Fotbal - do dvacáté šesté kapitoly

Fotbal - do dvacáté šesté kapitoly

Anotace: Kluci plánovai, jak budou slavní fotbalisté, Daniela mluvila se Simonou (to bývala Nikola) o Petrovi, a nakonec si chvíli povídala s Adamem. (Celý text je tady www.scheuer.estranky.cz/file/83/na-svete-je-prece-krasne.pdf )

Sbírka: Fotbal, to je (divná) hra

 

TOMU BYS NEVĚŘIL

 

Další čtvrtek čekal Adam znovu před školou na trénink, když ze dveří vyšla Daniela a rozhlédla se, ale sotva Adama spatřila, její oči hned zabloudily jinam a byla by snad kolem něj jen prošla, kdyby se nepřihlásil.

Jdeme nikam?“ zavolal, a Daniela se rozpačitě ohlédla ke škole. Adamovi došlo, že kouká po holkách.

Budou mít kecy?“ zeptal se.

Nechápou, proč se s tebou bavím.“

A proč?“

Taky nechápu,“ zasmála se Daniela.

Adam zareagoval stejně. Ani jemu nešlo do hlavy, jak je možné se bavit s holkou, a nechápal, divil se, kroutil nad sebou hlavou, ale bylo tomu tak a šlo to. A on jí udělal vedle sebe místo.

Ať si trhnou,“ řekla a posadila se k němu na zem, vlastně na tašku, zády k zábradlí, na kterém se obvykle sedávalo. Nahoře.

Tady si nás nikdo nevšimne,“ zasmál se on.

Ale nikam s tebou nejdu, jenom počkám na holky,“ podívala se na něj důrazně.

Je to zvláštní, ale oba tomu rozuměli a oba věděli, kde to je, kam nechce jít. Ano, i nic může mít svou podobu a nikde přesné umístění. Stačí chtít – a shodnout se na tom, aby i zjevný nesmysl dostal vcelku rozumné obrysy opuštěné stavby, kterou jí chtěl Adam předvést už minule.

Já čekám na fotbal,“ poučil ji. „Ale už mě to ani nebaví,“ dodal.

Daniela si ho zkoumavě přeměřila.

A co tě baví?“

Asi nic.“

Mě taky asi nic,“ zamyslela se. „Teda bavila mě keramika! Ale už mě taky nebaví...“ ohlédla se ke škole.

Mě baví angličtina,“ vzpomněl si Adam. „Ale mluvit!“ dodal rychle. „Né furt nějaký pravidla a zkoušení.“

Mně se líbí francouzština,“ odvětila. „Ale ta naše učitelka ani sama neumí, ta mluví hrozně, jako nějakej černoch,“ zasmála se.

Rasistko!“ zašklebil se na ni Adam.

Nejsem!“ bránila se.

Já jo.“

Rasista?“

Jasně,“ podíval se na ni.

To je hnusný,“ uhnula očima.

Co je na tom hnusnýho, že je každá rasa jiná?“

Ty seš...“ vrtěla odmítavě hlavou.

No a co?“ oči se mu smály nějak víc. „Rasa holek je taky třeba jiná než rasa kluků,“ prohlížel si ji. Celou. Provokativně.

To je něco jinýho!“ poučila ho. A znovu se podívala, kde jsou ty holky, že pořád nejdou.

Jasně, paní učitelko,“ zasmál se, protože tohle slýchali ve škole.

I Daniele přeběhl po tváři úsměv.

To není rasa,“ namítla přesto.

Ale v principu je to stejný,“ nedal se Adam.

Možná...“ odmlčela se. „Možná jsou kluci někdy lepší než holky,“ dodala překvapivě.

Nebo horší,“ zasmál se Adam..

Ty bys chtěl bejt holka?“ podívala se na něj. A pak na školní vchod.

Ne!“

Já někdy jo. Teda kluk.“

Proč?“

Nevím. Holky to maj blbý.“

Chlapi taky. Všichni tátové jsou na hovno,“ rozložil Adam rukama.

Nemluv sprostě,“ zaškaredila se. On ji však nevnímal.

