Snad to dopadne…(epilog)

Anotace: O dva roky později.

Sbírka: Snad to dopadne...

* Epilog *

Ve vzduchu byl cítit kouř z ohniště, které si za chalupou rozdělali a všichni už se těšili na ten báječný guláš, co ho, podle vlastního receptu, právě připravovala Martinova manželka. Zdola od vody sem doléhal křik a odkudsi zněl zpěv doprovázený hrou na kytaru. Zkrátka, podvečer letního dne, přesně takový, jaký má být. Alespoň podle Mikiho představ.

Martin s Jurou přitáhli z lesa nějaké soušky a teď je s Mi­kim osekávali, aby bylo čím přikládat.

„Tak jdu kolem a koukám. Seš to ty, nebo ne?“ ozvalo se najednou z pě­šiny za plotem.

Miki se ohlédl a uviděl tam Břéťu.

„Ahoj. Kde ty se tady bereš?“ vypravil ze sebe udiveně.

„To bych se měl zeptat spíš já tebe,“ opáčil Břéťa. „Náš podnik tady pořád ještě tu chatu má. Zatím si ji tedy soudruzi nezabavili jenom pro sebe. Ale tebe už dlouho nebylo vidět. Úplně ses vypařil, nikdo neví, co je s tebou a kam ses vůbec poděl…“

„Ale to víš…,“ odpověděl Miki neurčitě. „Pojď dál, na chvilku posedět. Prohodíme pár slov…“

„Můžete si s námi dát guláš, bude ho dost pro všechny,“ skočila jim do řeči Martinova manželka.

„Jo, zůstaň tady, abys ho mohl ochutnat, je výborný,“ doplnil ji Miki. „A pivo máme taky. Dobře vychlazené…“

„Děkuji, ještě něco mám, musím honem mazat…“ odmítl Břéťa lákavou nabídku.

„To je škoda,“ reagoval na to Miki s nepředstíranou lítostí. „Tak snad někdy příště…“

Vtom, s velkým hlukem, vyběhlo ven z chalupy několik dětí.

„Barčo,“ okřikl Miki dívku, která je vedla, protože se mu zdálo, že se až příliš odvázala.

„Jen ji nech,“ zastal se jí Břéťa, který ji hned poznal a vzápětí dodal: „Jé, ty už seš veliká. A kdy půjdeš do školy?“

Oslovená dívenka se zastavila a rozpačitě na něj pohlédla. Hned se ale osmělila a pyšně odpověděla: „Po prázdninách.“

„Kde máš sestřičku?“ snažil se Břéťa pokračovat v roz­hovoru. Patrně si myslel, že Hedvika byla její sestra.

Než ho stačil Miki vyvést z omylu, vzala si Barborka znovu slovo: „Sestřičku ještě nemám. Ani bratříčka. Ale brzy budu mít,“ prohlásila s ne­skrývaným nadšením. „Nikdo neví, jestli to bude bratříček, nebo sestřička. Ani maminka to neví.“

Miki si povšiml Břéťovy levé ruky.

„Koukám, že už ses taky oženil.“

„No jo“ odpověděl Břéťa ledabyle, jakoby mimochodem.

„Tak ode mne pozdravuj manželku.“

„Jestli myslíš Věru, tak to není ona. Moji ženu asi nebudeš znát. Škoda, nemohla přijet, musela zůstat doma s malým. A Vě­ra? Ta šla do Prahy. Na vejšku. Je pořád svobodná, ani nevím, jestli někoho má. Slyšel jsem, že na tebe vzpomíná a moc hezky o tobě mluví …“

Miki zrozpačitěl. Nevěděl, co by mu na to měl odpovědět.

»Vždyť jsme se pomalu ani pořádně neznali«, pomyslel si v duchu.

Jura se zhluboka nadechl a bylo na něm vidět, že se užuž chystá něco pronést. Najednou se ale zarazil. Ze dveří právě vycházela Andulka…