The Black Hole Virus / Prolog + 1 kapitola

 

                                                            Prolog

Ticho.

Ne to obyčejné ,tohle bylo jiné těžké a husté  jakoby se vzduch sám bál pohnout.

Kapka dopadla na zem.

Tik.

Riley Prescott se ani nepohnul.
Stál uprostřed místnosti, ruce zasunuté v kapsách, pohled upřený před sebe.

Na skle za ním se něco hýbalo.

Ne rychle.
Ne zběsile.

Spíš... špatně.

Člověk na druhé straně skla zvedl hlavu. Oči měl otevřené, ale nebyly tam.

Prázdné nebo naopak – něco tam bylo navíc.

Riley naklonil hlavu lehce na stranu, jako by si prohlížel zajímavý obraz.

„Zajímavé," řekl tiše.

Hlas měl klidný až nepřirozeně. Zvuk, který do té místnosti nepatřil.

Pak přišel náraz ruka udeřila do skla.

Jednou.
Podruhé.

Silněji.

Bum.

Riley ani nemrkl jen sledoval a analyzoval.

Učil se.

„Bolest není problém," zamumlal spíš pro sebe.
„Problém je mysl."

Další náraz.

Sklo se zachvělo.

Muž na druhé straně začal dýchat zrychleně, trhaně.
Jako by se snažil něco ze sebe dostat ven.

Nebo se něčeho zbavit.

Riley udělal krok blíž. Jejich pohledy se na vteřinu střetly.

A tehdy... se muž usmál ne lidsky.

Rileyho rty se nepatrně pohnuly.
Téměř neviditelný náznak úsměvu.

„Takže to funguje," zašeptal.

Za jeho zády tiše bliklo světlo monitoru.
Data se začala plnit křivky stoupaly.

Život.

Změna.

Kolaps.

Riley se otočil, vzal do ruky injekční stříkačku a chvíli si ji jen prohlížel.

Průhledná tekutina uvnitř se v slabém světle téměř leskla.

Nevinně.

„Svět potřebuje restart," řekl klidně.

Žádný vztek.
Žádná lítost.

Jen jistota.

Za sklem se ozval další náraz tentokrát silnější.

Riley už se neotočil.

„A já mu ho dám."

A to byl teprve začátek.......

 

****************************************************************

                                 Kapitola 1 - Zpráva, která neměla přijít

*******************************************************************************

             

 

 

              Letiště – současnost

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Letiště bylo plné lidí, kteří spěchali za svými životy.
Kufry drnčely o podlahu, hlas z reproduktorů monotónně oznamoval odlety...
všechno působilo normálně.

A přesto něco nebylo v pořádku.

Hluk kufrů na kolečkách se mísil s tlumenými hlasy cestujících a monotónním hlasem z reproduktorů, který oznamoval další odlety. Světla haly byla ostrá a studená, jako by se snažila zahnat noc, která se držela za skleněnými stěnami budovy.

Tessa Campbell stála u velkého okna a sledovala přistávací plochu.
V ruce svírala letenku do New Yorku.

Ještě před pár lety by ji ani nenapadlo, že se sem jednou vydá v roli agentky FBI. Stále byla nováček, junior bez velkých zkušeností. Přesto to byl její velký sen a ten se jí konečně splnil.

Doufala, že tahle cesta jí otevře nové dveře a nové možnosti.

Letadla přistávala a odlétala jedno za druhým.
Tessa ještě chvíli sledovala světla na ranveji, pak odvrátila pohled od skla a podívala se na hodinky.

Měla by se už odbavit.

Vzala kufr, přehodila si malý batoh přes rameno a vydala se k davu lidí, kteří čekali v uličce na odbavení. Fronta sice byla dlouhá, ale postupovala docela rychle. 

Tessa vytáhla z batohu mobil, aby se rychle podívala na e-maily.
Její šéf Jeffrey Scott jí poslal ještě jednu zprávu.

Rozklikla ji.

Zdravím, Tesso,
v tuto chvíli jste nejspíš už na letišti. Píši vám e-mail, protože jsem momentálně mimo telefonní signál.

Až přistanete v New Yorku, bude na vás čekat moje asistentka. Odveze vás do hotelu, kde se ubytujete po tak náročném letu si jeden den odpočiňte a v klidu mi pošlete dokumenty, o kterých jsme mluvili.

Druhý den kolem osmnácté hodiny vás moje asistentka doprovodí na nádraží. Tam na vás bude čekat vlak do cílové stanice. Na místě už budou naši kolegové z FBI, vědí, že jste zatím nováček, a mají všechny potřebné informace.

Vše je zařízené.
Přeji vám hodně štěstí, slečno Campbellová, a příjemný let.
Kdyby cokoli, napište nebo zavolejte.

Manažer oddělení – Jeffrey Scott.

Tessa se pousmála.
Její šéf byl opravdu fajn chlapík.

Rychle mu odepsala krátké poděkování a popřála mu, ať se mu také daří. Pak telefon znovu schovala do batohu.

Když zvedla hlavu, všimla si, že už je skoro na řadě.

Přistoupila k přepážce.

„Doklady, prosím," vyzvala ji žena za pultem.

Tessa se usmála. „Jistě, hned."

Vytáhla z batohu letenku a pas.

Žena je převzala a začala je skenovat do počítače. Po chvíli si ale něčeho všimla.

Zarazila se. „Vy jste od policie?" zeptala se překvapeně.

Tessa nechápavě zamrkala na okamžik nevěděla, jak to žena poznala, pak jí to došlo.

Odznak.

„Ach... ano," usmála se Tessa. „Ale zatím jen junior. Jedu na roční stáž do New Yorku."

Žena si viditelně oddechla.

„Uf, promiňte, nezlobte se. Když se tu objeví policie, většinou to znamená průšvih trochu jsem se vyděsila"

Tessa se zasmála.

„To se stává, ale jak jsem se tak dívala, máte tu sice plno, ale jinak je klid."

Žena přikývla.
„To ano. Teď hodně lidí cestuje spousta jich utíká... po tom, co se stalo v těch městech."

Tessa se na ni chvíli dívala, ale nic neřekla. Po krátké pauze jen tiše odpověděla:

„Ano. Je to hrozné. Vyšetřovatelé se snaží přijít na to, co se děje."

Žena si povzdechla. „To evidentně ano... ale zatím nic moc."

Tessa chtěla něco říct, ale v tu chvíli se na velké obrazovce v hale objevila reportáž.

Zamořené městečko Sun Lake poblíž jezera.

Moderátor mluvil vážným hlasem.

„Podle posledních informací se zde objevil neznámý typ viru. Obyvatelé, kterým se podařilo uniknout, nyní musí emigrovat do vzdálenějších měst. Vyšetřovatelé zatím nenašli žádné ohnisko nákazy ani osobu, která by za šířením viru stála."

Na obrazovce se objevil policista.

„Policie dělá vše, co je v našich silách," řekl do kamery. „Prozatím město uzavíráme do karantény. Vstup je zakázán. Prosíme veřejnost, aby situaci respektovala."

Žena u přepážky se na obrazovku zamračila.

„Další ohnisko..."

Tessa se k tomu nevyjádřila.

„Můžete prosím pokračovat?" řekla jen klidně.
„Za chvíli mi letí letadlo."

Žena přikývla a znovu se soustředila na počítač nahrála údaje, zvážila kufr a položila ho na pás.

Podívala se na letenku. „Paluba B, řada 236, sedadlo B12 u okna."

„Děkuji," odpověděla Tessa, vzala letenku a pomalu se vydala směrem k odletové hale.

Když prošla kontrolou, našla si volné místo u řady kovových židlí a posadila se. Batoh si položila na klín.

Na velké obrazovce nad halou svítil její let – New York.
Odlet za patnáct minut.

Tessa si tiše povzdechla v žaludku cítila zvláštní směs nervozity a vzrušení.

Nakonec vytáhla telefon a vytočila číslo, které znala nazpaměť.

Chvíli to vyzvánělo.

Pak se ozval hlas, který byl Tessě až příliš známý.

„Haló?"

Tessa se okamžitě usmála.

„Ahoj, mami."

Na druhém konci se ozvalo překvapené nadechnutí.

„Tesso? Jsi na letišti? Je všechno v pořádku?"

Tessa se opřela o židli a snažila se znít klidně.

„Jo, mami, všechno je v pořádku už jsem odbavená a čekám na letadlo. Za chvíli začneme nastupovat."

„To jsem ráda, zlato," odpověděla její máma. „Měla jsem o tebe trochu strach."

„Nemusíš," řekla Tessa tiše. „A taky ti děkuji za ten kufr, co jsi mi tak rychle sehnala."

„Ale prosím tě," zasmála se její máma. „To nic nebylo. Hlavně aby ti dobře sloužil."

Pak na chvíli zavládlo ticho.

„Jen buď opatrná," pokračovala její máma o něco vážněji.
„V New Yorku jsi ještě nikdy nebyla a—"

„Mami, klid," přerušila ji Tessa s úsměvem. „Cestu mám zařízenou. Můj šéf všechno připravil na letišti na mě bude čekat jeho asistentka, odveze mě do hotelu a tam si po letu odpočinu. Takže opravdu nebudu sama."

Na druhém konci telefonu bylo slyšet tiché vydechnutí.

„Tak aspoň že tak," řekla její máma. „Ale zavoláš mi, až přistaneš?"

Tessa se zasmála.

„Ano, mami. Neboj."

Podívala se znovu na velkou obrazovku nad halou.

Čas odletu se pomalu blížil.

„Dobře," řekla nakonec. „Já už se půjdu připravit na nástup."

„Mám tě ráda," ozvala se její máma.

Tessa se usmála. „Já tebe taky, mami."

„Tak šťastnou cestu."

„Díky. Ahoj."

Tessa položila telefon.

Na obrazovce se právě objevila výzva k nástupu.

Do odletu zbývalo deset minut.

Na chvíli zůstala sedět a pozorovala ruch v odletové hale. Lidé kolem ní spěchali s kufry, někdo telefonoval, jiní jen mlčky čekali na svůj let.

Na velké obrazovce nad halou se najednou změnil program.

Místo reklam se objevilo mimořádné zpravodajství.

Tessa zvedla hlavu.

Na obrazovce se objevily další záběry z městečka Sun Lake. Policejní auta, blikající světla a pásky, které uzavíraly celé ulice.

Moderátor mluvil vážným hlasem.

„Další americké město bylo dnes uzavřeno do karantény. Podle úřadů se zde objevil neznámý typ viru, jehož původ se zatím nepodařilo určit."

Na obrazovce se objevily záběry lidí, kteří odjížděli z města s kufry a taškami.

„Obyvatelé, kterým se podařilo oblast opustit, jsou nyní převáženi do dočasných center v jiných státech. Vyšetřovatelé zatím nenašli žádné ohnisko nákazy."

Vedle Tessy si někdo tiše povzdechl.

„Další město..."

Tessa sledovala obrazovku bez jediného slova.

Na záběru se objevil policista, který mluvil do kamery.

„Prosíme veřejnost, aby zachovala klid. Situaci vyšetřujeme a děláme vše, co je v našich silách."

Obraz se na chvíli rozmazal pak se objevila mapa na ní svítila červená tečka.

Sun Lake.

Tessa měla zvláštní pocit, který nedokázala vysvětlit.

Jako by se svět pomalu měnil a nikdo zatím nevěděl jak.

V tu chvíli se ozval hlas z reproduktorů.

„Cestující letu 247 do New Yorku, připravte se k nástupu."

Tessa vstala, vzala kufr a naposledy se podívala na obrazovku.

Pak se otočila a vydala se k nástupní bráně.

Netušila, že její cesta právě začíná.

Tessa si přehodila batoh přes rameno a vydala se směrem k nástupní bráně. Fronta se pomalu posouvala.

Když udělala pár kroků dopředu, všimla si někoho stojícího opodál – mladý muž opíral se o sloup a díval se směrem k nástupní bráně.

Na první pohled na něm nebylo nic zvláštního. Přesto Tessa na okamžik zpomalila něco na něm jí bylo povědomé.

Tmavé vlasy a postava, způsob, jakým stál s rukama v kapsách.

Na zlomek vteřiny jí hlavou probleskla vzpomínka.

Riley?!

Okamžitě zavrtěla hlavou  to je hloupost.

Ten muž se mezitím otočil a zmizel mezi lidmi.

Tessa ho už nedokázala najít.

„Další, prosím."

Hlas letušky ji vytrhl z myšlenek podala jí letenku.

Když prošla bránou, ještě jednou se ohlédla.

Muž byl pryč.

Jako by tam nikdy nebyl.

Tessa procházela chodbou, která vedla přímo ke vstupu do letadla.

Letušky u dveří se na ni usmály. Když si všimly jejího odznaku, jedna z nich lehce přikývla a ukázala jí směr.

„Vaše místo je tamhle vpředu, slečno."

„Děkuji," odpověděla Tessa a pokračovala dál.

Vešla do kabiny letadla a rozhlédla se kolem sebe.

Na okamžik se zarazila.

Byznys třída.

„Wow...," vydechla tiše.

Vypadalo to úplně jinak než běžná sedadla, na která byla zvyklá. Všechno bylo prostornější, pohodlnější a klidnější.

Když procházela uličkou, všimla si ještě něčeho.

O pár sedadel dál seděli tři policisté. Podle nášivek bylo jasné, že nejsou z jejího města. Jeden z nich na ni kývl.

„Příjemný let."

Tessa se usmála.

„Děkuji. Vám také."

Pak konečně našla své místo u okna.

Položila kufr do prostoru nad hlavou a batoh zasunula pod sedadlo. Posadila se a na chvíli zavřela oči.

„Konečně," vydechla potichu.

Vytáhla z batohu telefon, notebook a sluchátka a položila je na malý stolek před sebou. Nervozita se jí pomalu začínala zmocňovat.

New York.
Nové město.
Nová práce.
Nový život.

Nakonec vzala telefon a napsala mámě krátkou zprávu.

Už sedím v letadle. Napíšu, až přistaneme.

Zprávu odeslala.

Než stihla telefon odložit, mobil lehce zavibroval.

Tessa se usmála.

„Mami, ty jsi dneska rychlá."

Otevřela zprávu.

Úsměv jí pomalu zmizel z tváře.

Nebyla to její máma.

Na displeji svítilo neznámé číslo.

A pod ním jediná krátká zpráva.

I love you.

Tessa několik vteřin jen mlčky zírala na telefon.

Neznámé číslo.
Žádné jméno.
Žádné vysvětlení.

Zamračila se a rychle se rozhlédla po kabině letadla, jako by čekala, že někdo sleduje její reakci.

Ale všichni kolem ní se věnovali svým věcem.

Nikdo si jí nevšímal.

Tessa se znovu podívala na telefon.

Srdce se jí rozbušilo o něco rychleji.

Kdo to sakra byl? 

*****************************************************************

Další kapitola již brzy :)