Nakažení 1. kapitola

Anotace: První část novely Nakažení. Dovolím si použít slova švédského spisovatele Jona Ajvida Lindqvista: Vše o čem píšu je v podstatě pravda, jen se to stalo trochu jinak.

Příchod a přenos

Těžké železné dveře bouchly o plesnivou zeď. Na chodbu, která už tak dost smrděla, se z místnosti vyvalil pach bůhvíjak dlouho nemytých těl, plesnivých hadrů a hoven.
„Jdi,“ řekl dozorce lhostejně. „vejdi beze strachu, vyjdeš bez pláče.“
Zřejmě to byl jakýsi rituál, formule kterou říkal pokaždé, ale jestli to myslel upřímně a mělo to Petjovi dodat odvahy, se nedalo poznat. Efekt to mělo spíše opačný.
Petja měl v krku knedlík, v očích ho štípalo a stěží dokázal nohy přimět k tomu, aby překročil práh.
Zvedl se mu žaludek a věděl že je v prdeli.
Ne z toho smradu. Na ten si možná zvykne.
Ne z toho, že nebude moci půl roku pít kvas, který miloval. To překousne.
Ne z toho, že by tu snad mohla být nuda. To určitě nebude.
Věděl že je v prdeli, protože ho tu ty zvířata zabijou. Nebo omrdají. Nebo oboje.
„Pohyb!“ houkl bachař a strčil do něj. Petja klopýtl přes práh své cely.
Spousta očí na něj zírala z paland a uliček mezi nimi. Pravda, stejně tolik obyvatel cely mu nevěnovalo pozornost.
Polonazí se courali kolem, šeptem se spolu bavili, nebo leželi schoulení na velice úzkých lůžkách. Neviděl nikoho že by si četl, nebo se nějak snažil zabavit.
Možná se přepočítal. Možná mi fakt hrábne z nudy a to ještě dřív, než se začnu nudit. Už jen ta představa stačila. Půl roku čumět do stropu.
Vzhlédl. Napůl čekal obrovité pavouky, ale vyjma plísně, a pár starých pavučin tu nic nebylo. Místnost osvětlovaly velice slabé žárovky, v jakémsi krytu ze skla a železa.
Nadechl se pusou a věděl že ho z toho zkaženého vzduchu vzápětí rozbolí hlava. Po tváři se mu zkoulela slza a dopadla na rozpraskané rty.
Co teď? Kam teď?
Většina paland se zdála obsazená a skupinky co je okupovaly, semknuté. Chtěl by pozdravit, ale nevěděl koho. Prohlásit na celou celu Privjet pacany, mu přišlo z nějakého důvodu nevhodné, asi jako potěšeně se vítat na hřbitově.
Dveře zaskřípěly a přivřely se. Petja se letmo ohlédl, otevřel pusu a zase jí zavřel.
„Áááá,“ ozval se ještě bachař a otevřel dveře do široka. „abych nezapomněl ...“
Náhle zvýšil hlas a u toho se šklebil jak šílenec. Něco mu udělalo velikou radost. Petjovi zatrnulo.
„Ten salám ...“ Bachař strčil hlavu do cely a už skoro hulákal. „ten salám co jsem ti dal během cesty …“
Petja se ohlédl na své spoluvězně. Naprostá většina, alespoň z těch co byli vidět, dávala pozor. A jejich výrazy …
„ … tak ten jsem strčil do hajzlu!“ dokončil bachař řeč. Zasmál se a zabouchl.
Suka, pomyslel si Petja. Ne že by mu bylo špatně. Salám už dávno strávil a většinu bakterií s ním. Pokud by měl z toho onemocnět, ne že by mu to vadilo. Vězeňská nemocnice bude určitě lepší než tahle díra.
Začíná to pěkně … udělal ze mě pěknýho vola přede všema …
Chvíli se ještě rozhlížel po cele a sbíral odvahu pomalu vykročit vpřed.
„Stůj!“ pronesl kdosi, jakmile udělal první krok.
Z labyrintu paland vyšel vyzáblý kluk s brýlemi na očích. Mohlo mu být tak dvanáct let a měl na sobě nepochybně podělalé slipy. Vypadal jako retardovaný a pořád se dotýkal pinďoura.
„Já jsem Fima, dělám tu šnyra,“ oznámil mu.
Petja na něj pošetile civěl.
„Děláš tu co?“
Teď na něj zase civěl Fima. Ale jen krátce. Zasmál se. Přední zuby mu chyběly.
„Seš v prdeli kamaráde!“ řekl skoro vesele.
Petja by mu nejraději jednu vrazil. Ale neudělal to, nejspíš to byla něčí děvka.
„Seš nakažený!“ pokračovalo to individum.
„Nakažený? Jak to můžeš vědět? Žloutenka ...“
„Ne ty blbečku!“ posmíval se dál kretén Fima a očividně si to náramně užíval. „Seš nakažený, protože sis něco vzal od fízlů! A ještě něco co bylo vymáchaný v hajzlu.“
Petja nic neřekl, jen koukal s pusou otevřenou.
„To je kriminální zákon, debile,“ smál se ten čurák. „seš v hajzlu jak ten salám, ale ten salám si sežral … a tebe sežere krokodýl Žéňa!“
„Co to plácáš ty hovado?“
„Kocour ti vzkazuje, že máš jít támhle,“ mávl rukou neurčitě k palandám, které byly u dveří. „ke štětkám.“
„Kdo je Kocour? Jakejm štětkám? Co to je kurva?“
Z přítmí vyskočil kluk. Viditelně ze všech nejstarší, brutálního vzhledu, potetovaný bledým inkoustem, pokud to vůbec inkoust byl a celkem nasvalený.
„Slyšel si ty buzno, hnusná zasraná?“ rozkřikl se. „padej tam. Mezi poctivý lidi nesmíš. Jestli uvidim že na nás jen čumíš, zmlátíme do krve i tvůj stín!“
Divné bylo, že během své řeči upíral oči kamsi na Petjův krk. Působilo to, jako by byl slepý.
Petja, orosený a posraný na nejvyšší míru se div neuklonil a odporoučel se směrem kterým ukazovali. Už doopravdy brečel.
Mámuška …