Fotbal - do dvacáté deváté kapitoly

Fotbal - do dvacáté deváté kapitoly

Anotace: Minule se Adam dozvěděl, že Danielina matka se zamilovala - a že do Oldy; pak to probrali doma a pak mu, tomu Oldovi, telefonovali. (Celý text je tady www.scheuer.estranky.cz/file/83/na-svete-je-prece-krasne.pdf )

Sbírka: Fotbal, to je (divná) hra

DEMENTI

Adam už nechtěl nic říkat ani slyšet. Adam toho měl dost. Všeho. Včetně Daniely. Vlastně se ani nerozloučil a utekl. Na trénink.
„Tak co ty? Nejdeš náhodou pozdě?“ volal trenér už z dálky. „Protože jinak to nemá cenu,“ dodal, a potom, když Adam vyběhl na hřiště, se jeho ještě zeptal, jestli vůbec chce chytat.
„Jo! Daniele na prsa!“ odpověděl za něj Jiřin.
„Ty seš dement,“ ohradil se Adam.
„Stačí, stačí!“ brzdil trenér ty, co k Jiřinově přidávali další své poznámky. „Splašený hormony potřebujou unavit, tak si dáme dvě kolečka, a kmitat, žádný flákání, poslední tři si dají jedno navíc, ať vás to přejde,“ vyslal je do běhu kolem hřiště. Jenže to nepomohlo a kluci při běhu ještě víc řešili, kdo je ta Daniela, jaká má prsa a kam spolu ti dva chodí a jestli je při tom Adam vždycky rudej až na prdeli, jak se dal slyšet Jiřin.
Trenér si tedy Adama s Jiřinem zavolal, aby trénovali spolu brankářské dovednosti.
„A co holky?“ zeptal se Adama se smíchem, víc to ale nerozváděl a nechal je být.
„Demente,“ řekl Adam Jiřinovi, když zůstali sami.
Stáli proti sobě a házeli si míč, který měli ve skoku chytit, hodit zpátky a teprve poté dopadnout na zem. A Jiřin házel mírně, jako by si Adama chtěl usmířit.
„Tobě to vadí?“ zeptal se.
„Co?“
„Že jsem jim to řekl.“
„Nevadí. Ale seš dement,“ utrousil Adam a rukama naznačil, ať nezdržuje a hází.
Jiřin hodil znovu, Adam ve skoku chytil míč a vrátil ho s tak nečekanou prudkostí a přesností, že Jiřin nestačil ani zvednout ruce a míč už se mu odrazil od obličeje.
Nadávka, kterou vzápětí použil, byla přiměřená bolesti, již ucítil. Zůstal však u toho jednoho výkřiku a dál jen nenávistně mlčel a se slzami v očích si opatrně hladil pohmožděný nos.
„Tobě to vadí?“ zajímal se Adam.
Slovo, kterým Jiřin odpověděl, obsahově patřilo do psychiatrie, formálně to však bylo jen velmi afektované citoslovce.
„Demente,“ připomněl mu Adam obdobně, že má také důvod se zlobit.
„To bolí!“ utrhl se na něj Jiřin, protože Adama to nebolelo – a tedy neoplácel přiměřeně.
„Ty sis začal,“ pokrčil Adam rameny. „Kvůli holce!“
„Mně je úplně volná,“ zašklebil se Jiřin.
„Mně taky.“
„Kecáš!“ vysmíval se.
„Proč bych kecal?“ divil se Adam. „Mně se nelíbí.“
„Tak proč s ní to..?“ divil se Jiřin.
„Co?“ nechápal Adam.
„No co asi?“ nechápal Jiřin.
„Jenom jsme něco řešili.“
„Co?“
„Že se její máma nějak zamilovala nebo co,“ prozradil po krátkém váhání, protože nejlepší kamarád musí vědět aspoň tolik, co holka, to je jasné.
„A tebe to zajímá?“ nechápal Jiřin dál.
„Ne,“ trochu po pravdě a trochu lživě odpověděl Adam.
„Ženský,“ zasmál se přezíravě Jiřin, spokojený, že si opět rozumějí.
„Prdlý,“ přikývl Adam.
A protože nos už tolik nebolel, zvedl Jiřin míč a pokračovali.
„A už's viděl její rodidla?“ zachechtal se o něco později, jak šikovně propašoval vymazlené slovo rodidla z teoretických školních pouček do skutečného života.
„Jasně. Dvakrát,“ zašklebil se Adam, když pochopil.
„Kecáš!“ Jiřin málem uvěřil.
„NEJMÍŇ dvakrát,“ prohodil Adam ledabyle. „Zezadu,“ dodal po chvíli. „Přes kalhoty,“ přidal ještě, po další odmlce. Jiřin se rozesmál.
„A ukázal's jí chámovoda!“ vyptával se dál, Adam jej na to však označil slovem, které sice obsahově také patřilo do biologie, dokonce mělo s chámovodem cosi společného, ale formálně bylo velmi, ale opravdu velmi vulgární.
„Demente!“ opáčil Jiřin.
A trénink pokračoval...


DOOPRAVDY RÁD

Zatímco si Adam užíval tréninku, Daniela se vrátila domů. Jakési podvědomé tušení ji sice varovalo, ani v nejmenším ale nečekala takový přívalu hrubých slov. Slyšet je z obrazovky, nejspíš by její matka sama kroutila hlavou, jak mohou lidé tak hnusně mluvit se svými dětmi. Ona se v tu chvíli ale neposlouchala.
„Daňulko, co mi to děláš? Jak já teď vypadám?!“ začala pak jihnout, když v ní bouře pohasínala. „Slyšíš?“ musela zvýšit hlas, jelikož uslzená Daniela opravdu neposlouchala. Stejně by ale nemohla říct, že právě o to jí šlo, aby její máma nevypadala jako... blbě.
„Co si o mě teď myslí?!“ vyčítala máma už mírněji. „Proč jste mu volali?“
„Protože... je to blbec!“ vyštěkla plačtivě Daniela.
„To ti řekl ten kluk, ten Adam?“
„On byl na tom hřišti s jeho mámou! Tenkrát.“
„No a co?“
„No a... tobě to snad nevadí?!“
Matka si ji prohlížela. Tiše, mlčky, skoro jakoby nepřítomně; jako by se jí kdesi za očima proháněly podivné myšlenky, které nemohla, nebo nechtěla vyslovit nahlas.
„Pojď ke mně,“ řekla nakonec vlídně.
„Nejdu!“ vyjelo z Daniely.
„Danielo!“ opět zvýšila hlas. A pak se znovu ztišila. „Lidi se rozcházejí, to je normální...“
„To není pravda!“ zavrtěla Daniela hlavou.
„Co?“
„Že ti to nevadí!“
„Co?“
„No... Ty seš hrozná!“ utekla k sobě do pokoje.
„Nejsem,“ pronesla máma sama k sobě. A najednou se rozhodně zvedla a vykročila za ní. „Jednou mě má někdo konečně doopravdy rád, slyšíš, jednou, a ty mi to chceš takhle zničit?“ stála ve dveřích a mluvila k zádům své dcerky, ležící na posteli.
Žádná odpověď.
„Nebuď zlá,“ přisedla si a pohladila ji po zádech.
Nic.
„Daňulko,“ promluvila opět tím zjihlým hlasem. „Prosím...“
„Co chceš?“ ozvala se Daniela konečně.
„Abys se mnou mluvila.“
„Tak jo,“ posadila se, odhodlaná matce už nic špatného neříkat. A dokonce se na ni usmála.


TO NECHÁPU!

Já mám strašnou smůlu, mračila se Daniela ještě druhý den. Udělám dobrej skutek, ale dopadne to blbě. Vždycky. Já jsem tak hrozná, škaredila ráno ve školní chodbě, když tu ji z depresivní nálady vyrušil medově vlídný hlas paní učitelky Dvořáčkové.
„Ahoj Danielko. Tak co, kdypak za náma přijdeš na keramiku?“
„Vždyť jste mě vyhodila,“ zírala nechápavě.
„Ale ne, tos mi špatně rozuměla,“ rozplývala se paní učitelka. „Já jsem se zlobila, to ano, ale nemyslela jsem to tak, že bys už neměla chodit...“
„Aha,“ špitla nejistě.
„Tak přijdeš? Protože ty jsi moc šikovná a to by byla škoda, víš...“ smála se Výtvarka, jako by ji lákala na kus medového perníku ze svojí chaloupky.
„Já nevím,“ zašeptala, aby ticho nebylo tak tíživé.

Měla jsem jí říct, že už tam nechci chodit! vyčítala si pak Daniela zlostně, že nakonec paní učitelce přikývla, že přijde. Ale nechtělo se jí a svěřila se Lence, jak si přijde pitomá.
„Tak pojď s náma na námko,“ byla Lenka hned hotová, neboť chodily na náměstí vždycky, když bylo krásně a neměly, co dělat. Jenže Daniele se nechtělo ani tam.
„Já nejdu,“ přiznala se v šatně.
„Proč?“ - „Mrknem do krámů a pak na lavičky.“ - „Ta je!“ - „Nebuď hele, Daniela!“ kroutily spolužačky nechápavě hlavami.
„Já se musím učit.“
„Učit?“ - „To určo!“ šklebily se holky. „Kam jdeš? Prozraď? Nebuď trapná!“ vyzvídaly, Daniela však jen vrtěla hlavou.
„To je snad každýmu jasný, že má něco lepšího,“ zasmála se Lenka.
„A co?“ nechápala Blanka.
„Spíš koho!“
„Daniela, ty seš potvora!“ zlobila se Blanka.
„Vy jste prdlý!“ mávla rukou Daniela.
„Tak pošli fotku! Jaký to bylo.“ - „A dávejte si pozor!“ loučily se holky, když tu před sebou uviděla Simonu.
„Jdu fakt domů,“ řekla jí otráveně.
„Náhodou, já ti závidím,“ slyšela ji říkat.
„Adama, jo?“ zašklebila se Lenka odporem.
„Adam? Jakej Adam?“ zírala Blanka. „Jakto, že nic nevím?!“
„Adam je pako,“ zasmála se Simona. „Ale... Taky bych to chtěla.“
„Co jako?“ – „Co maj?“ - „To nechápu,“ shlukly se spolužačky kolem ní a Daniela v šatně po chvíli osaměla.
To určitě! říkala si v duchu dotčeně, protože domů se jí sice opravdu nechtělo, ale nechtělo se jí ani na náměstí – a za Adamem už vůbec ne! Schválně tedy vyběhla ven, aby viděly, že na něj nečeká, a pak se bezcílně ploužila městem...

Kluci z béčka měli jiný plán: jít k Danovi, jehož rodiče nejsou doma, ale je tam stolní fotbal s rozviklanýma nohama a prohnutými hůlkami, co se na nich otáčejí hráči; rodiče nevidí rádi, když ho ničí tolik kluků, ale teď jsou pryč, takže pohoda a jasný turnaj – jen Adam, že jde domů.
„Doma to znáš!“ - „Nebuď labuť!“ - „Máš strach, že bys prohrál!“ - „Všude blbě, doma nejhůř!“ lákali ho spolužáci každý po svém, ale on, že jde domů.
„Tak ji vem s sebou,“ ozval se ještě Jiřin. „Ale ty prsa ať si nějaký vezme!“
„Jde s holkama skákat panáka!“ - „Ty seš ámos!“ - „S holkama!“ - „To nechápu!“ smáli se kluci a nechali Adama být.
To určitě! odporoval jim v duchu, a cestou se utvrzoval v tom, že jej ani maličko nezajímá, jaká má Daniela prsa. I když... trošku musel sám sobě přiznat, že se dívá, jestli tam kdesi pod tričkem jsou, ale to je přece normální, to se dívá každej, na tom nic není – a Simona je má stejně mnohem hezčí...
Stolní fotbal?! No a co? Tak se mi nechce! zlobil se na spolužáky. Vždyť je to nuda. Všechno je nuda, rozhlížel se kolem, na domy a lidi, kolem kterých procházel, a přišli mu jednou jako zombie, nepřítomní a zahledění do sebe a svých starostí, a za chvíli se nestačil divit, jak je všechno kolem zajímavé, a smál se a za chvíli se mračil na otlučené auto, na starou zrezivělou kraksnu trčící do ulice, hnus, humus a bordel, takhle ji tu nechat, říkal si, když se pokoušel nahlédnout dovnitř, ale v odlesku špinavých skel spatřil jen svou vlastní tvář, tak nevrlou, že se musel smát a napadlo jej, že by s tím autem vyrazil do města a na všechny by se smál a bylo by mu jedno, co si kdo myslí, a Simonu by vzal s sebou, kdyby chtěla, jenže ona by nechtěla, tak by jel sám a mával by na lidi, aby se smáli, i když svět stojí za hovno, a šel dál a díval se kolem, na okraj města, ale nedošel až ke hřišti a zatočil k té opuštěné stavbě a myslel při tom na fotbal a na Jiřina, že to byl jeho nejlepší kámoš a teď najednou...
Autor Petros, 06.10.2015
Přečteno 678x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí