Zpověď mezi řádky

Zpověď mezi řádky

Anotace: 1. kapitola o tom, jak jsem poznala svého prvního kluka a jak jsem zjistila, co jeho doteky dokáží udělat s mým tělem. S láskou Lenka.

Sbírky: Zpověď mezi řádky

...

Nikdy jsem se o kluky nijak zvlášť nezajímala, tedy až do chvíle, než se všechno změnilo. Nebudu však předbíhat a začnu pěkně od začátku, abych vám dokázala nastínit, jak se můj život změnil poté, co jsem zjistila, jak příjemná a krásná láska může být.

Vždy se mi líbil sport, ať jsem se zabývala míčovými hrami (volejbal byl jedním s mých nejoblíbenějších sportů), plaváním nebo během, u něhož jsem cítila čirou radost z pohybu, potkávala jsem se s mnoha chlapci, avšak naše vztahy nepřekročily hranici pouhého letmého přátelství, i když jsem si všimla, že se o mě někteří z nich zajímají. Avšak, zatímco sport mě naplňoval a v mnoha disciplínách jsem se cítila jistá a sebevědomá, v kontaktu s lidmi jsem si už tak jistá nebyla. Nemyslím si, že bych byla vyloženě sociopat, nestranila jsem se společnosti, nicméně komunikace, a to zejména ta se silnějším pohlavím, mi dělala poněkud problémy. Necítila jsem se nijak krásná, nemyslela jsem si, že bych mohla být ozdobou večírků, i když o své tělo jsem pečovala, nejsem nijak vysoká, spíše drobnější postavy – a štíhlá - to mi vydrželo až do dnešních dnů. Jestli jsem ve tváři krásná? Někteří říkají, že ano, ale hlavně po ránu bych jim tu lež nejraději nacpala do krku.

Vraťme se však zpátky do dne mých patnáctých narozenin. Měla jsem v té době jenom jednu opravdovou kamarádku. Měla krásné jméno, které jsem ji toho času trošku záviděla, a také jsem se ji s tím párkrát svěřila. Andělka se tomu vždycky smála a mnohé mé drobné výstřelky a nedokonalosti brala s nadhledem. Možná proto jsem jí měla ráda více než kohokoli jiného a trávila s ní společný čas jako s nikým jiným. Byla o rok starší než já a bydlela ve vedlejším domě. Scházely jsme se za domem nebo po škole na sportovišti, když tu mi navrhla, že bychom mé patnácté narozeniny mohly oslavit. Velkým oslavám narozenin jsem se vždy vyhýbala a narozeniny ani svátky mi mnoho neříkaly, avšak Andělku jsem neodmítla, zvlášť když navrhla, že si prostě a jednoduše dáme čaj. Čajování, to je velká věc. Zejména pro ni, protože její maminka má krásnou čajovnu v suterénu domu, kde Andělka často vypomáhá a dokáže ho připravit jako nikdo jiný.

Ovšem jaké bylo moje překvapení, když přede mnou otevřela kufřík s líčidly a řekla: „Na tvoje narozeniny tě alespoň trošku nalíčíme.“

Moc dobře věděla, že šminky nejsou tím, čím bych ráda zabývala, nejraději jsem svou tvář měla bez ozdob. Bylo to čistě praktické. Vzhledem k mým sportovním aktivitám by se líčidla stejně brzy roztekla a občas jsem se veselila nad tím, jak si dívky „odskakují“, aby upravily svoji tvář i třeba v mezičase sportovního utkání. No řekněte, taková ztráta času!

Avšak neodporovala jsem. Když se nebudu muset líčit sama, tak prosím, klidně ze mě udělej královnu, beztak to zase brzy umyju.

Při pohledu do zrcadla jsem si připadala poněkud nepatřičně, ale Andělce se ve tváři zračila hrdost, když radostně vykřikla: „Tohle je moje vrcholné dílo!“ a tvářila se jako umělec, který právě překonal meze veškerých svých tužeb a cílů. Nechtěla jsem jí radost pokazit. Navíc jsem musela uznat, že má skutečně šikovné ruce, a že můj obličej rámovaný záplavou blonďatých neposedných vlasů dostal jistý šmrnc. Pobavila mě myšlenka, že kdybych ji měla každé ráno po ruce jako sovu maskérku, snad bych se líčení ani tolik nebránila.

Čajovna byla téměř prázdná. Lidé většinou začínají chodit až o něco později, než jsme přišly my, proto jsme zabraly nejlepší místo v rohu čajovny, ze kterého máme krásný přehled, co se v čajovně děje. Seděly jsme na polštářích na zemi, konvičku se šálky na nízkém stolku.

Čaj by výborný, ostatně jako vždy. Trochu jsme zdrbly některé spoluhráčky z našeho volejbalového týmu, když tu pomalu čajovna začala ožívat. Andělčina maminka chodila mezi hosty a s úsměvem zajišťovala objednávky, když tu mě Andělka upozornila na další hosty, kteří přicházeli. Byli to kluci – nebo spíš už muži z volejbalového týmu, který pravidelně přicházel na hřiště hned po nás. Byli starší než my, tipovala bych je tak kolem pětadvaceti let.

„Co ti tady dělají?“ podivily jsme se. My chodíme do čajovny často, avšak je jsme tu zatím nikdy neviděly. A také se rozhlíželi, jako by tu byli poprvé. No co, všechno je jednou po prvé, že? Avšak měli trochu smůličku, nikde už nebylo místo kromě našeho stolu, což, jak jsem zjistila vzápětí, nebyla ani tak jejich smůlička jako spíš naše. Přišli k nám. „Ahoj holky, moc se omlouvám, už tady nikde jinde není místo, myslíte, že bychom si mohli sednou k vám?“

Chtěl jsem jim dát zamítavou odpověď, nicméně jsem chvíli zaváhala a Andělka mě předběhla: „Ale však se posaďte u nás, máme tady místa dost.“
Na okamžik jsem zkoprněla, myslela jsem si, že si dnešní večer v klidu užijeme u čaje, na větší společnost jsem nebyla jaksi připravená. Andělka si toho všimla a pošeptala mi rozverně do ucha: „No tak, přece nebudeme z máminý čajovny vyhazovat hosty…“

Nechtěla jsem být za škarohlída, a tak jsem se uklidnila a vyčarovala na tváři úsměv.

Kluci se nám začali přestavovat. Tmavovlasá Pavel byl z nich nejvyšší, dost urostlý. Měl skutečně mužnou postavu, atletickou, byl kapitánem jejich týmu. Jeho tvář nebyla vyloženě krásná jako ro reklamy, ale když se usmál, jisté kouzlo měla. Martin byl o něco nižší, tělo štíhlé a šlachovité a byl velice upovídaný… v tom jsem si všimla, jak se Andělka na Martina dívá. Měla v očích zvláštní lesk, který běžně při pohledu na kluky doprovázela slovy: „Teda, ten je ale hezkej…“ teď však nic neřekla, jenom se na něho usmívala tím svým úsměvem, na který kluci tak letí. Andělka to s klukama uměla, a na rozdíl ode mě už měla sem tam nějaké to chození za sebou.

„A jak ty se jmenuješ?“ zeptal se mě Pavel a já v jeho očích viděla šibalský výraz. Napadlo mě, že je to asi docela proutník. Oba dva.

Myslím, že jsem se v tu chvíli přestala usmívat. Byla jsem překvapena, že má tak hluboký a sametový hlas. „Lenka,“ odpověděla jsem a snažila jsem se, aby to znělo lhostejně.

Když v tom se ozvala Andělka: „Dneska Lenička slaví narozeniny!“ vyjukla a zasmála se.

„V tom případě bych pro tebe něco měl,“ usmál se, a jakoby mimoděk si přisedl o kousek blíž.

„Já ale na dárky moc nehraju, víš…“ začala jsem protestovat, když tu se stalo něco nevídaného. Rychle se ke mně sklonil a dal mi pusu na tvář! Kdybych v tu chvíli neměla nalíčený obličej, všichni v čajovně by spatřili, že zrudla jsem jako rak. Takhle to spatřila jenom Andělka, Pavel a Martin. A pak se stalo to, co se stalo. Byla to bezděčná reakce. Má ruka sebou cukla a dala Pavlovi facku až to mlasklo.

V ten okamžik zrudl také a zatvářil se jako vyoraná myš. „Já jen že… všechno nejlepší,“ vyhrkl zmateně.

Martin se začal smát, že málem převrhl stolek s čajem a Andělka se k němu přidala. I mně najednou bylo nějak do smíchu, když jsem viděla, jak se Pavel nešťastně se tváří. Musela jsem si připustit, že v ten okamžik vypadal opravdu roztomile. Trochu rozpačitě jsem se také usmála. „Promiň,“ špitla jsem.
Když o tom zpětně přemýšlím, myslím, že ta facka tak nějak rozbořila vysoké stěny, které jsem mezi sebe a kluky do této době stavěla. Stejně tak roztály ony pověstné a okřídlené ledy a podvečer probíhal v přátelském hovoru. Zjistila jsem, že Pavel je docela milý a také chytrý kluk. Vysokoškolák. Studoval historii na Karlovce.

Později přišel Martin s nápadem. „Nó, holky, myslím, že po dnešní dávce čaje jenom tak neusneme. Nechtěly byste s námi ještě zajít se napít někam do baru?“ zeptal se v dobré náladě.

„Nám ale ještě nebylo osmnáct,“ opáčila jsem. Nebudu zastírat, že bych do této doby nikdy nepila. Občas jsme si s Andělkou dali trochu vína, když nehrozilo, že by to rodiče odhalili.

„To nevadí, ne?“ pokračoval Martin, „však nám ho prodají. Jenom abychom zapili ty tvoje patnáctiny, co?“

Všimla jsem si, že se na mě Andělka dívá s prosbou v očích. Chtěla se s nimi napít, hrozně moc. Mně to také nebylo úplně proti mysli, dnešní podvečer jsem si užívala, až jsem se tomu divila. „Tak fajn, jdeme,“ řekla jsem, a když jsem spatřila Andělčin vděčný výraz, hřálo mě to u srdce.

Navečer už bylo docela chladno. Chtěla jsem si domů skočit pro kabát, když u mě Pavel zarazil, sundal si svůj a přehodil mi jej přes ramena se slovy: „Mně zase taková zima není.“

Tentokrát jsem se červenala méně. Avšak byl to nezvyk, mít na sobě cizí kabát. Byl mi velký, ale krásně hřál.

Bar, do kterého kluci chtěli jít, nebyl daleko, jenom tři bloky od našeho domu. Nebyla to žádná špeluňka a bylo jasné, že i kdybych chtěla, tady bych si zde běžně víno rozhodně nekupovala, padlo by na to veškeré mé kapesné.

Pavel objednal láhev bílého a čtyři skleničky. Bylo to moc dobré víno. Silné. Stačila mi polovina skleničky, abych cítila, jak ze mě padá veškerý ostych, který jsem snad před Pavlem toho dne ještě cítila. Po nějaké době jsem se přistihla, že si povídám jenom s Pavlem, našli jsme mnoho společných témat k hovoru, a Andělku s Martinem jaksi přehlížím. Ohlédla jsem se a ně a potřetí toho večera zčervenala. Rychle jsem uhnula pohledem stranou, aby si nemysleli, že je sleduji, když… Andělka s Martinem v ten okamžik k sobě měli hodně blízko. Seděli těsně vedle sebe v objetí a jejich rty se dotýkaly.

Pavel se ke mně s úsměvem naklonil: „Oni tě nevidí, však podívej.“

Znovu jsem otočila hlavu a podívala se na ně. Oba měli zavřené oči. Nevnímali, co se kolem nich děje. Ochutnávali své rty a bylo jim šuma fuk, co si o nich ostatní pomyslí. Rozhlédla jsem se kolem. Připozdívalo se. Náš stůl byl skoro poslední, který v baru zůstal. Jenom za rohem ve druhé místnosti se ozývaly tlumené hlasy.

Na jeden zátah jsem dopila zbytek vína ve sklenici. Pavel se nabídl, že mi doleje. Chtěla jsem ho zarazit, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Když už slavíme, tak ať slavíme.

V polovině druhé skleničky jsem se přistihla, že plácám páté přes deváté, a vyprávím Pavlovi o tom, že se klukama vlastně nedokážu pořádně bavit, což bylo v naprostém rozporu s tím, co jsem právě dělala. Pavel mě pobaveně sledoval a jeho šibalské oči mě pozorně sledovaly. A jeho oči nebyly jenom šibalské. Byl v nich smích, ale i nějaká něžnost, kterou jsem až do této chvíle nepostřehla. Měl krásné oči. Oříškově hnědé. Dívala jsem se do nich a když se ke mně z ničeho nic přiblížily víc, a já ucítila jeho dech, který trochu voněl vínem, ztratila jsem řeč. Cítila jsem, jak mi najednou buší srdce, jak se mi krev znovu hrne do tváří. A pak…

… políbil mě na ústa.

Jeho rty byly měkké a teplé. Jenom letmo se dotkly těch mých, a ten dotek ve mně cosi rozechvěl. Nedokázala jsem zabránit tomu, abych vzdychla. Trochu se oddálil, možná se bál, jestli mu nedám další facku. Jeho oči mě pozorovaly, ale já teď neviděla jeho oči. Viděla jsem jeho rty, v očekávání trochu sevřené. Ten polibek se mi líbil. Byl to můj první polibek na ústa, který mi kluk kdy dal, a byl vzrušující.

Chtěla jsem to znovu. Naklonila jsem se k němu a také ho políbila na rty. Bála jsem se, jestli to dělám správně, neměla jsem s tím zkušenosti, ale obavy ze mě hned opadly, protože mi to oplatil. Začal ochutnávat mé rty a já ochutnávala ty jeho. V tom jsem ucítila, jak mě objal svou rukou. Sunul ji po mých zádech od krku, níž a níž, to pohlazení bylo jemné jako letní vánek, až se ruka zastavila kolem mého pasu. Objala jsem ho rukama kolem krku a nesměle ho vískala vzadu ve vlasech a líbala ho, když tu si mě k sobě přitáhl. Prostor mezi námi se zmenšil, až úplně vymizel. Ucítila jsem jeho silné tělo na svém. Znovu jsem se zachvěla a snad i zasténala, nevím, připadala jsem si jako v jiném světě. Najedou mě přestal líbat na rty a začal mě líbat po tváři. Pak se něžné polibky dotkly mého ucha. Tak intenzivní pocit, jsem ještě nezažila. Jako vlna se ten pocit šířil z mého lalůčku a jako blesk sjel po mém boku dolů do klína. Dýchala jsem zrychleně, jako bych právě běžela závod. Nemyslela jsem v ten okamžik vůbec na nic jiného než na to, jak vlna za vlnou projíždí mým chvějícím se tělem.

Pak se stalo něco šíleného. Ucítila jsem, jak se jeho ruka dotkla mého klína… chtěla jsem mu zabránit, něco takového dělal, vždyť… ale jediné, na co jsem dokázala, bylo uchopit jeho ruku za zápěstí, protože můj klín najednou ožil. Moje zasténání udusil svými rty. Začalo mi v klíně intenzivně a slastně cukat. Nejprve jednou, pak podruhé. Slastné křeče se rozlévaly v mém těle. Cítila jsem je i v konečcích prstů. Cukání se v okamžiku zrychlilo a přešlo v jednolitý proud. Kdyby neměl své rty přitisknuté na mých, jistě bych vykřikla. Takhle jsem jenom přidušeně zaskučela.

Vlny, které opanovaly moje chvějící se tělo pojednou začaly utichat. V ten okamžik se ale Pavlova ruka v mém klíně pohnula. Jako když práskne bičem, mé tělo začalo opět reagovat a křeč se znovu probudila v plné síle.
V tom jsem ucítila, jak mi něco teče z klína, jak mi to stéká po stehnech až dolů na lýtka. Někde z kousku mysli se vynořila myšlenka, jestli jsme na sebe nevylili víno. Ale bylo mi to jedno.

Trvalo dlouho, než se jednolitý proud slasti opět změnil na jednotlivé záškuby, a ty přešly do mírného cukání. A stejně jako po závodě, byla jsem náhle unavená a malátná. Jeho ruka mi stále ležela v klíně a dotýkala se mě zcela nehybně - přesto mi co chvíli v klíně cuklo. Myslela jsem si, že to snad nikdy neskončí. Omámeně jsem pohlédla na lahev s vínem a skleničky postavené na stole. Víno jsme na sebe tedy nevylili… když tu jsem si uvědomila, že možná… přepadl mě stud. „Já…já…“ špitla jsem zadýchaně, aby to Andělka s Martinem neslyšeli, „pro-promiň… já… asi jsem se počůrala…“ cítila jsem se najednou tak odhalená. Byl to zvláštní nepopsatelný pocit. Kombinace studu a vzrušení. „Asi jsem ti počůrala ruku…“ trochu jsem vzlykla, „měla bych jít domů.“

„To je v pořádku. V pohodě,“ šeptal a stále se ke mně tiskl. Jeho blízkost mě konejšila a mazala ten stud. „Co děláš zítra? Nechceš se sejít?“ pošeptal.

A já jsem věděla, že ho zítra uvidím znovu.

(Pokračování příště)

...

Autor LenkaT, 02.08.2018
Přečteno 393x
Tipy 12 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Jean-Paul Simon, ARTeFakty X. Múzy, Rejha, Draconian, Abeekr, tato22, Firren, Jan Urban, Mitchoza
ikonka Komentáře (4)

Komentáře

Poutavý vhled do nitra mladé dívky, pro mně jako muže je to zajímavé nakouknutí na druhou stranu barikády. Moc děkuji. ST.

24.02.2019 17:12:31 | Jean-Paul Simonreagovat

Díky, že jste si udělal čas na čtení :)

05.03.2019 14:24:06 | LenkaTreagovat

Zajímavý pohled do zákulisí jednoho dívčího "poprvé"... Děkuji za četbu na dobrou noc. Jelikož jsem tak trochu úchyl, budu zítra rozhodně pokračovat druhým dílem ;-)

13.08.2018 01:40:11 | Rejhareagovat

Moc děkuji, snad se vám i pokračování bude líbit :)

13.08.2018 09:52:16 | LenkaTreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter