Návštěvníci 3

Anotace: Sára zjišťuje, že na mimozemské kosmické lodi zdaleka není sama...

Sbírka: Návštěvníci

Když Sára třetí den konečně vstala z postele, cítila se neobyčejně svěží. Zřejmě to způsobil ten celodenní spánek. To však ještě nevěděla, co si na ní Saturňané připravili. Kovová chapadla jí opět připoutala na křeslo určené na pokusy a roboti se začali věnovat sexuálnímu výzkumu jejího těla. Jedním dráždidlem Sáře dráždili klitoris, zatímco další umělý penis se dobýval do hloubi její pochvy a třetí si vzal na starost Sářinu kakaovou dírku. Všichni roboti se v ní tak dokonale doplňovali, že v ní rozehráli hotový koncert orgasmů. Ten v jejím řitním otvůrku jen tak lehce vibroval, ale ten v pochvě se jí kroutil na všechny strany a Sára měla pocit, že svým silným přirážením se jí dostává až kamsi do žaludku. Když se roztřásla v prvním orgasmu, zpozorovala, že k ňadrům se jí znovu přibližují ty samé přísavky, které tu poznala prvního dne. Tentokrát již ale uměly něco navíc. Nejen že jí procítěně hnětly celá prsa a intenzivně dráždily její vystouplé bradavky, ale teď Sára jasně cítila drobné elektrické výboje, které jí vzrušovaly na nejvyšší míru. Chvíli pozorovala jiskřičky, které probíhaly přímo od jednoho prsu k druhému, ale po chvilce zavřela oči, hlasitě, rychle dýchala a připravovala se na nával orgasmů. Ten se dostavil brzy poté, co miniaturní elektrické jiskérky začaly oblažovat i její rozkrok, který se v tu chvíli začal lesknout milostnými šťávami, které se v ní od posledního dobrodružství s „mucholapkou“ zase našetřily.

Sára v tu chvíli byla naprosto mimo veškeré dění a orgasmy s ní cloumaly o sto šest.

Vzápětí však stroje o ni ztratily zájem, ale stále byla připoutána na křeslo. Kovová stěna před ní se stejně jako prvého dne zprůhlednila a za ní stáli mimozemští vědci.

„Vážená Sáro, díky našim pozitivním výsledkům jsme opět trochu pokročili v našem zkoumání vaší civilizace, a proto bychom vás rádi o něco požádali. Už dávno jsme zjistili, že vy, pozemšťané jste zvyklí na partnerský život ve dvou. Proto bychom byli rádi, kdybyste si mezi svými spoluobyvateli na naší lodi našla partnera, se kterým byste zde chtěla žít po několik dalších měsíců.“

Sára nejdřív nepochopila jejich požadavek.

„Chcete, abych si tu našla partnera?“ opakovala. „Ale já se ještě necítím na nějaký trvalý vztah,“ namítla.

„Samozřejmě,“ odpověděl vedoucí výzkumu, „s tím jsme počítali a proto tento výběr necháváme zcela na vás. Na naší lodi se nachází přesně 394 pozemšťanů mužského pohlaví a podle důkladné analýzy vašeho myšlení by vám mohla vyhovovat více než polovina z nich.“ Sára ale dál odporovala:

„To si tu mám ve svých šestnácti letech najít přítele a žít tu s ním natrvalo? Jako v manželství? A co když vám řeknu, že nechci?“

„V tom případě bychom Vás museli poslat zpět na Zemi, abyste tam těžce pracovala spolu se zbytkem vaší civilizace pod dohledem našich vojáků. Pochybuji, že by se vám to tak zamlouvalo. Uvědomte si, prosím, že my jsme vědci a být na naší lodi je výsada, kterou z miliardy lidí máte vy a dalších zhruba osm set lidí“ odvětil Saturňan. V tom měl nejspíš pravdu a tak Sára raději souhlasila s vědomím, že si tedy najde chlapce podle svých představ.

Pokud má ten mimozemšťan pravdu - pomyslela si - tak bych si měla vybrat docela rychle.

Jakmile jí stroje odpoutaly od pseudogynekologického křesla, oblékla se do připravených nových šatů a vydala se bloudit metropolí na vesmírné lodi. Ukázalo se, že vědec měl vážně pravdu. Nejprve zamířila do kavárny. Hezcí chlapci tam sice byli, ale většinou již dělali společnost jiným dívkám, přibližně stejně starým jako Sára. Zklamaně si sedla a pozorovala mladé flirtující páry. Náhle jí někdo zezadu zakryl oči. Prudce se otočila a spatřila chlapce, kterého poznala nedávno, když ho k ní dopravil neznámý „tekutý“ živočich.

„Jé, ahoj,“ vypískla Sára, „přisedni si ke mně, jestli chceš. Jak se máš?“ pobídla ho.

„No, pořád je lepší dělat pokusného králíka tady, než otroka tam dole, na Zemi, ne?“ odpověděl mladík a usedl na volnou židli, „a jak se vede tobě?“ zeptal se.

„Taky si nestěžuju, po nikom na Zemi se mi nestýská a pochybuji, že mě tam někdo postrádá,“ odvětila Sára.

Chlapec jakoby nebyl překvapen.

„Takže ty taky na Zemi nikoho nemáš,“ poznamenal.

„Nejspíš je nás tu takových většina, jak jsi přišla o rodinu?“ zeptal se.

„Byla jsem jedináček, moji rodiče zemřeli při epidemii ptačí chřipky a než jsem se ocitla tady, tak jsem žila u nevlastních, kteří mě sice živili, ale bylo na nich jasně vidět, že se mě rádi zbaví, jakmile budu schopná se postarat sama o sebe.“ Sklopila pohled a odmlčela se.

„Ale tys tu chřipku nedostala, že ne?“ vyptával se mladík.

„Ne, nedostala,“ odvětila Sára, „proč se ptáš?“

„Aha, tak to vypadá, že si všechny lidi na svůj výzkum z nějakého důvodu vybrali z oblastí postižených nějakou epidemií. V naší čtvrti většina obyvatel včetně mých rodičů a prarodičů nepřežila nákazu cholery z kontaminované studny. Mámina přítelkyně ze vzdálenějšího konce města pila vodu odjinud a tak, když se to u nás rozkřiklo o té nemoci, rodiče mě k ní přestěhovali, abych to taky nechytil. Tím mi nejspíš zachránili život, protože jsem jediný přežil. Možná že si naše těla vytvořila na tu nemoc imunitu a proto si nás ti mimozemšťané pro nějaký účel vybrali.“

„Myslím, že tady je to o dost lepší,“ usmála se Sára. Mladíka její úsměv okouzlil. Rozhodl se, že uchopí svou šanci: „Mohl bych tě někam pozvat? Slyšel jsem, že tu maj pěkný kino.“

Sáru jeho zájem potěšil a v hlavě se jí honily ty samé myšlenky.

„No tak jo, ale vždyť se ani pořádně neznáme jmény,“ odvětila.

„Nojo, promiň, já jsem Johny,“ představil se. „Fajn, já jsem Sára.“

V kině se právě promítaly válečné filmy, které Saturňané našli v polorozbořených kinech na Zemi a Johny cítil, že by se mělo něco stát. Stále na Sáru hleděl, ale z jejího výrazu pořád nemohl nic vyčíst.

Náhle se všiml, že se Sára třese, zvláště při drastických scénách, kdy tam krev tekla proudem.

„Kde to ti pitomí marťani vyhrabali,“ pomyslel si a vzal Sáru kolem ramen. Celá se třásla a tak jí Johny navrhnul:

„Nepůjdeme radši jinam?“

Sára byla ráda, že ho to napadlo, protože film se jí skutečně nelíbil. A tak se sebrali a uprostřed filmu se vytratili jinam. Rozhodli se vyzkoušet 3D kino, které jim mimozemšťané poskytovali, stejně jako všechno ostatní, zdarma. Usedli do velké hluboké sedačky, nasadili si speciální brýle a pak už se jen kochali nádhernou krajinou, která se jim vyjevila před očima. Sára mimoděk vzala Johnyho za ruku, a tak oba měli pocit, jakoby ruku v ruce letěli nad loukami a lesy, protože saturňané jim promítali jakýsi vyhlídkový let po nebi nad luhy a háji. Jenže po chvíli se obraz změnil. Pod nimi se zjevilo tak rozlehlé město, že nebylo možno dohlédnout na druhý konec. Sára ho nejdříve nemohla poznat, ale jakmile uviděla ohromnou sochu s pochodní v jedné ruce a s knihou v druhé, uvědomila si, že je to New York, město, o kterém se z knížek dozvěděla, že bylo zničeno v roce 2050, kdy se rozpoutala Třetí světová válka. Tohle však byl New York v celé své kráse a slávě. Náhle se přiblížili ke dvěma vysokým mrakodrapům, které Sára nepoznávala. Byly navlas stejné a dominovaly celé čtvrti. Ve chvíli kdy si začala lámat hlavu, proč pak místo nich postavili jednu jedinou špičatou věž, odněkud se vyřítilo ohromné dopravní letadlo a doslova zmizelo v jedné věži. Za ním se vyvalily plameny a oblaka hustého dýmu. Ještě než se Sára stačila vzpamatovat ze šoku, objevilo se druhé letadlo a druhá věž mu posloužila jako cíl stejně jako první. Nemohla uvěřit vlastním očím: právě s Johnym viděla nechvalně proslulý atentát na Světové obchodní centrum. Sáře vyhrkly do očí slzy, když po chvíli spatřila, jak z oken hořících budov zoufale vylézají lidé a padají dolů. Něco o tom četla, ale takhle „naživo“ to nemělo srovnání s žádnými knížkami, které to popisovaly. Když se obě budovy zřítily, Sára už to nevydržela, strhla si brýle z očí, zhroutila se Johnymu do náruče a usedavě plakala.

„Tohle se nemělo stát, Johne, tohle se nemělo stát,“ vzlykala, „tím to tenkrát všechno začalo.“

Johny nejdřív nevěděl, co na to má Sáře říci, a tak jí otřel slzy a pak se jí upřeně zadíval do očí.

„Sáro,“ zašeptal, „to už nezměníme, teď už jde změnit jedině budoucnost“ a krátce jí políbil. Sára mu polibek oplatila, ale ten již byl mnohem delší a vášnivější a Sára věděla, že v jejím srdci začíná růst něco nového a překrásného. I Johny to tak cítil a tak se líbali ještě hodně dlouho, až nakonec skončili v Johnyho kajutě a navzájem se svlékali. Johny položil Sáru na postel a jazyk nasměroval na Sářina ňadra, které na ní obdivoval od okamžiku, kdy ho k ní přinesl onen neznámý tekutý živočich. Sára potěšeně vzdychala a ještě víc si na sebe tiskla jeho hlavu. Bylo to úplně něco jiného než dráždění od stroje. Johnovy dotyky jí naprosto uchvátily a zatoužila mít v ruce jeho mužství, aby mu mohla dopřát stejné slasti, jaké dával on jí. Jenže Johny jí teď jazykem zaútočil mezi nožky a tak se opět jen mohla oddávat rozkoším, jaké umí vytvořit jedině lidský jazyk na klitorisu. Krátce na to jí Johny dovedl k prvnímu orgasmu. Sára se konečně zmocnila Johnova tvrdého pyje a vpustila ho mezi své rty. Za okamžik i Johny slastí vzdychal jako před chvílí ona. Po chvíli mu v penisu několikrát prudce zaškubalo a vytrysklo z něj bílé semeno, které Sára s chutí polykala. I když to dělala poprvé, nebála se, neboť chuť sperma již znala. Johnyho penis však nechtěl klesnout. Stále se tyčil proti Sářině pusince a tak se Johny otočil a pomalu ho Sáře začal zasouvat do její skulinky. Sára se ale prudce vzepjala a narazila se na něj, až v ní byl až po kořen. Johny začal plynule přirážet a cítil se jako v ráji. Dosud se žádnou dívkou nic neměl a experimenty Saturňanů se s klasickou souloží nedaly srovnat. Za chvíli pocítil, že opět stane na vrcholu slasti.

Sára mu obtočila nohy kolem těla a tak mu dala jasně najevo, aby v ní zůstal i při vyvrcholení

S každým jeho přírazem se dostávala do stále větší a větší extáze, a když pak v sobě ucítila jeho horké semeno, vyvrcholila s velikým křikem, že se div nerozsypala celá kosmická loď.

Oba si vyčerpaně padli do náruče a dlouho se líbali. Johny se pak svalil vedle Sáry na postel a Sára si mu spokojeně položila hlavu na hrudník. Stále v sobě cítila jeho sperma, pomalu vytékající ven. Snažila se ho tam udržet co nejdéle, ale svírání poševních svalů ji znovu vzrušilo a tak její prstík zabloudil znovu do těch míst. Johny si toho všiml a nasměroval tam i svoji ruku. Ukazováčkem jí citlivě dráždil poštěváček a během chvilky tam opět zavítal i jeho jazyk. Nevadilo mu, že spolu se Sářinými milostnými šťávami slízává i své vlastní, zábrany tohoto typu ho nijak netrápily a tak Sáře za chvíli vyčistil klín téměř do sucha. Zůstala jen natolik vlhká, aby v ní mohl jako píst jezdit jeho pyj, který mu znovu stál jako svíčka. Sára si Johna přitáhla za vlasy na sebe, uchopila jeho penis do prstů a sama si ho dovnitř zasunula. Ve chvíli, kdy do ní Johny začal přirážet, pohlcovaly jí orgasmy jeden za druhým. Johny se najednou přetočil, lehl si na záda a Sáru si posadil na břicho. Tak ho mohla Sára milovat stylem „na koníčka,“ jak tomu říkali jejich předkové, zatímco Johny jí oběma rukama hnětl prsa a přidal k nim i své rty. Tentokrát měl neuvěřitelnou výdrž. Sám nevěděl, že toho bude schopen, ale dovedl ji obšťastňovat celou čtvrthodinu, během které se ještě Sára otočila, lehla si na něj zády a Johny jí prsa hladil zezadu. V této poloze se udělali oba naráz a Johnovo semeno ten den podruhé navštívilo Sářinu pochvu.

Ještě chvilku v ní jezdil, dokud definitivně neklesnul. Sára si lehla vedle Johna a spokojeně zavrněla:

„Johny, já tě asi miluju.“

„Já tebe taky, Sáro,“ odpověděl jí Johny a oba si spokojeně usnuli v náručích.

© Leden 2004

Korekce1:

© Leden 2012