Zmizení Jenny Rivers / Kapitola 5 - Výpovědi

 

***************************************************************************

                     Kapitola 5 - Výpovědi

*****************************************

 

Ráno se Jenna probudila ještě před budíkem.

Tentokrát to nebyla ani vůle, ani energie.
Spíš nervozita, která se jí držela celou noc jako stín za zády.

Dnešek byl jiný než ostatní...
Dnes ji do školy veze Noah Brook.

A jak moc se snažila být v klidu, její žaludek si žil podle sebe.

Vyletěla z postele, jako by se bála, že když se zastaví, rozpadne se.
Zalítla do koupelny, opláchla obličej, vyčistila si zuby a snažila se vypadat, jako že to má pod kontrolou.

Což neměla. Ani trochu.

Vlasy si upravila už třikrát, než se jí zdály alespoň trochu „OK".
Rychle se oblékla – pohodlně, v čem nebude vypadat, že se snaží...
i když sakra dobře věděla, že se snaží.

Když sešla dolů do kuchyně, všichni už snídali.

„Dobré ráno, Jenn," ozvala se Sarah s typickým, trochu unaveným, ale laskavým úsměvem.
„Tak co? Vyspala ses?"

Jenna jen kývla, i když pravda byla přesně opačná.
Oči okamžitě zabloudily na hodiny nad linkou.

6:40.

Cítila, jak se jí ruce lehce třesou.

Sedla si ke stolu, nohu pod židlí se jí nepodařilo zastavit ani na vteřinu.

„Ty dneska nebudeš jíst?" zeptala se Sarah a podívala se na dceru pozorněji.
„Je ti dobře?"

„Jo, mami... jen nemám moc hlad," vydechla Jenna a znovu mrkla na hodiny.

6:41.

„Dneska tě vyzvedává ten kluk, že?" pokračovala Sarah tónem, který Jenně okamžitě zvedl tep.

Jenna trhla hlavou k mámě.
„Eh... jo. Noah."

Sarah se usmála potutelně.
„Není to náhodou tvůj crush? Nebo jak vy mladí říkáte..."

Jenna okamžitě zrudla až po uši.
„Mami, ne... to není... takhle to... prostě ne," zakoktala se a skoro přestala dýchat.

Sarah se pobaveně napila čaje.
„Jasně. Jistě."

„Mami!" procedila Jenna skrz zuby a schovala tvář do hrnku s čajem, který ani nepila.

V tu chvíli se ozvalo tiché, hluboké zavrčení motoru z ulice.
Jenna ztuhla.

Sarah si pobaveně odsunula závěs a nakoukla ven.

„Tak... myslím, že tvůj NE-crush právě přijel."

Jenna měla pocit, že jí vyskočí srdce z hrudi.

Zvonek u dveří cinkl přesně ve chvíli, kdy měla pocit, že se rozpadne nervy.
Jenna rychle popadla batoh, oblékla bundu a vyletěla do chodby.

„Dávej na sebe pozor!" zavolala za ní Sarah.

„Ano, mami!" křikla Jenna zpět a zabouchla dveře dřív, než by jí máma stihla říct ještě něco trapného.

Před domem stálo černé retro auto, elegantní, lehce oprýskané, ale s osobností — přesně jako Noah.

Právě vystoupil, obešel vůz a zastavil se u spolujezdcových dveří.

„Dobré ráno," pronesl s tím svým nenuceným úsměvem.

Jenna cítila, jak se jí horko zvedá k tvářím.
„Dobré ráno," odpověděla tiše a nasedla.

Noah se ještě otočil k oknu domu, kde rodiče nenápadně, stáli a pozorovali je.
Kývl jim na pozdrav a pak nasedl také.
Dveře se zavřely s dutým klapnutím.

„Omlouvám se za rodiče," pípla Jenna, když si všimla jeho gesta.
„Trochu... tě zkoumají."

Noah se pousmál.
„V pohodě. Rozumím jim. Mají strach."

Nastartoval. Motor zabublal hluboce, skoro jako předení.
Jenna zamávala rodičům a auto se rozjelo směrem k hlavní cestě.

Cesta byla klidná, provoz zatím minimální.
Ranní světlo se plazilo po čelním skle, studené a měkké.

V autě panovalo ticho.
Nebyla to trapná mezera — spíš taková ta jemná, kdy oba přemýšlí, co říct jako první.

„Je ti teplo?" ozval se najednou Noah.

„Jo, díky," usmála se.

„Dobře," kývl spokojeně.

A zase ticho.

„No... jak ses vyspal?" zkusila Jenna rozseknout náladu.

Noah se lehce uchechtl. „Dobře. Až na to, že jsem se pořád převaloval. Ale šlo to. A ty?"

„Já taky tak..." řekla a otočila se k oknu.
Hned se cítila trapně.
Super. Ze všech témat vybrala SPÁNEK.

Ale Noah jí nedal prostor se v tom plácat dlouho.

„Tak co plánuješ do nového roku?" nadhodil příjemně. „Dala sis nějaké předsevzetí?"

Jenna se k němu otočila — a nervozita okamžitě opadla.
Tohle téma zvládne.

„Řekla jsem si, že bych chtěla cestovat. Aspoň trochu. Vidět místa, kde jsem nikdy nebyla. V plánu mám Asii... a Evropu."

Noah zvedl obočí. „To zní fakt dobře. Takže  cestovatelka."

Jenna se zasmála.
„No... hlavně to chce peníze. A auto. To moje asi umřelo, takže si musím sen na chvíli odložit. Ale přes léto si něco vydělám a začnu plánovat."

„To je super plán," řekl Noah upřímně.

„Já jsem hrozný snílek," pokračovala Jenna. „A když mě něco nadchne, jsem k nezastavení."

Noah se zasmál. „Jo, to fakt nejde přehlédnout. A je to dobře. Aspoň je vidět, že žiješ."

Jenna sklopila oči.
„Díky..."

„A ty?" odvážila se zeptat. „Nějaké plány na tento rok?"

Noah se pořád díval na cestu.
Najednou se v jeho výrazu něco změnilo.
Jako by na okamžik zmizel někam daleko.
Ztuhl.
Přestal na pár vteřin dýchat.

„To ještě nevím," řekl nakonec jemně.
„Já věci moc neplánuju. Žiju... spíš přítomností."

Jenna ho pozorovala.
Byl jiný.
Zavřený. Opředený tajemstvím, které si půlil sám pro sebe.

„Aha," řekla tiše.
„Tak třeba se nějaký směr ukáže."

Noah se mírně pousmál.
„Uvidíme, kam nás osud zavede."

Na semaforu padla červená. Zastavili.

Jenna na něj letmo pohlédla — a zjistila, že jeho tvář působí, jako by něco řešil uvnitř sebe.
Jako kdyby kdyby se bál pustit ven jedinou špetku pravdy.

Zelená.
Rozjeli se dál.

Míjeli kavárny, malé butiky.
Jenna se zahleděla do jednoho výlohu — modré šaty, nádherné, poseté jemnými odlesky.

Noah to okamžitě zachytil.

„Zaujaly tě ty modré šaty?"

Jenna se zasmála. „Ehm... ne. Jen jsou hezké, víš?"

„Povídej," pobídl ji. „Proč zrovna ty?"

„No..." váhala. „Za chvíli maturuju a ještě jsem si žádné šaty nevybrala. Nejsem rozhodnutá. A tyhle mě jen tak... zaujaly. Ale to neřeš."

Rychle vytáhla mobil, aby zakryla rozpaky.

Noah se pousmál.
„Myslím, že by ti strašně slušely."

Jenna okamžitě zrudla.
„Ehm... díky."

„Věřím, že tvůj přítel by byl nadšený vidět tě v těchhle šatech," dodal Noah v klidu.

Jenna ztuhla.
Podívala se na svůj náramek.
V autě se rozhostilo ticho, mnohem těžší než to předtím.

Noah si toho všiml.
„Řekl jsem něco špatně?"

„Ne... jen..." Jenna polkla.
„Žádného už nemám. Rozešli jsme se."

Noah na ni zůstal chvíli hledět — ne lítostivě, spíš soucitně, tiše, s pochopením.

„To mě mrzí," řekl měkce.

„Nemusí," pokrčila rameny Jenna.
„Bylo to oboustranné. Každý si teď žije svůj život."

Noah to chvíli zpracovával.
Pak jen tiše přikývl.

Zastavili před školou.
Motor utichl.

Jenna se podívala na displej telefonu.
„No... budu muset jít," řekla tiše. „Za deset minut mi začíná hodina."

Noah přikývl a lehce se pousmál.
„Hlavu vzhůru. Teď už bude jenom líp."

Jenna se tomu úsměvu neubránila.
„Jo... asi jo. A díky, že jsi mě svezl."

Popadla batoh, ale nevšimla si, že je rozepnutý.
Jakmile ho zvedla, dvě knížky jí vypadly na zem mezi sedadla.

„Oh, promiň, Noahu já—" vyhrkla.

Oba se v ten samý moment sehnuli.

A pak to přišlo.

Jejich tváře se ocitly pár centimetrů od sebe.
Dech se jim srazil.

Čas se na chvíli zastavil, jakoby se svět snažil rozhodnout, jestli jim dovolí ten krok, který visel ve vzduchu.

Jenna zmrzla.
Noah taky.
Byli tak blízko, že kdyby jeden z nich jen o milimetr pohnul hlavou... políbili by se.

Jenže Noah se první nadechl, mrknul a jemně couvnul.
Natáhl ruku ke knize a podal jí ji.

„Tady," řekl tiše, s úsměvem, který byl... jiný. Měkký. Něco v něm bylo.

Jenna si knihu vzala, prsty se na vteřinu dotkly jeho.
Zrudla.

„Díky...," zamumlala. „Tak... přeju ti hezký den."

Otevřela dveře a vystoupila, přitahovaná ven stejně jako odtlačená vlastní nervozitou.

„Hezký den, Jenno," zavolal za ní Noah.

Jeho hlas byl hlubší, teplejší.
A způsob, jakým se na ni díval — letmo, ale s nádechem flirtu — jí způsobil elektrický záchvěv až v konečcích prstů.

Jenna polkla, rychle odvrátila pohled a zamířila ke škole.

Ale cítila to.

Ten okamžik mezi nimi se stal.
A už nepůjde vzít zpátky.

Jenna sotva udělala pár kroků od auta, když zaslechla:

„No tak moment, SLEČNO RIVERSOVÁ!"

Ten hlas poznala okamžitě.

Melissa.

A podle tónu... detektivská verze Melissy, což byla ta nejhorší a zároveň nejzábavnější varianta.

Jenna se ještě ani nestačila nadechnout, když se její kamarádka přiřítila jako malý uragán.

„Takže?!" vyhrkla Melissa, sotva k ní doběhla. „Co se tam stalo? Protože on tě sem přivezl, TY ses culila jak idiot—ano, viděla jsem to— a on se na tebe díval jak... jak... no jako kdybys mu právě zachránila život!"

Jenna protočila oči.
Perfektní. Přesně to potřebovala hned po ránu.

„Nic se nestalo," vypravila ze sebe a doufala, že nevypadá jako rajče.

Melissa pozvedla obočí, ruce v bok.
„Jenno. Já tě znám. Tvoje ‚nic' znamená ‚všechno'. Takže zpátky – co se tam stalo? Dýchej. Popiš to."

Jenna sevřela batoh, tváře pořád horké.

„Vypadly mi knížky," začala pomalu.

„To je začátek každého romantického filmu," sykla Melissa dramaticky. „Pokračuj!"

„No... oba jsme se pro ně sehnuli... a..."
Jenna se zakousla do rtu.
Nechtěla znít jak totální blázen.

Melissa se naklonila blíž.
„Aaaand?"

„A naše hlavy byly hrozně blízko."

Melissa vyvalila oči.
„JAK BLÍZKO?"

„Melissa!"

„Kolik centimetrů?!"

Jenna zavrtěla hlavou a zašeptala:
„Tak... jeden? Možná dva?"

Melissa zaječela tak potichu, jak jen ženský mozek dovolil:
„To je na polibek! To je doslova na polibek!"

„Nekřič, proboha," sykla Jenna, protože pár lidí už se začalo otáčet.
A protože Noah pořád stál u auta a rozhodně slyšel její paniku.

Melissa okamžitě ztišila hlas, ale jen o maličko.
„Takže... málem jste se políbili?"

„Melisso!"
Jenna ji praštila do ramene.
„Vůbec ne. Jen... to tak v jednu chvíli vypadalo."

Melissa si přiložila ruku na srdce.
„Jenno. Já jsem z toho asi těhotná a ani tam nejsem."

Jenna zavrtěla hlavou, ale nezačala se smát — rozchechtala se.
Nahlas. Upřímně.
Přesně tak, jak potřebovala po ránu.

Melissa ji chytla za předloktí a táhla ke vchodu.

„Tak pojď. Dneska bude velký den. A mimochodem," dodala šeptem, naklánějíc se k jejímu uchu, „jestli tě líbne první, tak zavoláš mně. Jestli ty jeho, voláš taky. Já u toho musím být aspoň energeticky."

Jenna protočila oči.
„Nic se nestane."

Melissa se zazubila.
„Jen počkej."

A někde za nimi se Noah opřel o střechu auta, díval se za Jennou a lehce se pousmál.
Jako by přesně věděl, o čem se baví.

Jenna usedla do své lavice, ještě pořád cítila doznívající tep z ranní jízdy.
Melissa si rychle hodila věci na stůl a šeptla:

„Po škole hned do naší kavárny. Máme SERIÓZNĚ co probírat."

Jenna se usmála.
„Jo, jasně."

Melissa si sedla, spokojená jako detektiv, který konečně dostal případ.

Jenna otevřela sešit... jenže profesor pořád nikde.
Hodina měla začít v 8:00, ale když Jenna mrkla na hodinky, bylo 8:10.

„Divný," zamumlala.

Vytáhla si poznámkový blok, že si aspoň doplní úkol z minula.

A přesně v tu chvíli se otevřely dveře.

Ale nebyl to profesor.

Do učebny vstoupil ředitel, jeho asistentka... a tři policisté.

Celá třída ztuhla.
Někdo přestal žvýkat, někdo sklapl mobil, někdo doslova přestal dýchat.

Atmosféra zhoustla jako mlha před bouří.

Ředitel si odkašlal:

„Studenti... dnes výjimečně narušíme výuku z důvodu, který se týká celé školy."

Jenna střelila pohledem po Melisse.
Ta měla v obličeji výraz: Co sakra?

Jenna rychle sklopila oči zpět.

Policista přistoupil dopředu v ruce držel fotografii.

„Poznáváte tuto dívku?"

Otočil fotku směrem k třídě.

Několik studentů přikývlo, jiní si šeptali.
Jedna holka v zadní lavici zvedla ruku:

„To je Kristy Davisová. Je roztleskávačka."

Policista přikývl.
„Děkujeme. Patří do této třídy?"

„Ne," řekla ta samá studentka. „Je ze druháku. Vídam ji jen na zápasech."

Ředitel sledoval policistu, oči nervózní, jako by věděl víc, než chce říct.

„Dobře," řekl policista. „Děkujeme za informaci."

Z první řady se ozval někdo další:
„Co se stalo?"

Policista ignoroval otázku.
Vytáhl malý notýsek a listoval v něm.

„Potřebujeme výpovědi studentů," oznámil pevně.
„Všech. Postupně."

Ředitel stál mírně bokem, ruce složené, klid jen naoko.

„Ano... samozřejmě," přitakal. „Budeme vás volat podle seznamu."

Policista odešel do vedlejší učebny, která byla zjevně už připravená jako improvizovaná výslechová místnost.

Ředitel si rozložil papír se seznamem studentů.

„Takže... první půjde Zacharias Miller."

Všechny hlavy se otočily ke klukovi ve třetí lavici.
Zach zbledl.
Nic netušil, ale to stačilo, aby vypadal provinile.

Jenna cítila, jak se jí sevřel žaludek.

Tohle nebylo normální.
Tohle nebyl školní výslech kvůli vandalis­mu.
Tohle bylo vážné.

Zach se pomalu zvedl, jako by šel na popravu, a odešel s asistentkou směrem k vedlejší místnosti.

Dveře za nimi tiše cvakly.

Třída mlčela.

Jenna polkla.

Melissa k ní naklonila hlavu.

„Tohle... není dobrý," šeptla.

Výslech č. 1 – Zacharias Miller

Dveře výslechové místnosti se zavřely a Zach se ocitl v malé, studené třídě, kde byly stažené žaluzie a jen dvě židle proti sobě.
Uprostřed stolu ležela fotka.
Ta samá, kterou policista ukazoval třídě.

Policista si sedl, otevřel zápisník a ani se nepodíval na Zacka.
Začal mluvit tónem, který byl až nepříjemně klidný.

„Jak dobře znáte tuto dívku?"
Otočil fotku směrem k němu.

Zach polkl.

„To je... Kristy Davisová, ne? Viděl jsem ji párkrát na chodbě. Je roztleskávačka. Ale osobně ji neznám."

Policista si něco poznamenal.
Nic neřekl.

Zach se nervózně zavrtěl.
„Je... je v pořádku?"

Policistova tužka se zastavila v polovině slova.
Zvedl oči, podíval se na něj —

— a zase sklopil pohled.

„To  teď nechte," řekl suše a otočil stránku.

Zachovi projel zádama mráz.

Policista pokračoval:
„Byl jste včera večer na akci 'Lights Party Hard'?"

Zach zamrkal.
„Na čem?"

„Lights Party Hard," zopakoval policista.

„Já... ani nevím, že nějaká byla," řekl Zach rychle. „Nikdo z mých kamarádů tam nebyl. O tom nic nevím."

Tužka znovu škrábala po papíře.
„A tedy: nepotkal jste včera tuto dívku," ukázal na fotku Kristy, „ani jste nebyl poblíž místa, kde se konal večírek?"

„Ne," odpověděl Zach okamžitě.
„Neznám ji. Fakt jen z vidění. A na žádnou party jsem nešel. Psal jsem domácí úkol z chemie."

Policista si jej přejel pohledem.
Ne takovým tím „zkoumavým", ale spíš „měřící si tě", což bylo ještě horší.

„Dobrá," uzavřel stroze. „To je vše."

Zach se nadechl úlevou a už se zvedal ze židle, když se policista ozval znovu:

„Pane Millere?"

Zach se otočil.

„Kdyby vám kdokoli řekl, že ví, co se na té akci stalo... nebo kdyby vás kontaktovala tato dívka, okamžitě nám to nahlaste."

Zach jen přikývl.

Nevěděl proč, ale celé to začínalo působit... špatně.
Jako když vidíš začátek něčeho, co ještě nedokážeš pojmenovat.

Když odešel z místnosti, vypadal bledý jako stěna.

Ředitel, stojící na chodbě, jen tiše pronesl:
„Další prosím."

A třída uvnitř byla úplně potichu.

Dveře se otevřely a Zacharias se vrátil zpět do třídy.

Vypadal...
jako kdyby viděl ducha.

Bledý.
Oči rozšířené.
Ramena stažená.
Třásly se mu ruce, i když se je snažil nenápadně schovat do kapes.

Jenna i Melissa ho sledovaly, jak se potácivým krokem vrací na své místo.

„Panebože," šeptla Melissa. „Ten vypadá, jako kdyby ho tam... rozebrali na součástky."

Jenna přikývla.
„Nevypadá, že by si něco vymýšlel."

Zach si tiše sedl, ruce na stole, oči upřené do prázdna.
Ani se na nikoho nepodíval.

Ředitel mezitím zkontroloval seznam.

„Další... Melanie Brown."

Všichni otočili hlavy.

Melanie seděla v zadní lavici, ta tichá holka s dlouhými blond vlasy, která většinou mluvila jen s jednou kamarádkou.
Tentokrát ji ale nikdo neochránil.
Všechny oči byly na ní.

Melanie zbledla, ale jinak se tvářila klidněji než Zach.

Až příliš klidně.

„Jdi," řekla jí ředitelova asistentka a naznačila rukou.

Melanie se zvedla, pomalu, s nádechem viny, který možná viděli jen někteří.

Jenna si toho všimla jako jedna z prvních.
A Melissa taky.

„Panebože," zašeptala Melissa. „Ta ví něco. Vidíš to? Vidíš to taky? Dívá se, jako by měla žaludek plnej cihel."

Jenna přimhouřila oči.
Ano.
Přesně tak to vypadalo.

Melanie se snažila tvářit neutrálně, ale její krok byl nejistý, ruce se jí třásly a rty měla pevně semknuté, jako by se bála, že kdyby je otevřela, něco z ní vypadne ven.

Asistentka jí otevřela dveře výslechové místnosti.

Melanie prošla dovnitř.
Dveře se zavřely.

A celá třída zůstala v tíživém tichu.

Melissa se naklonila k Jenně a šeptla:

„Ona tam včera byla. Stoprocentně. Jenno... něco se na té party stalo. A to něco... nebylo dobré."

Jenna polkla, srdce se jí nepříjemně stáhlo.

Protože poprvé cítila, že tahle věc s Kristy Davisovou —
není jen další školní drama.

Něco se děje.

Výslech č. 2 – Melanie Brown

Dveře se za ní zavřely s tlumeným cvak.
Melanie polkla. Výslechová místnost byla ještě chladnější než chodba.
Na stůl dopadaly proužky světla mezi žaluziemi a kreslily stíny přes fotografii Kristy Davisové položenou uprostřed.

Policista seděl naproti ní, ruce spojené, pohled nečitelný.

„Slečno Brownová," začal. „Znala jste tuto dívku?"

Melanie se okamžitě ošila.
„Ano... teda ne úplně. Jen z vidění. Je... byla... roztleskávačka, takže jsem ji vídala na zápasech."

Policista si něco zapsal.
„Ale víte, kdo to je."

„Ano."

„Dobře." Zvedl oči. „Byla jste včera na akci zvané Lights Party Hard?"

Melanie sevřela ruce v klíně.
Chvíli mlčela.

„Ano," přiznala nakonec tiše. „Byla."

Policista nepohnul ani svalem.
„Jaká ta party byla?"

„V pohodě," řekla rychle.
Až moc rychle.
„Všichni se dobře bavili. Kristy taky. Nic divného se nedělo..."

„Až...?" dodal policista klidným hlasem.

Melanie ztuhla.

„Až tam přišla jiná skupinka?" doplnil za ni, protože viděl, jak otevřela pusu a zase ji zavřela.

Melanie sklopila oči.
„Já... já nevím. Prostě tam najednou bylo víc lidí. Nepoznala jsem je. Nejsou z naší školy."

Policista pozvedl obočí.
„A?"

Melanie se nadechla, jako by se snažila rozmyslet, co si může dovolit říct.

„Kristy se s jedním z nich pohádala," špitla.

Policista okamžitě zbystřil.
„S kým?"

„Nevím," vyhrkla. „Nikdy jsem ho neviděla. Byl... byl to kluk, tmavé vlasy, vysoký. Něco jí řekl a ona se naštvala. Křičela na něj. Ale hudba byla hlasitá, neslyšela jsem, o co šlo."

„Popište ho."

„Já... vážně ho neznám," řekla Melanie a nervózně si pohrála s rukávem.
„Ani nevím, odkud přišel. Měl kapuci... a prostě se objevil."

Policista si dělal poznámky, ale jeho pohled z ní nespustil.

„A co se dělo potom?"
Tón měl o trochu tvrdší.

Melanie se přikrčila na židli.
„Já... já pak odešla domů. Bylo pozdě. Máma mě ráno budila do školy. Fakt jsem tam nezůstala dlouho."

Policista položil tužku.
Opřel se v židli a chvíli ji jen pozoroval.

Příliš dlouho.

„Slečno Brownová," řekl tiše, ale s větší váhou než předtím, „mám pocit, že víte víc, než říkáte."

Melanie vytřeštila oči.
„Ne! Já... já jsem vám řekla všechno!"

„To rozhodně nebylo všechno," odvětil policista chladně.
„Kristy Davisová se domů nevrátila. A vy jste byla poslední z vašeho věku, kdo ji viděl naživu."

Melanie ztuhla, jako by ji zasáhla rána.

„Já... já..." koktala.

Policista se naklonil blíž.
„Pokud se vám vybaví cokoliv, i ta nejmenší drobnost... okamžitě nám to nahlaste. Rozumíte?"

Melanie přikývla, a v očích se jí leskla panika.
Nebyla to póza.
Nebyl to výmysl.

Byl to strach.

Když vyšla z místnosti, byla ještě bledší než Zach.
Ale na rozdíl od něj — v jejím pohledu bylo něco víc.

Vina.

A Jenna to poznala hned, jak se jejich pohledy střetly.

Když Melanie vešla zpět do učebny, byla jako stín. Třída ztichla ještě víc, než předtím — a to už předtím byla ticha až dost.

Zach se na ni podíval.
Ona koukla na něj.
A oba okamžitě sklopili oči.

To bylo horší než jakákoli odpověď.

Jenna cítila, že ji začíná svírat žaludek.
Melissa nervózně bubnovala prsty do lavice.

Každý, kdo se vracel, vypadal víc a víc... prázdně.

Jako by výslech nebyl jen to, že odpovídají na otázky —
ale že jim policisté pomalu odebírají klid, který si do té místnosti přinesli.

Ředitel se postavil doprostřed místnosti.

„Prosím, studenti, zachovejte klid," pronesl, i když jeho hlas se ani neblížil klidu.
„Toto je rutinní záležitost—"

„Tohle není rutinní," sykl někdo z první lavice.

Ředitel polkl, ale nereagoval.

Vyvolávali jednoho po druhém.
A každé jméno znělo jako rozsudek.

Jenna měla pocit, že třída se změnila v čekárnu na něco temného, co ještě nikdo neumí pojmenovat.

Výslech č. 3 – Thomas Grey

„Thomas Grey," přečetl ředitel.

Melissa zalapala po dechu.
„Ten ví něco," šeptla Jenně. „Vidím to na něm."

A měla pravdu.

Thomas vstal pomalu.
Bez paniky.
Bez zmatku.

Spíš jako někdo, kdo přesně ví, co ho čeká — a není nadšený, že tam musí.

Asistentka jej odvedla do výslechové místnosti.

Dveře se zavřely.

Thomas se posadil, pohodlněji než studenti před ním.
Policista před něj položil fotku Kristy Davisové.

„Znál jste ji?"

„Jo," odpověděl Thomas. „Kristy byla... fajn. Občas hodně emotivní, ale fajn. Včera jsem ji uklidňoval."

Policista přimhouřil oči.
„Pokračujte."

„Kvůli komu?" udeřil policista rychle.

Thomas se opřel dozadu.
„To jméno říkat nebudu."

Policistovi cuklo v oku.
„Tohle je vyšetřování. A to jméno je pro nás klíčové."

„Nevadí," řekl Thomas klidně. „Stejně ho nedostanete."

Policista položil tužku.
„Pane Grey, když zamlčíte identitu osoby, která byla s Kristy ve sporu, bude to považováno za maření vyšetřování."

Thomas se tiše zasmál.
„To není můj problém."

„Je," řekl policista tvrdě.

„Není," trval si Thomas na svém. „Máme alibi."

Policista se pootočil.
„Kdo my?"

Thomas pokrčil rameny.
„Já... a ten kluk s kapucí."

Policista zbystřil.
„Takže ho znáte."

„Řekl jsem, že jméno nedám," zopakoval Thomas.

„Chci vědět, kde jste byli, když party skončila," přitlačil policista.

Thomas vytáhl z kapsy mobil, párkrát klikl a položil před něj screenshot z aplikace taxi.

„Odjeli jsme spolu. Taxíkem. Tady je čas odvozu. 23:14."

Policista screenshot přiblížil, přečetl si detaily a přimhouřil oči.

„Tohle... může být pravda."

„Je to pravda," řekl Thomas.

„Kristy s vámi nejela?"

„Ne."

„Viděl jste, s kým odešla?"

Thomasovo ticho bylo výmluvnější než cokoliv, co by mohl říct.

Policista se naklonil blíž.

„Pane Grey. Kristy Davisová se nevrátila domů. Nikdo ji neviděl odcházet s dívkami. Nikdo s chlapci. Nikdo netvrdí, že šla sama. Zatím to vypadá, že z té party neodešla dobrovolně."

Thomasovo sebevědomí se na vteřinu zachvělo.

Ale jen na vteřinu.

„Tak proč vyslýcháte nás?" vyštěkl.
„Jsme čtvrťáci. Kristy je ze druháku. Možná byste se měli starat o její třídu."

Policista se pousmál.
Nebyl to dobrý úsměv.

„Nebojte se, to jsme udělali," řekl tiše.

Thomas stuhl.

„A tři podezřelí... už máme."

Thomas zalapal po dechu.
Poprvé ztratil půdu pod nohama.

„Ale," pokračoval policista, „víme také, že na té party bylo několik studentů z vašeho ročníku.
Zatím máme jména dvou. Vás... a jeho."

Thomas sevřel ruce v pěst.

„Naší prací je zjistit, kdo další tam byl. A kdo lže."

Thomas se ušklíbl.
„Neřeknu víc, než jsem řekl."

„Máte pravdu," řekl policista chladně. „Ale jestli váš přítel s kapucí něco skrývá... on nám to jednou řekne."

Thomas vyšel z místnosti... a poprvé nevypadal jistě.
Nevypadal ani silně.

Vypadal vystrašeně.

A když vešel zpátky do třídy, bylo vidět, že atmosféra se změnila.

Teď už se nebáli jen studenti.

Bál se i on.

Jeden student za druhým se vracel bledý, roztřesený nebo úplně mimo.
Jenna si všimla, že všichni mají stejný výraz:

něco je špatně.
Něco velmi špatně.

A pořád nikdo nevěděl, co přesně.

Melissa se k ní naklonila a šeptla:
„Jestli nás budou volat ještě dneska, já omdlím."

Jenna se pokusila usmát, ale žaludek jí stahovaly nervy.
Celá třída byla tichá, až příliš.
Jako kdyby všichni čekali na výbuch, o kterém se bojí mluvit.

Vyvolali další dvě jména.
Další dva studenti se vrátili s tvářemi mrtvolně bílými.

A pak ředitel zvedl oči k papíru.

„Emma Stewart."

Třída se obrátila jako jedna osoba.

Emma už byla na nohou.
Nemusela se psychicky chystat jako ostatní.
Nemusela dělat, že je v pohodě.

Byla v pohodě.
Až podezřele.

Jistý krok.
Zádumčivý výraz.
Sebevědomý pohled, který ani neuhnul.

Jenna cítila, jak jí přeběhl po zádech mráz.

„Kdo sakra chodí na výslech takhle klidně?" zašeptala Melissa.

Jenna jen zavrtěla hlavou.

Emma došla k asistentce, aniž by se ohlédla.
Všichni sledovali, jak její vysoké boty klapou po podlaze, jak odhrnula vlasy z ramen, jak šla s hlavou vztyčenou...

Jako někdo, kdo ví přesně, co řekne.
Nebo jako někdo, kdo už někdy byl u výslechu.

Dveře se za ní zavřely.

A třída zůstala v napjatém tichu, přerušovaném jen šepoty:

„Bože... jak může být tak klidná?"
„To není normální..."
„Ví toho víc?"
„Je do toho taky zapletená?"

Výslech č. 4 – Emma Stewart

Emma vešla do místnosti s jistotou, která byla v ostrém kontrastu s ostatními studenty.
Posadila se, ruce položila do klína a čekala, až policista začne.

Na stole ležela fotka Kristy.

„Slečno Stewartová," začal policista. „Vy jste byla blízká přítelkyně Kristy Davisové, je to tak?"

Emma přikývla.
„Ano. Velmi blízká."

„Tak nám prosím povězte, co se včera dělo."

Emma se nadechla — tentokrát poprvé nejistě.

„Ten večer jsme měly jít původně někam jinam," začala tiše.
„Já jsem na party jít nechtěla. Kristy věděla, že nesnáším velké davy. Navrhla jsem kino, něco klidného..."

Oči se jí na okamžik zamlžily vzpomínkou.

„Ale ona chtěla na tu akci. Chtěla si užít večer, než jí začne sezóna zápasů. Byla... nadšená. A tak jsem šla s ní."

Policista si psal.

„Co se dělo na party?"

„Ze začátku nic," řekla Emma. „Bylo tam málo lidí. Ale pak... se to začalo plnit. Pilo se tam hodně. Moc. Hudba byla strašně hlasitá. Kristy si hned šla pro panáky, já jsem jí říkala, ať to nepřehání."

Emma sevřela ruce pevněji.

„Já tam být nechtěla. Ale ona tam nechtěla být sama. Tak jsem byla s ní."

„A pak přišla skupina cizích kluků?" podotkl policista.

Emma přikývla.

„Ano. Nebyli z naší školy. Ale poznala jsem jednoho — Thomase Greye. Je můj spolužák. A byl tam ještě jeden kluk... s kapucí. A dva další. Šli rovnou pro alkohol."

„Kristy se vrátila?" zeptal se policista.

„Ano. Nesla panáky... chtěla, abych si taky dala. Odmítla jsem. A ona se naštvala. Řekla, že kazím zábavu."

Emma se bolestně pousmála — bolestně, ale bez slz.

„Řekla jsem jí, že jsem tu jen kvůli ní. Že chci, aby byla v pořádku."

„A pak?" pobídl ji policista.

„Pak... si všimla té skupiny kluků."
Emma sklopila oči.
„Oni se na ni dívali. Smáli se. Dávali znamení, ať jdeme k nim."

Policista nehnul brvou.
„Pokračujte."

Emma sevřela čelist.

„Kristy řekla, že přišel její milý."

Policista okamžitě zvedl hlavu.

„Milý? Měla přítele?"

Emma přikývla pomalu.

„Ano... ale tajně."

Policista se naklonil dopředu.
„Jak se jmenuje?"

Emma dlouho mlčela.
Až moc dlouho.

Policista přitlačil.
„Slečno Stewartová?"

Emma zvedla hlavu.
„Jonathan Blake."

Policista zamrkal.
Pak si rychle zapsal jméno.

„To je ten kluk s kapucí?" zeptal se.

„Ano," přikývla Emma.
„On se přátelí s Thomasem Greyem."

Policista se na chvíli odmlčel.
„Kristy s ním chodila?"

Emma přikývla znovu.

„Tajně. Jonathan měl problémy se svou ex..."

Policista ji přerušil:
„Se svou ex?"

„Ano," řekla Emma.
„Její jméno je Melissa. Je ve vaší třídě. Sedí dneska s Jennou."

Policistovi se zablýsklo v očích.

„To je velmi důležitý postřeh, slečno Stewartová."

Emma sklopila hlavu.

„Co se dělo dál?" zeptal se policista.

Emma se zhluboka nadechla.

„Já... k nim nešla. Jonathan se mi nikdy nelíbil. Je výbušný. Hulí trávu. Jednou se málem popral u školy. Nechápala jsem, že Kristy s ním vůbec něco má."

Policista něco zapisoval, ale ani na vteřinu z ní nespustil oči.

„Řekla jsem Kristy, že k nim nejdu," pokračovala Emma.
„Podívala se na mě... byla zklamaná. Ale pak řekla, ať jdu domů. Že nemá cenu, abych tam byla, když se nebavím."

Emma polkla.

„Otočila se... a šla k nim."

V místnosti zavládlo ticho.

„A vy?" zeptal se policista tiše.

„Já jsem... odešla taky."
Emma sklonila hlavu.
„Zavolala jsem si taxi. A to bylo... naposledy, kdy jsem ji viděla."

Policista složil ruce na stůl.

A poprvé od začátku výslechu vypadal skutečně znepokojený.

Dveře se otevřely.

Emma vstoupila dovnitř naprosto tiše — jako by s sebou nesla víc stínu než světla.
Její krok už nebyl tak jistý jako předtím.
A její oči... byly jiné.
Temnější.
Plné něčeho, co neřekla.

Celá třída přestala dýchat.

Zach, Melanie, Thomas — všichni po ní okamžitě střelili pohledem.

Melissa  doslova civěla.
Jenna taky.

Emma jen tiše prošla uličkou a sedla si.
Ani slovo.
Ani pohled.

A to bylo děsivější než výkřik.

Třída byla tak tichá, že bylo slyšet tikání hodin.

Ředitel si odkašlal...
do absolutního ticha, které nikoho neuklidnilo.

„Další student..."

Vzal do ruky seznam.

A přečetl:

„Melissa Campbell."

Melisse poklesla brada.

Jenna se k ní okamžitě naklonila.
„To zvládneš," zašeptala jí a položila jí ruku na rameno.

Melissa jen tiše kývla.
Byla bledá, ale zkusila se usmát.

„Jo... asi jo," vydechla.
Ale hlas se jí trochu třásl.

Celá třída ji sledovala.
Věděli — věděli všichni — že Emma právě pojmenovala její spojení s Jonathanem Blakem.
A že policista to určitě ví.

Ředitelova asistentka přistoupila k Melisse a jemně ji pobídla:

„Pojďte prosím za mnou."

Melissa vstala.
Jenna ji držela pohledem, jako oporu na dálku.

Melissa kývla, slabě, ale odhodlaně.

Pak se otočila a pomalu šla uličkou dopředu.
Každý krok zněl jako ozvěna něčeho, co se nedalo zastavit.

Asistentka otevřela dveře.
Melissin pohled ještě jednou sklouzl k Jenně.

Jenna tiše šeptla:
„Jsem tady."

Melissa přikývla...
a zmizela za dveřmi, které se pomalu zavřely.

Celá třída se zatím nadechla —
a čekala.

 

Výslech č. 5 – Melissa Campbell

Melissa vešla do místnosti mnohem nejistěji než Emma.
Ruce svírala v pěst, ale navenek se snažila působit klidně.
Policista jí pokynul, aby se posadila. 

Na stole před ní ležela fotografie Kristy Davisové.

„Slečno Campbellová," začal policista pevným, ale ne nepřátelským hlasem.
„Znáte tuto dívku?"

Melissa se podívala na fotografii.
Tvář jí ztuhla, ale snažila se působit uvolněně.

„Ano... znám ji, ale jen z vidění," řekla.
„Párkrát jsme spolu mluvily. Nic víc."

Policista přikývl a zapsal si poznámku.
„Dobře. A teď... o včerejší akci Lights Party Hard. Byla jste tam?"

Melissa se okamžitě nadechla.
„Ne. Vůbec jsem nevěděla, že se nějaká akce koná. Byla jsem doma. Klidně můžete volat rodičům, potvrdí vám to."

Policista si udělal další poznámku.

„Takže nemáte žádné informace o tom, co se tam odehrálo?"

„Ne," odpověděla rychle.
„O ničem nevím. S Kristy jsem ten den nemluvila. Nebyla jsem tam."

Melissa naklonila hlavu, nejistá.

„Co... co se vlastně stalo?"
Hlas se jí třásl.
„Proč se všichni vyslýchají?"

Policista se na ni podíval přímo.

„Kristy Davisová se nevrátila z večírku domů," řekl tiše.
„Její matka to nahlásila dnes ráno."

Melissa přestala dýchat.

„Cože...?" zašeptala.
„To... to snad... to není možné..."

Policista pokračoval:
„Nikdo zatím neuvedl, že by ji viděl odcházet. Nikdo neví, s kým odešla. Až na jeden detail..."

Melissa zbystřila.
Všechnu pozornost obrátila k němu.

„Konkrétně?" polkla.

Policista si založil ruce.

„Znáte jméno Jonathan Blake?"

Melissa zbledla.
Téměř okamžitě.

Její oči se rozšířily.
Tělo ztuhlo.

Trvalo pár vteřin, než dokázala odpovědět:

„Ano... znám ho."
Polkla.
„Je to můj... bývalý přítel."

Policista si to poznamenal.

„Jste spolu v kontaktu?"

Melissa uhnula pohledem — poprvé.

Policista to zaznamenal okamžitě.

„Slečno Campbellová," řekl tvrdším tónem.
„Doporučuji vám mluvit naprosto upřímně. Je to vážné. Potřebujeme vědět všechno, co víte."

Melissa sevřela ruce, skousla si ret a konečně odpověděla:

„Ano... byli jsme v kontaktu.
Teda... nedávno.
Teď už dlouho nenapsal. Možná... týden?"

Policista přikývl.
„Mluvil s vámi o té party? Řekl, že tam půjde?"

Melissa zavrtěla hlavou.

„Ne. Nevím o tom, že by tam byl."
Pak se nadechla a dodala podrážděně:
„A proč se mě na to vůbec ptáte? Kristy je z jiného ročníku. Nemá to se mnou nic společného."

Policista ji zarazil jediným pohybem ruky.

„Bohužel má, slečno."

Melissa ztuhla.
Vypadala, jako by ji někdo polil ledem.

„Jak... jak to myslíte?" zašeptala.

Policista se jí podíval přímo do očí.

„Váš bývalý přítel Jonathan Blake randil s Kristy Davisovou."

Melissa zůstala zírat.
Beze slova.
Beze zvuku.

Asi pět vteřin jen seděla, oči doširoka otevřené, a snažila se nadechnout.

„Ne..." vydechla konečně.
„To... to není pravda... on by..."

Policista ji přerušil jemně, ale pevně:

„Slečno Campbellová... v téhle chvíli potřebujeme vědět, co jste o Jonathanovi věděla, co vám říkal, a jestli jste zaznamenala něco neobvyklého."

Melisse začaly téct slzy, ale rychle je setřela, jako by se styděla.

Poprvé to nebyla Melissa — škodolibá, drzá, energická.
Byla to zlomená holka, která právě zjistila, že její ex... žil dvojí život.

Melissa seděla strnule, oči zarudlé, ale snažila se držet masku.
V hlavě jí vířily jediné dvě myšlenky:

Jonathan s Kristy?
A lhal mi celou dobu?

„To... to je nechutné," vydechla nakonec.
„Kristy je mladší on by... to by neudělal."

Policista ji pozoroval, aniž by cokoli komentoval.

Melissa zakroutila hlavou, jako by chtěla všechny myšlenky vytřepat ven.

„A... jak dlouho... spolu byli?" zeptala se po chvíli tichým, roztřeseným hlasem.

Policista se opřel v židli.
„To nevíme. Emma Stewartová uvedla, že to bylo tajné. Nepadlo žádné konkrétní časové období."

Melissa sevřela rty.

„No... já vám můžu říct jen to, co vím já," pokračovala.
Hlas se jí třásl vzteky i zklamáním.

„Rozešla jsem se s Jonathanem, protože hulil trávu jak šílenec a choval se... jako hajzl. Lhal. Slíbil, že přestane. Nepřestal. A já —"

Nadechla se.
„— já ho poslala k čertu."

Policista si dělal poznámky, rychle, důkladně.

„Ještě něco, slečno Campbellová? Cokoliv, co bychom měli vědět?"

Melissa zavrtěla hlavou.
„Ne. To je všechno. Nevěděla jsem, že... že měl něco s Kristy. Ani že byl na té party."

Policista přikývl.

A pak — právě ve chvíli, kdy chtěl pokračovat —
zazvonil jeho telefon.

Podíval se na Melissu.
„Omluvte mě."

Vstal a odešel dva kroky za roh, mimo její přímý doslech.
Jenže místnost byla tichá.
A Melissa slyšela víc, než chtěla.

„Šéfe, našli jsme ji."

Policista ztuhl.
„Koho?"

„Kristy Davisovou. Před chvílí volali z nemocnice."

Melissa přestala dýchat.

„A je...?" policista nedokončil větu.

„Je v pořádku, jen podchlazená. Někdo ji přivezl k pohotovosti a pak zmizel."

Policista si oddechl:
„Dobře. Zůstaňte tam, hned jedu."

Telefon cvakl.

Melissa zírala na policistu, když se vrátil.
Oči doširoka otevřené.

„Našli ji?" zašeptala.

Policista přikývl.
„Ano. Kristy je v nemocnici. Je živá. Podchlazená, ale při vědomí."

Melissa vydechla, jako by jí někdo sňal z hrudi sto kilo.

Policista otevřel dveře.
„Můžete se vrátit do třídy. Pro dnešek je to vše."

Melissa vstala — nohy měla jako z gumy.
Zhluboka se nadechla.

„Děkuju...," hlesla a odešla chodbou zpět ke třídě.

Za ní se dveře tiše zavřely.

A policista už sahal po klíčích od auta.
Tahle kauza se právě otočila o sto osmdesát stupňů.

Dveře se otevřely a do třídy vstoupila Melissa...
a za ní policista a školní ředitel.

Všichni ztichli.
Doslova všichni.

Melissa byla bledá jako papír, oči zarudlé, tvář napuchlá od slz.
Byla to úplně jiná Melissa, než ta drzá a energická holka, kterou Jenna znala.

Policista se postavil doprostřed místnosti.

„Studenti," řekl nahlas, ale klidně.
„Máme pro vás důležitou zprávu."

Napětí by se dalo krájet.

„Případ je ukončen. Kristy Davisová byla nalezena. Je v nemocnici, ale mimo ohrožení života. V tuto chvíli je stabilizovaná."

Třída si hlasitě oddechla.
Někdo se dokonce rozplakal úlevou.

Melissa stála vedle dveří, ruce sevřené, oči sklopené... úplně mimo.

Policista pokračoval:
„Všem děkujeme za spolupráci. Další výslechy již nebudou nutné. S kolegy teď odcházíme za slečnou Davisovou do nemocnice."

Ředitel převzal slovo:
„Vzhledem k okolnostem a stresu, kterým jste dnes prošli, ruším zbytek výuky. Zavolejte rodičům a jděte domů. Myslím, že dnešek byl více než dost."

Nikdo se nehýbal.
Až když policista s kolegy odešel a dveře se tiše zabouchly, atmosféra se uvolnila – ale jen trochu.

Jenna okamžitě vstala a zamířila k Melisse, která se sesunula na židli.
Slzy se jí znovu kutálely po tvářích.

„Mel... co se stalo?" zašeptala Jenna a klekla si vedle ní.

Melissa si zakryla obličej rukou.
„Ty... měla jsi pravdu, Jenn... já jsem tak hloupá..."
Vzlykla, tentokrát naplno.

„O čem mluvíš?" Jenna ji opatrně chytla za ruku.

Melissa zvedla oči – a v nich byl jen chaos, zranění a šok.

„Jonathan," vydechla.
„On...to  táhnul s Kristy."
Další slza.
„Byl s ní na té party... a ona pak zmizela. Celou dobu mi lhal. Celou dobu..."

Jenna zbledla.
„Cože?"

„Dávala jsem mu šance... věřila jsem mu... bránila ho... a přitom... přitom se tahal s holkou, která je mladší než on, Jenn..."
Melissa si otřela tvář.
„On mě úplně zesměšnil. Udělal ze mě idiota. A já... já jsem mu věřila."

Jenna ji okamžitě objala.

„Pojď sem..." zašeptala.
„Tohle není tvoje vina. On je ten, kdo se choval jako kretén. Ty jsi byla jen hodná."

Melissa se rozvzlykala do jejího ramene.

Po dlouhé chvíli se Jenna odtáhla a jemně jí pohladila paži.

„Hele... nemáme školu. Potřebuješ se uklidnit.
Co kdybychom šly hned do naší kavárny?
Dáme si cappuccino, sedneme si, popovídáme si... prostě vypneme. Ano?"

Melissa popotáhla, ale na tváři se jí objevil slabý, unavený úsměv.

„To by bylo... to by bylo moc fajn," řekla tiše.

Jenna ji chytila kolem ramen.

A tak spolu vyšly ze třídy – jedna zlomená, druhá odhodlaná ji podržet.
Za nimi zůstala učebna plná šepotů, strachu, ale i úlevy.

Jenna a Melissa vešly do jejich oblíbené kavárny.
Vůně kávy, skořice a teplého dřeva je okamžitě objala jako měkká deka.
Bylo to přesně to místo, kde se člověk může nadechnout, když svět venku ho dusí.

Sedly si k malému stolku u okna.

„Dám dvě cappuccina," objednala Jenna s jemným, povzbudivým úsměvem na baristu.

Melissa si mezitím sedla na kraj židle, ruce sevřené, oči unavené.
Vypadala... vyčerpaně.
Všechno se na ni sesypalo během pár hodin.

Když barista odešel, Jenna položila Melisse ruku na paži.

„Hele," začala tiše, ale pevně. „To, co se stalo ve škole... to by rozhodilo každého. Je normální, že má Kristy máma strach, když se dcera nevrátí domů. Ale teď je to dobrý. Je v nemocnici, je v pořádku."

Melissa přikývla, ale oči jí těkaly po stole.

„Jo... tomu rozumím," povzdychla si. „Ale já... já pořád myslím na Jonathana. Jak dlouho s ní byl? Nechápu... jestli mi lhal celou dobu. Co když měl víc holek? Co když... co když jí něco udělal?"

Jenna ji rázně, ale jemně zarazila:

„Melisso. Stop."

Podívala se jí přímo do očí.
„Nevíme, co se stalo. Nevíme, kdo je za co zodpovědný. A hlavně — s ním už nejsi. Rozešla ses s ním. Dobře jsi udělala. Nemá smysl se v tom dál pitvat."

Melissa sevřela rty, ale nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Jenn... on je magor, když se opije. A do toho hulení... mohla jsi ho vidět někdy, když ho něco vytočilo. Co když..."
Hlas se jí zlomil.
„Co když Kristy ublížil?"

Jenna ji chvíli pozorovala.
A pak klidně řekla:

„Tak buď ráda, že už s tebou není."

Melissa zůstala ticho.
A pak, po pár vteřinách, povolila.
Ramena jí spadla.
Slzy setřela dlaní.

„Promiň," špitla. „Máš pravdu. Kristy je v pořádku. A já... já nechci dál nosit Jonathana ve své hlavě. Minulost nechám za sebou."

Jenna se usmála.
„Tak se mi líbíš."

Melissa se zasmála přes slzy.
„Tak... na nové začátky," řekla a zvedla hrnek kávy, který právě přinesli.

„Na nové začátky," zopakovala Jenna.

Hned na to k nim přišel barista, ten, na kterého měla Melissa slabost už dlouho.
Zastavil se vedle stolu, usmál se — a tentokrát se díval jen na ni.

„Tady cappuccino..." položil před ni hrnek měkkým pohybem.
„A... ehm... Melissa?"

Ta sebou trhla, trošku v šoku.

„Ano?"

Barista se opřel dlaní o pult vedle nich, trochu nervózní, trochu roztomilý.

„Chtěl jsem se zeptat... jestli bys... někdy nechtěla někam zajít?"
Koutkem oka se podíval na Jennu, která se usmívala jako blázen.

Melissa se rozzářila — poprvé od rána.

„Moc ráda," odpověděla s nově nalezenou sebejistotou.

„Super!" vyhrkl barista.
„Tak třeba v sobotu v 17:00?"

„Platí."

„Skvěle." Usmál se a trochu rozpačitě dodal: „Jsi rychlejší než já..."
A odešel zpátky za pult.

Melissa si zakryla tvář dlaněmi, ale tentokrát štěstím.
„Jenno... vidíš to?! Já mám rande!"

„A že ti to sluší," mrkla na ni Jenna.

Když se uklidnily, dorazila k jejich stolu baristka — v ruce dvě růže, jednu červenou a jednu modrou.

„Dívky... tady máte. Někdo vám je posílá," řekla záhadně a položila je před ně.

Jenna i Melissa ztuhly.

„Od koho...?" vydechla Melissa.

Baristka pokrčila rameny.
„Byly předány anonymně. Jen jsem doručila."

Jenna vzala do ruky modrou růži.
Oči se jí na chvíli zamlžily, ale ne smutkem.

Pohlédla z okna —
a přímo naproti kavárně bylo květinářství.

A na chodníku, opřený o retro auto,
Noah Brook.

Stál tam, nenápadný, ruce v kapsách...
a jen se tiše usmíval.

                  Jenna se taky usmála — maličko, ale opravdově.

************************************************************

DALŠÍ DÍL – 03.01.2026 :))

Moc děkuji všem, kteří čtou Zmizení Jenny Rivers. :)))

Přeji vám nádherné, klidné a kouzelné Vánoce, plné světla a pohody.
Ať je pro vás nový rok 2026 plný radosti, splněných přání a dobrých lidí kolem sebe.

**************************************************************