PSÍ DNY 2

Anotace: pokračování

A POKRAČUJI PŘESNĚ TAM KDE JSEM PŘESTAL.

...jemu samému!
Co je to za blbost? To mu volá Bůh? Nebo jakýmsi obskurním znamením osudu se porouchala ústředna? Hlavou mu letěly myšlenky jako splašené. Opatrně zvedl oči a přelétl dění na mostě... Doposud si ho nikdo nevšiml. Auta pospíchala splašeně dál a dál, jedno za druhým v nekonečném proudu. Na pondělek odpoledne slušný provoz. Chodec široko daleko žádný.
Rychle se vrátil oběma nohama zpět na most.
Další zazvonění.
Připadalo mu velmi naléhavé.
Najednou pochopil proč... Tohle vyzvánění přece on sám nepoužíval. Mechanicky našel tlačítko 'Přijmout', zmáčknul je a rázem se mu rozjasnilo: ten mobil nebyl jeho.
Na úvahy ale nezbyl čas.
"Petře?"
"Hm..."
"Tady Jiří, přece víš, spolužák. Jak jsme se pátek setkali na školním srazu po 20ti letech! Asi jsme oba vypili moc, nějak jsme si zaměnili telefony a já mám tvůj a ty zase můj..."
'No ovšem, Jiří!' rychle uvažoval Petr. Bývali hodně dobří kamarádi, snad i nejlepší, jak už to kluci mezi sebou mívají. Ale po základce je rozdělily odlišné zájmy a školy, občas se ještě potkali ale s vojnou byli rozděleni už skoro definitivně. Pak se viděli až na srazu, sotva se poznávali, ale měli si toho tak moc říct! 'On je mnohem úspěšnější než já,' přehrával si páteční rozhovor. 'Dělat do zahraničního obchodu není sice už dnes nic extra, ale dodávat na východní trhy bývalých zemí Sovětského svazu, v tom každý neuspěje. On ano.'
"Aha."
"Hele, potřeboval bych jej co nejrychleji zpět, volám ti celý víkend, co to nebereš?"
"Promiň, tohle mě nenapadlo, přes sobotu to mívám vždycky vypnuté, mám toho dost ve všední dny a miluju klid. Proto jsem si taky nevšim, že mám jiný. Tyhle dotykáče jsou beztak skoro stejné, dokud je máš vypnuté."
Pan Steiner by nikdy nepřipustil, aby skočil dolů z mostu s telefonem který mu nepatří a bude scházet někomu jinému. To samozřejmě počká a řádně věc odevzdá. Byl z toho typu lidí kteří, jakmile by měl nastat konec světa a ostatní by chlastali a souložili, sami by ustaraně seděli za psacím stolem a kontrolovali, mají-li v pořádku výkazy za poslední období.
"No nic, sedím v autě. Řekni mi kde jsi a přijedu za tebou."
Odpověď ze sebe vyhrkl automaticky:
"Na mostě sebevrahů."
"Co...? Jo aha, no tak tím líp. Počkej tam."

Netrvalo dlouho a černý mercedes u něj krátce zastavil, aby Petr mohl nastoupit. Když si vrátili, co každému patřilo, pravil Jiří skoro omlouvavě:
"Promiň že jsem na to spěchal, ale mám tam důležité kontakty. Obchodní kontakty. Kam teď chceš zavézt?"
"Ani vlastně nevím."
Zdálo se, že spolužák přesně takovou odpověď očekával.
"Zavezu tě tedy někam, nebude to daleko a ještě si promluvíme."
Mercedes zabrzdil u přehrady. Teď na začátku podzimu tu bylo nádherně, stromy se vybarvovaly a první listí bylo už na zemi.
"Řekni - chtěl by sis vydělat hodně, ale opravdu hodně peněz? Skutečnej balík?" otočil se k Petrovi řidič.
"To jako že mám vsadit a čekat na stomilionový jackpot?" slabě se usmál oslovený.
"Ale ne, je daleko jistější způsob."
"Nemyslíš náhodou drogy ?! Tak do toho bych teda nešel, to už radši nepokračuj, nechci víc vědět!"
Nešťastný adept sebevraždy vystoupil z auta a kráčel podél přehrady. Ale Jiří kvapně uzamknul vozidlo a dohnal jej:
"Ale co tě napadá, to bych... Hledáme ještě dva do počtu, je to sice rychlý obchod, ale ujišťuji tě že za nic co pro mě uděláš, nemůžeš být trestán podle zákonů naší země. A vlastně ani žádné země!"
"To jako že máte jistotu že vás nechytnou?"
"Přestaň si hrát se slovíčky. Už jsem vlastně zapomněl, jaký mistr jsi v sarkasmech. Dobrá, řeknu to jak to chceš slyšet: To, co bys pro nás udělal, je 100% legální a proto za to nemůžeš být trestaný."
"Tak jo."
"Tak tedy máš zájem?"
"Nevím."
"Podívej, zrovna tobě bych to normálně nikdy nenabízel - - - ale protože jsi stál na tom mostě - - - zkrátka, otevřme si karty. Tys chtěl skočit dolů, že?"
Petr se podíval na něj, ale nic neřekl.
"Jenže já jsem pořád ještě tvůj velice dobrej kamarád a tak tě nebudu od toho zrazovat. Místo toho, než to uděláš, počkej pár dní a užij si peníze co získáš."
"Jak?"
"Konečně náznak zájmu! No, nebudu chodit okolo horké kaše, ale napřed mi slib že co ti odteď řeknu, nikomu, ale fakt nikomu neprozradíš!"
"Dobře. Slibuju."
"Tak nejdřív o tom balíku. S trochou štěstí získáš 5 milionů..."
"Ale jdi..."
"...dolarů, samozřejmě. Amerických."
Předkladatel návrhu se pásl na kamarádově překvapení.
"Hele, to jsou všechno vzdušné zámky. Ty mě prostě taháš na vařené nudli," použil Petr oblíbeného obratu z jejich školních let. Než ale stačil doříct, vytáhl ten druhý z kapsy saka jen tak silný svazek bankovek, odpočítal jich šest a složené mu strčil do kapsičky u vesty:
"I tohle jsou vzdušné zámky?"
Petr se zarazil a prohlížel bankovky nejvyhledávanější měny světa.
"Tak tyhle jsou za dnešek - a jsou všechny tvoje, ať to vezmeš nebo ne. Jedinou podmínkou je mlčení, jak jsi ovšem slíbil. Moji bossové vypočítali délku prvního náboru průměrně na 3 hodiny a na hodinu tvého času počítají tisícovku... Spokojen?"
"Pokračuj..."
"Jedná se vlastně o takovou obdobu ruské rulety. Opakuju, že bych ti to nenabízel, nenajít tě v takové situaci. Prostě tě odvezeme mimo město, na takové místo kde vás soutěžících - to vymysleli oni, že vás budou nazývat soutěžícími - tedy soutěžících bude celkem šest, posadí vás ke dlouhému stolu a nejprve budou chtít abyste jim každý řekli, kdo jste a co byste chtěli se získaným balíkem podniknout. Tedy pokud jej vyhrajete...
Potom jeden po druhém chodí do zvukově izolované komory, kde dostane tak 5 minut na to, aby do kamery udělal něco jako vlastní nekrolog...zpověď...či jak to nazvat. Prostě, pokud někomu ublížil a cítí vinu, může se mu omluvit. Záznam uvidí publikum poprvé až po smrti dotyčného, když bude mít smůlu. Rusové jsou velmi zbožní, takže nechtějí odepřít nikomu alespoň takovou formu pokání."
"Aha - takže tví bossové jsou Rusové!"
"Říkal jsem přece už o svých obchodech na východních trzích. Ale neměj obavy, to o čem teď mluvíme, se děje tady, docela blízko. Ale abych to dokončil; když jste znova všichni u stolu, podá jeden z pořadatelů prvnímu zbraň, klasický bubínkový revolver s jedním nábojem a hra začíná. Soutěžící si jej přiloží k hlavě a zmáčkne spoušť. Pokud výstřel nevyjde, podá zbraň sousedovi a tak dál, dokud někdo neklesne mrtvý. V druhém kole, když je lidí jen pět, jsou v revolveru už dva náboje a v dalším tři a tak až do konce, aby zbraň nemohla v žádném kole vystřelit jen naprázdno.
Vítěz si odnese těch pět melounů, jak jsem řek'."
"Hm, to nezní špatně, ale proč by to dělali ti ostatní, když výhra čeká jen na toho kdo přežije?"
"Tohle jsme taky řešili. A pravidlem je, že pokud nám někdo dá svoje číslo konta, nejpozději do týdne mu na něm přistane nevratná záloha ve výši půl melounu. Z Kajmanských ostrovů nebo jiné daňové oázy. Pak dostane další 2 týdny na to, aby za ně buď zajistil svou rodinu, nebo je jen tak rozházel - záleží pouze na dotyčném. Po těch 3 týdnech se mu teprve ohlásí náš člověk se sdělením, kam se má dostavit.
Vyhrávají tak vlastně všichni, svým způsobem."
"A jakou mám jistotu, že mě ti Rusové nepodrazí? Umím si domyslet, že jde o mafiány a hrdlořezy."
"Sám sis na to odpověděl. Proč by to mafián dělal, zabít kvůli pár drobným? Ještě jsem ti neřekl, že v obecenstvu se točí vždy daleko vyšší sázky, sází se na cokoli: kdo první exne, kdo poslední, jak se kdo bude tvářit, ve kterém kole kdo vypadne a spousta dalších. Jsou tací, co tam protočí i desetkrát tolik než můžeš získat ty. Ale jaká by to byla soutěž, kdyby byl vítěz zlikvidován? Někdo prostě musí přežít a v klidu odejít, jinak by to byla jatka a těch už si každý užili až dost, jim tu jde o napětí a vzrušení. To víš, dostihy už netáhnou, psí zápasy také nejsou ono - a tak přehodili level a hrají o to nejvyšší!"
Byla chvíle ticha. Pak muž z černého mercedesu vytáhl pomalu blok s tužkou a pravil:
"Nemáme rádi váhavce. Takoví by váhali i při samotné hře a zbytečně ji prodlužovali. Pokud teď napíšeš semhle číslo svého konta, smlouva tím bude uzavřena. Nevypověditelně! Tedy ani kdybys částku celou hned vrátil odesílateli, nezbavuje tě to závazků. A jsem povinen tě varovat - jako každého jiného na tvém místě - nesnaž se sebrat peníze a utéct! Najdou si tě kdekoli na světě, mají oči všude a zbraně taky. Naposled chtěl jeden udat vše policii a druhý den ho vylovili z řeky s kulkou v játrech...umíral pěkně dlouho. Ale to ty jistě neuděláš, znám tě.
Ale pokud sis to rozmyslel, rozejdeme se a vklidu si užiješ ty tři tisícovky."
Vzal blok a udělal, co se od něj čekalo.

Jiří ho dovezl až domů. Petr ještě cestou obvolal pár někdejších kamarádů, pak zazvonil u sousedů a všechny pozval na oslavu do drahého hotelu. Padlo na to všechno co dostal za dnešek a ještě něco z úspor na kreditce, ale příliš to neřešil. Stále celé věci věřil jen tak napůl a řekl si, že sebevraždu může spáchat beztak kdykoli, třeba až ve chvíli kdy mu dojdou všechny peníze. Pásl se zato obdivnými pohledy manželky, které nakukal něco o výhře za stírací los. 'Však ty ještě poznáš, koho jsi ztratila,' říkal si. 'Já ti dám nevěru! Ale dnes ještě budu dělat, že jsem si ničeho nevšimnul.' Pokukovaly po něm i partnerky pozvaných hostů, imponovala jim jeho velkorysost a také to, že Petr byl najednou po celý večer zábavným společníkem, jak ho ještě neznaly.
Týden byl jako na trní a když se přesvědčil, že půl milionu dolarů mu skutečně říká pane, okamžitě si zažádal o zbytek dovolené, která i s víkendy dělala necelé dva týdny. Dostal ji bez vytáček, neboť ho vlastně v práci nikdo ani moc nepostrádal. Manželku překvapil výmluvou, že jede poprvé v životě na služební cestu, namísto toho ale okamžitě odjel na letiště a nejbližším spojem se dopravil do Monte Carla.

Po celou dobu pobytu se ve dne potuloval po korzech a nábřežích, semtam zašel koupit drahý oblek, značkové lakýrky nebo nějaký ten doplněk s briliantem: prsten, sponu do kravaty a podobně. Večer pak znuděně prohrával v kasinech značné částky, hrajíce si přitom na granda z blíže neurčené země. Mobilizoval veškeré svoje znalosti angličtiny a s potlačeným přízvukem odpovídal na zvědavé dotazy dam, mnohdy ještě mladých a žádoucích.
Dva týdny zde byl Někým, už se necítil tak ušlápnutě a bezvýznamně jako po celý dosavadní život...
To všechno mu vycházelo tak dobře, že mu zbylo ještě něco málo na cestu domů.
Přiblížil se den D.