Fotbal - do šesté kapitoly

Fotbal - do šesté kapitoly

Anotace: Minule se Adam s Danielou potkali na chodbě a pak, při vybíjené - a po ní - si trošku nerozuměli. (Celý text je tady www.scheuer.estranky.cz/file/83/na-svete-je-prece-krasne.pdf , i s návrhem titulní strany, kdyby to někdo chtěl číst pohodlněji :-) )

Sbírka: Fotbal, to je (divná) hra

 

NE-TRÉNINK

 

Zvyk je železná košile. Železo ale tlačí a nehřeje, železná košile je tedy masochistická představa, asi jako lepivý šampón, nebo kolo bez sedačky. Paskvil k ničemu. Jenže pokud si člověk zvykne mít slepené vlasy, může postrádat i takovou ničemnost.

Adam na tréninky nechodil, ale stýskalo se mu po nich. A chodil se dívat. Na rukách brankářské rukavice, ty nové, co ani nevyzkoušel, zahnul na dlouho opuštěnou stavbu, kolem níž se chodilo ke hřišti, vylezl nahoru a díval se, jak ostatní trénují. Bylo to daleko, neviděl dobře, ale dovedl odhadnout, dobře je všechny znal, a tak si spíš domýšlel, kdo právě střílí na branku a jak trenér Jiřinovi nadává, úplně jako by ho slyšel, že to přece musí mít, taková střela je pro brankáře lahůdka, ale to by nesměl být princezna a musel by skočit, i když to bolí. Představoval si Jiřinovy úšklebky a díval se, jak chytá pořád stejně špatně, protože nebude skákat a otloukat se o zem jen tak, při blbým tréninku, ale na zápase, to jo, to by prý skočil... Houby, věděl Adam.

Přitom Jiřin je od té doby, co Ruda odešel na osmileté gymnázium, Adamův nejbližší kamarád. Kdyby mi lezl do branky, tak je skvělej, říkal si Adam. Ale já mu tam lezu taky, musel uznat, že si v tom ohledu nemají co vyčítat. Akorát já jsem lepší! nezapomněl se v duchu ujistit. Však mi dávno říkal, ať přijdu, na to už trenér zapomněl a je v pohodě. I kluci to říkali, ale...

Adam zůstával schovaný a jen se z výšky díval, jak se kluci v dálce honí za míčem.

 

Zvyk je železná košile a kdo železnou košili nenosil, neuvěří, že by se po ní mohlo někomu stýskat. Ale je to tak, Adamovi se stýskalo jak po trenérových nadávkách, tak po běhání kolem hřiště, při kterém na konci sotva popadal dech, po hádkách a přetahování s Jiřinem, kdo bude v brance, po modřinách a odřeninách, po klukovských urážkách a špičkování, kterými se navzájem pobízeli k lepším výkonům, nebo se jimi posílali do pr... pralesa.

Ne; samozřejmě to znělo jinak. Trošku. Trošku úplně jinak. Jako se občas mluví, ale nepíše, pokud nechcete vypadat hloupě. Vyslovená věta zazní – a je pryč, jako pocit, který ji z vás vyhnal. Napsaná ale zůstává – a pak sami nechápete: Takhle já fakt mluvím?!? Ano. A kdyby si lidé občas přečetli doslovný zápis toho, co říkali, mluvili by asi jinak. Méně a pomaleji. A někdo raději vůbec. Nejen kvůli těm sprostým slovům, která bývají obvykle jen záplatou. Za chybějící myšlenku, nebo přes kypící zlost. Říkají to jinak, ale v textu se taková záplata prostě překryje další, jinou, jiným slovem, které tolik nedráždí oči.

A nejvíc se Adamovi stýskalo po zápasech, adrenalinu, vzrušení, napětí a výbuších radosti z vítězství. Po smutku z proher mu nebylo smutno, ale i ten k ní patřil, k železné košili, bez které se cítil divně prázdný a vyloučený, ačkoli ji svlékl sám a možná ji dávno mohl mít znovu oblečenou, okouněl zpovzdálí a nešel si pro ni.

 

Sobotní zápas proběhl bez něj, ale blížil seturnaj! Memoriál, velká akce s hromadou sponzorů a týmy z širokého okolí, skoro slavnost, kde prý byla i televize, předloni nebo tak nějak, a po turnaji zpívají kapely a přijde spousta lidí, hlavně těch od fotbalu, trenérů a tak, těch důležitých, co si vybírají nové hráče... A zrovna letosbych chytal já, uvědomoval si, že by mohl všem ukázat, co umí, kdyby místo tréninku neseděl jako bukvice na betonu, mračil se, naštvaný na sebe, na trenéra, na spoluhráče a na celý svět, protože zatím pokaždé chytal jen chvíli, zatím byl Kryštofův náhradník, ale ten loni odešel do starších žáků a zůstali jen oni dva s Jiřinem, když ale všichni vědí, že Jiřin chytá špatně a jen díky tátovi, co kamarádil s trenérem, a ví to i trenér a nechá ho chytat jen občas, jen ty méně důležité zápasy, takže bylo jasné, že by Adam odchytal skoro celý turnaj, kdyby...

Kdybych se tak blbě nezačal hádat! vyčítal si, ovšem hned vzápětí měl jasno, že nemohl jinak, že to nešlo a nejde to jinak, protože... co jako? Mám tam jít a prosit, nebo se mám omlouvat? já? A za co?! škaredil se na svoje nové rukavice.

Ona by se omluvila, vzpomněl si na tu protivnou holku, na Danielu. S posměšným úšklebkem, protože leda blázen by se omlouval, když ho tak nespravedlivě vyřadili z branky. Ona by se nehádala, říkal si. Jo; ona by s sebou nechala orat, ale hrála by, uvědomoval si, že je to sice hrozné, ale pak by na turnaji mohl chytat! Jenže za takovou cenu?! Stojí to za to? Ale chytal bys, šeptal mu do ucha jakýsi protivný pidimužík. To určitě! okřikl ho v duchu. Kdybych byl jako ona, kdybych se nehádal, nebyl bych teď nejlepší! vzpomněl si, jak se v přípravce všichni hrnuli do branky, že budou chytat, a jaké to byly boje, když tam všichni stáli a vystrkovali se ven, než přišel trenér a vyházel je všechny. A já jsem se vrátil znovu! A kolikrát jsem seděl a koukal na Kryštofa a záviděl mu, že chytá, a kolikrát jsem si vyslechl, jaká jsem díra, když jsem pustil gól, ale stejně jsem se tam drze cpal znovu! Abych teď... sklesle se podíval na hřiště, kde, jak se mu zdálo, nikomu nechyběl, i když tam chyběl.

 

 

PO-HÁDKY

 

Lidé jsou ve skutečnosti jiní. Chovají se jinak, mluví jinak a jednají také jinak, než si myslíte podle jejich snímků, hlášek a komentůna webu. Stačí zvednout zadek od počítače a jít ven, mezi opravdové, skutečné obličeje. Aspoň do školy, kde zjistíte, že ten zakřiknutý nekňuba, kterého ani nevnímáte, je na webu vyhlášeným borcem, pánem vtipných replik a provokací; a nebo ten, koho ve škole není možné přehlédnout, kdo se pořád směje a mluví, že na sítích jen sem tam přihodí jakýsi nesmysl, ale jinak... jako by nebyl. Jednou, možná už brzy bude tohle naše pravá tvář, protože strávíme život přisátí do křesel a napojení na hadičky vyživující naše těla chemií, možná svět bude chodit za námi a napovídat nám nějakým silovým polem, co si máme myslet, a bude nám z dokonalých obrázků předvádět, jak je – tam někde venku – krásný. Zatím však ještě chodíme ven a víme, že obrázky a slova lžou. Někdy se člověk dokonce na ty skutečné ksichty těší, i když nemají tak bezvadný vzhled, jako jejich profilové snímky, ani nechrlí vtipné hlášky a nejsou tak skvěle drzí, jako bývají naobrazovce, ale jsou. Skuteční.