Můj je,“ hleděl smutně kamsi do prázdna. „Aspoň myslím, že určitě je.“

Co naděláš,“ přikývla a letmo zabloudila očima ke škole, jen na okamžik. Chtěla mu povědět víc o tom, že její táta také bydlí jinde, ale není, jak to říkal, protože musel odejít, protože máma... A tu ji cosi napadlo. Cosi tak nepatřičného, že musela okamžitě uhnout pohledem. Nápad ale zůstal na svém místě; nápad neuhnul, jen čekal na svou chvíli.

Víš, že seš divnej?“ řekla nejdřív. Aby si nemyslel.

Vím,“ přikývl. „Všichni jsou divný. Ty taky. A já taky. Na tom není nic divnýho,“ zasmál se.

Nevěděla, co na to říct.

To je jasný,“ řekla. „A můžu se tě na něco zeptat?“ zahleděla se na něj důvěrně. On pokrčil rameny, že klidně, tak to zkusila: „Moje máma je dobrá, ale je sama, teda byla, ale někdy si najde, teda teď si našla přítele a normálně...“ musela se usmát, „je teď strašně zamilovaná,“ sledovala, co tomu Adam říká, a protože Adam neříkal nic, ale ani se nesmál a netvářil divně, pokračovala, že jí to přijde sranda, když se dospělí takhle zblázní, a znovu se odmlčela v očekávání, co si o tom Adam myslí a jestli to chápe.

A na co ses mě chtěla zeptat?“ zeptal se po chvíli.

Aha,“ uvědomila si, že není až tak výjimečný kluk a zasněný výraz byl pryč. „Nic,“ mávla rukou. „Jenom, že dospělí by snad už měli mít rozum, když jsou dospělí, ne?“

To jo,“ přikývl.

Ale nemaj,“ zavrtěla hlavou. „Ale já jí to přeju, ona vypadala strašně spokojená, jako malá holka,“ opět se změnil její pohled.

Hm,“ pokrčil Adam rameny. „A co já s tím?“ zeptal se. Ale nijak zle; on pouze opravdu nechápal, proč mu to říká. A to Daniele nevadilo.

Nic,“ zasmála se. „Akorát... mně to přijde směšný, když si to představím, jak si píšou zamilovaný es-em-esky, třeba...“ zavrtěla hlavou, spokojená, že Adam tiše poslouchá. „Nebo jestli si taky malujou srdíčka,“ pokračovala, „nebo jestli na sebe čekaj, aby se aspoň viděli..?“

Adam si ji prohlížel a váhal, jestli není lepší jen tak sedět a koukat a čekat na trénink, než vést takové debaty. Ale... usmíval se, a když se odmlčela, chtěl ji poslouchat dál. Až jej to samotného polekalo.

Mně to přijde trapný,“ řekl.

Mně taky docela,“ přikývla. „Aby třeba nebyl plešatej,“ zasmála se.

Tys ho ještě neviděla?“ podíval se na ni překvapeně a Daniela zavrtěla hlavou, že ne.

Ale jmenuje se Olda,“ dokazovala, že něco ví. „Na tom vašem fotbalu se seznámili...“

Adam ztuhl.

Olda?“ přimhouřil oči. „Takovej docela tlustej?“ zeptal se, ač ho ještě neviděla.

Snad ne,“ zavrtěla hlavou. „Ty ho znáš?“

To je asi jinej,“ mávl Adam rukou. I když...

Jenže vtom sebou Daniela polekaně trhla.

Kde jste?!“ honem se zvedala, neboť holky, Lenka se Sabinou už stály kousek od nich.

Kde seš ty?“

Tys najednou zmizela!“ šklebily se ty dvě.

Čekám tady, už dobu,“ stála okamžitě na nohách.

Jsme vás sledovaly,“

Kdy se začnete líbat jsme čekaly,“ smály se holky.

Vy jste blbý,“ odcházela s nimi Daniela, bez rozloučení, zatímco Adamovi znělo hlavou to jméno, které neměl rád, a přál si, aby to byl jiný Olda... I když, takhle by od něj měla máma klid, říkal si. Jenže proč musí doma otravovat zrovna téhle holce? mračil se. A bylo mu jí líto.

 

 

TOMU BYS NEVĚŘILA

 

Bylo to k neuvěření, leč jiné vysvětlení se nenabízelo. Ten Olda, který v noci občas navštěvoval Adamovu mamku, teď sbalil tu Danielinu. A ona, alespoň tak to vnímá Daniela, se do něj zamilovala jako malá holka. Do takového debila, kroutil Adam hlavou.

Mami,“ udeřil večer doma, „tomu bys nevěřila, ale Danielina máma sbalila nějakýho Oldu? Nebo vlastně on ji sbalil. A právě na tom turnaji, jak jste tam byli taky.“

Co?“ snažila se mamka zorientovat, zaujatá víc tím, že s ní syn mluví – a dokonce čeká na odpověď.

To je takový prase hnusný!“ pokračoval Adam ohnivě.

Jakej Olda? Ten náš?“ zeptala se.

NÁŠ! Adamovi to zaznělo odporně; hůř, než jeho dvě upřímná slova, za která se před chvílí styděl.

Ten tvůj!“ opravil mamku. Nebylo to však o moc lepší.

To těžko,“ řekla, co jí první přišlo na mysl. Na mysl jí vlastně přišlo: To se dalo čekat! Ke rtům ale pustila tohle.

Já jsem si taky myslel, že to není možný. Ale kdo jinej?!“

Je to možný,“ sklopila zrak ke své práci. A když Adam stále dorážel, vysvětlila mu jednoduše, že na takové otázky má dost času.

 

Mami,“ spustila přibližně ve stejnou dobu i Daniela, „víš, že Adamova mamka chodila taky s nějakým Oldou?“

Kdo?“ zeptala se její máma. „Jaká Adamova mamka?“

A zrovna se prej nějak rozešli, nebo pohádali,“ pokračovala, „na tom turnaji, asi, právě, jak vy jste se tam seznámili, asi,“ mluvila čím dál tišeji a rozvláčněji, jak se měnil výraz ve tváři její mámy; jak se kazil a zhoršoval.

Ty mě chceš naštvat?“ zeptala se máma s tím zkaženým výrazem ve tváři.

Vůbec. Ale... to je divný, ne? A tys mu tak věřila.“ špitla.

A kdo to je, ten Adam? Ty znáš tu jeho mámu? Proč se o nás stará?! A proč mu to vykládáš?! To se s ním nemůžeš bavit o něčem normálním?!“ zahrnula dcerku přívalem otázek, prohlášení a výčitek.

Tak promiň!“ vyhrkla nakonec Daniela rozzlobeně. „Jsem ti chtěla jenom něco říct, tak neboj, už to nikdy neudělám!“ zvedla se a utekla do svého pokoje.

 

Tys Oldu neměl rád,“ přišla mamka za Adamem později.

A ty ho máš ráda pořád?“ zeptal se on. To přece není možné! znělo v té větě.

Nemám,“ pokrčila rameny tak, že i nedospělý chlapec rozeznal nepravdivost.

Vždyť to je...“ Adam se odmlčel. Sprostě se nemluví, a jinak to povědět nešlo.

Nebuď tak přísnej,“ snažila se mamka o přívětivost.

Na tátu's byla taky,“ dodal mrzutě.

Nebuď zlej?“ pohladila ho.

On ti volal?“ podíval se na mamku.

Ne.“

A ty jemu?“ zeptal se, a z tónu jeho hlasu bylo znát, že pokud to udělala, tak je... hrozná; nejhroznější; skoro úplně blbá; i když nahlas by to rozhodně neřekl, a nejspíš ani v duchu by to takhle neoznačil.

Jednou,“ zalhala mamka.

Ty seš..!“ chytil se Adam za hlavu. Ale neřekl to. „Vždyť je to debil,“ zašeptal jen, když mamka byla pryč a nemohla ho slyšet.

 

U Daniely bylo dusno, nafouknuto a nevraživo. Její matce se však brzy začalo stýskat po romantické náladě, jíž byla plná, dokud ji Daniela nevyrušila střízlivým pohledem na svět. Na svět, který ona chtěla vidět kouzelný. Aspoň teď. Aspoň na chvíli.

Promiň,“ přistoupila k dcerce.

Mami!“ pohlédla na ni Daniela úpěnlivě, aby... si nepřivolávala nové, další problémy.

Nech mě,“ odsunula výtky stranou. „Ty seš ještě mladá...“ naznačila, že tomu nemůže rozumět.

Ty taky nejseš stará!“ snažila se ji Daniela potěšit.

Já vím,“ zavrtěla hlavou. „Ale...“ odmlčela se. „Nechci bejt sama, víš..?“

A Daniela? Co na to měla říct? Že není sama? Že bude zase nešťastná? Že by měla mít rozum? Když vést takové řeči s mámou je... marné?

Tak se jen usmála.

Já vím,“ pohladila ji po ruce. I když se v duchu sama sebe ptala, proč máma není radši sama, než aby se scházela s takovým... debilem.

Slušnější výraz nenašla.

 

 

TELEFONÁT

 

Nic tak nesblíží, jako společný nepřítel. A společná starost, jak se s ním vypořádat. Oba cítili potřebu se s ním vypořádat. Adam silněji, i když důvod měl menší a mohl být vlastně spokojený. Danielina motivace byla silnější, aby se máma probrala co nejdřív, ještě včas, elánu však měla oproti Adamovi méně. Nesnášela konflikty, a navíc měla strach, aby to ještě nepokazila. Protože nějaké řešení sice mají všechny problémy, ale nějaká řešení jsou dobrá, a některá jsou i špatná.

Adama napadlo, že Oldovi zavolají. Telefony obou matek byly rázně prolustrovány a oba přinesli jedno a to samé číslo.

Sešli seza městem, na opuštěném staveništi, jen betonová konstrukce a kolem prašná hlína, kde by už dávno cosi stálo, kdyby investor nezačal bez stavebního povolení, které se teď už druhý rok snažil nějakdodatečně našvindlovat, aby se vyhnul demolici své pořád důkladně oplocené, leč opuštěné stavby.

Adam s Danielou seděli na betonové zídce s pohledem upřeným k městečku, které takhle z odstupu vypadalo ještě menší a bezvýznamnější, než bylo ve skutečnosti, a váhali. Nse Adam konečně odhodlal.

Hele, přijdeš k nám ještě?“ spustil rozčileně.

Co? Proč?“ divil se chudák Olda, že mu Adam volá.

Nebo už chodíš jinam?“

Kam?“

Někam, co já vím? Ty to nevíš?“

Co?“

No co asi? Nechceš seznámit..?“ pohlédl na Danielu, která začala rozhodně vrtět hlavou a mávat rukama, že k telefonu nepůjde a nevezme si ho ani náhodou.

S kým?“ ozvalo se ve sluchátku.

S tvojí novou dcerkou, taťko,“ zasmál se Adam křečovitě.

Adame!“ dupla Daniela do prachu a telefonu zůstával tichý.

Já jsem si snad někdy hrál na tvýho tátu?“ ozvalo se konečně.

Ne,“ ucedil Adam suše. „Ale máma...“ nedopověděl; nenašel vhodná slova.

Chudák Olda chvíli mlčel, ale když se opět ozval, nemluvil ani trošku jako chudák Olda.

Ona ví, že mi voláš?“

Ne.“

A mám jí to říct?“

Klidně,“ zasyčel Adam. „Není snad blbá, aby ti věřila.“

Adame!“ brzdila ho Daniela.

Hele,“ znělo ze sluchátka povýšeně. „Jestli máš nějakej problém, tak... já nejsem ten pravej, chápeš...“ znělo ze sluchátka téměř posměšně.

Já??? Snad TY máš problém!“

Ne,“ odvětilo sluchátko s bohorovným klidem. „To bych musel vědět.“

To se teda pleteš!“ prskal Adam.

Nech toho,“ mírnila jej Daniela.

Tak hele, pozdravuj mámu a...“ loučil se Olda.

A ta druhá?“ skočil mu Adam do řeči. „Tu nechceš náhodou pozdravovat?“

Ne,“ řekl Olda. „Ty bys to vyřídil špatně,“ zasmál se. A zavěsil.

Kripl zasranej,“ ulevil si Adam.

Nemluv tak sprostě,“ napomenula jej Daniela; kdyby to ovšem nezaznělo, řekla by to nejspíš sama. Adam zatímco Adam koukal na telefon, jako by jím chtěl praštit o zem, a Daniela se mračila na zaprášené boty, takOlda, ten chlap na druhé straně, právě na svém telefonu vytáčel jiné číslo aby její matce včas vyjasnil, jak se věci mají.

Autor Petros, 05.10.2015
Přečteno 829x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí