Fotbal - do dvacáté kapitoly

Fotbal - do dvacáté kapitoly

Anotace: Minule holky i kluci rozebírali, jaké to bylo a jaké to je a jak se změnili a co by se mohlo změnit... (Celý text je tady www.scheuer.estranky.cz/file/83/na-svete-je-prece-krasne.pdf , i s návrhem titulní strany, kdyby to někdo chtěl číst pohodlněji :-) )

Sbírka: Fotbal, to je (divná) hra

 

TRÁPENÍ

 

Když zůstanete doma sami, řeknete si: Konečně. Ať už to předtím bylo dobré nebo špatné, jste rádi, že je klid a můžete dělat, co chcete sami a jak chcete. Sami. Klidně třeba nic. A nebo sežrat pytel chipsů. Nohy vyvalit na stůl a drsně se dloubat v nose, když je to třeba. A skouknout před zrcadlem svaly. A nohy, jak jsou křivé. A zadek. Zepředu, samozřejmě, protože zezadu je to nuda. Prostě zkontrolovat, jak moc už jsem skoro chlap a jestli dobře vypadám. Nebo jestli nevypadám blbě. Třeba jako ženská, když si „to“ schovám mezi stehna. A pak se rozvalím na postel a pustím nahlas, ale pořádně nahlas hudbu. Takovou, ze které se naježí i ty chlupy, co se zatím krčí ukryté kdesi v podkoží. Prostě balada. I když bolí rameno a prohra a trapas a celý svět, v tom rámusu jsou všechny trable maličké a každá radost silnější. A když není po ruce žádná radost, je člověk stejně tak nějak šťastnější spokojenější – což bohatě stačí, aby se i prašivý den pojednou zdál být celkem povedený.

Tak ty mě neslyšíš!?“ zatřásl kdosi Adamem. No, kdosi? Mamka, kdo jiný? Stála nad ním a tvářila se nazlobeně.

Zeslab to!“

Nevim, proč?!“ zahučel. Ovšem silný a sám se sebou spokojený člověk zvládne v klidu i poslechnout, tak hudbu ztišil. I když nerad.

Aby to tak neřvalo,“ opáčila mamka a odešla.

To je hudba, mami, to není nějaký cvrlikání vrabečků,“ volal za ní, ale vypnul to. Než poslouchat něco takhle potichu, to už je lepší ticho, znovu se spokojeně rozvalil. Jenže mamka se objevila znovu. Zvedla smítko ze země, vyhlédla oknem ven a posadila se na Adamovu židli. A prohlížela si jeho stůl.

Adam ležel se zavřenýma očima a čekal.

Mamka ale zůstávala zticha. Což bylo divné.

Adam otevřel oči.

Co chceš?“ začal si s ní povídat.

Nic,“ zabloudila očima po pokoji. „Jenom... S Oldou to nějak...“ nakusovala věty, nebo je spíš nakousnuté hned vyplivovala. „A co ta ruka?“ náhle přešla jinam. „Bolí?“

Dobrý,“ zavrtěl hlavou.

To je dobře,“ usmála se, narovnala klávesnici a otřela ji dlaní a vykládala při tom, jaký měla strach, když to viděla, jak ho nakopli, že to muselo bolet a že by si měl uklidit a že by se za ním asi rozběhla, kdyby ji Olda nedržel...

Odmlčela se.

I Adam byl zticha, protože... jí zatím moc nerozuměl.

Asi k nám už nebude chodit,“ promluvila konečně znovu. Snažila se usmívat, ale nešlo jí to.

Vy jste se rozešli?“ téměř vykřikl. „To je skvělý!“ radoval se. Ale potom si všiml, že mamka to vidí jinak, a začal s polekaně rozhlížet, jako by hledal, co má říct, aby to napravil. „A tobě to vadí?“ vyšlo z něj po chvíli.

Tobě ne, viď?“ pokusila se znovu o úsměv.

Já nevím,“ řekl. „Ale spíš buď ráda, že ses ho zbavila,“ snažil se mamku potěšit.

Já jsem se ho nezbavila...“

Takže nejseš ráda,“ usvědčil ji, že se na to dívá špatně.

Moc ne.“

To ale děláš právě blbě, mami!“ radil.

Jsem asi blbá,“ pokrčila smutně rameny.

Tak už nebuď!“

To přejde,“ postavila se.

Fakt pro tebe nebyl dobrej, mami,“ vysvětloval. Protože kdyby byl, nechodil by jenom v noci, domýšlel, ale nahlas to nevyslovil.

Myslíš?“ podívala se na něj mamka shovívavě.

To vím,“ ušklíbl se. „Vždyť je divnej. Nevím, ale jak ti třeba říkal, že máš hezkou prdelku,“ snažil se mamce odhalit jeho zoufalství ukázkou toho málem nejúchylnějšího, co je možno vyslovit.

Mamku to ale spíš pobavilo.

Vždyť to je hezký. Já jsem ráda, že se mu líbím,“ posadila se opět na židli.

Jako by se jí na chvíli podařilo zapomenout, že už to není pravda.

Ale prdelku! Mami,“ sjel ji pohledem, jako by chtěl naznačit, že tomu, co vidí, se přece nesmí říkat prdelka ani v tom nejhorším filmu. „Prostě se na něj vykašli,“ dodal znechuceně.

Dobře,“ zasmála se. „Tak já už nebudu smutná.“

Slibuješ?“ snažil se mluvit dospěle, jako mluvívá ona s ním.

A když mi zavolá, tak to můžu zvednout?“ smlouvala jako malá.

No...“ zaváhal Adam. „To jo,“ přikývl. „Ale neříkej mu hlavně, že ho máš ráda! Protože...“

Mamka jej nenechala domluvit.

A tobě to můžu říkat?“

No tak jo,“ ošíval se neochotně. „Doma...“

Abych ti neudělala ostudu, viď,“ zvedla se a pročísla mu vlasy.

Proč ostudu?“ uhnul, že to je jinak. „Akorát se to nemusí přece furt opakovat,“ uhýbal očima.

Zato mamka si jej prohlížela. Překvapeně. Udiveně. Hloubavě.

Ty už mluvíš jako chlap,“ zakroutila hlavou.

Jo?“ konečně se na ni podíval. „Já tě mám rád,“ řekl; jen letmo a znovu uhnul pohledem; jen aby věděla, že kvůli tomuhle žádnýho blbýho Oldu nepotřebuje.

Já vím,“ usmála se, a byl to opravdový úsměv, beze smutku. Ještě chvíli na svého syna hleděla, ale pak mu rychle popřála dobrou noc a odešla.

Adam si nebyl jistý, jestli nemá jít za ní a třeba... Třeba se jí na něco zeptat, nebo jí něco říct... Ale co? Když to už ví, že je Olda debil. Tak se s ní podívat na nějaký film, aby nebyla smutná, nebo jí pustit hudbu..? Když jí vůbec nerozumí a chtěla by to zeslabit?! vrtěl hlavou. A stejně, co se k tomu dá říct? Nic. To je jasný, není přece blbá, rozhodl se zůstat ve svém pokoji.

 

 

RADOST

 

Zůstat doma večer osamělá, to nepotěší, ale člověk si musí umět poradit. Číst? Učit se? Něco udělat? Jistě! Vždycky je co zlepšit, upravit a přikrášlit. Jenže na jak dlouho se dá protáhnout mytí, byť si dáte velmi záležet a každé místo pečlivě omyjete a ještě pečlivěji ošetříte několika různými krémy, na vlasy, na pleť, na nehty a na ruce a tak dál, prostě všechno ošetříte jak se patří, jako by vás zítra čekalo... třeba první rande, nebo... třeba druhé rande, nebo něco ještě lepšího, třeba... neřeknu. Nějaký čas to zabere, když se při mytí jen tak mimochodem prozkoumáte, kde vám pod kůží cosi přibylo – a nemělo, a kde vám mohlo přibýt víc – a nějak se to vleče. Najdete spoustu důvodů své tělo nenávidět, ale i milovat. Pro jeho budoucnost. Jestli se podaří a bude krásné. A bude! To víte jistě, když se pak na sebe díváte do zrcadla a vidíte svůj obraz, který i na tom zrcadlovém skle jakoby vláčně a hebce voněl... V tu chvíli se ta budoucnost hned jeví lákavější. I když je tak vzdálená. Minulostí už netřeba se zatěžovat, ta je pryč, za vámi, a v cestě máte pouze nudnou a beztvarou přítomnost, která je někdy svou prázdnotou tak příšerně vlezlá, že se vám pak do ničeho nechce. Ale vůbec!

Daniela přistoupila k oknu. Celá vylepšená, školní věci vyřešené, tedy srovnané, v pokoji nastolen přehledný nepořádek a postel sice rozestlaná, ale ještě stále jakoby cizí, nepřitažlivá. Kde je mamka tak dlouho? vyhlížela ven. Co když mě hledá?! Má o mě strach – a já jsem doma, vrtalo jí nervózně hlavou. Přece jen už byla téměř tma. Vždycky přece zavolá, když má přijít pozdě. A teď... Já jí snad zavolám sama! napadlo ji a znovu, už poněkolikáté zkontrolovala telefon. Nic. Jen zpráva od Lenky, že jestli to byl fakt Jiřin, kdo ji pozval na hřiště, tak teda absolutní trapas.

jj, odpověděla stručně. Ale máma není furt doma, svěřila se.

buď ráda ;) přišlo vzápětí.

Nejsem :-(

já bych byla :(

hádaj se?

jo

to máš blbý

horší

ale kde může bejt??? fakt nechápu!

tak jí to přej

co???

hádej... ;-)

ty seš blbá!!!

nebuď jak malá LOL

nejsem :-( odložila mobil a snažila se nemyslet. Na nic. Jenže místo úvah matce ji začaly trápit úvahy o tom, co si o ní teď kluci myslí: že je guma vygumovaná, když na tom hřišti tak dlouho čekala. Na Jiřina! Co jinýho, to je jasný, seděla schlíple na posteli.

miluju trapasy :D přišlo od Lenky.

Já ne! vstala k parapetu a čelem se opřela do chladivého skla okenní tabulky. Ulice byla osvětlená, avšak plná temných, úplně černých zákoutí. Víc tmy než světla, zdálo se jí. A co když se jí něco stalo?! Svlékla si prstýnek a přejela jím po skle. Ozvalo se protivné vrzavé drhnutí, až jí naskočila husí kůže. Ona nemá rozum! vyčítala matce v duchu, sledujíce mihotání stínu na zídce nad protějším chodníkem, na zídce se špičatými hřeby nahoře. Sáhla po telefonu. Já jí zavolám, ale co když to nevezme? To bude ještě horší! Ona má zavolat! znovu svůj pohled napíchla na hřeby té zídky. Proč tam asi jsou? přemítala. A jaké to asi je, probodnout si ruku? prohlížela si vlastní dlaň a po zádech jí šel mráz. Už je snad dost stará, aby měla rozum, říkala si. Ale nemá, protože kdyby měla, dala by mi vědět, kde je. A s kým tam je. A kdy přijde. Mně je to jedno, ale... nikdy přece neví, co se může stát! zlobila se, když tu se venku ozval povědomý hlas. A ještě jeden. Mluvili spolu! Ulice však zůstávala prázdná a stín na zídce se neklidně chvěl... Podívala se na své hladké, růžové nehty. Ten pohled ji uklidňoval.

Hlasy utichly a ulicí zazněly rázné kroky. Konečně ji uviděla, jak pospíchá k domu, sama, a před vchodem se otáčí a kamsi mává, pak zvedá oči nahoru, k rozsvícenému oknu, za kterým se Daniela okamžitě vrhla stranou, za zeď. Proč svítím?! vyčetla si, když skákala do postele předstírat spánek.

 

Ty spíš při světle?“

Daniela se ani nepohnula. No a co? Tak jsem asi byla strašně unavená, našla si v duchu vysvětlení.

Nedělej, jsem tě viděla,“ pokračovala máma vesele a už přisedla na okraj postele a šimrala Danielu ve vlasech. Ta se rozzlobeně posadila:

Nemůžeš aspoň zavolat, kde seš?!“

Ty se zlobíš?“ ptala se máma stále s tím stejným úsměvem. „Tak se nezlob.“

Daniela se na ni musela důkladněji podívat, proč mluví tak divně. A proč tak divně kouká. A usmívá se... zvláštně.

Mami?!“ zostřila pohled.

Copak? Dostanu na zadek?“ vtipkovala máma. A Daniele už to bylo jasné:

Tys zase někoho potkala?“

Asi jo,“ usmála se ještě zářivěji, bezbranně... a šťastně.

Zatímco Daniela byla na zhroucení.

Ale mami, vždyť..!“ svalila se nešťastně na postel, protože ona měla plné zuby matčiných nepodařených vztahů a známostí, ze kterých pokaždé vycházela ještě zklamanější a zahořklejší, než byla před nimi.

Nech!“ přerušila ji máma. „Tenhle je úplně jinej...“

Určitě!“ ušklíbla se Daniela.

Fakt,“ nedala si máma své štěstí vzít a těkala přitom nepřítomně očima pokojem; duchem byla stále tam, venku.

Jo,“ prohodila ironicky a znovu se posadila, a znovu se na svou mámu podívala. Ona se neuměla dlouho mračit. A už vůbec ne na štěstím zářícího člověka. „A jakej je?“ zeptala se.

Skvělej!“

Mami!“ znovu ji chtěla napomenout.

Co?“

To je dobře...“ usmála se. A poslouchala, že ten ON není odsud, že to byla jen velká náhoda, že se potkali, a že má tmavé vlasy a děti nemá, ale na Danielu se ptal a chtěl ji vidět ještě dnes, a pořád se směje a všechno ho zajímá a...

To je dobře,“ řekla Daniela ještě jednou. Ani ne tak na to, co slyšela, ale proto, že svou mámu už velmi, velmi dlouho neviděla tak veselou.

A líbím se mu,“ pronesla máma pyšně. „On říkal...“ zaváhala skoro stydlivě, ale jen okamžik, jelikož se chtěla a potřebovala o tu roztomilost podělit. I když se to možná nehodí, s malou dcerkou. Ale proč vlastně ne, co je na tom tak špatného? proletělo jí hlavou a ještě se postavila, jako by chtěla tančit, a natočila se tak, aby vyniklo její pozadí, než větu dopověděla: „Říkal, že mám hezkou prdelku,“ rozesmála se.

Mami,“ koulela dcerka očima. Usměvavýma očima.

No co? To potěší,“ posadila se máma zpátky.

Není to nějakej blázen?“

Ty seš sprostá!“ zlobila se naoko za tu otázku. „On je takovej... zajímavej.“

To slyším,“ zasmála se dcerka.

Tomu ještě nerozumíš,“ mávla máma rukou. „Však počkej, až ho uvidíš,“ loučila se. „Dobrou. A sladký sny, princezno,“ políbila ji na tvář.

Dobrou,“ odvětila tiše Daniela a hleděla za odcházející mámou. Ale má pravdu,“ dodala ještě nahlas, než máma zmizela za dveřmi. Ta se nachvíli zarazila, ale sotva jí došlo, o čemdcerka mluví, dala si ruce na zadek, zasmála se a vyběhla ze dveří, pryč, z dosahu toho nepatřičně zkoumavého pohledu.

 

 

OHÝBÁNÍ SLOV

 

Když se zamiluje kůň, je to milá, zajímavá, ale především legrační představa. A když se zamiluje matka, je to podobné. Hezké, ale pokud si člověk představí, jak maluje srdíčka a pořád stojí u okna a představuje si, co mu řekne a jak se bude tvářit, až ho potká, aby nebyl trapas... tak to je tedy trapas. Možná to dospělé ženské už mají jinak. Dovedou se vůbec úplně a doopravdy zamilovat? Jako blázen? To těžko. I když moje máma vypadala dost chycená, probírala se Daniela tou zajímavou představou. Tak zajímavou, že se o ni potřebovala podělit. Ale s kým, když Lenka je mimo, protože její rodiče jsou takhle zamilovaní už docela dlouho, jenže ne do sebe, bohužel, a hádají se pořád, čí je to vina, a Lenka k tomu má jediné: „Jsou starý, tak snad maj mít rozum, ne?!“ Ani slovo navíc. Ale proč by se staří rodiče nemohli zamilovat? přemítala v duchu Daniela, zatímco paní učitelka Kejzlarová celé třídě znovu za pomoci výukové prezentace objasňovala problematiku ohebných slovních druhů, což prý jsou ty, které se ohýbají, tedy skloňují a časují, a mění se jim koncovka, což je ta část slova, která se při skloňování a časování mění, a zatímco se v Danielině hlavě ta slova kdesi ztrácela, ona pátrala klouzavě třídou, s kým by se dalo řešit zamilovanou mámu. Blanka? Ta hned všechno vykdáká. Petra než by to pochopila, jestli by to vůbec pochopila, to nemá cenu ani zkoušet! Sabina je na tohle potvora, ta by mě určitě pomlouvala. Klára je divná, ta by to chtěla rozebírat a řešit snad i na lince důvěry. Zuzka je úplně mimo, ta by si myslela, že se jí posmívám, že ji nikdo nemá rád a moji starou mámu jo. A Nikola... Nikola? Že by Nikola!? Jestli by si nemyslela, že je moje máma nějaká coura nebo co? Ale tak kdo? bloumal Danielin pohled třídou, zatímco češtinářka dávala z výukové prezentace za úkol seřadit správně ohebné slovní druhy, které se prý nějak pomíchaly, když tu se před ní ocitla Lenčina malůvka, co měla s ohýbáním slov společného jen to, že nic; zobrazovala totiž otevřenou pusu plnou zkažených zubů, ze kterých lezli rozchechtaní červi; tak veselí, že se Daniela nahlas zasmála.

Tak nám řekni, jak to bude správně, aby tě ten smích přešel,“ vyzvala ji paní učitelka, ukazujíc na zpřeházenou řadu: zájmena, slovesa, přídavná jména, podstatná jména a číslovky.

Podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa,“ opravila to Daniela poslušně.

A proč to nemůže zůstat přeházený?“ ozval se Marek Tušil, který míval často provokativní otázky a ještě k tomu hrál fotbal, čili pro češtinářku Kejzlarovou naprosto ztracený případ.

To je pravda! řekla by klidně Daniela. I ji napadlo se ptát, co je na tom jiném pořadí ŠPATNĚ. Ale zůstala zticha.

Paní učitelka Kejzlarová hleděla na okno se stránkou prezentace, na kterém bylo v levé půlce nesprávné pořadí a v pravé to správné, a nechápala, co je tom nepochopitelného.

Vždyť jsme se to učili,“ odpověděla Markovi.

No ale tady snad platí komutativní zákon, ne, že na pořadí snad nezáleží..?“ snažil se Marek diskutovat. Ovšem paní učitelka věděla svoje.

Kdyby ses radši víc učil,“ usmála se.

A co asi dělám?!“ ušklíbl se Marek.

Vyrušuješ,“ zatvářila se přísně.

Jsem asi nepřizpůsobivej,“ zhoupl se Marek na židli.

„Tušil si odpustí ty svoje komentáře!“ obrátila se k němu češtinářka zády, ale hned se na něj zase prudce podívala: „Víme o čem mluvím, že ano!?“

Ale to je pravda!“

Nedělej si z toho legraci!“ zvážněla náhle češtinářka. „Škodíš jenom sám sobě!“

Proč?“ vysmíval se očima. „Vy mě musíte tolerovat. Já jsem v pohodě.“

Nemusím!“

Musíte. Já jsem menšina a mám svý práva.“

Marku...“ pozvzdechla si paní učitelka nešťastně. „O tomhle se nebudeme bavit!“

Proč ne?“

Nech toho, Marku,“ zadívala se na něj prosebně.

Čeho?“ nenechal.

Paní učitelka Kejzlarová tím ale debatu ukončila a vrátila se k procvičování slovních druhů. A Daniela se na dívala na Marka a přemýšlela, co by jí na to řekl on. Věděla, že to je nesmysl, svěřovat se s něčím takovým klukovi, vlastně s čímkoli se svěřovat klukovi, natož spolužákovi, co nosí takovou příšernou mikinu, a přesto by ráda věděla, co by na to řekl právě on.

Ta je blbá,“ ozvalo se vedle ní.

Kdo?“ špitla otázku.

No Kejzlarka,“ vyšlo z Lenky. „Jako bolavej zub!“ posunula k Daniele svůj obrázek, kde měl jeden ze zubních červů přimalovaný účes podobný tomu, který nosí jejich češtinářka, a obě se rozesmály.

A paní učitelka Kejzlarová se ráda nechala vyrušit.

Co to je?“ vzala jim papír z lavice. „To jsem já?“ mířila svůj pohled přesně správným směrem.

Holky se přikrčily.

To je hezký,“ usmála se. „To si nechám,“ složila pečlivě obrázek a odnášela si ho ke stolku.

Holky nechápaly.

To je moje,“ pronesla spíš bezradně, než vzdorovitě Lenka.

Paní učitelka jí přinesla papír zpátky.

Tak mi tam dáš autogram?“

Dala. A zbytek hodiny už promalovaly s Danielou obě.

 

Představa zamilovaně vzdychajících dospělých se Daniele vrátila odpoledne, když na chodbě zahlédla Nikolu se dvěma osmáky, z nichž jedním byl Petr. Ten Petr, kterého by chtěla každá.

Co tam s nimi Nikola dělá? Neměla nakonec Lenka pravdu, že se někde svléká? A jestli se toho nějak účastní i ten Petr..? pozorovala nenápadně, jak na Nikolu kouká a jak se smějí a jestli se nějak nedotýkají, a tak moc ji zajímalo, co říkají, že se jí nohy nějak samy rozešly a najednou kouká, že jde kolem nich a zastavuje se, oni si ji prohlížejí, i ten Petr se na ni dívá, a ona si přála, aby něco řekl, protože ať by řekl cokoli, znělo by jí to rajsky, a usmívala se, jako by mu už cosi krásného splývalo ze rtů...

Co koukáš?“ zeptal se se ten druhý kluk.

Abych lépe viděla,“ odsekla mu Daniela, jelikož na něj rozhodně nebyla zvědavá.

Vtipná,“ zasmál se ten Petr.

A co chceš?“ zeptal se ten druhý.

Tebe určitě ne.“

A mě?“ zasmál se Petr znovu.

Tebe...“ začala pomaleji, a byla by dopověděla, že také ani náhodou, jen s tím nejkrásnějším úsměvem, jaký svedla vykouzlit, kdyby ovšem Nikola nepromluvila rychleji.

Ona má kluka!“ oznámila vesele. „Viď,“ podívala se na Danielu. „Akorát se před ní schovává. Fotbalista.“

Daniela po ní sekla očima, které by uměly zabít... kdyby uměly zabíjet; jenže to neuměly a ona se jen celá schlíple přikrčila.

Ty máš kluka?“ divil se ten Petr. „A spíte spolu!“ dodal se smíchem.

To je panna!“ šklebil se kamarád.

Vy jste blbý!“ smála se Nikola.

A potupená Daniela se prudce obrátila k odchodu a v duchu skloňovala nenávist: Nikola blbá, bez Nikoly by byl svět lepší, Nikole už nikdy ani slovo, Nikolu do smetí, ty Nikolo blbá, o Nikole jen to nejhorší, s Nikolou se nechci ani vidět!

Autor Petros, 03.10.2015
Přečteno 675x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí