Epilog – Dům za řekou (Zakletá panna z Váhu)

Vlak do Kyjeva se sunul zapomenutými poli a městy, která už měsíce dýchala jiným vzduchem – válečným, těžším, prosáklým prachem trosek a strachem. Maria seděla u okna, s dlaní opřenou o sklo, a pohledem sledovala mihotající se obrysy krajiny. Každá stanice, každé zastavení, se zdály být blíž nejen cíli, ale i něčemu, co nedokázala pojmenovat – snad odpuštění. A možná vykoupení.
To nebyla obyčejná cesta. Byla to cesta k hranici paměti, na místo, odkud se Olena už nevrátí. Ale Katja – Katja se vracela.
Před třemi dny zazvonil telefon. Zahraniční číslo, ukrajinské, neznámé. Hlas na druhé straně byl klidný, ale rozhodný.
— Paní Maria Brezinová? Tady major Serhij Kovalčuk, Bezpečnostní služba Ukrajiny. Jste nejbližší příbuzná Katji Hrycenkové, dcery Oleny Hrycenkové?
Ztuhla. Srdce se jí rozbušilo rychleji. Bála se odpovědět, jako by samo potvrzení bylo riskantní.
— Ano... jsem její teta.
Na druhé straně zavládlo na chvíli ticho, pak se hlas ozval znovu, mírnější, téměř vřelý.
— Katja byla nalezena. Byla držena v jednom z ruských převýchovných táborů v oblasti Kurska. Podařilo se ji osvobodit díky společné operaci SBU a ukrajinské vojenské rozvědky.
Maria tomu nemohla uvěřit. Na okamžik měla pocit, že je to jen sen, že si z ní někdo tropí žerty, že naděje se opět objevuje jen proto, aby byla odebrána.
— Jak... jak vypadá? Mluví? Je zdravá?
— Podstoupila lékařská vyšetření. Je vyhublá, ale nemá trvalá fyzická zranění. Psychicky... to je jiná věc. Byla držena mezi ostatními dětmi, ve zvláštním zařízení — formálně „sociální internát“, ale byl to tábor. Převýchova, nucená rusifikace, změna identity. Dali jí nové jméno, učili ji hymny, tvrdili, že matka zemřela, protože zradila vlast. Byl to systém. Děsivě dobře zorganizovaný.
Maria zavřela oči a sevřela sluchátko.
— Kolik takových dětí...?
— Tisíce. Některé byly odvezeny hluboko do Ruska, jiné drženy v táborech u hranic. Katju se podařilo dostat v rámci Operace „Plamen“. Spolupracovali jsme s jedním z našich agentů, který se vydával za ruského pečovatele. Riskovali jsme. Ale vyšlo to.
— Proč vás informujeme? — dodal major. — Olena byla prohlášena za mrtvou. Otec dívky, rotmistr Hrycenko, padl u Avdijivky. Z dokumentů vyplývá, že jste byla určena jako opatrovnice v případě smrti rodičů. Katja čeká v Kyjevě, v pečovatelském centru. Pokud můžete přijet — potřebujeme vaše rozhodnutí.
Cesta byla okamžitá.
Teď, v tom vagónu plném mlčících tváří — žen, starců, zraněných vojáků v civilních šatech — Maria seděla se sepjatýma rukama, cítila, že nenese jen sebe, ale i ozvěnu Oleny. Dítě, které pro ni bylo posledním střípkem té rodiny.
Přemýšlela, jak Katja vypadá. Zda pozná její tvář? Zda si vzpomene na matčin hlas? Zda si bude pamatovat cokoli ze starého života?
Pamatovala si fotografii z jejich bytu v Kyjevě. Malá Katja v šatech s námořnickými kopretinami, s tváří rozjasněnou jako květnové ráno. A potom… konec. Ticho. Strach. Tábory, které zněly jako něco nereálného, a přesto existovaly — ukryté mezi lesy, přeměněné školy a sirotčince, kde děti přeprogramovávali jako rozbité hračky.
Maria nevěděla, jestli dokáže být matkou. Měla svá léta, své jizvy. Ale věděla jedno: Katja se nevrátí do prázdna. Do systému. Do žádné převýchovy. Vracela se do Nového Mesta. K řece, která vzala matku. Do domu, který se Maria chystala znovu vybudovat.
Vlak zasyčel a zpomalil. Stanice byla blízko.
A v Mariině srdci — poprvé po mnoha měsících — se objevilo něco jemného. Ne naděje. Ještě ne. Ale snad příchuť lásky, která neznala krev, jen věrnost.
A možná — časem — i klid.

Na peróně kyjevského nádraží se stále vznášel pach vlhkého betonu a prachu, přestože nad městem svítilo slunce. Bylo ostré, téměř nemilosrdné – takové, které nehřeje, ale příliš přesně osvětluje to, co je v člověku zlomené. Maria stála mezi cestujícími, v ruce držela malý sáček s pečlivě sbalenými dokumenty, pasem, drobnými hračkami. Měla suché hrdlo a zpocené dlaně.
Uviděla ji hned.
Katja šla, pevně se držíc ruky mladé dobrovolnice z humanitární organizace. Na sobě měla kabát o číslo větší a příliš těžký batoh na zádech. Vyhublý obličej, oči obrovské, modré jako led, příliš dospělé, jako by patřily někomu o desítky let staršímu.
Dívka se zastavila a podívala se na Marii s výrazem nedůvěry a únavy.
— Katjo, — řekla Maria jemně, přičapla si, aby se jí podívala do očí. — Jsem Maria. Teta tvojí maminky.
Dívka nic neodpověděla. Jen lehce kývla hlavou, trochu nervózně, ruce měla sepjaté před sebou.
Maria natáhla ruku.
— Nemusíš se bát. Chci tě vzít domů. Do mého domova. Na Slovensko. Na místo, kde jsou hory, řeka a vonící lípy. Do města, které se jmenuje Nové Mesto nad Váhom.
Stále ticho. Ale Katja neustoupila.
— U mě doma je velká zahrada. Jsou tam třešňové stromy a lavička pod lípou, kde se dá pít kakao. Mám psa, jmenuje se Čiko. A kočku, která vždycky skáče na stůl, i když nesmí. A dvě děti – Sofia a Marko. Je jim dvanáct a čtrnáct. Myslím, že si budete rozumět.
Oči dívky se lehce pohnuly. Objevil se v nich stín zvědavosti.
— Je... je ten pes bílý? — zeptala se tiše.
— Bílý s hnědým uchem. A moc rád běhá po zahradě. Kdyby mohl, štěkal by na mraky.
Dívka se neklidně pohnula. Stále však nepřišla blíž. Maria pochopila, že musí říct to nejtěžší.
— Katjo... tvoje maminka… — Mariin hlas se zachvěl, ale mluvila dál, klidně, jako by vyprávěla pohádku, kterou dívka zná, jen zapomněla její konec — …Olena odešla. Zemřela. Moc tě milovala. Hledala tě. Každý den. Až do posledního. Nikdy nepřestala věřit, že tě najde.
Katja neplakala. Jen zavřela oči a sevřela si paže kolem sebe. Její malý obličej zbledl ještě víc.
Maria tiše povzdechla, cítila, jak se v ní něco láme. Ale nepřiblížila se – jen dál mluvila klidně, pravdivě.
— Tvůj tatínek… také nežije. Zahynul jako voják. Bojoval za svůj domov, za tebe. Jsi dcera dvou statečných lidí, kteří tě milovali nade vše.
Obě mlčely. Jen ruch nádraží je obklopoval tenkou vrstvou obyčejnosti.
Nakonec Katja zvedla zrak. A tehdy, v jejích očích, mezi bolestí a prázdnotou, se objevil stín otázky.
— Dá se... tam... u tebe... kreslit?
Maria se usmála přes slzy.
— Ano. Máme celou sadu pastelek. A sešity. A tichý pokoj s oknem do zahrady. Můžeš kreslit, co jen budeš chtít.
Katja přišla blíž. Položila hlavu na Mariino rameno. A tehdy, poprvé, se rozplakala — tiše, bez zvuku, tak jak pláčou děti, které si už nepamatují, jak se objímá.
Maria ji pevně objala. Věděla, že ji nedokáže vyléčit hned. Ale mohla jí dát teplo. Domov. Klid.
A své srdce, které navzdory jizvám tlouklo dál.
Vlak do Bratislavy čekal. Nové Mesto nad Váhom – s třešněmi, se psem, s dětmi – už se v Katjiných myšlenkách skládalo jako tichá pohádka.
A přestože bylo stále temno, někde velmi hluboko v srdci se objevil tenký plamínek.
Ne naděje, ale budoucnosti.