Zpověď mezi řádky, 2

Anotace: 2. kapitola je o návštěvě u Pavla doma a o tom, jak intenzivní může být spojení muže a dívky, když se těla k sobě přivinou.

Sbírka: Zpověď mezi řádky

...

Toho večera jsem se do Pavla zamilovala. Alespoň myslím. Myslela jsem na to skoro celou noc. Přehrávala jsem si, co se dělo. Byla jsem opět vzrušená z pomyšlení, že ho zase uvidím, že budu jeho tělo cítit na svém. I teď, když vzpomínám na své první intimní zkušenosti při psaní těchto řádků, cítím nemalé vzrušení. Přemýšlím o tom, že události v letech následujících mohly být způsobeny tím, že jsem svoji vlastní sexualitu začala objevovat poměrně pozdě. Anděla i jiné mnohé dívky mi později říkaly, že se už v jedenácti, dvanácti letech nebo dokonce dříve červenaly při pohledu na chlapce, kteří se jim líbily, a měly o nich různé představy.

V noci jsem toho mnoho nenaspala a usnula až k ránu. Je jasné, že při sobotním vojebalovém zápase jsem byla naprosto marná. Když říkám naprosto, myslím to doslova. Volejbal mě baví, opravdu moc, a s klidným svědomím mohu říct, že jsem v něm opravdu dobrá, ale tentokrát jsem neměla na volejbal ani pomyšlení. Ostatní holky z týmu na mě byly naštvané, dokonce i Andělka byla poněkud mrzutá. Bylo mi to líto. Promluvila jsem si s ní v šatně a pochopila to. Jakpak by ne, je to přece moje nejlepší kamarádka. Mám ji moc ráda.

Poslední chmury rozehnal příchod Pavla s Martinem, kteří nás chtěli po utkání vyzvednout. Andělka se vrhla Martinovi kolem krku. Když jsem uviděla Pavla, nahrnula se mi krev do tváře.

Usmál se na mě: „Ahoj.“

„Ahoj,“ usmála jsem se nazpátek.

„Jaký byl zápas? Vyhrály jste?“

To bylo to poslední, o čem bych s ním chtěla mluvit. Zachránila mě Andělka, která se odtrhla od Martina, a mávla rukou jakoby nic: „Ále, mohlo to být lepší, příště jim to nandáme!“

Kluci řekli, že jsou tady autem a mohli bychom jet na barák k Pavlovým rodičům. Ti totiž žijí většinu roku v zahraničí, a tak má dům pro sebe. A když budeme chtít, můžeme si spravit chuť z dnešní prohry dalším zápasem dva na dva. Jak jsem za krátkou chvíli zjistila, v rozlehlé zahradě u jejich domu měli pískové hřiště pro plážový volejbal. Docela mě to překvapilo. No řekněte, kdo má doma plážový volejbal? Když jsem se tomu podivila, Pavel s bezelstným úsměvem pokrčil rameny: „No co, když budeme chtít, sundáme síť a můžeme si zahrát třeba petanque.“ Řekl to s takovou samozřejmostí, jako by to bylo naprosto normální. Nebylo to však první ani poslední překvapení, které mě toho dne čekalo.
Martinovy rodiče měli obrovský dům. A když říkám obrovský, nemyslím tím rodinnou vilu nějakých zbohatlíků na periférii města. Docela dobře by se mu dalo říkat „palác“.

Uprostřed vstupní haly stálo středověké dělo. To jsem ještě neviděla. Tedy ano, viděla jsem děla na exkurzi se školou po starých památkách, ale ne u někoho doma. Stejně tak na stěnách byly vystavené šavle, meče, ale i bambitky na střelný prach ze starých dob. Pavel mi řekl, že jsou to většinou makety. Jeho rodiče jsou vášniví milovníci historie. Sponzorují některé evropské historické festivaly nebo rekonstrukce bitev, kterých se také účastní. Jinak vlastní v Paříži síť knihkupectví, antikvariátů a obchod se starožitnictvím. Jak jsem dále zjistila, i Pavel s Martinem jsou zapálenými fanoušky všeho, co se týká historie.

Nechme však středověk zatím spát. U baráku byl také bazén. Pavel nám našel nějaké dvoudílné plavky (jeho matky), a tak jsme se do nich převlékly a společně s klukama si zaplavali. To ze mě smylo únavu z dnešního zápasu a byla jsem připravena spravit si chuť. Pavlovu volejbalovou výzvu jsem vzala vážně a musím říct, že mi to šlo mnohem lépe. Zahráli jsme si několik her, prostřídali se každý s každým. A mám tušení, že když jsem hrála s Andělkou, že nás kluci trochu šetřili. Nakonec jsme seděli u bazénu a popíjeli jablečný mošt. Povídala jsem si s Pavlem, protože Andělka s Martinem se opět oddali jeden druhému a na nás už jaksi neměli čas. Pavel umí pěkně vyprávět, hlavně o životě ve středověku, což je také jeho obor studia na vysoké škole. Občas jsem přihodila něco málo z toho, co jsem si přečetla v historických románech, nebo se naučila do hodin dějepisu.

Mimo jiné mi se mi také svěřil, že naše setkání v čajovně nebylo zase tak náhodné. Martinovi se líbila Andělka. Od někoho zjistil, že často pobývá u své maminky v čajovně, a tak se tam vypravili. Pavel byl vlastně pouhým doprovodem, nebylo totiž jasné, že tam Martin Andělku toho dne skutečně potká, takže by spolu jinak vyrazili jinam. Dopadl to, jak to dopadlo – o tom jsem psala v předchozí kapitole.

Hovor byl fajn, nicméně jsem se po nějaké době přistihla, že se na něj vůbec nesoustředím. Dotýkala jsem se Pavla ramenem, a to mi úplně stačilo, aby šla většina řečených věcí jedním uchem dovnitř a druhým ven. Chtěla jsem se Pavla dotýkat víc. Poučena z předchozího večera, jsem se s omluvou zvedla, abych si odskočila na toaletu. Cestou jsem si všimla, že se Andělka s Martinem kamsi ztratili.

Pavel nám cestu na toaletu ukázal již před tím, takže jsem ji znala - nebo jsem si to alespoň myslela. Jenže se stalo, že jsem si ji popletla a otevřela druhé dveře, které vedly do dlouhé chodby lemované z jedné strany širokými okny, z druhé několika dveřmi. Jedny dveře byly pootevřené. Slyšela jsem z poza nich tlumené vzdechy. Otočila a chtěla potichu odejít, avšak zarazila jsem se. Vím, že se to neslušelo a říkala jsem si, neměla bych to dělat! Možná právě proto jsem to najednou chtěla vidět. Byla jsem strašně zvědavá. Potichu jsem došla k pootevřeným dveřím a opatrně se podívala do místnosti.

Dosti vzrušená jsem byla již při rozhovoru s Pavlem. Při pohledu na Martina a Andělku jsem se nejprve málem rozesmála – Martin byl oblečený v jakémsi dobovém kostýmu. Košile s krajkovými rukávy, jakési přiléhavé kamaše, nyní svlečené do půli žerdi. Nutkání k smíchu však bylo rychle potlačeno a na místo toho se mě zmocnilo ještě silnější vzrušení. Martin klečel na posteli, a před ním na čtyřech byla úplně nahá Andělka. „Drž ty děvko!“ vypadlo z Martina. Vypadalo to, že se taková slova Andělce líbí, špulila zadeček proti Martinovu klínu, který do ní zezadu narážel. Oba vzdychali. Andělka se držela prostěradla, hlavu zaraženou do polštářů. Viděla jsem i Martinův úd, jak se leskne vlhkostí a proniká do Andělčiny dírky.

Zrychlil se mi dech i tep. Ucítila jsem v klíně tlak a vzápětí teplo. Sáhla jsem si tam. Zjistila jsem, že mám mokré kalhotky. Když jsem se dotkla sama sebe, byl tlak v mém podbřišku ještě nutkavější a naléhavější.

Když píšu tyto řádky, přemýšlím, jak bych popsala, co tělesně cítím. Když jsem vzrušená, cítím v podbřišku tlak, takové zvláštní teplé svědění, a když to roste, stejně jako rostlo ve chvíli, když jsem sledovala a poslouchala Andělku s Martinem, přijde něco, čemu říkám tikání. Drobné vzrušivé stahy, které sice nesou pravidelné jako když sekundová ručička hodin míjí sekundu za sekundu, přesto ale pomalu a jistě směřující k něčemu většímu.

V podbřišku mi tikalo, když jsem se přes vlhké kalhotky dotýkala svého klína. Musela jsem několikrát polknout, protože se mi v ústech vytvořily sliny, jako bych snad byla hladová a cítila ve vzduchu vůni něčeho moc dobrého.

Když tu mě kdosi zezadu uchopil za boky. Lekla jsem se a vyjekla. Byl to ale samozřejmě Pavel. Přitiskl se na mě zezadu a přikryl mi ústa rukou. Ale to bylo asi pozdě, myslím, že mě Andělka s Martinem slyšeli, protože přestali vzdychat. Chvíli bylo ticho. Pavel se na mě zezadu tiskl, dlaň na mých ústech. Druhou ruku kolem mého břicha. Okamžik nejistoty na okamžik přerušila tikání v mém klíně. Když jsem však ucítila, jak se mi přes plavky o zadeček opírá Pavlův úd, tikání se vrátilo.

A vrátilo se i vzdychání z vedlejšího pokoje.

Jednou rukou mi Pavel stále překrýval ústa, druhá se však pohnula a začala mě hladit. Nejprve kroužil prsty kolem pupíku přes bříško, a jeho prsty se začaly přibližovaly k okraji spodního dílu plavek. Ten dotek byl elektrizující. Když jeho prsty pronikly pod plavky mezi chloupky kousíček nad mojí dírku, zasténala jsem. Ten zvuk naštěstí zadusila Pavlova ruka. Zašeptal mi do ucha: „Pojď, půjdeme jinam.“

Uchopil mě do náruče a potichu odnášel chodbou pryč. Ani jsem se pořádně nerozkoukala, a byli jsme v jiném pokoji. Myslím, že to byla ložnice jeho rodičů. Když jsem spatřila širokou postel, a došlo mi, že za chvíli budu zřejmě dělat to stejné, co Andělka s Martinem, ucítila jsem slabost. Snad se mi trochu i zamotala hlava. Ale to už mě Pavel položil na postel. Lehl si na mě a vsunul mi stehno mezi nohy. Dotýkal se stehnem mého klína a jeho úd pod jeho trenýrkami se vzpínal proti mému bříšku. Políbil mě na krku.

Tikání v mém klíně zesílilo a prakticky okamžitě přešlo v silnější cukání. Zasténala jsem, a to Pavla asi povzbudilo k tomu, aby se na mě přitiskl ještě víc a začal se na mě malinko pohybovat.

Najednou mi v podbřišku intenzivně cuklo. Křeč projela tělem. Další a další cuknutí. Z úst mi unikl sten.

Jeho rty sklouzly po krku níž. Jenou rukou se opíral, aby mě úplně nezalehl, přesto se na mě tiskl silně. Druhou mi vyhrnul horní díl plavek. Odhalení drobných ňader byl dalším impulsem (před tím jsem nikdy nebyla před klukem obnažena), pocitem s trochou studu, který však jenom prohluboval mé vzrušení. Když se jeho rty dotkly bradavky, jako v mlze jsem si uvědomila, že jsem přece chtěla na toaletu. Chtěla jsem ho zarazit, ale bylo pozdě. Cukání v mém klíně přešlo do intenzivního škubání a já se přestala ovládat. Vykřikla jsem. Záškuby se spojily v jednolitý proud. Držela jsem se Pavlova těla, který na mě v tu chvíli znehybněl. Jediný kdo z nás se hýbal, jsem byla já. Tělo v křeči se chtělo kroutit, ale nemohlo, uvězněno pod tím Pavlovým. Klepala jsem se, skučela a lapala po dechu. Po chvíli se však křeč zmírnila. Ucítila jsem, že jak mi mokro teče po zadečku a máčí matraci pod mnou. Několikrát mi v klíně ještě cuklo a cukání přešlo v nepravidelné tikání. „Pro-miň…“ vzdychala jsem, ale Pavel mě umlčel. Pošeptal: „V pohodě, nebo se, nepočůrala ses…“

Už jsem zase mohla trochu přemýšlet. Vždyť cítím, jak mi to mokro vytéká z klína, co jiného by to bylo?

Jako by mi četl myšlenky, vložil mi náhle svoji ruku mezi nohy a přes plavky se mě dotkl. Ten dotyk mě překvapil a tikání v podbřišku opět přerušilo intenzivní cuknutí, až jsem zavzdychala.

Hned ale ruku oddálil. Nechtělo se mi ani věřit, co to dělá! Přiložil si ji totiž ruku k nosu a přivoněl si. „Nepočurala ses. Nesmrdí to…“ usmál se na mě: „Hmm, právě naopak…“

Moc jsem mu nevěřila. Zašátrala jsem rukou na mokré matraci a přiložila si ji k nosu. A skutečně! Nebyla to moč…

…v tu chvíli začal opět líbat moji bradavku. Mezi nohama se mi opět rozbujelo tikání. Náhle a bez varování jeho ruka sjela dolů. Stáhl mi spodní díl plavek. Vlhký klín ovanul vzduch.

Pošeptal: „Jsi krásně mokrá…“

Napadlo mě: proč to říká? Jenže na další přemýšlení nedošlo. Jeho rty putovaly od ňader níž a níž, až se dotýkaly hranice, za kterou už začínají chloupky. Bylo to takové nepřirozené, že měl ústa tam dole… bylo to takové zvláštní, takové hanebné… v klíně mi pulsovalo vzrušujícím očekáváním. Trochu jsem roztáhla nohy, abych ho pustila blíž. Jazyk se dotkl mé dírky. Ucítila jsem, jak jeho jazyk zakmital přes moji dírku a každý dotyk mě šlehl slastí tak, jako bych ho cítila úplně všude.

V tom mi v ní opět začalo cukat. Nade mnou však už nebylo tělo, kterého bych se mohla držet, a tak jsem sevřela prostěradlo a držela ho, zatímco Pavel mě rukama pěvně svíral kolem svíjejících se boků, ústa ponořená do mého klína.
Cukání přešlo v rychlé záškuby, a já už věděla, co přijde. Brzy se spojí v jeden proud a já se úplně přestanu ovládat. Už to přicházelo. Začala jsem hlasitě sténat. Už to bylo na krajíčku, když tu najednou přestal. Rychle osvobodil z trenýrek svůj ztopořený úd a nalehl na mě. Žalud se dotkl mé dírky, ve které okamžitě zacukalo. Začal se pohybovat. Cítila jsem, jak se jeho přirození tře o to mé. Držela jsem se Pavlova těla a on držel mě. Pak to znovu přišlo. Můj klín se kroutil v křeči a narážel do jeho údu. Trvalo dlouho, než intenzita prožitku trochu poklesla a přešla do mírnějších záškubů, které stejně co chvíli otřásly mým chvějícím se a neovladatelným tělem.

Ale to neměl být ani zdaleka konec. Opět mi v klíně prudce škublo. Vzdychla jsem a zachvěla se, když tu do mě Pavel pronikl. Zvláštní pocit cizího tělesa v podbřišku. Malá bolest, která hned přešla do slasti. Pohyboval se na mě, zatímco já jsem rukama tiskla jeho záda. Slyšela jsem, že to trochu čvachtá. V klíně mi škubalo nezávisle na tom, jak ve mně Pavel pohyboval údem, ale každý příraz násobil sílu dalších záškubů. Myslela jsem si, že vypustím duši. Nechtělo to přestat. Byla jsem úplně hotová. Křičela jsem a prosila ho, aby na chvíli přestal. To on ale neudělal. Ve chvíli, když ho ze mě vytáhl a pokropil mé chloupky a břicho semenem, jsem se stále chvěla v křeči. Klín žil svým vlastním životem nezávislé na mé vůli. Ještě dlouhé minuty po tom, když už jsem si myslela, že vše skončilo, mi v ní opět krátce zacukalo, až jsem vzdychala. A tak jsem přišla o panenství.

Když jsem se zmátořila dost na to, abych mohla něco vnímat, šli jsme se osprchovat. Měla jsem ji nateklou a každý dotyk mě až bolel. Ale byla to příjemná bolest. Domů mě odvezl autem, nevím, jestli bych tam sama došla.

Vídali jsme se týden. co týden. Přešel měsíc, dva. Milovali jsme se zase a znovu. Myslela jsem si, že to tak bude navždy, ale nebylo. V létě po státnících se Pavel musel přestěhovat do Paříže, otec ho chtěl ve své firmě. Náhle jsem osaměla. Byla to hořká a smutná doba. Emaily nedokážou nahradit blízkost lidského těla.

Avšak brzy začal nový školní rok. Byla jsem ve druháku na gymplu, když k nám do třídy přibyl nový student. Jak jsem brzy zjistila, byl úplně jiný než většina vrstevníků, které jsem do té doby poznala.

(pokračování příště)

...