Zpověď mezi řádky, 13

Anotace: Dietrichovo zmizení.

...

Jednoho dne Dietrich zmizel. Prostě jsem mu chtěla zavolat a jako obvykle se domluvit na setkání, ale v telefonu se ozvalo: „Volaný účastník je dočasně nedostupný“. Německy, samozřejmě. Říkala jsem si, že má možná nějaké jednání, ale později jsem to zkusila se stejným výsledkem. Byl nedostupný dopoledne, odpoledne i večer a potom i další den ráno. Byla jsem zmatená, protože v současném světě jsem nebyla zvyklá na to, aby byl někdo tak dlouho mimo signál. Přitom jsem věděla, že by Dietrich měl být v Berlíně, a ne třeba někde na tripu v Amazonském pralese. Další den ráno jsem to nevydržela a vyrazila do hotelu, kde byl ubytován.

Recepční se na mě mile usmála, už mě od vidění znala. Zamířila jsem k výtahu, když tu mě zastavil její hlas: „Počkejte slečno. Jestli jdete za panem Grossem, ten tu není.“

Otočila jsem se: „Aha. Děkuju. Asi náhodou nevíte, kde bych ho našla?“

Recepční se na podívala trochu zmateně. „Ach, vy to nevíte? Pan Gross se včera odhlásil z hotelu. Hotelové taxi ho odvezlo na letiště.“

Zatrnulo mi a ucítila jsem podivný tlak kolem žaludku. Teprve po chvíli jsem ze sebe dostala. „Jako že se odhlásil úplně? A měl s sebou všechny svoje zavazadla…?“ položila jsem otázku, a tak nějak začínala tušit, že mě odpověď nepotěší.

„Ano. Vzal si vše. Nyní je pokoj uklizený a připravený pro další hosty.“

„A… asi náhodou netušíte, kam asi tak mohl letět?“ položila jsem další otázku, zřejmě dosti naivní, jak o tom zpětně přemýšlím.

„Ne, promiňte, to nevím.“

Samozřejmě, že to neví. Jak by to taky mohla vědět. Pocit nevolnosti kolem žaludku se rozšířil do krku, a to bylo náhle sevřené. Připadala jsem si jako ten pověstný tonoucí chytajícího se posledního stébla trávy. „Mohu se prosím zeptat, který řidič ho odvezl na letiště?“ špitla jsem s knedlíkem v krku, ucítila slabost v kolenou a opřela se o pult.

Paní recepční se na mě podívala docela ustaraně. „Jste v pořádku, slečno? Nechcete sklenici vody…?“ říkala, ale to už sáhla pod pult a postavila na stůl sklenici. Pšouknutí otevřené minerálky a voda teče. S díky jsem si vzala sklenici. Trochu se mi chvěla ruka, a když jsem se napila, málem jsem se udusila. Nemohu říct, že by mi ta voda výrazně pomohla.

Recepční se na mě dál dívala ustaraně a poznamenala: „Byl to Josef, každou chvíli by měl přijet. Můžete tu na něho klidně počkat,“ pohodila hlavou ke křesílkům, a zdálo se, že mě snad chce podepřít, kdybych se k nim nedokázala dobelhat sama. Naštěstí mě nohy unesly. Usadila jsem se a do Josefova příchodu si pokládala jednu otázku za druhou. Proč mi Dietrich nedal vědět? Miloval mě? Říkal, že ano. Nebo ne? Co jsem udělala, že mi nedal vědět? Můžu za to já? Řekla jsem něco špatně? Nebo jsem udělala?

A Josef pro mě také neměl žádnou odpověď. Dietrich toho cestou prý mnoho nenamluvil.

Kolem poledne jsem se vrátila domů. Cítila jsem strašnou prázdnotu, a když ji nedokázaly zaplnit slzy, otevřela jsem lahev whisky. Třeba ta ji vyplní. Skleničku po skleničce jsem se dostala až na dno lahve a z odpoledne a večera si nepamatuju vůbec nic.

(pokračování příště)

...