Něco o počátku toho všeho a o obyčejném člověku, synu muzikanta

Anotace: Jedná se o počátek rozvíjející se trilogie, postupně navazující na ostatní témy zde...

Sbírka: My Immortale…

Byl jsem zcela mladý a prý i docela švarný chlap, který se čerstvě vracel do civilu a do života z vykonání, tehdy povinné vojenské služby, plný ideálů, plánů a představ, co s právě s tím opět započnutým životem.
Naštěstí rok a půl být zavřen v kasárnách je docela dobrá terapie, neboť za tu dobu má člověk zcela vygumovaný a vyprázdněný mozek a když přijde zpět do reálného života, tak zjistí, že všechno to co bylo kdysi je pryč anebo zcela úplně někde jinde a poprvé si uvědomí sílu a smysl času.
No a vlastně, když si to tak vybavím, tak tehdy to vlastně úplně všechno začalo.
Stejně jako ostatní lidé zcela zbaven těch telecích let a stojící na prahu dospělosti, jsem si i Já kladl otázku, jaký by mě l ten můj život být, jakým člověkem bych chtěl být, co všechno bych chtěl mít a co bych chtěl děla, abych se cítil ve svém životě šťastný.
Vlastně asi stejně jako spousta jiných lidí jsem si tehdy řekl, že chci být úspěšný, slavný a známý. Také jsem si řekl, že chci být bohatý, mít plno peněz, žádné starosti a potom že si chci najít krásnou ženu a cítit se s ní šťastně a ona se mnou. Prostě takový ten typický ideál, který si zřejmě vytýčí na počátku své životní dráhy téměř každý.
To se psal podzim roku 1992. Šel jsem z vojenské služby o něco dříve, neboť tehdy v té době se služba začala zkracovat, takže i místo onoho roku a půl, jsem nakonec odcházel někdy tuším v listopadu.

Dlouho jsem si o tom snil, ale neustále jsem si pokládal otázku, jak a čím mám k tomu přispět, jak mám toho docílit, Já, obyčejný vyučený mechanik kolejových vozidel bez maturity.
Jediné co mne tehdy napadlo, bylo, že toho docílím přes hudbu, jelikož jsem asi v 16-ti létech přilnul ke kytaře a učil se na ní hrát a projel jsem díky ní spoustu vandrů a trampských akcí a sem tam si poskládal pár písniček.A tehdy jsem někde v hloubi své duše cítil, že ona ta cesta ke všemu tomu co chci vede přes hudbu a že s ní přijde i to ostatní.
Vlastně to ani zase tak velký problém nebyl, jelikož můj otec byl muzikantem z povolání a již od útlého dětství mne i mé oba bratry tahal snad po všech kšeftech a hraních navzdory matčiným postojům a nadávkám, které souvisely s jeho cestami do zahraničí, do kapitalistických zemí v době totality v naší republice.
Tedy abych to uvedl na správnou míru, tak samozřejmě že po úplně všech ne, ale snažil se velice, abychom již od raného mládí poznali kus světa, i když si z toho teď skoro vůbec ani jeden z nás nepamatuje.
Nechci ale tady psát o svém otci či matce, ke kterým se během času beztak vrátím a to ve zcela jiných souvislostech, ale vrátím se spíše zpět k sobě.
Tudíž, napadlo mne, že nejlépe bude založit si nějakou kapelu, zabývat se vlastní tvorbou a pomalu se prokousat někde na prkna, která pro mnohé již znamenala svět.Vzhledem k tomu, že můj nejmladší bratr, budu jej nazývat Já-chym, také začal hrát na kytaru a již ve svých 12.-13.léty na ní hrál velice dobře, tak jsme se jednoho dne nějak v tomhle tom shodli a začali uskutečňovat své představy a sny.
Měli jsme tehdy štěstí, že syn jednoho otcova známého byl bubeník a měl již svou sadu bicích. Byly to sice klasické Amati, ale do začátku to stačilo.S bratrem a díky otcově přispění jsme obletěli pár jeho známých a za pár peněz jsme si začali shánět postarší elektrické kytary a různou aparaturu.
Slovo dalo slovo a tak jsme se s Já-chymem a bubeníkem Láďou Smyčkem ml. domluvili na první sehrávaje či zkoušce.
Písniček jsme měli spoustu, jelikož zrovna byla éra Mňágy a Žďorp, všichni po tom letěli a nebyl problém,v těchto rytmech skládat písničky o holkách, touhách, zážitcích, snech představách, problém byl spíše v tom, kde budeme zkoušet.
Takhle jsme si tenkrát vždy s Já-chymem sedli v pokoji na postel, vzali si španělské kytary, bušili do strun a vymýšleli skladby anebo, když to matce už lezlo na nervy tak jsme si šli sednout k Zámeckému rybníku u nás v Ostravě-Porubě do trávy a hráli jsme tam, ale teď s bicíma?
Bylo naštěstí léto a tak jsme se domluvili, že první zkoušku uděláme kousek od Láďova domu a to na jednom parkovišti poblíž Vysoké školy báňské.
Kdyby se tam náhodou cestou kolem chtěl někdo v budoucnu podívat, tak je to hned mezi Fakultní nemocnicí v Ostravě-Porubě a knihovnou VŠB, takové malé parkoviště.Vzali jsme tedy s Já-chymem kytary na ramena, pomohli naložit Láďovi sadu bicích na malý dvoukolák a odvezli to na to parkoviště. Cestou jsme potkávali různý lidi, kteří se na nás dívali zcela zajímavými pohledy.Na parkovišti si potom Láďa poskládal bicí do té správné polohy a začali jsme zkoušet některé věci.Myslím, že jsme byli pro některé kolemjdoucí docela zajímavým úkazem bláznovství a ještě štěstí, že tam tehdy nestála ta nemocnice tak, jak stojí dnes, to by asi byla větší síla.Nejvíce se však nám však asi smály vysokoškolačky, které kousek pod námi na louce ležely a opalovaly se nahoře bez a tím vlastně dokázaly, že bubeník čím dál častěji vypadával z rytmu, sem tam se zasekl, my jsme na něj nadávali.Potom jsme tam už koukali i my s Já-chymem a vypadávali z rytmu a zasekávali se taky a zkouška nabírala na docela jiných obrátkách a tím vlastně i docela skončila.
Několikrát jsme si s nimi zamávali, až se nakonec zvedly, zahalily si zpět svá ňadra a ladnou chůzí odkráčeli ztratit se zpět někam do útrob studentských kolejí. Takových zkoušek jsme tam měli několik.
Dobře věděli, že takhle by to dále nešlo a že by bylo dobré sehnat nějakou zkušebnu a samozřejmě také nějakého baskytaristu, který by nám nějak přitvrdil muziku. Basa totiž tvrdí muziku, to se všeobecně v hudbě traduje od nepaměti.Byly to krásné chvíle.
Jistý čas jsme sice chodili od čerta k ďáblu a sháněli se marně po zkušebně, ale jak to už bývá, když člověk opravdu něco chce, tak věci přicházejí tak nějak samy od sebe, když to nečeká.
Nějakou čirou shodou náhod se Láďa seznámil, když šel jenom tak na pivo do tehdejší restauraci Slovan,nyní je to myslím Cassino Kartáč, s Džibem, se kterým vlastně přišla nejenom baskytara, ale i zkušebna.
Momentálně se nemá smysl tady rozepisovat o naší tehdejší kapele, neboť pevně věřím, že na ní ještě přijde řeč. Spíše bych chtěl vzpomenout jeden historický okamžik v mém životě, který se mi tehdy vlastně uskutečnil právě díky Džibovi.Džibo si totiž jednoho krásného dne koupil a přinesl na zkušebnu neskutečnou knihu od americké spisovatelky Louise L.Hay- Miluj svůj život, která vlastně se stala další důležitou součástí našich a dalších životů a ve své podstatě nastartovala vše, o čem se tady chci zmínit a zmiňovat postupem dalšího času.
Ještě bych tady na závěr podotknul, že i přes celý své dětství a přes všechny ty škaredé a negativní pocity, které v dítěti vznikají, během vývoje člověka, tlakům rodičů díky jejích, často tak vzorné a vzorové jejich výchově a způsobu života jaký vedli, jako je odpor, strach či nenávist a další podobné věci mohu dnes oznámit s klidným srdcem, že
Miluji svého otce, za to jaký byl a co udělal i za to, co neudělal pro mne a také za to jak žil.

