Fotbal - první kapitola

Anotace: Takové povídání pro zhruba dvanáctileté děti. Bude to dlouhé, takže nepočítám s velkým zájmem, ale kdyby to někoho upoutalo, kladně i záporně, rád se dozvím jakýkoli komentář. (Celý text je tady www.scheuer.estranky.cz/file/83/na-svete-je-prece-krasne.pdf

Sbírka: Fotbal, to je (divná) hra

 

DNY BLBCI

 

Adam hraje fotbal. Od první třídy, a od druhé je v brance. To jsou čtyři roky, takže o fotbalu už ví všechno. A pořád ho to maximálně baví. Včera dostal nové rukavice, kožené, ve kterých se vůbec nepotí ruka a míč chytají skoro samy. Tedy pokud je má tak vynikající brankář, jako je on, samozřejmě. Zítra trénink a o víkendu zápas, kde všichni uvidí, že s nimi chytá jako Bufon. Nebo jako Petr Čech. Jak jinak, v profi rukavicích, pro které tak dlouho mamku lámal a přemlouval, než povolila – a konečně jsou jeho!

„A v sobotu bude v kase Jiřin,“ rozhodl pak trenér.

Adamovi se zatmělo před očima.

Ve škole si o přestávce házeli míčem ze zmačkaných papírů, on samozřejmě v nových rukavicích – a shodili ze stěny obraz. Průšvih. Obraz zaplatí rodiče a mamka kvůli tomu půjde do školy. Hrůza! A teď, že v sobotu nebude chytat.

Co? Jak to? Proč ne? bouřilo to v něm, zatímco trenér mlel cosi, že si vyzkouší útok, aby to viděl z druhé strany, že to jako brankář potřebuje.

„Nevím, na co?!“ bublal zlostně, a v duchu prskal, že Jiřin chytá špatně a všichni přece vědí, že ho trenér staví do branky jen proto, že kamarádí s jeho tátou. „Já mám snad chytat!“ vztekal se nahlas.

„A kdo ti to řekl?“ namítl trenér. „Já ne, pokud vím. Já jsem dal do kasy Jiřina, takže tak to bude. A jestli se ti to nelíbí, tak nemusíš hrát.“

Adama to mělo uklidnit. Jenže on to už nerozdýchal. Tak se těšil! Večer měl rukavice u postele a přehrával si za zavřenýma očima, jak proti němu žádná střela nemá šanci... a teď mu vykládají, že se má cvičit v útoku, kde je k ničemu?! Aby si Jiřin zachytal!? Aby pustil zase zbytečné góly, protože on je díra a někdy pustí i malou domů, vůbec neskáče a nevybíhá, nebo zase zbytečně, a... To je přece nesmysl! To je tak šíleně nespravedlivý!

„Vy chcete, abysme prohráli!“ obvinil trenéra.

„Chceš hrát?“ zeptal se ten suše. A jeho povýšený klid Adama dorazil.

„Si hrejte sami! Na to kašlu! V útoku..!“ obrátil se nasupeně a s novými rukavicemi v tašce odcházel ze hřiště pryč.

Trenér na něj koukal a spoluhráči sledovali trenéra, co bude.

„Kam jdeš, Adame?!“ zavolal.

Adam však jen mávl rukou, ani se neotočil a nekompromisně kráčel ze hřiště pryč.

Takže už ani neslyšel Jiřina, jak se trenérovi přimlouvá, že on tedy chytat nemusí, že Adam je fakt lepší, a neviděl trenéra, jak vrtí odmítavě hlavou, že ne, že to zůstane, jak řekl, a víc se o tom nebudou bavit.

 

Daniela téměř celý předminulý víkend strávila sháněním dárku Nikole, spolužačce, k narozeninám. Celou kosteleckou obchodní ulici prochodila, i v Atriu byla, kde mají všechno dvakrát, ale nic, dárek žádný, protože za peníze, které mohla obětovat, se dá koupit leda smetí. Což je problém. Nikola je totiž hvězda, tu nejde odbýt nějakou hloupostí. Nikola je krásná a chce být nejlepší – a od druhých čeká to samé. Alespoň pokud jde o dárky k jejím narozeninám. Jenže splňte takové očekávání, když vaše kapesné není zrovna štědré a musíte si z něj připlatit i na boty, aby se daly nosit mezi lidi, mračila se Daniela cestou z neúspěšného nákupu. V botách, co jí vybrala máma, by se dalo jít tak nejvýš na houby. Těm by se smáli snad i kluci ve třídě, přestože nemají vkus o nic lepší než houby. A houby jsou aspoň jedlý nebo hezký, na rozdíl od kluků ve třídě, smála se. A vtom, jako by jí ten smích pomohl, vzpomněla si na hrnek z keramiky, co se Nikole tak líbil a moc ho od ní chtěla. A bylo rozhodnuto. Vyrobí Nikole hrnek, ten nejkrásnější, jaký se dá z keramiky udělat. A ještě ušetří.

Jenže výroba keramiky trvá a narozeniny měly být už příští týden. A k tomu, jako naschvál měli zrovna téma: něco proti rasismu. Povinně a pro všechny, aby se škola mohla pochlubit před celou Evropskou unií. „Něco, to je jedno, prostě něco hezkého,“ říkala Výtvarka, neboli paní učitelka Dvořáčková, co keramický kroužek vede. „Jako že jsme všichni stejní a máme se rádi a jsme na sebe hodní, protože nikdo za to přece nemůže, kde se narodí, a nesmíme ho hned nespravedlivě odsuzovat, protože on je třeba zrovna hodnej, že jo, rozumíme si, tak něco na tohle téma, abysme z toho pak udělali výstavu a vyfotí se to k žádosti o dotaci na to naše Spolkové centrum,“ objasnila jim zadání. „A tady se podívejte, jak to může vypadat,“ rozložila na stolek obrázky barevných zvířátek a panáčků a srdíček, jak se drží za ruce a jsou různě přátelsky propletení a rozesmátí, aby to každý hned správně pochopil.

Jenže Daniela potřebovala hrnek a udělala hrnek. Krásný, ale bez úsměvu; jen jeden sobecký hrnek bez poselství o tom, jak jsme všichni stejní.

Paní učitelka se o dílka moc nestarala; na druhém stupni už to nejsou děti, říkala si, a navíc měla zlost, že dostávají takové úkoly, takže to zazvonilo až tehdy, když se Daniela pokoušela vypálený hrnek nenápadně odnést, ale Výtvarka Dvořáčková je chtěla všechny vidět.

„To je hezký, Danielko, to se ti moc povedlo,“ pochválila ji. „Ale jak to souvisí s rasizmem?“

„Nevím,“ zatvářila se Daniela provinile.

Paní učitelka však měla pochopení, neboť se, chudák, domnívala, že ten nesmysl se Daniele podařilo vytvořit nedopatřením, jen z přílišné snahy. To se stává, věděla moc dobře.

„Nevadí,“ usmála se, a hned vymyslela, že to bude jako nádoba přátelství, že jsme jako ochotní se o všechno se všemi rozdělit.

„Ale...“ kroutila se Daniela jako hádě, jelikož nerada odporuje a nesnáší konflikty, ale musí, i když nerada, se vzepřít: „Když já to potřebuju.“

„Na co?“ divila se paní učitelka, která v tom stále viděla pouze jakési nedorozumění.

„Protože je to... jako ten, jako... dárek,“ soukala ze sebe Daniela.

„Dárek?“ zbystřila paní učitelka. „A pro koho?“

„Pro jednu kamarádku.“

„Takže...“ zamrkala nevěřícně očima. „Takže ty sis udělala dárek pro kamarádku?“ probodávala Danielu pohledem, neboť jí právě došlo, že byla zrazena, podvedena a oklamána současně. „Takže TY, když jsme měli VŠICHNI dělat něco na výstavu, tak TY sis udělala dárek? Proti rasizmu!?!“ řezala ji ostrými slovy, rozhořčená, že musí na kroužku vyrábět nesmysly a ani si to neohlídá, čili zřejmě nemá žádnou autoritu, když si z ní ani takové malé holky nic nedělají, protože je neschopná a tlustá a stará a nikdo ji nemá rád, protože je taková, a možná i přijde o práci, pokud to tímhle způsobem povede dál, a to se nesmí stát..!

„Ano,“ pokrčila Daniela rameny, a prohnula se i v kolenou a celá se jaksi nachýlila pod tíhou nepříjemné pravdy, kterou musela říct.

Paní učitelka Dvořáčková si nervy udržuje ve vzorném klidu a rozechvívá je výhradně harmonickými vibracemi – tedy, dokud ji kdosi nezačne tak drze a hrubě drbat proti toku mentálních siločar, jako právě teď nešťastná Daniela. Žáci si někdy myslí, že se učitelé dají žvýkat jako gumoví medvídci. Ale nedají; mají téměř neustále nervy napnuté k prasknutí a hlasivky před výbuchem.

„Ty si ze mě děláš legraci!?“ zasyčela Výtvarka.

„Ne,“ bránila se Daniela popravdě.

„Ale ano!“ držely paní učitelku pod krkem její mizerné pocity. „Protože abysme si rozuměli, děvenko, tak takhle bysme si teda nerozuměli!“ promluvila důrazněji, ale stále ještě to sama vnímala jako mírné napomínání; ovšem ti okolo dobře slyšeli, jak jí hlas vrže a skřípá, a už se nekrčila jen Daniela, ale všem, kdo Výtvarku a její výbuchy znali, bylo jasné, co bude dál. „Takže to tady necháš, jasný, a hezky to dáme na tu výstavu a ty sama, rozumíš, ty sama k tomu vymyslíš název. Rozumíš!“

Ano, na konci nebyl otazník, ale vykřičník. Zvláštní oznámení. Učitelce výtvarných umění se však dá prominout; obzvlášť ve chvíli, kdy seká vykřičníky téměř za každým slovem.

„Ale já si to musím vzít domů,“ vyšlo z Daniely. A co měla říct jiného, když to byla pravda?

Zdálo se, že paní učitelka vybuchne. Oči jí naběhly, ruce se jí třásly, pusa drtila vzduch naprázdno, jen jen vykřiknout. Ale výbuch nepřišel.

„Takže domů?“ zahučela.

„Já to potřebuju,“ odpověděl jí Danielin tichý, pravdomluvný šepot.

„Jak chceš!“ zapraskalo to v paní učitelce a zlost, již obvykle zvládala mít jako pejska na vodítku, se náhle vysmekla jako raťafák, co skáče a štěká a vyvádí jako pominutý: „Protože jestli tě to s náma nebaví, co tady děláme, tak sem vůbec nemusíš chodit!“ štěkala; i když ona by to stále označila jen jako hlasitější řeč, její hlas měl v tu chvíli výrazně zvýšenou amplitudu a rozkolísanou modulaci, takže pro všechny ostatní to byl příšerný jekot.

„Mně to baví,“ pokoušela se Daniela tichounce oponovat.

Jenže paní učitelka Dvořáčková měla zlost. Na sebe, na školu, na výtvarná témata, na mládež, na Evropskou unii, na dárky, které sama nedostává, na dětskou upřímnost – a to všechno se slévalo v bodě, na kterém právě stála nebohá Daniela.

„Tak co?“ nabodla ji na otázku.

„Já to potřebuju,“ nezbylo Daniele než zopakovat nešťastnou pravdu.

„Tak tady to máš a už sem nemusíš chodit,“ položila paní učitelka Dvořáčková hrnek na lavici a obrátila se ke zbývajícím členům kroužku, aby s nimi domluvila, kdo zná Janičku Stejskalovou ze čtvrté bé a kdo s ní kamarádí a kdo jí řekne, že se pro ni v keramice uvolnilo místo, vykládala s přívětivým úsměvem. „Já to rovnou napíšu její mamince, ta bude mít radost a Daniela bude taky spokojená, viď,“ blýskla očima přes rameno. „Tak doma hezky vyřiď, že kurzovné maminka dostane zpátky, a neboj, já si to zodpovím, klidně sem maminku pošli, abych jí to mohla vysvětlit sama, to úplně klidně, to neměj strach,“ šlehala stranou horké plameny.

Daniele nebylo jasné, že čeho má mít strach, ani netušila, co a před kým a jak by si paní učitelka chce zodpovídat, ale trápilo ji, že už nebude chodit na keramiku, na kterou chodí od školky, a zoufale se netěšila, až jí máma nebude věřit, že za to nemůže.

„Ale...“ chtěla vysvětlit, že to není pravda, jenže Výtvarka po ní jen sekla stručnou větou:

„Nezapomeň si tady ten hrnek!“

A Daniela náhle zapochybovala, jestli na keramiku chce chodit.

 

Adamovy skvělé, profesionální kožené rukavice ležely nepoužité na jeho posteli, zatímco on ze sebe v pokoji ždímal, že mamka musí do školy. Proč? Já nevím, řekl by nejraději, jenže věděl, že lhát se nevyplácí; obzvlášť před mamkou ne, protože ona všechno ví a pozná. Nejpozději po rozhovoru s třídní.

„Spadl nám obraz,“ vysoukal ze sebe, otrávený touhle zpovědí, tím, že nebude chytat, a... a tak vůbec, vším.

Mamka dělala svou práci; dobrou, dobře placenou, zajímavou – ale náročnou. A protože je na Adama už pár let sama, má toho moc. Zvládla jen několik stručných otázek, jako: Co chce učitelka? Komu ten obraz spadl? Ale nic se z nich nedozvěděla.

„Adame! Víš, že nemám čas poslouchat na tebe stížnosti,“ zahleděla se na syna vyčítavě, hlavu plnou projektu, který měla zanedlouho odevzdat a ještě v něm scházelo tolik tabulek a citací z odborných zdrojů, které bylo třeba seskládat dohromady a čím dál hůře se jí dařilo soustředit na cokoli jiného. „Tak... nezlob,“ sklonila se ke své práci.

„A nebudu už chodit na fotbal,“ dodal ještě.

„To je dobře,“ přikývla mamka, pro kterou 'nebudu' zaznělo pozitivně, jako příslib zlepšení, a dál už se tím nezabývala.

Stejně už mě to moc nebavilo, ušklíbl se Adam, když odcházel do svého pokoje. K oknu, podívat se směrem, kterým leželo místní fotbalové hřiště.

 

Ale to není všechno, co se Daniele s hrnkem přihodilo.

Na oslavě narozenin totiž Nikola její těžce vybojovaný dárek rozbalila – a zatvářila se, jako by dostala psí známku zavěšenou na šňůrce od bot. Když ona přece miluje perlové náhrdelníky.

„Co to je?“ řekla tónem, jaký se používá v jídelně, když si od okénka nesete podivnou hmotu a vyjeveně zíráte, jestli to má být fakt k jídlu, nebo je to omyl, vtip, provokace..? A než jí Daniela mohla připomenout, jak byla tenkrát nadšené z jejího mnohem obyčejnějšího hrnku, už jím Nikola v rozverné narozeninové náladě mávala nad hlavo: „Tak mám hrnek! Kdo se chce podívat, vybírám vstupný, je to pravý umění!“ smála se. Ale nejen ona – chechtali se všichni.

„Já jsem blbá, promiň,“ přišla se Daniela později omluvit.

„To je dobrý, já to dám mámě, ta má takový věci ráda,“ odvětila Nikola, veselá a stále tak povýšená, tak přezíravá, tak sebejistá...

Za co se omlouvám?! Já jsem blbá! kroutila nad sebou vzápětí opovržlivě hlavou nešťastná Daniela, zrak upřený k ostatním dárkům, mezi nimiž poznávala věci, které sama držela v rukách, ale musela je vrátit zpátky, jelikož byly pro ni nedostupné – a teď se dívá, jak jdou z ruky do ruky a všichni se nad nimi rozplývají a chtějí si je vyzkoušet a prohlédnout a pohladit, zatímco její hrnek trčí na kraji stolu a mohl by klidně spadnout a roztřískat se o dlažbu, nic by se nestalo, jen trocha nepořádku, stejně trapného, jako ten dárek. Já jsem přece tak blbá, znělo jí v hlavě znovu a znovu, i když se snažila smát s ostatními, přesto se cítila provinilá a odstrčená, takže raději odešla domů.