Fotbal - do dvanácté kapitoly

Anotace: Minule Adam koupil od Daniely hrnek a dal ho Nikole - a zjistil, že fotbal je lepší, že se člověk neztrapní tolik. A Daniela se dozvěděla, že Adam se líbí Lence, a chtěla je nenápadně sblížit, jenže Adam neměl zájem, když nešlo o Nikolu...

Sbírka: Fotbal, to je (divná) hra

 

DOHODA

 

Nejlepší kamarád je ten, který nepotřebuje mluvit a ví. Prostě vám rozumí. A klidně vám může říct, že jste pako, dement, lama, ichtyl, tydýt, mentál nebo vokurek, ta slova se mění podle času a místa, kde a kdy se právě kamarádsky nenávidíte, a můžete se do krve pohádat, ale za chvíli – a to je základní pravidlo, které platí odjakživa a kdekoli – za chvíli je všechno pryč a vy o ničem nevíte a v pohodě spolu mlčíte. Nebo mluvíte, když je zrovna o čem. Třeba o holkách. Nebo o něčem rozumném. Nejlepší kamarád vás nepotřebuje, ale je s vámi, protože ví, že nejste žádný pako, tydýt nebo vokurek, i když vám tak ve zlosti říká. Zlost ale vyšumí a nejlepší kamarád zůstane. I když jste podle něj křížencem ichtyla, dementa a lamy. Nikdo není dokonalý, řekl by možná, až by se nad tím zamyslel. On nad tím ale nemusí přemýšlet a jednoduše ví, že mu rozumíte a on rozumí vám. I když se někdy neshodnete a dokážete se tvrdě sejmout, stejně cítíte, že někde uvnitř jste si blízcí.

Adam s Jiřinem nebyli takoví nejlepší kamarádi, co si mohou klidně vyměnit boty – protože jim i nohy smrdí oběma stejně. Nesmrdí. Ale rozumějí si a mají společné zájmy; vlastně jeden společný zájem: fotbal. A z fotbalu jedno specifické místo, to na vyšlapané trávě, mezi dvěma tyčemi po stranách a jedním břevnem nahoře. Tím si byli blízcí – a pro to se nejčastěji hádali.

 

„Co chtěla?“ zajímal se Jiřin.

„Asi mě sbalit,“ zasmál Adam.

Jiřinovi to ale nepřišlo vtipné.

„To určitě,“ řekl. A nechal to být a vyrazili. Na trénink. Jen se nějak ošíval a ohlížel, zatímco Adama zajímalo, jestli ho trenér fakt nevyhodí, jestli na něj kluci nejsou naštvaní a jestli bude chytat na memoriálu. „Jo, jasně, neboj,“ měl Jiřin jasno. A znovu se ohlédl ke škole, kde už sice nikdo nestál, ale to místu u zábradlí pro něj stále mělo jakési přitažlivé kouzlo.

„Nekecáš?“ zarazil se Adam.

„Nekecám,“ ujistil ho Jiřin a naposledy se ohlédl.

„A ty už nechceš chytat?“

„Ani ne.“

„Kecáš,“ nevěřil Adam.

„Nekecám,“ ujistil ho Jiřin. „Mně stačí jenom někdy, třeba když nebudeš moct.“

„Fakt?“ podíval se na něj Adam, ale neobjevil žádný náznak ironie, tak uvěřil.

Že se při tom Jiřin jaksi podivně kroutí, to mu uniklo.

„Já v obraně nebudu, na to kašlu, tam jsem k ničemu,“ vykládal, jenže Jiřina zajímalo cosi jiného.

„A co teda chtěla?“ vrátil se k Daniele.

Jenže Adam otázku přeslechl, neboť už byl duchem na hřišti. Jiřin ji tedy zopakoval, pro Adama to však byla pořád jen nesrozumitelná slova. Pochopil teprve, když uslyšel jméno Daniela.

„No holky dlabu,“ mávl rukou.