Miluji svou matku za to jaká je a že dělala to, co dělala i když se mi to nikdy moc nelíbilo.
Miluji svého bratra Já-chyma za to jaký je a co udělal a neudělal pro mne.
Miluji Džiba za to, že i on byl takový, jaký byl a že nás přived ke knize Miluj svůj život a přeji z upřímného srdce štěstí jemu i jeho celé nynější rodině.
Miluji Louise L.Hay za to, že se ji po všech jejích starostech povedlo vydat nejúžasnější knihu na světě, která jistě pomáhá nespočet lidem. Pomáhá určitě, protože hodněkrát pomohla anebo díky ní jsem si pomohl sám.
Miluji i Láďu Smyčka, toho našeho prvního bubeníka i když jsme jej potom museli vyhodit z kapely a zachovat se k němu tak nějak tvrdě a chladně , protože to byl a je neustále dobrý kamarád.
Dnes vím, že i on našel své štěstí a proto mu ze srdce přeji, aby mu zůstalo a nikdy jej neopustilo.
A hlavně Miluji Tebe Scandall, Tebe, co mne tak nějak provázíš tím životem i když konkrétně nevím, kdo vlastně jsi, jen tě vidím často ve svých snech, svých představách.
Pravda, někdy se měníš, ale často máš pořád jednu a tu samou tvář.
Také děkuji těm svlečeným holkám za to, že nám dopřály krásných věcí a my mohli mít hezký pocit z naší první zkoušky.
Miluji je za to a přeji jim také, ať najdou své štěstí, pokud jej tedy už nenašly, protože ten čas a život neustále nějak běží, odvíjí se a nezastavuje se.
Všem jmenovaným ještě jednou ze srdce přeji štěstí a s láskou jim žehnám se slovy
Miluji vás, i když mne možná právě teď, v tomto okamžiku, ještě Vy nemilujete mne a máte mne jenom možná moc rádi, ale třeba jen pro to, že to vůbec čtete.
Anebo jen spíše nelituji žádných svých okamžiků i když se ty věci odehrávaly často zcela jinak, než si člověk sní a přitom vím, že to není jen pouhá honitba za iluzí.
Tak to jsem chtěl momentálně sdělit.

(psáno 17. května 2008 v 20:00)...