor, aby jsme ho následovali. Běžím úzkou chodbou za lehátkem, snažím se chytit tu malou bezvládnou ručičku, je to takové zvláštní nutkání, jakože bych měla, že musím. Aspoň na chvilku, na okamžik se jí dotknout... Po chvíli zastavíme před těžkými kovovými dveřmi. "Promiňte, ale sem už nesmíte. Počkejte tady, budou s Vámi potřebovat vypsat papíry. "Jak jako nesmíme?" Zděšeně zírám střídavě na sestru a na Kristofa. Hledám odpověď, kterou mi stejně nikdo nedá. Kristof mě instinktivně chytá za ruku. "Nebojte, vaše dcera teď stejně spí, běžte vypl..." "Ale co když se probudí a bude mě hledat?!" Vyhrknu hystericky. Sestra zjevně překvapená otázkou, se mi na okamžik zadívá do očí, po chvíli mi položí ruku na rameno. "Budu u ní, kdyby se náhodou probrala, ano? Jak se jmenuje?" Ptá se a mezitím mi bere plyšového králíka z ruky.

"Sára. Jmenuje se Sára."

 

Autor Ema_Dvorakova, 14.10.2021
Přečteno 62x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter