Druhý prostor

1.

První jarní slunce nesměle svítilo do závějí, tající sníh se oslnivě leskl. Otec Pavel kráčel po mizerně prohrnuté silnici a blížil se k první chalupě „Pazderně“ na okraji Otinovsi. Byla neděle kolem poledne, mši v nedalekém Rozstání odsloužil a nyní se vracel na faru, aby alespoň trošku doplnil síly skromným obědem. Otinští chodili do kostela do Drahan, z Rozstání nikdo autem nejel a na kolo bylo ještě brzo, nejprve bude muset odtát sníh na silnici.

Za zády kněze se ozval zvuk elektromotoru a po jeho boku zastavil malý elektromobil, ze kterého se vyklonil starosta Kaláb.

„Zdravím vás, otče, nechcete svézt?“

„Dobrý den, pane starosto, rád využiji vaší nabídky.“

Pavel nastoupil, Kaláb sešlápl pedál až k podlaze a auto se s několika poskoky a sklouznutími začalo probíjet do kopce.

„Mizerná cesta, otče, jen co je pravda. Žádal jsem Vincu Piňose, aby silnici protáhl, ale ten má pořád strach o ty svoje koně, není s ním rozumná řeč, sedlák nafrněný.“

Pavel nic neříkal a užíval si pohodlí. Starosta projel dolní částí obce a u křižovatky zastavil.

„Otče, odpusťte, ale já musím domů, nebudete se zlobit, když vás vysadím?“

„Vůbec ne, pane starosto. Pomohl jste mi a já jsem vám vděčný. Ty tři kilometry dojdu za půl hodinky, nemějte starost.“

„Víte, otče, musel jsem dnes až do Jedovnice, baterku mám už skoro prázdnou a znáte to, ty limity spotřeby elektřiny. Když dám auto dobít, už si nemůžu ani pustit televizi, tedy ne že by tam něco bylo.“

Pavel se rozloučil se starostou a vykročil osvěžený do kopce. Slunce zašlo za mraky a začalo sněžit. Těžké vločky mokrého sněhu ulpívaly na kabátě a čepici, nebylo vidět na krok. Pavel kráčel jistou nohou a modlil se růženec za starostu a všechny své farníky v Otinovsi.

--- --- ---

Mýlil jsem se: elektromobily jsem považoval jen za východ z nouze, neohrabané pomocníky v krizi běžných vozidel se spalovacími motory.