Snad to dopadne...(5 - 6)

Anotace: Konec brigády se rychle blíží. Co bude dál…?

Sbírka: Snad to dopadne...

* 5 *

„Tak tady je ten deštník,“ chtěl Miki zakřičet ve dveřích kanceláře, když ho šel navečer Jurovi vrátit. Naštěstí si stačil ještě včas všimnout, že ten se právě sklání nad mikrofonem rozhlasu, a chystá vyhlásit příjezd vlaku

„Je to v háji,“ konstatoval Jura otráveně, když dokončil hlášení, „vlak mně už jede a von si dává na čas…“

A pak ještě dodal: „Kdybych aspoň neměl zejtra tu další denní v Remešově.“

Ten von byl kolega, který ho měl vystřídat. Stále se neobjevoval, přestože vlak, kterým chtěl Jura odjet, už vjížděl do stanice. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než si ho vypravit a tak sám sebe dostat do role cestujícího, kterému ujel vlak. Ale přesně v okamžiku, kdy se vlak rozjížděl, se peronem rozlehl zvuk motocyklu a kolega, co si dával na čas, z něho doslova seskočil.

„Promiň, ale nějak mi to nevyšlo,“ omlouval se pak a tvářil strašně zúčastněně.

„Nevyšlo, nevyšlo, víš, že mám zítra znovu denní, sice doma v Reme­šově, ale i tak…," komentoval Jura rozmrzele jeho omluvu.

„Další osobák mně jede až za dvě hodiny, uhláky v Reme­šově nestaví, abych se s nimi svezl, maňas ještě šibuje a hned tak hotový nebude, musí ještě do Chezamu na vlečku…,“ lamentoval, „…já jsem pořád ve službě, doma už mě ani neznaj, kluk, až začne mluvit, bude říkat: »Co je to za pána, co k nám občas chodí na návštěvu…? «“

Nakonec se to vyřešilo. Kolega mu půjčil motorku, ve skříňce měl ještě jednu přilbu a tak jel Miki s ním, aby mohl tu motorku hned zase odvézt zpátky.

Těsně před remešovským nádražím pak málem porazili starou Čitovou. Motala se tam i se svoji dcerou, v ruce vláčely nějaký velký kufr…

„Pfuj, pfuj, pfuj…,“ odplivl si Jura symbolicky do rukávu, když z mo­tor­ky slézal.

„To abych neměl smůlu,“ upřesnil pak svoje počínání a Miki to udělal po něm.

„Tuhle hnusnou babu viděti, celý zbytek dne pak smůlu míti,“ okomentoval ještě tohle setkání. Odnesl si pár věcí do kanceláře a Miki zatím čekal na peróně. Za ním se tam dovalila ty dvě, stará Čitová i Prmax. Letmo jim pokynul na pozdrav, ale zdálo se, že ho neviděly, tak byly do té své činnosti zabrané. S naprostou samozřejmostí vrazily do dopravní kanceláře a bylo slyšet, jak stará vykřikovala: „Tohle mi tady pohlídejte, zejtra ráno odlétáme s Maruškou na zájezd do Sovětského svazu…“

Pronesla to panovačně takovým tónem, že by jí za to nejraději vrazil pár facek, a rychle zmizela. Výpravčí Votruba, který měl službu, za ní vyběhl ven.

„Paní, takhle to nejde dělat,“ volal, ale ta už to nemohla slyšet.

„Postaví to rovnou do cesty, vždyť se o to člověk málem přerazí. A co si ta bába vůbec o sobě myslí?,“ zamumlal teď, spíš už jen pro sebe.

Potom vyšel ze dveří Jura, v ruce nesl ten kufr a povídal: „Dáme to aspoň do paklovny,“ tam to nebude nikomu překážet. Miki šel s ním. Sloužil starý Smetana, pozoroval to zpoza dveří a měl z toho docela bžundu.

„Nechte to tady kluci,“ řekl, ráno si to ta bába vyzvedne.

„Snad jí na to napíšete aspoň úschovní lístek?“ pronesl Jura, na první pohled důležitě.

„To víš, že jo,“ oponoval Smetana, „a kdo tu úschovu zaplatí? Ty si myslíš, že vona? Ta, než by dala dvě koruny za úschovu,“ pokračoval ještě, „tak by radši…,“ a teď hledal nějaké vhodné přirovnání.

Mikim docela lomcovala zlost. Ta Prmaxina čtvrteční vtíravost – ještě, že si toho Andulka nevšimla, nebo tomu nepřikládala žádný význam – teď tohle arogantní chování. A vůbec…

Při tom padl jeho pohled na barevné nálepky, vyrovnané ve skříňce.

„Za kolik je prodáváte?“ zeptal se Smetany. Když se dozvěděl, že jsou volně k dispozici, plán pomsty v jeho hlavě uzrál.

„Každý pořádný cestovatel má mít kufr polepený nálepkami, aby se poznalo, kde všude už byl,“ řekl jakoby mimochodem. „Jaktože tady paní, totiž soudružka Čitová má kufr jako nějaký zelenáč…“

Jura se hned dovtípil a než se starý Smetana vzpamatoval, stál u kuf­ru s hrnkem lepidla a svazkem nejrůznějších nálepek. Miki mu asistoval, a tak byl kufr během několika minut ze všech stran polepený – opatrně posunujte, neklopit, hořlavé, výbuchem nebezpečné, žíravina…

Starý Smetana stál v koutě a jen vrtěl hlavou: „Kluci, to bude průser, až to ta bába zjistí…,“ komentoval jejich počínání, ale ti ho nebrali na vědomí. Pak už jen rezignoval a nakonec jim poradil: „Ještě tam dejte tadyhle tu »volskou hlavu«".

„Jo, ta kráva, ta tam rozhodně musí být,“ přitakal Jura, když si ná­lep­ku prohlédl. „Kdyby se ten kufr někde na letišti ztratil, aspoň hned poznají, komu patří. Nejpozději, jak Čitová promluví.“

K nálepce označující vozy, převážející dobytek tam pak ještě nalepili několik dalších, jako k desinfekci, radioactive, nezpůsobilý provozu …

* 6 *

V pondělí před obědem mu Andulka sama zavolala. Teď už se nemusel bát, že tam Prmax bude opruzovat.

I když…

Co jestliže ráno, jakmile zjistily, jak mají vyparáděný kufr, se rozhodly, že nikam nepojedou. Na něm a na Jurovi teď začnou soudně vymáhat náhradu za zmařený zájezd. Kolik to tak asi může stát?

Ale Prmax se během oběda neobjevila, ani v dalších dnech ne. Naopak Andulku v pondělí ještě doprovodil i z práce a nakonec se domluvili, kterým autobusem příští ráno pojedou. Teď už si začal pomalu připouštět, že má zájem nejen on o ni, ale i ona o něj. Jejich vztahy sice ještě ne­pře­kročily určitý rámec a teď se navíc musel připravovat ke zkoušce; jedna mu zbyla na září. Ale ona to uznala. Přesto spolu ve středu vyrazili do kina. Film nestál sice vůbec za nic, no i tak se na něm cítil dobře.

Z Prmaxu teď už strach neměl. Od Jury se dozvěděl, že do toho Sojuzu skutečně odcestovaly. Nebo aspoň zmizely z Reme­šova a zatím se zpátky nevrátily.

V pondělí ráno se najednou obě, s vyplazenými jazyky, přihnaly na nádraží. To už Jura sloužil a pražský rychlík právě zastavoval. Stará zůstala stát na peróně a Prmax, suverénně, jako domů, vpadla do dopravní kanceláře. Vzápětí z ní ale vyletěla a začala na celé nádraží ječet: „Kde je ten kufr?“

„Tady slečno,“ řekl starý Smetana, který právě vyšel z paklov­ny a s předstíranou ochotou jí ho podal.

„Nastupte si a nezdržujte to tady,“ zakřičel na starou Čitovou Jura a za­čal překotně pískat. Ta se lekla, zřejmě ho v čer­vené čepici nepoznala, skočila do vozu a Prmax se tam vyhrabala hned za ní. Ani neměly čas si ten kufr pořádně prohlédnout.

Co bylo dál, o tom se pak Miki s Jurou mohli už jen dohadovat. Představa, jak obě celou cestu seškrabávají z kuf­ru nálepky a prskají přitom vzteky, se zdála tou nejpravděpodobnější. Když o tom pak Andulce vyprávěl, mohla se potrhat smíchy. Prmax znala sice jen z prázd­ni­nových brigád, ale i to dokonale stačilo k tomu, aby si na ni svůj názor už udělala. 

Miki si ale stále víc uvědomoval, že ty hezké chvíle, které teď s An­dul­kou prožíval, potrvají jen do konce týdne. Pak brigáda skončí, nastane období zkoušek, začátek semestru a spolu se budou vídat jen o ví­ken­dech. Když mu navíc v pátek sdělila, že na sobotu a neděli odjíždí k ro­dičům, zapůsobilo to na něj jako zpráva o ně­jaké tragédii.

„Ty nebydlíš s rodiči?“ zeptal se překvapeně.

Teprve tehdy se dozvěděl, že není z Kanice. Místo odkud pochází, bylo vzdáleno skoro sto padesát kilo­metrů. Jmenovalo se Jiráňov, nebo tak nějak. Prý by tam jen těžko sehnala práci, a když, tak rozhodně ne takovou, jakou má teď. Tady v pohraničí naproti tomu získala práci i byt.

Nabídl, že ji odveze autem, ona ale nechtěla.

„Musíš se učit,“ řekla mu, „zbytečně by ses zdržoval a pálil benzin.“

Nevěděl, jak to má chápat. Olina mu přece také některé jeho nabídky odmítla a pak zjistil, že o jeho přítomnost prostě v tu chvíli nestála …

Ale Andulka se k němu po celou tu dobu chovala docela jinak …

V pátek odpoledne ji vyprovodil na nádraží a pomohl s taš­kou. Ještě si řekli „ahoj“ a než se vlak rozjel, zatlačili ji další cestující dovnitř vozu. Byl jen rád, že nesloužil Jura, jistě by se na něco vyptával, nebo ne­vhod­ně vtipkoval. A na to právě teď neměl náladu.