Zmizení Jenny Rivers / Kapitola 3 - Návrat domů

           

 

 

                                 

                Kapitola 3 - Návrat domů

 

Když auto zastavilo před domem, Jenna si oddechla. Bylo chladné, tiché odpoledne a na chodníku se třpytily poslední zbytky sněhu. Lily už vystupovala, držela v rukou malou taštičku s dárkem.

„Myslíš, že se mamka bude radovat?" zeptala se.
„Určitě," pousmála se Jenna. „Víš, jak miluje narcisy."

O pár minut později už stály obě u dveří. Mamka se objevila ve dveřích, v očích překvapení a radost.

„Vy dvě! Kde jste se proboha courali řekla mamka vyděšeně.."

„Přivezly jsme ti kytku k svátku," řekla Jenna a podala jí květiny, které voněly po jaru, i když venku vládl mráz. 

Úsměv její na tváři řekl víc než tisíc slov.

 

Dům se naplnil smíchem, teplým světlem a vůní čokoládového dortu. Oslava byla malá, ale upřímná — jen máma, Lily a Jenna. Udělaly pár fotek pro babičku, povídaly si, vzpomínaly.
Na chvíli bylo všechno zase tak, jak mělo být.

„Jenno! Lily! Snídaně je hotová!" ozvalo se z přízemí.

Jenna rozespale zamručela do polštáře. „Jasný, mami, už jdu..."
Pomalu se posadila, zívla a protřela si oči. Ráno bylo chladné, tiché a z oken se linul matný svit  slunce.

Když vešla do kuchyně, zarazila se.
Na stole ji čekala miska s míchanými vejci, čerstvé lívance, pomerančový džus a malá sklenička jahodového džemu.
„Wow," hlesla překvapeně. „Tolik jídla?"

Sára se usmála. „Snídaně je základ pro hezký den. A protože začíná nový školní rok, musíte se pořádně najíst."
„Mamka má  pravdu," ozval se  Daniel zpoza novin a spokojeně kývl.

O chvíli později se v kuchyni objevila Lily, ospalá, s rozcuchanými vlasy.
Sára se na ni pobaveně podívala. „Ty moje Šípková Růženko."
Lily zívla. „Ještě bych spala."

„To mi povídej," usmála se Jenna a pustila se do vajíček.

„No jo, ale prázdniny skončily a povinnosti volají," řekla Sára a nalila si kávu.

Daniel mezitím listoval novinami, jeho výraz náhle zvážněl.
Sára si toho všimla a lehce do něj šťouchla. „Copak, zlato? Vypadáš ustaraně."
Daniel odložil noviny. „Čtu tady článek... Kousek od našeho města se ztratila mladá žena, třiadvacet let. Pohřešují ji už týden a zatím po ní není ani stopa."

Sára jen tiše zakroutila hlavou. „To je strašné. Tak mladá..."
„Jo," přikývl Daniel. „Pro rodiče to musí být peklo."

Jenna se na ně chvíli dívala a pak si odkašlala.
„Na mě nekoukejte. Já vím, že se s cizími lidmi nemluvím," pronesla klidně a dál jedla vajíčka.
Daniel se pousmál, ale v očích měl starost. „Doufám, že jsi opravdu rozumná, Jenno."

„Tati, nejsem dítě," protočila oči.
Sára se usmála, aby napětí trochu rozptýlila. „My jsme šťastná rodina a protože si všechno říkáme, nemůže se nám nic stát."

Pak rychle změnila téma. „Tak, svačiny máte nachystané a oblékněte se teple, venku je chladno."

Obě dívky dojedly, a zatímco Lily utíkala do koupelny čistit si zuby, Jenna pomalu zamířila do svého pokoje.

Vyčistila si zuby, lehce se upravila a zvolila outfit, který ji zahřeje – hnědý rolák, černé legíny, červený kabát s kožíškem a teplé boty. 