Ale to už se před nimi rozprostřelo hřiště, na kterém si pár kluků už trénovalo panenky a kličky a jiné parády, další postávali důležitě stranou a někdo nové příchozí hned zdravil, jako jindy, jako vždycky, úplně normálně, ale jiní ani nepostřehli, že jsou tu, a pouze dva, Danin s Kubou, si Adama bojovně prohlíželi, ovšem to bylo také normální, jako jindy, jako vždycky, protože ti dva ho prostě nesnášeli, protože oni neměli rádi skoro nikoho, ani sebe navzájem, takže jejich zášť byla sice hrozivá, ale nikoli nebezpečná, jakkoli na Adama zírali nenávistně, asi jako na dešťový mrak nad koupalištěm: K vzteku, jenže co naděláš? jako by říkali. Ale nic víc.

Ostatně, Adam se tak nějak cítil: jako mrak nad koupalištěm, jako přízrak, jako démon, valící se do branky, do toho vyšlapaného plácku mezi tyčkami a břevnem, odkud vypadá svět najednou úplně jinak...

„Tak už ses uklidnil?“ ozvalo se za ním. Trenér přišel!

„V pohodě,“ rozpažil Adam jakoby nic.

„V pohodě, jo?!“ zatvářil se přísně. „No nevim, když utíkáš ze hřiště,“ sjel ho jedovatým pohledem.

Adam mlčel. I trenér byl zticha a drtil ho očima, zatímco Jiřin lapal po dechu a nejraději by se stal neviditelným.

„No, máš štěstí, že chytáš dobře,“ změnil trenér výraz a Jiřinovi se ulevilo, že mu málem až svěrače povolily.

„Já vím,“ zaradoval se Adam; ani mu nedošlo, jak nafoukaná je to odpověď.

Trenér si jej však už nevšímal a začal trénink během okolo hřiště, pak přišly nahrávky do běhu a střelba, v jedné brance Adam a ve druhé Jiřin, pak centry na hlavičku, útok dva na jednoho obránce, za kterým stál v brance už jen Adam a chytal jako o život, jako by se na něj upíraly oči těch, co hledají nové talenty pro velká mužstva, jako by s každým okamžikem mohlo přijít ono malé kývnutí, které mu převrátí život a odvede jej tam, kde se stane skutečným brankářem.

 

„Dobrý, na amatéra dobrý,“ pochválil ho na konci Radek.

„Sám seš amatér,“ ušklíbl se Adam.

„Aspoň se nenafukuju, jako holka,“ připomněl mu Radek.

„Sklapni,“ utrousil.

„Sám sklapni!“ nedal se Radek.

„Dobrý kopačky...“ všiml si Adam, co má na nohou.

„Najky,“ přizvedl je on pyšně. „Závidíš?“

„Mám lepší,“ ukázal Adam ty svoje.

„Šunty,“ zaprskal Radek.

„Závidíš?“ řekl – a oba se rozesmáli.

„Nějak děravej dneska,“ přišel k nim Kuba provokativně.

Adam dělal, že neslyší.

„Takový princezny nesnáším, co se urážej!“ syčel Kuba.

„Závidíš?“ podíval se na něj Adam, jenže na to Kuba čekal jako na otočení klíčkem: v mžiku vystartoval:

„Máš problém?!“ stál hned těsně u Adama. „Vyřešíme raz dva! To nezkoušej na mě!“ vrčel na něj jako pes, připravený trhat, a už po něm sahal rukou, aby ho chytil pod krkem a...

Adama nezajímalo, jak to bude dál, a rozběhl se pryč.

A Kuba jej, naštěstí, pronásledoval jen drtivým pohledem.

„Počkej,“ doběhl jej po chvíli Jiřin. „Co chtěl Kuba?“

„Hádej,“ ušklíbl se Jiřin.

„To je debil!“ odmlčel se Jiřin, než připojil otázku, jestli se Adam s tou Danielou zná nějak dobře.

„Tobě se líbí?!“ vrhl na něj Adam nevěřícný pohled.

„Tobě ne?“ podivil se i Jiřin.

„Vůbec,“ zavrtěl Adam hlavou. „Mně se zdá taková... moc normální,“ pokrčil rameny.

„A nešla by třeba na fotbal, se podívat?“

„Ty ji chceš sbalit?“ rozesmál se.

„Nejsem úchyl,“ bránil se Jiřin. „Ale víš, jak by čuměli, když na mě bude čekat..?!“

„Proč na tebe?“

„No když jí řekneš, že ji někdo pozval, a budu to já...“

„Ty máš dost!“ kroutil Adam hlavou. „Vždyť nemá žádný prsa! A co, když nebude chtít?“

Jiřin se zamyslel.

„Tak jí řekni, že jí nemůžeš říct, kdo to chce. To přijde určitě.“

„Myslíš?“

„Jasná věc.“

„To je blbý, ne?“ váhal Adam.

„Není, proč?“ zíral Jiřin prosebně. „Nechal jsem tě chytat..!“

„Ty seš exemplář,“ rozesmál se Adam.

„Jo. Ale mám rezervy,“ připojil svůj štěkavý smích i Jiřin.

 

 

CHYTEJ NĚCO DO ŠKOLY

 

Na hřišti je to skvělé skoro vždycky. Ve škole je bídně, ale někdy, občas se to povede a člověk je rád, že tam byl. Venku, kdekoli mimo hřiště je většinou nuda, občas hrozná, ale najdou se chvíle, kdy člověk ani nelituje, že nebyl spíš na hřišti. Někdy, výjimečně. Ovšem jedno platí bez výjimky: doma je nuda pořád. Domov potřebují malé děti, kterým ještě maminka utírá nos, ale starší by měli normálně dostat potvrzení od doktora, třeba od psychiatra klidně, že jsou doma jen na návštěvě a nikdo si jich tam nemá všímat, pořád se na něco ptát, ani je zkoumat a kontrolovat a jinak týrat, jako by byli malí.

Všude blbě, doma nejhůř, říkává Radek. Adam, ač tak tragicky to neviděl, dával mu už dlouho za pravdu. Ne, že by se domů vracel nerad, ale když se tam blížil, měl k radosti hodně daleko. Naštěstí ale býval často sám a nikdo jej neobtěžoval, nevolal na něj hned ve dveřích, jak bylo ve škole, ani nechodil kontrolovat, jestli má srovnané boty a pořádně uklizenou tašku. Ne. Doma jej většinou vítalo příjemné ticho. A nuda. Z tréninků se vracel až navečer, jenže mamka přicházela ještě později a její Olda chodil až v noci. Kdy se domů vracíval táta, to z Adamovy paměti dávno vyprchalo, neboť už dlouho bydleli každý jinde. Netušil ani, co dělá a kde přesně bydlí. Vlastně o něm nevěděl skoro nic, jelikož se s ním viděl naposledy loni, nebo už předloni, prostě dávno, a jen občas mu táta zavolal a měl takové ty úplně nejpitomější otázky, jako by je říkal schválně, aby se spolu nemohli bavit, když přitom Adama by to někdy docela bavilo, někdy, ale normálně a ne o tom, Jak fotbal? a Co holky? Co asi? Trapný! A nebo: Nechceš se k nám přijet podívat? Nechci! Protože co tam, asi, když má teď dvě malé děti? Když odešel za tou jeho... mamka jí říká různě, tak za tou – píp – když odešel, tak samozřejmě jezdil a dělal, že má zájem, to už je dávno, jenomže to někdy nešlo, byl třeba trénink, nebo nějaká nemoc, rýma třeba, nebo něco dělali s mamkou a on to nakonec to vzdal a vykašlal se na to. Tak je Adam většinou doma sám a má klid. A mamka má Oldu, co chodí pozdě, mnohem později než mamka, která taky chodí dost pozdě, protože má dobrou práci, když není Adam malé dítě a zvládne se ohlídat sám. Ale když pak přijde domů, tak se chová, jako bych malej byl, zlobil se. Vždycky. Příšerný!

 

„Seš doma?“ ozvala se hned ve dveřích.

„Ne!“ zahučel Adam. Kde bych asi byl? nechal v sobě nevyřčené a pospíchal dát ještě aspoň jeden gól, než mamka dorazí k němu do pokoje.

„Ty si nemůžeš uklidit ty boty pořádně?!“ slyšel ji z chodby. „A co je novýho? Jak škola?“

„Dobrý. Byl jsem zase na tréninku.“

„Nějaký známky?“

„Ani ne.“

„Co to je: ´Ani ne´?“ zastavila se mu za zády. „Už to skonči!“ kázala rozhodně. „Nemůžeš si tady uklidit? Aspoň trošku,“ sebrala ze země tašku s tréninkovým dresem a podívala se do ní. „No fuj! Ty seš prase,“ oznámila synovi, jako by tím byla hrubě překvapená.

„Něco novýho nemáš?“ řekl on.

„Nebuď drzej!“ napomenula ho. „A co ve škole, dobrý?“ posadila se na jeho rozestlanou postel.

„To už ses ptala,“ odvětil, obličej stále ponořený do hry.

„Skonči to!“ zopakovala. „A nemůžeš si aspoň ustlat?“

„Můžu, maminko,“ odpověděl ironicky.

„Tak si ustel!“

„Až půjdu spát...“

„Nech toho,“ zavrtěla hlavou a znovu se rozhlédla jeho pokojem. „Máš se učit,“ vzdychla.

„Já se učím.“

„A copak?!“

„Postřeh mami, třeba,“ obrátil se k ní. „A taky angličtinu, se podívej...“ ukázal na obrazovku, kde stálo: Boy, you´re running the ball very nicely, move up the pros.

„Měl bys dělat něco pořádnýho,“ sbírala se k odchodu s taškou jeho tréninkových svršků v ruce.

„Budu chytat na memoriálu!“

„Na jakým memoriálu?“

„Na jakým?!“ zopakoval ironicky. „Na fotbalovým asi. A budu chytat v brance, kdybys nevěděla.“

„To je skvělý,“ pohladila ho, aby viděl, že má radost s ním. „Ale měl bys chytat spíš matyku. Nebo něco do školy,“ poradila mu, aby věděl, že jí na něm záleží. „A ukliď si tady!“ dodala, aby věděl, že i když má radost, nehodlá přehlížet, jaké je prase.

„Hned,“ odbyl ji Adam.

„Hned!“ řekla důrazně.

„Nojo,“ odsunul se a zvedl z postele mikinu. Držel ji ale v rukách, jako by nevěděl, co s tím. A na to už se jeho maminka nechtěla dívat a raději šla pryč.

 

Nejlepší, úplně nejlepší je to asi na počítačovém hřišti, protože stačí dvakrát kliknout a je to, nabídne se zábava, u které se dá chvíli vydržet. Nebo dvě chvíle, nebo hodinu nebo tři, podle podle nálady. A podle toho, jestli někde nečíhá mamka. Naštěstí jenom ona, ale v úplných, nerozvedených rodinách bývají takoví predátoři dva. Jo, počítač je kámoš, vždycky ochotný pustit se s vámi do toho, co vám právě schází. Pokud to umí. A on toho moc neumí, to je taky pravda, jen blikat a vydávat zvuky. Ale to jeho blikání si člověk ani ve snu nepředstaví, a zvuky umí, na jaké si vzpomeneš. Jenže pak, když máš po těch hodinách už zarudlé oči a prsty na rukách svírá křeč, mohl by něco říct. Nějakou blbost klidně, ale aby to nebyla... taková nuda. Protože hrát něco na počítači, to je jako prohlížet si sprostý časopisy. Dobrý, ale... nuda. I když skvěle vypadá, to je fakt.

„Mami!“ odstrčil se Adam na kolečkovém křesle unaveně od svého počítače. „Olda dneska nepřijde?“ zastavil se ve dveřích.

„Ne. Myslím teda,“ slyšel odpověď. „Proč se ptáš?“

„Jen tak,“ přijel na kolečkovém křesle do pokoje, kde jeho mamka pracovala.

„Ty seš línej chodit?!“ podívala se na něj.

„Tobě to vadí?“

„Jo!“ vrátila pohled zpátky do štosu papírů a desek a složek, co měla kolem sebe rozprostřené.

„A tobě nevadí, že sem chodí jenom na noc?“ prohlížel si ten nepořádek.

„Nechodí jenom na noc,“ mluvila s hlavou skloněnou. „Byl s náma přece na horách, a přece tenkrát o víkendu...“ nedopověděla. „Nebuď zlej,“ znovu se na syna podívala.

„Mně to nevadí,“ pokrčil rameny. „On není špatnej. Ale...“

„Co?“

„Ale tobě by mělo,“ natáhl nohu a pokoušel se prsty uchopit jeden z jejích papírů.

„Adámku,“ přehlížela, co dělá; po takovém oslovení však její syn okamžitě přestal, a ona mu začala dlouze vysvětlovat, že Olda není špatnej a ona že je ráda, když přijde, protože nemá čas ani chuť hledat někoho lepšího, když jim to klape, což je nejdůležitější,ale... odmlčela se.

„Mně je to jedno,“ řekl Adam a obrátil se k odchodu, vlastně k odjezdu zpět do svého pokoje, k počítači, který se dá vypnout, když omrzí, a člověk z toho nemá špatný pocit – a není mu z něj nikdy smutno, to hlavně. Možná ze sebe, ale z něj ne.

 

 

ON BY CHTĚL

 

Paní učitelka Dvořáčková je hodná. A nebo jinak: když je zlá, trápí se pak výčitkami a snaží se to napravit a přemýšlí, jak by to udělala, kdyby věděla, jak to má udělat. Jenže to není vůbec jednoduché! Jak chcete malé holce vysvětlit, že jste se zachovali jako... příšerně? To nejde. To nepochopí, honilo se jí hlavou, když se dívala na Danielu, stojící před nástěnkou.

Teď! Běž! Zkus to! nadechovala se už předem, jak jí řekne, aby zase přišla, že jí to místo drží, ale opět vydechla a zůstala stát na místě a jen se dívala, jak se k Daniele zezadu přitočil Adam a bezostyšně do ní strčil, když to měla být ona, kdo ji osloví!

„Nemáš ještě nějakej hrnek?“ slyšela ho říkat. A ještě z toho má legraci, zlobila se na něj. A na sebe také.

„Nebuď vtipnej,“ ušklíbla se Daniela.

„Nebuď drzá,“ opáčil, a než mu stačila vrátit nějakou jadrnou repliku, zeptal se, jestli nepůjde na memoriál.

„Jako na fotbal?!“ prohlížela si ho, jak to myslí.

„Přijď, někdo tě tam rád uvidí,“ zamrkal na ni.

„Kdo?“ zbystřila.

„To ti nesmím říct.“

„Tak nikam nejdu!“ obrátila se k němu demonstrativně zády, a Adam... No, nebudeme to protahovat, vyměnili si mnoho krátkých vět, které samy o sobě, a vlastně ani všechny dohromady neměly valný význam, ale, kupodivu, nakonec se jimi dohodli. Adam neprozradil a Daniela slíbila, že možná přijde.

„Tak já mu řeknu, že přijdeš,“ končil Adam domluvu.

„Možná! Říkám,“ zopakovala Daniela. „A komu?“ zkusila asi po šestnácté zjistit.

„Uvidíš,“ zvedl Adam ruku na rozloučenou a vzdálil se.

„Co uvidíš?“ zajímalo Lenku, která se přiblížila jen chvíli poté.

„Někdo chce, abych se šla podívat na fotbal, na nějakej ten jejich memoriál,“ vyjevila Daniela své nové tajemství, které v tu chvíli přestalo být tajemstvím, leč o to víc bylo vzrušující a ráda Lence pověděla vše, co ji zajímalo: že to není Adam a že víc neví, ale prý ho zná. Od vidění.

„A ty tam půjdeš?“

„Nevím. On by prej hrozně chtěl, říkal Adam.“

Lenčiny oči se závistivě rozevřely.

„Fakt?!“ vyšlo z ní. „To je divný,“ musela dodat, aby to neznělo moc... upřímně.

„Proč nepřijde sám, viď?“

„Radši nebuď blbá.“

„Že jo,“ tvářily se obě chmurně. A právě v té chvíli se paní učitelka Dvořáčková konečně odhodlala k akci.

„Copak to tady máte, děvčata?“ přišla k nim blíž.

„Nic,“ zavrtěly holky svorně hlavami a honem couvaly dál od ní.

„Aha,“ řekla Výtvarka a jen se za nimi smutně dívala, jak odcházejí.

„Ale víš, co?!“ postavila se pak Daniela tváří k Lence. „Já se tam podívám!“

„Fakt?“ Lence se zablesklo v očích. „A můžu s tebou?“

„Právě musíš!“