Nakažení

Nakažení

Anotace: Nakažení, druhá část.

Štětky

Myšlenky proudily stejně rychle jako slzy a stejně rychle usychaly.
Nezeptal jsem se kdo to je krokodýl Žeňa … asi někdo kdo si píchá, nebo někomu píchá tu drogu … asi proto říkali že mě sežere ...
Nechápal co všichni měli s tím nakažením a nejvíc ho vytáčelo že ho označili za buznu.
Kriminální zákon … jak může být zákon kriminální? A nadávaj mi do buzen … ve vězení se mrdaj chlapi, to se přece ví!
Vybavil si ksicht svého bratrance, odporného slizouna, který musel odejít do ciziny, jinak by ho strýc zabil a pokud ne on, lidé na ulici určitě.
Buzna hnusná zasraná …
Uvědomil si, že ho tak stejně označil Kocour. A při tom to byl typ vězně, o kterém by si Petja myslel že svoje spoluvězně píchá. Myšlenky mu začaly zběsile vířit a chvíli ani nevnímal své okolí.
Máma s tátou …máma pláče, táta nadává a vyhrožuje, brácha se chce prát… babička a její bliny … je na infarkt … pes Fido … jediný se chce mazlit ...
„Oi!“ vyjekl kdosi tenkým hláskem, navlas stejně jako Zajíc z Nu, Pogodi!
Petja zůstal stát a zíral.
Z paland sklouzli tři kluci. Divní. Ale divní jiným stylem. Nezapadali do atmosféry cely. Byli hubení, ale ne vyzáblí. Zdáli se i čistější než většina osazenstva. Chyběla jim však aura surovosti a nebezpečí, která číšela z ostatních, vyholených a zjizvených obyvatel cely. Místo toho z nich smrdělo bezostyšné buzeranství, za které by na ulici dostali nakládačku a jejich ksichty proměněné v tatarské bifteky na Youtube. Navíc jeden z nich jedl pomeranč, na palandách se válely komisky a vůbec vypadali spokojeně a oči jim svítily něčím nechutným.
Pak to Petju konečně trklo.
Štětky … jakože opravdový štětky!
Klučík s krysím ksichtem, možná stejně starý, pohybující se nestoudně teploušským stylem, rozpřáhl ruce.
„Nováček, Nováček! Přišel k nám, nováček!“ notoval si a při tom poskakoval. „A jaký hezký! To bude mít jeho Vysokoblahorodí radost!“
„Kdo … co?“ hlesl Petja. „Co si to ...“
„Já jsem Marcel,“ prohlásil vysokým hláskem. „ale všichni mi říkají Marcela.“
Měl na sobě jen úplé slipy. Petja pocítil záchvěv a zatnul zuby.
Hnusák … držka … Marcela?
„Tohle je Lea a Kirka.“ představil Marcela své druhy.
„Já jsem Kirk!“ ozval se první jmenovaný podrážděně. „Tvojego pápu, Marcelo!“
„To ti přeju!“ opáčil Marcela. Skoro to zapředl. „A co ty pinďo? Slušný lidi se představí, když někam přijdou!“
„Pjotr.“ představil se Petja chladně.
„Jak je vyjukanej!“ zašvitořil ten, jehož označil jako Kirka.
„Já nejsem vyjukanej!“ prskl Petja. „A nejsem u váš žádnej piňďa!“
„A taky nejseš hezkej?“ opáčil Kirk a s ostatními štětkami se začal smát. Nebylo v tom vůbec nic chlapského.
„Budete se smát i když vás pobleju?“
Petja sice nebyl žádný silák ale vůbec nepochyboval že silnější než oni dohromady. A přesto si dovolovali. Vysmáli se mu ještě víc a pak se ho štětka Lea nebo Leo zeptal jestli má cigarety. Petja zavrtěl hlavou.
„Smůla … já jo. Dám, když se přitulíš, chceš?“
„A ty, nechceš mi vylízat prdel?“
„Chci!“
Rozesmáli se znovu, při tom se kroutili a svíjeli. Kirkovi tekla po bradě šťáva z pomeranče. Dlaní jí setřel a pak si to matlal po hrudníku. Marcela přispěchal a začal jí slízávat. Petjovi se sevřel žaludek a pocítil další záchvěv.
Poprvé v životě viděl opravdové teplouše, pokud nepočítal svého bratrance. Chtěl je nějak urazit, praštit, zadupat do země a rozmrdat jim lebky o stěny. Jenže se nikdy ještě nepral.
„Přestaň ty buzerante!“ zařval kdosi.
Petja se ohlédl. Výkřik nesměroval na štětky, ale na tu kreaturu Fima, který stál pořád na stejném místě, civěl na dveře a vypadal že má nějaký záchvat. Cukal sebou a regulérně si honil.
Z místa, odkud na Petju vyjel Kocour, vyskočilo několik dalších potetovanců. Začali ho řezat stočenými pokrývkami, což vypadalo nejprve trošku legračně, ale když ho jeden z nich přetáhl pokrývkou vší silou přes obličej, praskly mu brýle a Fima se pronikavým výkřikem svalil k zemi. I na dálku bylo vidět, že mu skrz prsty teče krev.
„Kurva,“ vydechl Petja.
Zároveň mu přejel mráz po zádech, protože to chvíli vypadalo, že ti idioti půjdou i na ně. Ale kromě výhružných pohledů, pár nadávek a sprostých gest nic neudělali. Plivli na Šnyra a stáhli se zpět ke svým palandám.
Fima se svíjel, brečel a dávil se hleny. Kopal nohama ve vzduchu a jeho pláč po chvilce přerostl v zoufalý nepříčetný ryk.
Štětky jakoby nic. Leo se znovu pohroužil do komiksu a Marcela s Kirkem zobali slunečnicová semínka.
Petja udělal krok vpřed. Útroby měl sevřené, strach obrovský ale vztek a lítost převážily. Chtěl zabušit na dveře a zavolat bachaře, ať toho chudáka odvezou do nemocnice, protože mohl mít střepy v očích.
Slabá, podivně lepkavá ruka ho uchopila za zápěstí. Otočil se a pak zavrávoral, když ho Leo stáhl k sobě.
„Kašli na to. Skončil bys stejně.“
„Vážně,“ přikývl Kirk. „když seš s námi, jseš v bezpečí, ale když půjdeš mimo naší zónu, sejmou tě voriški.“
„Přesně tak,“ ozval se Marcela. „pojď ke mně do postýlky, tady se budeš mít jak u maminky!“
Petjovi se udělalo špatně. Podobný strach, umocněný bezmocí, ještě necítil. Když ho sem vezli, utěšoval se představami že ho vezme pod ochranu někdo jako Henri Charrière. Někdo kdo se umí ohánět kudlou. A teď se ocitl, ačkoliv nechápal jak a proč, pod ochranou tří buzniček, kteří se umí leda tak ohánět ptáky a v zadku měli místo tubičky s penězi maximálně seschlé ptáky úchylných starců.
Nikdo mi nepomůže … bachaři na to kašlou … jsem sám a fakt mi jde o život …
Pocítil slabost v kolenech a svalil se na dolní palandu.
„To je moje postel!“ ozval se Kirk.
„Postýlka si chtěl říct“ zahučel Petja. „seru ti na to …“
„Ale jo, to můžeš,“ usmál se Marcela sladce. „a mimochodem vítej u nás! Chceš jablíčko?“
„Ne ...“
„Cígo?“
„Jo.“
Že ho chytí dozorci se nebál. Samotka by mu vůbec nevadila. Nechal si připálit, ačkoliv se mu vůbec nelíbilo jak se na něj při tom Marcela díval. Vtáhl kouř s rozkoší kuřáka, který už týden nekouřil. Jakmile vyfoukl, ucítil cosi na stehně.
„Hej!“ vykřikl a odtáhl se.
„Promiň.“ ušklíbl se Marcela. „Ale měl by sis začít zvykat … nebo teda spíš začít trénovat.“
Petja se potřeboval napít. Ale nikde neviděl žádný džbán, nebo kohoutek, odkud by se dala nabrat voda.
„Na co si mám zvykat?“
„Na to, co musíme dělat, jestli chceme přežít.“ odpověděl Marcela.
Petja ztěžka odlepil jazyk od patra. Bylo mu jasné co to znamená, ale nedokázal to vstřebat ani si připustit. Potřeboval pití, jinak by zkolaboval.
„Kde se tady dá napít?“
„U hajzlu je kohoutek, ale teče z něj vařící voda. Musíš si nabrat a počkat až vychladne. U stolu je hrnec s čajem … teda tím co bylo čajem, než to někdo vypil a vychcal, ale to je Sibiřanů … tam nechodíme.“
„Co mám teda jako dělat?“
„Dej si banán.“ navrhl Marcel a podal mu jeden, kupodivu čerstvý.
Petja si ho neochotně vzal a přeleštil ho rukávem. Pak chvíli čekal. Pokud se nepletl, HIV by mělo do pěti minut odumřít na vzduchu. Během toho se zeptal, jak to že je ostatní nezmlátí a neokradou o jejich jídlo.
„Sibiřani nám nic udělat nemůžou. Ale stejně si pro ten čaj nechoď. Mohlo by jim mrdnout.“
„Jak to že mi nic udělat nemůžou?“
„Nesmí tě zmlátit rukama a všechny tyče a klacky minulý týden bachaři při šťáře našli. A pobodat tě taky nesmí.“
„Jak to?“
Lea pokrčil rameny.
„Je to proti jejich zákonu. Kdyby to udělali, ostatní by jima opovrhovali. A stali by se také … nakaženými.“
Z podpaží přes bok sjela Petjovi kapka studeného potu. Přestává působit deodorant … budu smrdět jak ostatní … dostanu to ze sebe někdy? Pokud to vůbec přežiju …
„Voriški … to jsou ti úplně vzadu … ty na to sice serou, ale nic si nedovolí, protože by jim jeho Vysokoblahorodí nechalo natrhnout prdele.“
„Kdo to je?“
Marcela se zasmál. „Dozorce. A my jsme jeho miláčci.“ Zakroutil se. Nejspíš chtěl působit smyslně, ale bylo to k pláči i smíchu zároveň.
Konečně to Petja pochopil.
Štětky a strýček, který jim dává ovoce a komiksy … Nevěděl co ho šokovalo víc. Jestli to že tohle je vůbec možné, nebo s jakým klidem a pohodou to jeho spoluvězni berou.
Nebo to, že jsem skončil mezi nima … když si podřežu žíly, možná skončím v nemocnici … ale čím se pořezat?
„Já se omrdat nenechám!“ zaječel na celou celu a rozbrečel se. Pak se smál. Potom brečel. Brečel, chrchlal, polykal to co mu zteklo z nosu do pusy a brečel.
„Malá,“ udělal Marcela a pohladil ho. Petja ho chtěl kopnout, ale nedal do toho dost síly; Marcela nohu uchopil, stáhl nohavici a přejel mu vnitřní straně lýtka jazykem. Lea si nerušeně četl komiks, Kirka se smál a říkal cosi o nevinnosti.

Autor Pišta, 10.10.2018
Přečteno 298x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter