Procitnutí

Anotace: ... pokračování ...

Sbírka: Odysseia horská

Trochu nezvykle jej přerušilo, někdy kolem čtvrté hodiny ranní, ptáků cvrlikání. Konkrétně kosa či špačka, který se zřejmě rozhodl strávit tu noc na střešní římse, přímo nad jeho oknem. Právě svítalo.

Chvíli se nemohl vzpamatovat z toho, zda se mu to zdálo či se to stalo ve skutečnosti.
„Kde jsi?“ zaolal ještě polotichým rozespalým hlasem.
Ticho. Nic se kolem něj neozývalo.
Došlo mu vzápětí, že to všechno byl jen pouhý sen a přesto tak reálný.
Vzpomněl si na tu dávnou SMS, jenž mu zasvítila někdy dávno na jeho mobilním telefonu a v živé paměti si vybavoval onen text, který si tehdy četl něco málo před půlnoci a nad kterým se trochu cynicky pousmál
„Tak ať se ti zdají sny o nás dvou.“ četl tehdy po těch všech snahách poznat onu neznámou a tajemnou dívčí, jenž si tak ráda často hraje.
„No nic, jdu si uvařit kávu a trochu se probrat.“ řekl si v duchu, jen tak sám pro sebe.

Uchopil rychlovarnou konvici, napustil vodu a přepínač uvedl do polohy ON, načež se pak odebral do koupelny.

Tehdy to byl opravdu boj a kdo ví, možná že ještě ani neustál. Navíc tolik různých obratů kolem a ještě v éteru. Kdo by to zvládal neustále a tak se postavil trochu stranou od dění. Stejně to kolikrát nemělo ani hlavu, ani patu. Jako všechno asi tak poslední dobou v životě a nejen v něm. Ale nechtěl být sám i když se jeho život či smýšlení a přístup o hodně změnil. Ne, už nikdy nebylo nic stejné jako dříve. Ani materialisticky ba ani mysterialisticky, tedy v myšlenkách a duchovním vnímání světa, pohledech a přístupu.
Stál se už dávno prostě někým zcela jiným.
Popisovat kým, to nemělo cenu. On to prostě věděl a to stačilo.
Nezapomínal však ani na ní a na ně a také ani na celé to dění.
Ne, že by to nemohl či nedokázal, ale věděl, že se to prostě nehodí. A také se věnoval spíše účelovějším věcem, než mnozí jiní. Někdy z toho byl užitek, jndy ne.

Byla neděle.
Nevěděl co bude dělat. V televizi se to hemžilo samou politikou a všechny ty, jak se říká, aktuální informace byly jen vyumělkovaným divadlem politických lídrů. Jiné televizní programy na tom nebyly zrovna o moc lépe, neboť na jiném zase probíhala Grand Prix Formule 1 a hodinové bzučení čmeláků jej nebavilo sledovat, i když možná trochu letní louky v době, kdy se příroda pomalu chystá ke spánku, by nemuselo být zase až tak na škodu. Nic z toho neměl a motosporty jej koneckonců také nikdy příliš nebraly. je něco být tam a něco jiného to absorbovat z u televize. A stejně tak jako nějaké pietní přenosy či americké televizní kinderseriály. Jediná věc, která mu dávala smysl, bylo povznášející se umění. Tou dobou jedno jaké. Vždy byl tvůrčím typem a ve tvůrčích věcech viděl nejenom svůj smysl života i přes všechny ty veškeré věci související s realitou běžného všedního života.
Ona sice také, ale on to přímo nevěděl. Jediné co věděl bylo to, že jí býl stále nějak sledován. Ne nepříjemně, ale i přes všechny ty její maskovací manévry, strategie a taktiky ji vždy odhadl.
Tak si i kolikrát, asi jako každý zpřijemňoval ty nudné chvíle i když věděl, že by je mohl prožít daleko lépe. Nicméně ten pocit, že něco dělá pro sebe a zároveň i pro jiné, tak ten jej naplňoval.

Ona mezitím trávila čas čekáním. Čekáním a hlídáním. Kolikrát na něj byla doopravdy naštvaná, když sem tam dal najevo, že někdo jiný je větším středem pozorností než Ona, ale mohla si za to sama. Trávila svůj čas čekáním. Čekáním na to, co on udělá, aby ona mohla posléze patřičně reagovat. Tím, tak typicky ženským způsobem a oplácet stejnou mincí. Ten malý okamžik, to byl rozdíl mezi nima a tím, že kdyby se doopravdy něco chtělo změnit, tak by se to změnilo kdykoliv.
Kdykoliv by se mohlo a kdykoliv se to ořád může. Věděl to. Vnímal to tak a také byl nucen s tímto vědomím a pocitem každodenně žít.

Skutečně mezi sebou hráli nepsanou hru. Již delší čas.

Čím delší čas tuto hru mezi sebou hráli, tím více lidí tím bylo zainteresováno. Pravda, časem již někteří také toho nechali a spíše projevili nezájem, ale ty zase pro změnu vystřídali jiné osoby a tak to bylo vlastně pořád. Ona si to vždycky nějak omluvila a On? On ji to nevyčítal, ale snažil se jí to dávat taktně najevo i když nevěděl, jestli je hodně citlivá či zda nereaguje více rozumově. Ale nepochyboval o její inteligenci.
Ona sice na venek působila velice flegmatickým a lhostejným dojmem netykavky, protože často dávala najevo, že spousta věcí se jí netýká, ale ve skutečnosti byla v nitru šílenou detailistkou.

Nebylo to sice vůbec o tom, že by si hráli s lidmi, ale stálo se to ovlivňujícím.

Ne takovou tou obyčejnou, ona hledala a trávila čas hledáním detailů ve zcela úplně jiných věcech. V tom byla až geniální. Dokázala se nekonečně dlouho vyžívat i v miniaturních titěrnostech, ale o svém soukromí nikdy moc nehovořila. Snažila se být spíše tou tajmenou ženou.
Někde si přečetla, že žena s tajemstvím je krásnější anebo alespoň působí takovým dojmem, který se často promítá v silnější přitažlivost u jiného pohlaví a toto krédo se snažila ze všech sil a za každou cenu udržet.
Také si často myslela, že jsou stejní. To proto, že prý se nakonec k sobě přitahují stejní lidé a tak se snažila přes všechny ty rozdílnosti najít něco spojitelného, něco vzájemného. To něco, co prý pár má mít společného.
Kolikrát také zjistila, že se přitahují opaky. Tedy takové ty protikladné charaktery, co si myslí, že k sobě patří a pak zjistí, že se spíše tápí mezi sebou a omlouvají si to tím, že spolu musí přetrpět vše zlé a nejhorší a neustále si nějakým způsobem prokazovat lásku, případně to opomenout, ignorovat to a to teplo domova poněkud zmrazit. To ale nechtěla.

Někdy jí ty konspirační metody a definice natolik semlely, že z nich byla natolik unavená a vyčerpaná a raději spala. To ji bavilo ze všeho nejvíce.
Kolikrát si povzdechla, že kdyby ji tak řekl alespoň: "Miláčku,... " tak by roztála jako jarní sníh. Kolikrát taktně na toto téma narazila a snažila se jej vyjádřit i veřejně, ale On?

On ji řekl to jednou, že s takovými věcmi se nehazarduje a navíc už ji to kdysi řekl.
Kdysi.
To bylo tehdy, kdy tomu vůbec nevěřila, že by tomu tak mělo být.
Nechtěla si to připustit a tak se to, co člověka činí šťastným, snažila hledat někde jinde.
Jenomže pokaždé přišlo něco, nějaká chvíle, která v ní vyvolávala depresi a smutek a všechny ty negativní pocity a to ji vůbec nepřipadalo jako štěstí. To štěstí, které si sama vymyslela, že chce.
Pořád ji to vracelo někam nazpět. Najednou ji začalo připadat, že více než štěstí, má smůlu.
Tedy ne, že by si veškeré jiné potěšující a uspokojující věci nedokázala obsatarat, ale cítila, že stejně ji nebaví. Nedávají ji ten pravý pocit štěstí.

O něj se starala jen tak pro informaci. Jen proto, aby případně, kdyby se ji její kamarádky zeptaly: jestli už má ějakého přítele, tak aby nevypadala trapně a mohla si s nimi povídat o tom, co ten její zase dělá, co ji vyvádí a že je z něj už celá na nervy, nic ji nebaví a že se jde raději prospat, protože si kvůli němu nehodlá zničit její drahocenné chvíle mládí.

On se staral o jiné věci. Umění, to byl jeho svět a jako každý umělec musžkého pohlaví hledal inspiraci v ženách.
Moc ji to nevyhovoalo, ale snažila se chovat jako chápavá zdravě emancipovaná žena, jenž má vše podstatné pod kontrolou. Věděla, že co se týče umění, tak veškeré věci vznikají na základě různých cítění a ona byla ta, jenž jevila jakýkoli zájem o veškeré umění. Moc dobře věděla, že umění a slavné, úspěšné věci vznikají časem a jen čekala na ten okamžik, kdy jeho umění začne mít nějakou hodnotu.

On to o ní věděl a tak se ze všech snil snažil veškeré hodnoty znehodnotit.

Prostě chtěl jen docílit toho, že to nemá žádnou cenu, jenomže Ona se s tím nechtěla smířit. Vedli mezi sebou neustálou válku.

On zase znal svůj osud. Tedy znal. Kdysi mu něco vyšlo a tak v to věřil a navíc, když tak tím časem zjistil, že vše vychází a pomalu se plní, tak ani nechtěl od něj upustit. Snad také proto, že když kolikrát uhnul z té dráhy, tak se to vymstilo a nebylo to přesně to, co člověk chce a po čem touží.

Možná se tím časem z nich stali asketové, ale i přesto si dokázali vychutnávat jiné okamžiky. Možná to požitkářství měli společné. Možná i jiné věci je spojovaly, těžko říci.
Ono po tak dlouhé době se to už ani nedá rozeznat.
Každý sám a každý v tom svém městě. Jako dvě životem otrávená jablka.

Na té dráze životem se střetli v co nejméně vhodnou dobu, kdy každý z nich měl či preferoval a uznával zcela jiné hodnoty a také, každý si musel řešit své věci.
Tehdy se tak o tom jednou spolu bavili přes internet.

Ale zda Ona to myslela vážně anebo jen tak plácala do větru, to se nedalo skrze vše rozeznat.

Potom onemocněla. Ochladilo se a padla na ni podzimní únava.
Nebylo to sice žádné vážné onemocnění, ale přeci jen s ni poněkud zacloumalo. Jako s každým, tak obvykle tou dobou.

I u něj si, tak jindy dlouhý čas v jednom zápřahu tělo říkalo o dovolenou a také že ano. Sotva ji měl, tak ji proležel v posteli.
Pracoval totiž u železnice a tak spoustu času trávil na venku i v tom nepříznivém počasí.

Tou dobou se světem tradovalo, že ekonomická krize, tedy ta světová a celková je zažehnána i přesto, že jisté náznaky stále byly citelné a spousta jiných lidí se je snažilo mnohými mystifikačními řečmi spíše nepřipouštět. Snad za to mohla i tehdejší nastolená víra ve funkce pozitvního myšlení. Tehdy se to hodně preferovalo, takže si asi každý myslel, že když bude se neustále přesvědčovat o tom, že bude lépe a lépe, takže to prostě někdy tak nějak samo od sebe přijde a opravdu začne být lépe.
On si to nemyslel.
Ji zase veškeré špatné věci odrazovaly. Nebavilo ji se zaobírat špatnými věcmi a tak kolikrát ani spolu nemluvili. Přesto zvědavě čekala, co kdy bude.
Čekala doma, ve svém bytě. U kuchyňského stolu, notebooku s bezdrátovým připojením. Někdy k tomu přidala hrníček kávy, jindy čaje, pak pro změnu sklenici vína či jiného pití, na které zrovna měla chuť.
Tedy měla.
Nedalo se říct, že by holdovala moc alkoholu, ale kolikrát si říkala, že si na truc dá panáka a pak si to rozmyslela s tím, že si dá panáka jenom tak, na vztek a zase bude opilá na mol. Moc toho totiž ve skutečnosti nesnesla, ale měla zálibu v kvalitním pití a míchaných koktejlech.
Jen věděla, že ji to moc nedělá dobře a že i když si pouze srkne, tak to s ní zameta jako nějaký hurikán za velkou louži tam někde v Americe.

...