Vlasy si svázala do culíku a hodila do batohu sešity, penál .

Z okna pozorovala šedou oblohu. Zima byla cítit i přes sklo.
Pak sešla dolů, kde už u dveří čekala máma i Lily.

„Tady máte svačiny," řekla Sára, každou z nich políbila na čelo a dodala:
„Ať vám to dneska hezky uteče."
„Díky, mami," usmála se Jenna.
„Mám vás odvézt do školy?" zeptala se Sára.
„Ne, mami, pojedu autem," odpověděla Jenna. „Vezmu i Lily."
„Dobře, ale opatrně," upozornila je a podala klíče.
„Jasně," kývla Jenna.

Obě dívky nastoupily do auta.
„Lily," zavolala ještě Sára z verandy, „po škole tě vyzvednu, zajedeme koupit ty nové boty."
„Dobře!" zvolala Lily a zamávala.

Motor zaburácel a auto pomalu odjelo směrem ke škole.
Za nimi zůstal dům, ve kterém to vonělo po kávě, javorovém sirupu a bezpečí — zatím.

Silnice k Brookville High byla lemovaná stromy, jejichž listy byly všude na zemi.
Jenna si pustila rádio – tichá písnička od Ed Sheerana se mísila se zvukem motoru a s veselým brebentěním Lily.

Když zabočily na parkoviště u školy, kolem se rozléhal známý hluk: smích, pískání, klapot bot po asfaltu.
Všechno působilo stejně, a přitom... jinak.

„Tak jo, vítám tě zpátky v realitě," řekla Jenna, když vypnula motor.
Lily si sundala bezpečnostní pás a přikývla. „Jo. A v reálném světě máme matematiku první hodinu."

„To zní jako noční můra," protočila Jenna oči a obě se rozesmály.

Lily se rozloučila se sestrou a utíkala k sobě na hodinu.

U vchodu do školy na ni čekala Melissa, s kabátem přes ramena a hrnkem horké čokolády.
„Jenna Riversová, živá a zdravá!" zvolala teatrálně a rozevřela ruce.
„No, sotva," odpověděla Jenna, když ji objala. „Ten návrat do školy bolí."
„Povídej mi o tom," uchechtla se Melissa a zamířily spolu po schodech.

Cestou míjely skupinky spolužáků – někteří se vítali, jiní kontrolovali rozvrhy, někdo pospíchal s kávou v ruce.
Město i škola působily obyčejně, ale Jenně připadalo, že v tom šumu něco chybí... jakési ticho za vším tím hlukem.

„Hele," kývla Melissa bradou směrem k protiškolní ulici. „Vidíš to?"
Jenna se podívala přes silnici. Prázdný obchodní prostor, výlohy přelepené novinami, na dveřích nápis REKONSTRUKCE – OTEVŘENÍ BRZY.
„Hmm... zajímalo by mě, co tam bude," zamumlala Jenna.
„Taky nevím," řekla Melissa. 

„Před pár dny tam přivezli krabice a nějaké rostliny, ale nic konkrétního."
„Možná kavárna?" hádala Jenna.

„Kéž by," zasmála se Melissa. „Před školou by se hodila. Mohly bychom tam trávit přestávky a pomlouvat učitele."
„Ty a tvoje geniální nápady," usmála se Jenna a sáhla do kapsy pro telefon, aby udělala fotku výlohy. Něco na tom místě ji zvláštně přitahovalo, i když sama nevěděla proč.

Zazvonil zvonek a z budovy se ozvalo kolektivní zasténání studentů.

„Tak jo," povzdechla si Melissa. „Zpátky do reality."
„Jako bychom z ní někdy utekly," odpověděla Jenna a tiše  spolu zamířily dovnitř.

Chodba školy se pomalu plnila hlukem. Skříňky práskaly, smích se rozléhal a někde v dálce zněla hudba z mobilu.
Jenna otevřela svou skříňku, vedle ní stála Melissa a zapisovala si rozvrh do sešitu.
„První den a už mám chuť jít domů," povzdechla si Jenna.
„Typické," zasmála se Melissa. „Ještě ani nezačala první hodina."

K nim přiběhli dva spolužáci — James a Lara, nerozlučná dvojka, která se držela za ruce a působila, jako by nikdy neměli špatnou náladu.

„No nazdar, slečno Riversová!" zvolal James s úsměvem. „Vypadáš, že jsi ty prázdniny přežila."
„Sotva," pousmála se Jenna.
„Tak povídej," ozvala se Lara zvědavě. „Jaké byly Vánoce? A Silvestr? A co Dylan?"

Jenna ztuhla. Úsměv jí na okamžik z tváře zmizel.
„My...," začala tiše, „jsme se rozešli."

V očích se jí na vteřinu mihlo něco mezi bolestí a prázdnotou.
Melissa se k ní přiblížila a klidně řekla: „Hej, nech to být. Prosím."
Lara se zarazila, James na ni mrkl a oba rychle změnili téma.

„Jasně," kývla Lara. „Promiň, Jeno, nechtěli jsme..."
„V pohodě," usmála se nuceně. „To už je za mnou."

Vydali se společně chodbou směrem k učebně. Jenna a Melissa šly k lavici, zatímco James s Larou zamířili do zadní řady.

Třída byla naplněná typickým ranním šumem – studenti si povídali, vyměňovali sešity, někdo si stěžoval na úkoly.
J

enna si sedla k oknu, batoh položila na zem a zhluboka se nadechla. Venku poletoval sníh a vše působilo klidně, ale uvnitř cítila zvláštní tíhu.

Melissa se k ní naklonila přes lavici.
„To nic, Jeno. Ještě chvíli to bude bolet, ale čas to spraví," řekla tiše.

Jenna se pousmála, ale pohled měla zamyšlený.
„Já nejsem smutná... jen mi chybí. Je to zvláštní, víš? Vím, že už mi nenapíše, že mě nebude čekat po škole, že prostě... zmizel z mého života. A přitom mám pocit, že někde tady pořád je."

Melissa chvíli mlčela.
„Můžeš mu napsat," navrhla.

Jenna však zakroutila hlavou. „Ne. To by bylo horší. Nechci se mu znovu připomínat. Každý máme teď svůj život. Měli jsme krásný vztah — a ten mi zůstane ve vzpomínkách."
Na jejích rtech se objevil slabý úsměv, ten typ, který bolí, ale zároveň léčí.

Melissa se také usmála a pokývla.
V tu chvíli se dveře otevřely a do učebny vešla paní Brownová, učitelka angličtiny.
„Tak, třído," pronesla vesele, „doufám, že jste si o prázdninách odpočinuli, protože teď se zase vracíme do reality. A ta vás nebude šetřit."

Zvedl se tlumený smích a kolektivní povzdech.
Jenna se na Mellisu podívala a obě ve stejný okamžik obrátily oči v sloup.
„Vítej zpátky," zašeptala Melissa s úsměvem.
„Jo," odpověděla Jenna tiše, „všechno je zase na svém místě."

 

Školní den utekl překvapivě rychle.
Když se ozval poslední zvonek, Melissa se protáhla a zívla.
„Tak co, Jenn, připravená zajít do naší kavárny a zase řešit všechny naše školní dramata?"
Jenna se usmála. „No samozřejmě. Už jsem si to skoro odvykla."

Obě přešly přes ulici, směrem k malé kavárně která byla rovně od školy .
Když míjely nový obchod, který se teprve chystal k otevření, Melissa se zastavila a nakoukla do výlohy.

„Fakt mě zajímá, co tu bude," řekla zamyšleně.
Jenna se podívala také. „Možná pizzerie?"

„Pizzerie? Jenno, máme tu už čtyři! Myslím, že pátá by byla oficiální nadbytek sýra," odpověděla s hranou vážností.

Jenna se rozesmála. „Tak se necháme překvapit. Teď pojď, je mi zima."
Chytila Mellisu za paži a obě se rozběhly ke své oblíbené kavárně.

Uvnitř bylo nezvykle plno.

„Wow," hlesla Melissa. „Tolik lidí? Sakra... a zabrali nám náš výhled, Jenn!"
„Klídek," usmála se Jenna. „Vezmeme si jiný stůl. Třeba tamhle vzadu."

Melissa se zamračila. „V koutě? Vážně?"
„Všechno je jednou poprvé," zasmála se Jenna. „Můžeme to brát jako odpočinek od dramat."
„Hmm, nudaaaa," zamumlala Melissa teatrálně, ale nakonec si přece jen sedla.

Po chvíli k nim přišel mladý barista — vysoký, s rozcuchanými vlasy a úsměvem, který by roztál i led v lednici.
„Tak copak si dáte?" zeptal se zdvořile.

Melissa se na něj podívala a jako by zapomněla mluvit.
„Tebe!" vyhrkla bez přemýšlení.

Jenna zrudla a sklopila pohled do stolu, snažíc se nesmát.
Barista na vteřinu zůstal stát s vykulenýma očima, a pak se rozesmál.

„Pardon, ale já nejsem na prodej," odpověděl s pobavením v hlase.
Melissa zrudla jak rajče. „Já—ehm... takhle jsem to nemyslela... já—ehm... dáme si dvě cappuccina, prosím."

„Dobře," usmál se barista. „Za chvilku vám to doneseme."
Odešel a Melissa si položila hlavu do dlaní.

„Bože, já jsem idiot. Teď si o mně bude myslet, že jsem úplně praštěná."
Jenna se rozesmála tak, že se musela opřít o stůl.

„Promiň, ale tohle bylo tak dokonalý!"
„Dokonale stupidní!" opravila ji Melissa, ale koutky úst se jí už také cukaly.

Venku se začínalo stmívat.

Vzduch byl chladný, těžký a tichý – ten typ večera, kdy se město pomalu ukládá, ale na parkovištích před školou ještě doznívá hluk.

Jenna stála u svého auta a mávala na Melissu, která přecházela přes přechod směrem k autobusové zastávce.

„Zítra si napíšeme!" křikla Melissa.
„Jasně!" odpověděla Jenna s úsměvem a zamávala jí zpátky.

Když osaměla, otevřela dveře auta a nasedla dovnitř. Chvíli jen seděla, ruce na volantu, pohled upřený do prázdna. Po dlouhém dni se těšila domů, do tepla, do ticha svého pokoje.
Vložila klíčky do zapalování a otočila.

Motor zakašlal, zachraptěl — a nic.
„Cože?" zamumlala nevěřícně.

Zkusila to znovu.
Zase nic.
„No to snad ne..."

Zhluboka vydechla a praštila dlaní do volantu.
„Skvělý. Fakt skvělý," bručela si pro sebe.

Podívala se na telefon, který ležel na sedadle.
15 % baterie.
„Může to být ještě horší?" povzdychla si nahlas.

Zkusila otevřít kapotu, ale neměla ponětí, co tam vlastně hledá. Z motoru se ozývalo tiché zapraskání.
Jenna si přejela rukou po čele a tiše si zamumlala: „Výborně, Riversová, a k tomu ještě inženýr roku."

V tu chvíli kolem prošla skupina tří kluků. Smích, hlasitá hudba, pach alkoholu a trávy se vznášel ve vzduchu.
„Hej! Riversová!" ozval se hrubý hlas.

Jenna se otočila.
„Jonathan?" vydechla překvapeně.

Před ní stál Jonathan Blake, bývalý přítel Melissy — a zároveň kamarád Dylana, jejího ex.
Měl rozcuchané vlasy, rozepnutou bundu a oči, které se leskly způsobem, který nevěstil nic dobrého.

„No, no... slečna Riversová. Copak tu děláš tak pozdě?"
„Nejede mi auto," odpověděla klidně, i když se jí sevřel žaludek.

Jonathan se ušklíbl a jeho dva kamarádi se začali pochechtávat.

„Tak to máš smůlu, kotě. V tomhle počasí bys tu neměla stát sama," prohodil jeden z nich.
Jenna zůstala stát, ruce zkřížené na hrudi, odměřená.
„Já to zvládnu, dík," odsekla.

Jonathan se opřel o dveře jejího auta.
„No tak, nebuď protivná. Jen se chci kouknout," řekl, sáhl na kliku a podíval se dovnitř.

„Můžu?"
Jenna váhala. „Jo... asi jo. Jen opatrně."

Sedl si za volant, několikrát otočil klíčkem. Motor zakašlal, chvíli mlčel a pak zázrakem naskočil.
Jonathan se usmál vítězoslavně. „Ha! Vidíš? Trocha mužské síly a funguje to."

Jenna si úlevně oddychla. „Díky, vážně."
„Není zač," odpověděl a vystoupil. „Dylan by měl radost, že ses zase naučila říkat děkuju."

Jenna se zarazila. „Dylan?"
Jonathan se uchechtl. „Jo, vždycky vyváděl, když ses mu neozvala. Pamatuješ? To tvoje  zlatíčko, pořád tě hlídal."

Jenna polkla. „My už nejsme spolu."
„Cože?" vytřeštil oči Jonathan. „Dal ti kopačky?"
„Ne," odpověděla tiše. „Přestěhovali se. S rodinou. Do Colorada."

Jonathan se zasmál. „Takže tě nechal tady. Zajímavý. A proč tě nevzal s sebou? Co, nebyl dost chlap na to, aby ti to nabídl?"

„Nech toho," řekla klidně, ale napětí v hlase bylo znát.
„Nebo snad víš něco, co já ne?"

Jonathan si zapálil cigaretu, vydechl kouř a zasmál se.

„To asi ne. Jen si říkám, jestli bys s ním vůbec odjela. Jseš totiž ten typ holky, co má moc rozumu a málo odvahy."

Jenna se na něj podívala ostře. „Víš, co je tvoje největší slabost? Myslíš si, že jsi lepší než ostatní  ale přitom jsi jen kluk, co se schovává za cigára a levný vtipy."

Jeho úsměv zamrzl. Kamarádi ztichli.
„Co jsi to řekla?"
„Řekla jsem," zopakovala pomalu, „že Melissa udělala dobře, když se s tebou rozešla."

Jonathan se uchechtl, ale v očích se mu lesklo něco temnějšího.

„Melissa," protáhl to jméno, „je jen přecitlivělá kráva, co si myslí, že jí svět něco dluží. Dal jsem jí na výběr – buď zkousne, že kouřím, nebo končí. A hádej co – skončila. Teď mám novou holku, a ta aspoň ví, kdy má držet pusu."

„Tak to gratuluju," řekla Jenna suše.
Jonathan se napil z plechovky a zasmál se.
„Jo, mám se fajn. A Melissa? Ta může čekat na spasitele, co nikdy nepřijde."

Jenna k němu vzhlédla, oči tvrdé, ale klidné.
„Máš pravdu, Jonathane. Každý z nás na něco čeká. Jen ty budeš čekat na to, až z tebe bude člověk."

Chvíli na sebe mlčky hleděli. Pak Jonathan popotáhl, ušklíbl se a couvl.
„Ty seš pořád stejná. Hrdinka, co si myslí, že ví všechno."
Jenna beze slova otevřela dveře od auta. „Dobrou noc, Jonathane."

Sedla si dovnitř, zavřela dveře a chvíli se ani nepohnula.
Kluky slyšela, jak odcházejí. Smáli se, ale ten smích zněl prázdně, falešně.
Zhluboka se nadechla. Ruce se jí lehce třásly.

Podívala se na telefon.
12 % baterie.
„Jo," zamumlala. „Může to být ještě horší."

Rozjela se směrem domů. Lampy házely na čelní sklo žluté pruhy světla a z rádia tiše hrála písnička, kterou kdysi poslouchala s Dylanem.
Byla unavená, smutná, ale zároveň klidná.

Byla už tma, když Jenna konečně zaparkovala před domem.
Všechna světla v oknech svítila, dům vypadal útulně, ale v ní stále dozníval nepříjemný pocit z parkoviště.

Zhluboka se nadechla, vypnula motor a na chvíli zůstala sedět.
Pak si povzdechla, vzala tašku a vyšla ven.

Dveře se otevřely dřív, než stačila zaklepat.
V nich stála Sara, její máma, s rukama založenýma na prsou.
„Kde jsi byla, Jeno? Už je skoro půl deváté," zeptala se tiše, ale přísně.

Jenna si sundala kabát.
„Promiň, mami. Zdržela jsem se u školy. Auto nechtělo nastartovat."

Ze schodů se objevil Daniel, její táta, v ruce držel noviny.
„Zlobí tě auto?"

„Asi jo," přikývla. „Nešlo mi nastartovat. Musela jsem chvíli čekat, než se rozběhlo."

Daniel si promnul bradu. „Ráno se na to podívám. A kdyžtak ho dám do servisu, aby se na to koukli pořádně."
Jenna se pousmála. „Díky, tati."

Sara se uklidnila a mávla rukou. „Dobře, hlavně že jsi v pořádku. Večeře je na stole. Udělala jsem pečené kuře a brambory."
„To zní skvěle," řekla Jenna tiše.

V kuchyni vonělo jídlo, světlo bylo měkké a hřejivé.
Lily už seděla u stolu, ponořená do telefonu.

„Hej, kde jsi byla?" zeptala se bez zvednutí očí.
„Jen drobný problém s autem," odpověděla Jenna. „Ale táta to vyřeší."
„Táta vyřeší všechno," usmála se Lily.
„No," zasmál se Daniel, „to už bych chtěl být tak schopný."

Jedli tiše, jen občas zazvonil příbor o talíř.
Sara mluvila o tom, že v práci přibyl nový projekt, Daniel si stěžoval na dopravní zácpy a Lily plánovala výlet se školou.

Jenna je poslouchala, ale myšlenkami byla někde jinde — stále slyšela Jonathana, jeho hlas, jeho smích.

Po večeři pomohla s nádobím, rozloučila se s rodiči a zamířila po schodech do patra.
V pokoji si rozsvítila malou lampičku.

Odstrojila se z kabátu, sedla si na postel a chvíli jen hleděla z okna. Venku poletoval jemný sníh, světlo z ulice se odráželo v závěsech a dům působil klidně, skoro až příliš.

Na nočním stolku jí tiše vibroval telefon — notifikace ze sociálních sítí, pár zpráv od spolužáků, jedna od Melissy.
„Dojela jsi v pohodě?" stálo tam.

Jenna se pousmála a napsala:
„Jo. Auto zlobilo, ale jsem doma. Zítra ti to povím."

Telefon položila, zhasla lampičku a schoulila se pod deku.

Budík zazvonil dřív, než by si přála.

Jenna se převalila na druhý bok a zakryla si obličej polštářem. V pokoji bylo chladno, okno pokrývala tenká vrstva mlhy a zezdola už bylo slyšet ruch z kuchyně.

Máma připravovala snídani.

„Jenno!" ozval se zespodu Daniel. „Jestli chceš stihnout školu, měla bys vstát!"
„Jo!" odpověděla rozespale.

Pomalu se posadila, promnula si oči a na chvíli zůstala jen tak sedět. Byla unavená, víc než obvykle.

Noc byla dlouhá a neklidná — pořád se jí vracely útržky rozhovoru s Jonathanem.
Ten jeho tón, ten pohled.

Zhluboka se nadechla, aby myšlenky odehnala, a zamířila do koupelny.

Teplá voda jí stékala po obličeji a aspoň na chvíli smyla všechno, co ji tížilo.

Vlasy nechala rozspuštené , oblékla růžovou mikinu s kapucí, tmavé džíny a dlouhý hnědý kabát 

Do tašky naházela sešity, mobil, peněženku a svačinu, kterou jí máma položila na linku.

„Dobré ráno," pozdravila, když sešla do kuchyně.

„Dobré," odpověděla Sara s úsměvem. „Jak ses vyspala?"
„Šlo to," zalhala Jenna a posadila se ke stolu.

Na stole voněla káva, toust a plátek pomeranče.
„Táta ti nechal klíčky od auta," řekla máma. „Ale radši buď opatrná. Říkal, že se na to odpoledne podívá."

„Jasně," přikývla Jenna a kousla do toustu.

Lily vběhla do kuchyně s batůžkem na zádech.

„Už zase pozdě," vzdychla Sara. „Vy dvě budete jednou spát i na cestě."
„To je plán," zasmála se Jenna, ale unaveně.

O chvíli později stály obě u dveří.
Venku byl mrazivý vzduch, jejich dech se měnil v obláčky páry.

„Dneska jedeš?" zeptala se Lily, když Jenna odemykala auto.
„Jo. Uvidíme, jestli bude chtít spolupracovat," odvětila s úsměvem.

Sedla si za volant, otočila klíčkem — motor zaburácel a pak se rozběhl.
„Ha! Tak přece," vydechla vítězně.

Lily se zasmála. „Třeba se polepšil."
„Třeba," odpověděla Jenna, i když měla pocit, že to auto má vlastní hlavu.

Vyjely z příjezdové cesty a ticho v autě doprovázela pomalá hudba z rádia.
Cesta do školy byla známá — stejné domy, stejná zastávka, stejný ranní shon. Ale dnes působilo všechno trochu jinak. Těžší.

„Jsi v pohodě?" zeptala se Lily, když zastavily u školy.
Jenna se na ni usmála. „Jo, jsem. Jen unavená."

„Dobře," odpověděla její sestra a otevřela dveře. „Tak se uvidíme odpoledne!"
„Jasně," kývla Jenna a sledovala, jak mizí mezi spolužáky.

Zůstala chvíli sedět v autě. Ruce měla na volantu, pohled upřený na ranní šedé nebe.
Cítila zvláštní neklid, který nedokázala pojmenovat.
Nakonec se zhluboka nadechla, vzala tašku a vystoupila.

V tu chvíli si všimla, že naproti škole — tam, kde včera visela cedule „Rekonstrukce" — je otevřené.
Výloha byla vyčištěná, dovnitř někdo rozkládal květiny a cedulku s nápisem Riverside Floral.

Jenna na okamžik zůstala stát.
„To je zvláštní," zamumlala. „Tak rychle?"

Ze dveří se ozval tichý cinkot zvonku.
A mezi květinami se na okamžik objevil někdo, koho by v tomhle městě vůbec nečekala.

Jeho silueta se objevila ve světle z výlohy.
Tmavé vlasy, černý kabát, rukávy vyhrnuté.

Zvedl hlavu, podíval se směrem k ní — a usmál se.

Jenna zůstala stát na chodníku, s dechem zadrženým v krku.

Bylo to, jako by se čas na vteřinu zastavil.

***********************************************************

Pokračování v další kapitole už brzy...
(Děkuji, že čtete příběh Zmizení Jenny Rivers :)) 

 

Anketa :