Jenže jsou daleko a nestíhají, nebo se jimnechce ven, kdeobčas prší, nebo je tam horko, zima, létají tam pyly a dotěrní brouci, smrdí tam auta a lidé, co nepoužívají deodoranty, ale především proč, co tam, když vám mobil řekne jako první, co se kde stalo, nebo kam stojí za to jít ukázat svůj živý face-ksicht. A mobil je s vámi pořád, i doma, kde je nuda a nejvýš rodiče a sourozenci, čili nuda přímo exponenciální, když ostatní jsou tam-kdesi-možná-někde-daleko-jinde, každý sám, ale jsou přitom nablízku a můžete je mít přímo před sebou, jednoho , druhého, třetího – kolik chcete, tolik přátel bude s vámi, sice jen zlomkem mysli, zahlcené jinými virtuálními aktivitami, ale budou s vámi, u vás doma a hned, protože vám celý svět leží u nohou, vlastně před očimaima, se vším, co může zajímavého nabídnut...

 

Celý svět měla Daniela před sebou, včetně hádky pod automaticky vytvořenou koláží: Který z vašich přátel sdílí vaše srdce?, kde se Bára s Karinou nějak nemohly shodnout, co je trapnější, jestli přebrat kluka jiné holce, nebo když jste obětí a jiná holka si přivlastní toho kluka, co byl váš, ale už není. Daniele bylo jasné, proč se nemohou shodnout, když Bářin miláček teď chodí s Karinou a Báru už nemiluje, a přeskočila k Nikole, zaměstnané rozdáváním díků za lajky a komenty ke své nejnovější selfie, na které jí to opravdu slušelo. Jako mě nikdy ani náhodou, já vypadám všude jako retardovaná, říkala si v duchu Daniela, připisujíc Nikole pod fotku, že to mocinky sluší, a chtěla ještě dodat, jak je ráda, že jsou kámošky, ale smazala to, jelikož stále měla vztek kvůli té oslavěnarozenin, ze které odešla s pláčem, kvůli tomu dárku, se kterým vyletěla z keramiky a pak, už bez něj, i s oslavy; ale už to přešlo, keramika je stejně pro malý děti a Nikola je vlastně skvělá, že ten pitomej hrnek nijak neřeší, nepřipomíná ani nerozebírá, prostě fakt třída, říkala si a mrkla ještě na Sabinu, zkoumající, kdo ven, a proletěla reakce, Jančinu odpověď dotazem, co tam, Sabinino nevim, Jančino taky ne, ale bych šla, bejt kam, Lindinojj, fakt vopruzov tady, Jančinojj, Lindinoachytáte tu fyziku?, Jančino: to asi nikdo, Sabinino: vona je šílenec, Veru pak napsala, že má depku jak meloun, kdo chce půlku?, a přidal se Hanes, že ona si tak má na co stěžovat; zrovna Hanes, co pořád hází nějaký ty svoje přiblblý hejty, jako jeho nej hláška, že někdo smrdí nebo kouká nebo vypadá nebo mluví jak roztrhaná prdel, a teď tohle, asi mu hrabe,divila seDaniela, ale nechala je být, prostě neměla chuť číst další Hanesovu odpověď, i když psal někdy boží hlášky, ale většinouspíš fakt nesmysly, tak se podívala jinam a dál... aještě jinam a ještě dál, až se tak těkavě proklikala na Petrův profil, protože ten pohled měla ráda,ale pokaždé jen chvíli avzápětí má depku, vážně jako meloun, zelenou a flekatou, protože ten kluk, ten petr z devítky je sama dokonalost, všechno mu jde a vypadá jako jako bůh, jako bůh slunce, nebo aspoň jako hvězda, jako hvězda z filmů, na který by chodila klidně desetkrát, ale dívat se na jeho obrázek vydržela jen chvíli a radějise odtáhla k fyzice a četla ty věci o vodních sloupcích, ale bylo to ještě depresivnější, než koukat na Petra, a než knížku zavřela, vybavil seMarek, protože on tomu rozumí, a pak si vzpomněla na Adama, jak se trapně hádal, ale koukal hezky, a tak se vrátila ke kompu a dala vyhledatjeho jméno, jen tak, aby se podívala, jestli je opravdu tak hroznej, nebo jestli je spíš jen..?

Nojó, bylo jí hned jasné, proč ho vlastně nezná a nic o něm neví, když poslední status měsíc starý a předtím ještě delší mezeru. Co dělá? Bere drogy?Nebo hraje fotbal? divila se pobaveně a málem by mu poslala dotaz, ale než naťukala první písmena, zprávu zavřela, aby ji vzápětí zase otevřela, že mu napíše něco normálnějšího. Ale co? Aby si pak nemyslel... Ale třeba si myslí. Že jsem blbá. No a? Ale... možná není tak špatnej. Úplně. A kdybych mu napsala třeba, ať se nezlobí..? Ale proč vlastně? On by se měl omlouvat! Já jsem mu přece neřekla, že je kráva! Tak ať se ozve sám, když bude chtít! zavřela i novou, zatím ani nerozepsanou zprávu. Ale on nebude chtít, zaváhala. A stejně je divnej, když má na profilovce fotbalovej míč s přimalovanou pusou a ušima jako plachty, hleděla na ten obrázek. Zprvu se jí to zdálo legrační, ale teď v tom viděla vrchol trapnosti. A nepotřebuju, aby mi pak napsal, že jsem kráááva, přehrála si to slovo v duchu, jak ho zazpíval, a pak opustila jeho profil. Celý svět – a taková nuda, shlížela mrzutě na zářící monitor...

 

...zatímco Adam seděl s Jiřinem na obrubníku, vedle prázdné lavičky, a tvářil se důležitě. Oba se tak tvářili. A zamyšleně. Také oba. A rozzlobeně, To Adam. A lítostivě, to zase Jiřin.

„Když ty seš debil,“ zavrtěl Jiřin hlavou.

„Nejsem,“ zavrtěl hlavou i Adam. Jen jinak.

Dohadovali se totiž, nebo domlouvali, jak to udělat, aby se Adam vrátil na tréninky. Aby mohl chytat na memoriálu. Aby vyhráli.

„On tě nevyhodí,“ uklidňoval ho Jiřin, který ze z tréninku právě vracel.

„A říkal něco? O mě?“ ptal se Adam. A bylo na něm znát, jak moc rád by se tam vrátil. Jen... kdyby pak nevypadal jako blbec. Protože být tvrdohlavý debil je rozhodně lepší, než chovat se jako blbec.

„Říkal, že to záleží na tobě.

„Hm,“ tvářil se Adam pořád stejně. „Neměl tě strkat do branky.“

„Jo,“ přikývl Jiřin.

Protože oni dva se na sebe nezlobili; každý brankář chce chytat, to je normální, ale trenér snad má mít rozum!

 

Červené hlášky o nových zprávách Danielu už dávno nevzrušovalya neskákala po nich v napjatém očekávání čehosi důležitého, jako kdysi.

T však přišla zpráva od cizího člověka; od neznámého, úplně cizího člověka.

Pepův bratranec? Kdo to je? přemýšlela, když na ikonce s portrétem byla k vidění jen zelenátráva a vzadu cosi bílého... Branka! Není to je fotbalové hřiště? Nemůže se Pepův bratranec jmenovat Adam? Co když má dva profily,napadlo ji, a v mžiku se pustila do čtenínezvykle dlouhého textu, který od něj dostala: Nevím, psal nezvykle, s velkým prvním písmenem, ale seš to ty, cos včera brečela? Pač jestli jo, tak jsem se chtěl zeptat, co se ti stalo? Protože fakt nechápu, jak může takhle krásná holka brečet, když jí to nesluší, ani nemůže mít žádnej důvod. Protože jestlis měla důvod, tak teda tenhle svět už fakt nestojí za nic, když taková holka musí brečet, místo aby se smála :-)

Já jsem včera brečela? zaváhala Daniela. A proč mi píše takový kraviny? Když nejsem vůbec krásná. Je to vůbec on..? honilo se jí hlavou.

co chceš? odpověděla.

Taky zvědavá, koukám, přišla obratem odpověď.

Jak se jmenuješ? ptala se dál, už také s velkým písmenem na začátku, a současně prohledávala jeho přátele, jestli tam nenajde kohosi známého; ale měl jich moc a nikoho povědomého, tak to brzy vzdala.

Krásně zvědavá, přišla okamžitě další odpověď.

Se známe? Oodkud? napsala.

Krásně zvědavá, přišlo znovu.

Nehraješ náhodou fotbal?

Náhodou sedím u compu, zavtipkoval.

Víš co? Dej mi pokoj, napsala mu, ale po dlouhém váhání to smazala a neposlala nic.

Promiň :-) , přišlopak, ale Daniela neodpověděla.

Zlobíš se?četla po chvíli, a nato ještě: Se nezlob, avzápětí: Tak se zlob, ale nebreč, prosím, a nakonec: Stačí, že brečím já.

Daniela už mu nenapsala nic, jen občas mrkla, cood něj přišlo nového, a pustila se do zkoumání, kdo to je, kdo ho zná – a jestli to není Adam z béčka. A co po ní může chtít, jestli to je on. A co po ní může chtít, jestli to není on. Ale dozvěděla se jen, že Pepův bratranec nejspíš bude nějaký úchyl, nebo úchylný ctitel, takže blázen, vymaštěný pako, zakomplexovanej ajťák nebo vozíčkář. Nebo pedofil, smála se Lenka provokativně. Ale kdo to je, to jí nikdo neprozradil.

Ani Adam ne, když ho druhý den potkala na chodbě a on se na ni celou dobu tak nějak zvláštně díval, ale minul ji a nezastavil se, nic neřekl, jen se podezřele usmíval.

 

 

 

JINÝ DÁREK

 

Nejlepší kamarádka je poklad. Jenže poklady jsou jen v pohádkách. A v nedobytných trezorech bank. A v loteriích, kde ovšem zásadně vyhrávají ti druzí. Normální holka není poklad a vždycky má i druhou stranu, kde se ukrývají podrazy a zklamání. Každý člověk má tuhle druhou stranu, i ta nejlepší kamarádka. Ale stejně je dobré ji mít. I dobrá kamarádka je skvělá. Vlastně je dobré mít jakoukoli, třeba jen obyčejnou kamarádku, která vás vyslechne a nepotopí, kterou zajímá to samé, co vás, a má podobné názory a nálady. A možná je dobré věřit, že je nejlepší na světě, protože kdybychom nevěřili, že je skvělá a zůstane taková na pořád, na vždycky a na celý život, ošidili bychom se o nejlepší chvíle s nejlepší kamarádkou – výměnou za co? Za vědomí, že lidé nejsou skvělí? Že jsou stejně špatní, jako my sami?

Nebo jsou dobří?

Jako my sami???

 

„Proč já? Tak to napiš ty,“ zdráhala se Lenka sáhnout po klávesnici.

„Ty píšeš líp,“ pobízela ji Daniela znovu, již poněkolikáté, aby tomu člověku, co si říká Pepův bratranec, něco napsala. Prostě něco. To je jedno. Aby se podřekl. Aby poznaly, kdo to je. Spolu, protože tak je to lepší.

„To je stejně nějakej psychouš,“ měla jasno Lenka. „A říkala's to vašim?“

„Aby na mě nevyskočil z monitoru, ne?“

„Aspoň bysme viděly, jak vypadá,“ zalíbilo se to Lence, a konečně mu napsala: hele, jak vypadáš?

Nic.

„Asi s náma nemluví,“ pokrčila rameny Daniela.

„To teda bude mluvit!“ rozzlobila se Lenka.

máš všechny zuby? pokračovala v psaní. a vlasů máš kolik? nejs plešatej?

Ty nejsi sama, Danielo? přišla odpověď.

Jak to ví? podívaly se na sebe zaraženě.

netykej mi, hele, to se mi... psala mu Lenka.

„Zkus se ho zeptat, jestli se jmenuje Adam,“ napadlo Danielu.

„Adam?“ přestala Lenka psát. „Proč? Kterej? Ten z béčka? Co je s nim? Tobě se líbí???“ chrlila v nehraném údivu.

„Né, seš blbá asi.“

„Kecáš,“ měřila si ji Lenka zkoumavě. „Jiroutová říkala, že seš divná,“ vrhla proti Daniele, své momentálně nejlepší kamarádce, nechtěně tu nejtvrdší zbraň.

„Nikola?“ zarazilo Danielu to jméno. „Co říkala?“

 

„Nejdu tam,“ zabrzdil Adam cestou na trénink. „Jdu domů!“

„Co?“ zastavil se i Jiřin. Měli domluveno, že půjdou spolu, v pohodě, žádná křeč, a teď... Nechápal to.

„Prostě nejdu, kašlu na to, se mi nechce,“ vysvětloval Adam překotně své rozhodnutí, kterému sám nerozuměl, ale nemohl jinak, obrátil se a šel pryč, zpátky, jinam, než na hřiště, na trénink, kde to mělo být v pohodě, třeba, ale možná... co když... Prostě se mu tam najednou nechtělo. Nebo chtělo, rád by tam byl, ale... Nemohl. Nešlo to, i když sám nevěděl, čeho se bojí, ale... Raději šel pryč, jinam, prostě se vzdaloval od hřiště, jen tak se coural ulicemi, rovně a doleva, doprava a rovně, s rukama navlečenýma v brankářských rukavicích šel, kam ho nohy vedly, sem a tam, až k mostu, podívat se na ryby, na labutě nebo na loďky, prostě na vodu, to je jedno, když tu vidí...

 

Někdy by se člověk o nejlepší kamarádku rád nechal ošidit; občas je milejší potkat lenivého nepřítele, než zapálenou kamarádku, která se vám snaží pomoci. Daniele se nepodařilo zjistit, proč je divná, ale dozvěděla se, že Nikole je líto, jak to bylo na narozeninách s tím hrnkem.

„Ale ona ví, že za to nemůžeš,“ prozradila jí Lenka.

„Za co?“

„Že jste chudý.“

Co se na to dá říct?

„Nejsme!“

Co jiného? I když lhát se nemá...

„Ona se strašně změnila,“ povzdechla si Daniela nad Nikolou, která opravdu bývala jiná.

„Jo,“ zasmála se Lenka. „Nejvíc tady,“ ukázala si na prsa, jelikož Nikola se v těch místech opravdu velmi změnila. A obě se rozesmály.

„Tak jí dej něco jinýho! Na ní nemůžeš šetřit,“ radila jí Lenka s přezíravým soucitem, jaký může cítit například bezdomovec, který spí v parku na lavičce, když se dívá na kolegu bez domova, který nemá ani tu lavičku.

Lenka to spíš jen plácla, Danielu to ovšem chytilo. Vytáhla z úkrytu peníze, připravená napravit, co pokazila, a zanedlouho už spolu vybíraly a hodnotily a prohlížely a zkoumaly možné náhradní dárky, až se Daniela zastavila... U hrnku.

Ale ten byl!

Nejdražší ze všech, to především, ale skutečně nádherný, měl tvar mrakodrapu s okny zalitými odleskem zapadajícího slunce a zářícím nápisem INY na stěnách toho domu.

Ten je boží!“

Ty nejseš normální,“ neshodly se.

To je právě ono!“ trvala na svém Daniela. „Může vykládat, že to dostala od nějakýho kluka,smála se. „Hele, jako anglicky, áj láv Nikola Yiroutová, jako s ypsilon, protože s jé by byla džiroutová,“ ukazovala celá rozzářená na nápis, protože měla radost, takovou radost, že ani nevnímala Lenku, klouzající pohledem z Daniely na hrnek a zpátky, a zase tam a zase zpátky, když zjejího pohledu sálal jak soucit, tak i názor, že Daniela JE divná. A může si za to sama, protože taková nebyla – a nemusela by taková být.

Tak čau, já už musím,“ nechala ji Lenka u pokladny být. A Daniela, ač za něj vysázela podstatnou část svých uspořených peněz, přesto hrnek koupila. Nebo právě proto.

 

Jenže pakbyl její, nadšení se rychle vytrácelo a hrnek jakoby se jí před očima svlékal z kouzelných šatů a bral na sebe hadry z tržnice.

Co když měla Lenka pravdu?

Co když se to Nikole zase nebude líbit?

Pochybnosti se zavrtávalyčím dál hlouběji a nový dárek se jí líbil čím dál méně.

Přitom stál tolik peněz! A Nikola se jen ušklíbne, že jí nesu takovou blbost. Kráva! Vlastně ne, já jsem kráva, že kupuju takový dárky! Já jsem přece tak blbá!

Měla na sebe zlost. Opřela se na mostě o zábradlí a znechuceně si hrnek prohlížela. Já jsem tak blbá! opakovala si zas a znovu, a nejraději by homrštila do, kdyby nestál tolik peněz. Ale co s ním? Mám si ho nechat? Ale na co? Tak dát mámě? Ale vždyť je hnusnej a to ten můj byl mnohem lepší! kroutila nad sebou nechápavě hlavou. Přišla si jako vyměněná, jako by před chvílí byl místo ní v obchodě kdosi jiný. Já jsem přece tak blbá! rozmáchla se, ale neudělala to, nehodila a mimoděk se ohlédla – a tu vidí, že na druhé straně, jen kousek od ní stojína mostě Adam. A pobaveně ji sleduje.

Autor Petros, 27.09.2015
Přečteno 814x
Tipy 2
Poslední tipující: jitoush
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

...Ty se asi díváš svým dětem přes rameno,viď?/smích/Ji.

27.09.2015 20:51:13 | jitoush

Jak si píšou na FB? To ne. Naše děti jsou menší; Daniele je teda už deset, ale Adamovi bude teprve osm. Takže na FB ještě svůj čas netráví. (A Dáje se nelíbí, že se postavy jmenují jako oni. Mně jo. :-) Ale ještě to možná změním; jen se mi to s těmi jmény líp psalo.)

27.09.2015 21:21:07 | Petros

..Tak to je dobře,to oddaluj,co nejdéle to půjde.....jen,že to je psáno
dost věrohodně....jinak,líbí se mi,jak do toho vnášíš určitou
psychologii hlavních postav tak,že to vzbuzuje konkrétní pocity i u mě
jako dospělé osoby....Měl si k postavám nějaký konkrétní předobraz
nebo to prostě vše vymýšlíš dle svých zkušeností?V této části jako
kdyby si se už rozepsal...

27.09.2015 22:14:47 | jitoush

Nojo, já jsem takovej psycholog :-) Mě zajímají jenom ta hnutí mysli, co se odehrává v člověku, když něco dělá. Něco s malým "n"; to už mi nepřijde důležitý - takže nejsem předurčenej k úspěchu; úspěšný jsou honičky a střílečky a líbačky vygumovaných palidí :-)
Předlohy mám doma, ale jejich řeč a chování a tak, to kopírovat nemůžu; tohle nezažívají, a kdyby, nebyl bych při tom. Něco z nich se mi ale do mysli určitě nalepilo a používám to. Ovšem popravdě - všechny postavy jsou já :-)

28.09.2015 09:50:29 | Petros

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí