Sbírka: Algol - Na křídlech Azraela

 

KAPITOLA DESÁTÁ

 

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: budoucnost, cca tři roky před večerem v divadle

 

Ta místnost je rozlehlá. Těžko odhadnout, jestli má vůbec zdi. Stojí bos v temném prostoru na leskle hladké a černé podlaze. Obklopuje jej krystalicky čirá prázdnota.

Ve Filipově zorném poli se mihne cosi bílého. Výjev jej nijak nepřekvapí. Jsou to schody točící se v široké spirále kamsi velmi vysoko nad hlavou. Jejich jednotlivé stupně se jen vznáší ve vzduchu jako by je nic nedrželo. Vykročí jim vstříc vědom si toho, že by měl začít stoupat vzhůru.

Dokáže však udělat jen jediný krok. S přímo nesnesitelnou silou jím prozní pocit intenzivní naléhavosti. Několik okamžiků zůstane stát konsternovaný. Vnímá cosi za sebou, ale prozatím se nedokáže pohnout pro náhlou tíseň. Čas tu není – to samozřejmě chápe. I tak v něm vnitřní boj trvá nepopsatelně nesnesitelných několik okamžiků, než se donutí ohlédnout přes rameno.

Stojí tam. Opravdu to je on? Zná jej a přísahal by, že i ví jak jej oslovit. Otevře ústa a pokusí se o to. Z hrdla se mu ovšem nevydere nic. Rty mu zůstanou stejně tak němé, jako mu právě i to jméno pomyslně proklouzlo mezi prsty.

Dvěma kroky se otočí vstříc jeho zádům, na nichž zůstala částečně nejspíš potem přichycená látka šedé volné košile dosahující mu až ke kolenům. Hlavu má přikloněnou částečně k pravému rameni. Jeho odrostlejší plavé vlasy jsou pocuchané a zřetelné propocené.

Klidem vnitřního Filipova já prozní dopad kapky. Poprvé nechápe, odkud se vzal. Stejně tak jeho zmatenost trvá i při druhém dopadu. Až potřetí si všimne, že mladíkovi odkapává cosi z prstů. Není dost blízko na to, aby rozeznal co.

Pokusí se zeptat na to, co se stalo, ale jako poprvé se mu ústa jen bezzvučně pohnou v zamýšlených slovech. Chce vykročit k němu. Jejich vzdálenost ovšem zůstává paradoxně konstantní. Navzdory tomu prostě cítí, že ho potřebuje a to tak moc, až se mu srdce svírá zoufalstvím z toho, že se k němu nedokáže přiblížit. Přidá na tempu. Rozběhne se. Nic. Je mu tak nedosažitelně daleko. Nebo se mu ještě více vzdaluje? Vykřikne? Ne. Vždyť nemá ani hlas.

Zoufale zatouží, aby se k němu ohlédl, ale tak se nestane. Nyní již při běhu němě křičí stále znovu a znovu, byť to nemá vůbec žádný efekt. Mladík zvolna zdvihne levou ruku a uchopí z okolní temnoty zhmotněnou kliku, kterou stiskne a pak otevře podivné křídlo dveří sestávající snad ze samotné nehmotně prázdné reality. Vkročí do vzniklého prostoru a Filipovo vnímání se bez varování změní.

Nejprve jej zachvátí silná závrať, ačkoliv jak je pro snění typické záhy poté přijme novou realitu za jedinou skutečnou. Plynulým dojmem letu následuje běžícího mladíka před ním. Košile na jeho štíhlém těle při tom jemně vlaje stejně jako plavé vlasy. I tak se jeho pohyby zdají podivně zpomalené.

Konečně si uvědomí, že se nacházejí v zahradním bludišti tvořeným vysokými obdélníkové rostlými a pečlivě udržovanými tisovými stěnami, které se pravoúhle nepravidelně lámou v dalších a dalších odbočkách a křižovatkách. Drží se za ním, ale není to snadné. Vlastně se mu co okamžik ztratí za některým ohybem cesty. Ještě naposledy se tak stane a Filip náhle zůstane docela sám.

Ohlédne se za sebe a znovu zpět. Ne, nikde jej nevidí. I tak cítí, že není daleko – je ztracený kdesi v nekonečných zákoutích toho bludiště. Měl by jej hledat, ale neudělá to. Vnitřní pocit mu našeptává, že je mu nyní daleko blíže než v té velké místnosti se schodištěm.

Vzhlédne k nebi, které je ovšem dokonale černé. Nezáří na něm žádný měsíc, ba dokonce ani jediná hvězda. Kde jsi? Ptá se v duchu a doslova se k té otázce celou svou myslí upíná. Zdvihne ruku k nebi a pomyslně jako by ji natáhl nesmírně daleko vstříc pocitu blízkosti toho, koho se snaží najít. Znovu překvapivě náhle vnímání změní úhel a na bludiště padne tma. Během vteřiny je dokonale vymazáno vše, co by mohlo představovat jeho existenci.

Z černého nic se ozve hlas. Je jemně lahodný a měkký, intonací o něco výše položený a ne zcela zmutovaný. Přímo mu šeptá do srdce, jež se pod tím dojmem rozechvívá tak, jako tomu zatím nikdy nebylo. Ten dojem však velmi rychle přebije uvědomění si významu řečeného.

„Můj pane. Přijmi mé pokání za každý hřích, kterého jsem se dopustil. Vím, že jsou neodpustitelné. I tak mne naplňuje lítost nad nimi. Nedopusť, ať způsobím další utrpení," rozléhá se šepot temným prostorem, kde Filip rukama šmátrá ve snaze cokoliv nahmatat. Kromě stěn kolem něj a stropu nad hlavou se mu to ovšem nedaří, byť by se mohlo zdát, že jeho původce je na dosah.

„Kde jsi?" dokáže Filip konečně vykřiknout.

„Dnes jsem znovu zhřešil a učinil jsem tak vědomě," pokračuje zřetelná modlitba.

„Cos udělal?" křičí Filip další otázku do tmy. 

„Smeť mě z tváře světa a dej všem zapomenout na to, že jsem kdy vůbec byl..." Hlas se začne vzdalovat a slábnout, až se další slova stanou dokonale nesrozumitelnými.

„Počkej. Neodcházej!" vykřikne Filip do umlkající ozvěny, která se posléze rozplyne do ztracena.

***

Otevřel oči. Snad nad sebou očekával temnou oblohu bez jediné hvězdy. Místo toho se nad ním klenul strop ztemnělé ložnice jejich bytu. Hned poté následovalo uvědomění si toho, že ty všechny výjevy byly pouhým snem. Navzdory tomu v něm stále velmi intenzivně zněl ten pocit naléhavosti protkávající celou nepříjemnou noční vizi. Kdyby mohl, tak by se do ní vrátil, ale to samozřejmě nešlo.

Po své levici zřetelně slyšel Davidovo pomalé oddechování. Spočíval k němu zády na boku až po holá ramena přikrytý bíle povlečenou pokrývkou. Filip obrátil hlavu vpravo k nočnímu stolku, kde na retro digitálně vyhotoveném budíku zářil červenými číslicemi současný čas – dvě minuty po třetí hodině ranní.

Útroby se mu svíraly. Přeci jen dvě a půl hodiny spánku pro nikoho z lidských bytostí nebyly zrovna dostačující. Navíc se mu nepodařilo ještě ani pořádně vystřízlivět. Opravdu nebyl dobrý nápad jít se opíjet s lačným žaludkem.

Pokusil se zavřít oči s nadějí, že znovu usne. Dokázal tak setrvat méně než minutu, protože vnitřní dozvuk snu neopadal, ale naopak co vteřinu nabíral na síle. Filipe no tak, do háje, koukej spát. Nemůžeš přece vstávat co den ve tři ráno. Zanadával v duchu sám sobě. Vlastně to pro něj bylo posledních několik měsíců přímo typické – tedy pokud vůbec usnul. A co hůř, začínal si toho všímat dokonce už i jeho partner, protože se na něm insomnie začínala řádně podepisovat především narůstající popudlivostí až agresí.

V mysli se mu rozeběhla vzpomínka na jejich včerejší první skutečnou hádku.

„Boeuf Bourguignon? A k večeři ve všední den? No tak povídej, Davide, copak budeš chtít? Ta dovolená asi bude o něco dražší, než jsme plánovali co?" slyšel Filip vyslovovat pobaveně a potěšeně sám sebe.

"Ne, nevybral jsem dovolenou. Vlastně letos ani nikam jezdit nechci," odpověděl mu David usazený naproti němu u jejich dvoumístného jídelního stolu v kuchyni také nad talířem opravdu ne zrovna snadno a rychle připravitelného pokrmu. Filip zrovna zapíchl hroty vidličky do kousku masa, od kterého menší díl odřízl. Hned poté k němu připíchnul celý drobnější žlutavý brambor namočený v té lahodné omáčce a ještě kousek jím zamilované grilované mrkve.

"Ne? No tak ne. Mně je to vlastně jedno. Jezdíme někde pořád. Můžeme být pro jednou prostě doma," usmál se Filip na partnera a strčil si sousto do úst. David se o něj staral dobře. Vlastně kvůli tomu musel začít docházet do posilovny, protože to na něm vizuálně začínalo být pořádně znát. Druhý mladík u stolu ovšem vůbec nejedl. Jen držel příbor v rukou s pohledem upřeným kamsi částečně ke straně vstříc bílému prostírání pod černým talířem.

"Ale máš pravdu. Něco bych chtěl," vyslovil a konečně se na Filipa podíval těma svýma blankytnýma očima, kterým nebylo zrovna snadné cokoliv upřít - zvlášť pokud mu připravil zrovna toto jídlo. "Chtěl bych dítě."

Filipovi z šoku nad řečeným kus bramboru zaskočil v hrdle. Hlasitě se rozkašlal. Sevřenou pěstí se začal bít do hrudníku, ale během několika okamžiků se mu podařilo onu překážku v dechu vykašlat a spolknout ji. Doušek křišťálové vody z vysoké také čiré sklenice to vše dokázal nakonec dokonale zachránit. Ještě jednou polknul, otřel si hřbetem pravice ústa a odřízl další díl masa. Na Davida se široce usmál. Pokroutil hlavou.

„Podívám se po eshopech. Jakou značku?" pokračoval s pobavením, ačkoliv se mu zkroutil žaludek a uvědomil si intenzivní odpor k té představě. Však si již dlouho nebyl zrovna jistý ničím. Byly dny kdy cítil, že je všechno špatně – a to ačkoliv jejich soužití bylo harmonické. 

„Já to myslím vážně," zdůraznil David tak, jak se u něj zrovna často nestávalo. Ve většině otázek se přirozeně podřizoval. Nyní však rázně položil příbor po stranách talíře, jak přímo hleděl na toho, kdo si bez ohledu na velmi nepříjemné a zásadní téma snažil dál vychutnávat své nejoblíbenější jídlo.

„Dobře," jen krátce Filip vzhlédl nyní již bez úsměvu a od pohledu pořádně naštvaný. Vzápětí však znovu klesl pozorností k obsahu svého talíře, kde již jednou odkrojený kousek masa ještě více tlakem nože zmenšil, „do které dělohy ho strčí? Do tvé nebo do mé?"

„Nemusíš být hned jedovatý. Myslel jsem starší dítě. Klidně i takové, které si nikdo nebude ochotný osvojit. Vlastně u nás v nemocnici jsem jednoho takového chlapečka potkal. Jmenuje je Evan a jsou mu čtyři roky. Trpí Downovým syndromem. Jeho rodiče byli velmi silně věřící a nešli na přerušení, když se to zjistilo. Kdybys ho viděl. Je naprosto nevinný. Ty jeho plavé vlásky a bezelstné světlé oči. Zamiluješ si ho," začal se David přímo rozplývat se širokým úsměvem.

Filip ovšem další sousto do úst nestrčil. Na partnera zůstal zírat, až mu brada padla dolů. Jeho šok z toho požadavku byl tak intenzivní, že neměl nejprve slov. I díky tomu David mohl pokračovat v přesvědčování.

„Měli nehodu. Otec je po smrti a matka na přístrojích, které nejspíš brzy odpojí. Nemá ani příbuzné a zůstane sám. Nikdo ho nebude chtít," přiklonil se David kousek kupředu jak prosebně na Filipa hleděl. Ten se ovšem od stolu odtáhl a prudce odhodil příbor do talíře. „Budeš dobrý otec, Filipe. Jsem si tím jistý. I když si to o sobě sám teď nemyslíš. Zatím je na dětském oddělení, protože je také lehce zraněný. Můžeme tam za ním hned zítra..."

„Děláš si ze mě jen blázny, ne?" zahřměl Filip přes jídelní stůl. „Takže ty to rozhodneš za nás za oba a už máš dokonce i to dítě vybrané? A co hůř? Postiženého idiota, ze kterého nebude nikdy nic jiného než břemeno?" David na to zalapal po vzduchu a vytřeštil oči. Nyní tam seděl s šokovaně otevřenými ústy on.

„To nemyslíš vážně. On není žádné břemeno," začal protestovat, ale to se rázně na židli Filip odsunul od stolu a vstal. Obrátil se rozzuřeně k partnerovi zády, když kdesi hluboko v něm těžko popsatelným způsobem cosi doslova vykřiklo, že toto je ještě více špatně, něž co dříve. Správně by mělo být něco zcela odlišného.

„Filipe, prosím. Pojďme si o tom promluvit. Jen mu dej šan..." začal David.

„Ne!" zaduněl Filip v odpověď jen při pootočení hlavy ke straně. Následovalo několik okamžiků těžkého mlčení. Vnímal, jak v něm narůstá vztek, který co si budeme říkat často míval velmi velký problém krotit. A jeho poslední dobou stále více se horšící problémy se spánkem a vědomí toho, kdo se to před pár týdny zabydlel v jeho kanceláři po otci tomu všemu opravdu zrovna neubíralo. Zavřel oči a snažil se ovládnout svůj zrychlený dech. Jako často to prostě nešlo.

„Takže tím to jako skončilo? Navždycky budeme žít jen takhle spolu a nebudeme mít nikdy rodinu?" Slyšel Filip za sebou pořádně zklamanou intonaci Davidova hlasu, ale stále se mu nebyl ochotný podívat do tváře. Věděl, co tam možná uvidí – slzy. Zrovna jeho partner k nim nikdy neměl daleko. Jeho přirozená citlivost jej nejspíš přímo předurčovala k tomu stát se jednou rodičem a Filip to od začátku věděl. Za zády zaslechl zvuk nohou židle posunutých po podlaze a pak tichý krátký krok toho, kdo za ním obešel stůl. Něžně se mu dotknul pravého zápěstí, na což ovšem Filip odpověděl jen odvrácením hlavy na opačnou stranu.

„Miluji tě," začal David tiše, „já vím, že se toho bojíš, ale zvládneme to. Bude to skvělé uvidíš. Stačí jen změnit byt, abychom měli dětský pokoj. Sociální pracovnice v nemocnici říkala, že máme velké šance. Zrovna s ním ano. A on někoho potřebuje. Potřebuje nás," pokračoval velmi vemlouvavě tak, jak se mu dařilo dříve dosáhnout ve vztahu čehokoliv. Tentokrát to ovšem bylo jiné – tentokrát hluboko ve Filipovi rezonoval odpor k celému tématu spolu s těžko popsatelným intenzivním pocitem, že jestli toto udělá, tak už nikdy nic správně nebude.

„Já se stěhovat nebudu," obrátil konečně tvář na Davida malý kousek od sebe. 

„Já?" zachmuřil se David.

„Ano, já. Byt jsem pronajal já," doplnil Filip a následně se odmlčel.

„Pronajali jsme si jej společně. Mám tu i bydliště," zaprotestoval ten druhý a o malý krůček odstoupil.

„Jestli toho dementa chceš, tak si ho budeš muset vzít sám, protože já se o nic takového starat nebudu. Kromě toho se nestěhuji!" odvrátil se od něj a vykročil kupředu.

„Kam jdeš?" křikl za ním, ale Filip se neohlédl.

„Pryč," odpověděl mu na to prostě a jednoduše zamířil vstříc dveřím na chodbu.

„A kam pryč?" další Davidovo zoufalé volání ovšem zaniklo v masivu dveřního křídla, které Filipa oddělilo od celé pro něj absurdní situace. Jen vklouzl do bot, přehodil si přes ramena kožený křivák a opustil byt hlavními samoposuvnými dveřmi. Následovalo pár kroků k výtahu a pak cesta dolů, při níž si ještě tlumeně nadával. A dál? Od jím oblíbeného malého baru jej dělily jen dva bloky.

To vše se odehrálo s podobností ubíhajícímu filmu před Filipovýma bdícíma a alkoholem zarudlýma očima. David už dávno spal, když kolem půlnoci dorazil domů. Stalo se za těch pár hodin dost - i tak nelitoval ničeho. Mnohem zásadnější mu nyní připadal hlavně ten pocit naléhavosti a ozvěna snu s vizí plavovlasého mladíka. Nevěděl, jak se jmenuje. Netušil, jestli není jen výplodem mysli. Nechápal, proč se mu zjevoval ve snech snad vždy a nyní tomu tak bylo každé noci. Vnitřně však cítil, že David bez ohledu na všechny klady nebyl správná cesta. Ano, měl by se s ním rozejít. Pod vlivem zvyku si ovšem nedokázal představit, jak by mohl žít dál sám. Kromě toho mu nebyl lhostejný.

S těmito vířícími myšlenkami ležel v posteli na zádech vedle pomalu oddechujícího muže, který mu tak dlouho dával najevo svou oddanost tolika způsoby. Chápal i to, že měl opravdu velmi pádný důvod chtít posunout vztah dál. Filip zíral do stropu s vědomím toho, že dnes už neusne a bude přemítat až do doby, než se začne obzor dnít a on si konečně možná i přizná, že na rozhodnutí nemá dostatek odvahy. 

***

Cítil, že napětí brzy povolí. Sténání toho kluka ho ještě více povzbuzovalo, aby mu dal opravdu pořádně do těla. A že si dával záležet. Vlastně Filipa ta nevěra začínala bavit čím dál tím víc. Od toho inkriminovaného večera v uličce za barem, kdy se mu poprvé dokázal Simi dostat do kalhot, většinou jednoduše volal jemu. Bylo to tak snadné, když jej samozvaný snoubenec vytočil – a že jej v poslední době štval skoro pořád a stále více. A zrovna tenhle kluk měl neustále opravdu pořádně apetit. Pokud se rozjeli, tak dokázal držet s Filipem krok daleko snáze, než neustále přepracovaný a unavený David.

Simi se uměl navíc chovat jako neskutečná děvka. Býval v jistých chvílích slušně vulgární a více než rád kouřil až do dokonce. V celkovém souhrnu dokázal pobavit a ve své promiskuitě neměl ani zábrany někoho přibrat. Občas Filip přemýšlel o tom, kolik čísel a jmen má uložených v diáři a čeho všeho jsou ti jeho kamarádi schopní.

Před očima se mu otevíral velmi naturalistický pohled na útlý pas a štíhlé tělo, které si prudkými nárazy bezohledně podmaňoval.

Kromě postelových preferencí ho neznal. Proč také? Dříve si to vždy rozdávali u Simiho doma. Dnes byla ovšem neděle a David měl zase nečekanou službu v nemocnici. Nejspíš nějaké jiné zdravotní sestře jak jinak než marodilo dítě. A kdo pak zůstal samozřejmě i ten jediný zatracený den doma sám? Pochopitelně Filip. Nikam se mu navíc nechtělo a tak Simimu prostě nadiktoval adresu.

Přijel za půl hodiny. Jako první Filipa v obýváku pořádně vykouřil. Pak si to rozdali v koupelně, na kuchyňském stole a ve finále zapadli do ložnice. Teď tu ten kluk ležel tváří v Davidově polštáři a boky přizvednutými, za něž jej Filip dlaněmi pevně svíral a řádně přirážel. Ještě poslední úder a pěkně mu to tam všechno poslal. Naplnil jej dokonalý pocit zadostiučinění přebíjející veškeré negativní pocity nejen z bortícího se vztahu.

„Ty zvíře," zasténal pod ním Simi a ještě naposledy tlumeně vykřikl, když ho z něj Filip s náhlostí vytáhl a svezl na záda. Slastně si vydechl při tom měkce nepopsatelném pocitu po vyvrcholení. Vědomí, že se tak stalo přímo v posteli a na místě, které bylo oficiálně právě Davidovým na Filipově tváři vykouzlilo více než spokojený úsměv. Ano, toto byla dokonalá pomsta za všechny jeho rodinkářské scény a hlavně neustálou nepřítomnost.

„Máš dost a nebo budeš chtít ještě?" zavrněl Simi vedle něj uložený na břiše s tváři obrácenou k tomu, kdo se na něj ovšem ani nepodíval. Ten chtivý úsměv Filip už dávno znal a věděl, že je ten kluk schopen takto řádit klidně do večera a ještě si někoho zavolat na pomoc.

„Už mi to stačí," odvětil mu Filip klidně s vědomím zpomalování tepu.

„Škoda, ale chápu," zachechtal se Simi a natáhl ruku, aby jí přešel po Filipově hrudníku, který pokrývala slušná dávka potu. Ten se ovšem odtáhl a s otočením se k němu zády se nahý posadil na posteli.

„Měl bys jít," utrousil pouze a vstal. Z nočního stolku zdvihl nízkou sklenici s čirým obsahem svého v poslední době nejfrekventovanějšího alkoholu. Dopřál si drobný doušek. Periferním viděním zaznamenal pohyb štíhlého Simiho těla, které se sehnulo pro spodky na podlaze, do kterých se posléze navlékl. Posadil se na postel a začal se sunout i do kalhot.

„Mám jít na městskou a nebo mě alespoň odvezeš?" prohodil kluk jen tak mimochodem. Byl o dost mladší než Filip. Možná mu zatím nebylo ani dvacet. To ovšem na Simiho atraktivitě jen přidávalo.

„Nemám čas objíždět město," ohlédl se Filip přes rameno a napil se o malý kousek více. Nejspíš se mohlo zdát, že si začíná více než je zdrávo dopřávat chlastu kvůli rozpadajícímu se dlouholetému vztahu. Pravdou bylo, že se tím snažil přebíjet především ten naléhavý pocit vlastní potřebnosti vůči komusi o němž ani netušil, jestli existuje.

„No tak ne," zanotil Simi zpěvným způsobem se širokým úsměvem a natáhl se ještě do bílého trička s rozměrným marihuanovým listem na zádech. „Tak já jdu. Až budeš chtít, tak mi zase brnkni. A nemusíš se obtěžovat. Vyprovodím se sám." S úsměvem ještě chvíli pozoroval Filipa oblékajícího se do volných černých tepláků a nejspíš řádně letitého šedého trička. Stačil jen vyskočit, když se Filip chopil jedné z pokrývek a začal z ní stahovat povlečení.

„Zavolám." odpověděl mu jediným slovem bez sebemenší stopy dalšího zájmu a nebo dokonce pohledu. Prostě rozepnul dlouhý jemný zip a lůžkovinu z pokrývky stáhl.

„Fajn," ještě utrousil Simi a jednoduše se vydal ven z ložnice. Netrvalo ani svléknutí i druhé pokrývky a dvou mohutných polštářů, než Filip zaslechl z chodby charakteristicky ševelivý zvuk vchodových dveří. Zbývalo už jen bavlněné prostěradlo, které ani Filip netušil, jak dokáže tak úhledně David na postel natáhnout.

Posbíral do náručí zašpiněné povlaky a vyšel spolu s nimi z ložnice. Současně s tím se ozvaly vstupní dveře podruhé. Hluboko v něm zatrnulo, ale současně se pousmál. Zbývalo jen několik kroků a mohl konečně náklad nacpat do z boku plněné pračky umístěné jako jeden ze standardních spotřebičů v kuchyňské lince. Jakmile zabouchnul kulatá dvířka, tak se za ním ozval jak jinak než Davidův hlas.

„Ty pereš? Od kdy ty pereš? A proč převlíkáš postele, když jsem to dělal před dvěma dny?" V hlase mu rezonovala nervozita a naprosto nepochybné pobouření spolu se stínem strachu. Filip mu hned neodpověděl. Jen se narovnal a za displeji nastavil prací cyklus. „Kdo byl ten kluk na chodbě?" Tato věta však zněla přímo vyděšeně. Až teprve při ní se otočil Filip čelem vzad.

„Opravdu? Před dvěma dny? Ani jsem si nevšiml. A čemu se divíš? Neustále mi nadáváš, že ti nepomáhám, tak se o to snažím," pokrčil rameny. „Neměls být v práci? Říkal jsi, že je to naléhavé a tak ani v neděli nemůžeš být doma." Ano, byla to naprosto nepokrytá výtka, jíž Filip doprovodil i velmi výmluvným pohledem. Pak Davida prostě obešel a vydal se zpět do ložnice. Jakmile do ní vešel, tak zamířil přímo k oknu, které dokořán otevřel. Čisté povlečení bylo samozřejmě připravené v úložném prostoru ve spodní části postele.

„Mari nakonec máma přijela. Tak přišla alespoň na půl směny, abych mohl jít domů za tebou." Jak nezměrně nyní Filipa bavila ta Davidova vyděšená intonace. Prostě roztáhl rozměrnou bílou cíchu, rozepnul ji a začal jí do ní pokrývku nějak cpát.

„Ale no tak, Zlato, takto se to přece nedělá. Podívej," pokusil se mu David vytrhnout práci z ruky. Pak se však zarazil, když se k němu tak přiblížil a zůstal konsternovaně stát. On ho cítí. Uvědomil si Filip a momentálně při jeho uraženosti a pořádnému rozčílení kvůli tomu děcku, neustálé Davidově zaneprázdněnosti v nemocnici a nyní i zcela jasně nedostatečnému libidu ho to nehorázně těšilo. Zadíval se mu do blankytných do široka rozevřených očí a sám se musel usmát.

„Víš co, tak si to udělej sám, když jsi tak chytrý. Stejně všechno víš ze všeho nejlépe," ještě pozvedl obočí, odhodil vše na postel, po dvou krocích ještě popadl sklenici a vydal se pryč.

V obývacím pokoji se rovnou usadil k počítačové sestavě. Sklenici s drinkem postavil vedle mírně prohnutého podlouhlého monitoru. Nasadil si sluchátka, zapnul herní konzoli a oči skryl za podlouhlé, stříbřité virtuální brýle vzdáleně podobné těm slunečním. Pohodlně se uložil do pozice pololehu v ergonomicky tvarovaném černém herním počítačovém křesle. Stačilo jen několik sekund a jeho vnímání se ocitlo ve virtuálním světě tetranetu tak silně podobnému skutečnosti, kde splynul s roztodivně vyhlížejícími avatary nespočtu uživatelů oddávajícím se této kratochvíli. A skutečnost tím od něj byla dokonale oddělena - včetně Davida, který zrovna s pláčem povlékal postel.