Moje "krušné " dětství

Anotace: Moje maminka si moc přála holčičku. Nějak se nedařilo, první dítě - kluk, druhé dítě - kluk. Rohodla se, že učiní ještě poslední pokus a pokud by to byl opět kluk, vzdá to. A ono se to povedlo! Vysněná holčička byla na světě.

Sbírka: Můj "krušný" život, Můj život

Dva starší bráchové - to byla škola života!
Narodila jsem se jako poslední - třetí a vymodlená holčička.
Mamina měla velkou radost, ale nevěděla chuděra, že jediné, čím se její dcerka liší od brášků, je pouze pohlaví.
Nejhodnější z nás, jemný a nejposlušnější byl pouze prostřední bratr Sláva.
Do jeho tří let, než jsem se narodila já, mu mamka česala krásný hřebínek, jako holčičce.
Byl z toho chudák nešťastný, všichni kluci se mu smáli, ale jako hodňoučký chlapeček to mamince nikdy neřekl. Jeho chvíle vysvobození přišla, až s mým narozením.
Ve čtyřech letech mu konečně mamča přestala načesávat hřebínek a dala ho ostříhat nakrátko. Měla už přeci holčičku.
Ale ouha, ta se nějak nevyvedla. Načechrané vlásky, kohoutky a hřebínky se během chvilky staly rozčepýřeným roštím.
Krásné šatičky s volánky byly za hodinu k nepoznání. Z volánků cáry a šatičky flekaté - Bůh ví od čeho.
Inu byla jsem děvče aktivní a zvídavé. Ráda jsem se brouzdala v kalužích, prodírala se křovisky, hledajíc pokládky a lovila různou havěť.
Panenky a různé směšné holčičí blbinky jsem házela do kouta a hrála si s kameny, autíčky a pistolkami.
Bratři mě, mimo jiné, využívali ke kradení čerstvých vajec z kurníku. Fuj, nevím,co jim na nich tolik chutnalo.
Sami už do něj lézt nemohli, protože máma věděla, že na vejce chodí a tak je ostřížím zrakem hlídala. Ne ta vejce, kluky.
Jednou mamka vyšla na dvůr a kouká, co to visí ze stromu?
No co, to jsem přeci byla já. Kluci si hráli na horolezce, tak mě přivázali na šňůru a za mého zoufalého vřeštění vytahovali na vysoký ořech.
Když mamka zasáhla, byl to takový rachot, že se půl městečka přišlo podívat, koho, že to u Peků vraždí.
Když jsem trochu povyrostla, učili mě bráškové střílet z praku. Vyslyšeli moje nekonečné škemrání.
"Najdi si nějaký šutr", přikázal Sláva.
Šutr jsem neviděla, zato mi blýskl do oka krásný kousek střepu.
"Můžu tímhle?" otázala jsem se.
"Jasně," odtušil drsňácky brácha.
Vložila jsem tedy do kůže střep, natáhla podle pokynu vší silou gumu, pustila jí a "fííí" střep se mi zaryl hluboko do kloubu mého levého palce!
Řev - máma - řev, sanitka, pohotovost, dva stehy.
Dodnes tam mám jizvu.
Jindy zase brácha Jirka, ze srandy uchopil kladivo, a že jím jako bouchne do stolu.
Já zvědavka, se za něj opatrně přikradla, stoupala si na špičky a snažila se přes jeho rameno sledovat, co to udělá.
Jo udělalo, to je fakt.
Jak se tak dozadu kladivem prudce rozmáchl, trefil mě do hlavy a rozsekl mi obočí. To bylo krve!
Řev - máma - řev, pohotovost, tři stehy. Dodnes tam mám jizvu.
Jirka byl o šest let starší, prát jsem se s ním nemohla, to bylo ztracené. Tak jsem mu alespoň co nejsprostěji nadávala, když mě naštval. To pak skočil, kroutil mi ruku a výhružně syčel:
"Odvolej to nebo Ti zlomím ruku!"
Pff, kdepak odvolat, to byl můj jediný způsob výhry - neodvovat za žádnou cenu!
Tak jsem vždy začala nahlas pištět, v cuku letu přilítla máma, oba jsme dostali facana a bylo to rozřešené. Nezvítězil ani jeden, hihi.
Nikdy neřešila, kdo si začal. Říkala, že v takových situacích za to mohou vždy oba dva. Jeden, který provokuje a druhý, který se vyprovokovat dá. Vinni jsou tedy oba a šmitec!
To se Slávou, který byl starší jen o tři roky, bylo něco jiného. Byl to takový houžvička. Často jsme soupeřili, kdo koho dostane na lopatky.
Bylo to vždy fifty, fifty.
Až jednou mě málem dostal! Jen kousek chyběl k lopatkám, když mě ze zoufalství napadl jediný možný způsob obrany.
Držel mě jednou rukou přes obličej, palec blízko mé jediné zbraně - zubů.
I zakousla jsem se mu vztekle do palce, on zařval, pustil mě a jak uskočil, zakopl o kýbl, ve kterém bylo, před chvílí mnou pracně vytlačené hovínko. Kyblík se samozřejmě převrátil a hnědáček zajel pod skříň.
Já využila bráchova zaseknutí a jak tak čuměl nechápavě co to je, rychle vyskočila, popadla tašku do školy a hurá ze dveří ven.
On se však mezitím vzpamatoval, nakopl mě mezi otevřenými dveřmi vší silou do zadku, já ztratila rovnováhu a vylítla z nich po nose přímo na chodník.
Do školy jsem přišla s dírami na kalhotách a krvavými koleny, ale pyšná, že mě brácha na lopatky nedostal.
........
Miláčkové, vypadá to na román, tak další kousek zase příště.