Noc na zemi, poslední dobou a tím, co se děje mezi tím

Noc na zemi, poslední dobou a tím, co se děje mezi tím

Anotace: Možná to číst chce dál, ať tomu rozumíš.

Sbírka: My Immortale…

Byl typický letní večer. Vlastně si ani nevzpomínám, jestli bylo již léto anebo teprve jaro, každopádně venku bylo počasí jako v létě. Vrátil jsem se někdy kolem desáté domů ze zkoušky s kapelou, ve které jsem tou dobou zrovna hrál.

Po rozchodu s mou tehdejší družkou, se kterou jsem se pokoušel o nějaký ten idylický vztah a zcela zanevřel na hudbu, kterou jsem vyměnil za rodinný život  jsem se rozhodl, že se opět vrátím k hudbě.

Ono nešlo ani tak žít ve svazku, i když kolikrát muzikanti to mají složité, což koneckonců z nám z různých skutečností a povídání za života společného s otcem, ale pořád jsem si říkal, že když se chce, tak to skloubit jde, jen člověk musí k sobě najít někoho, kdo to dokáže brát a chápat.

Ono se řekne muzikant, ale pod každým paprskem barevného reflektoru se nachází jeho stín.

Jak? To jsem ještě nevěděl, netušil. Jediné v co jsem tehdy věřil a věřím zřejmě i dodnes je ta skutečnost, že to prostě nějak přijde. Snad jediným mým dilematem bylo, zda se opět vrátit ke kytaře či to zkusit na baskytaru, se kterou jsem vlastně skončil naposledy někdy v roce 2000.

Baskytara to vyhrála nakonec. Snad i z toho důvodu, že baskytaristů je jako šafránu a často bývají velice žádaným a nedostatečným atributem,

Myslím si, že mé tehdejší rozhodnutí bylo správné, neboť za šest let toho svazku jsem cítil, že mi prostě hudba a ta tvůrčí práce schází. Cítil jsem, že ten nedostatek  ubírá kus mého vlastního  Já a také toho, co jsem tehdy chtěl.

Jako obvykle zde momentálně nehodlám popisovat celý průběh mého hudebního zápolení, než jsem se dostal  do kapely Laurecie.

Bylo asi kolem půl jedenácté v noci, kdy jsem zapnul ještě před spaním stolní počítač a jako obvykle se jsem se věnoval své momentální zábavě a to on-line hře Divoké kmeny. Zabralo mi to nějakou delší dobu, neboť během té celé doby jsem se setkal s dobrými lidmi a komunikace s nimi mi nebyla nikdy jedno.

Vydržel jsem u toho asi tak do půlnoci, i nehledě k tomu, že obvykle on-line hry a internet lze považovat jako žrout času. Jenomže ono je to stejné jako s ohněm. Dobrý sluha, zlý pán a na každém člověku záleží zvláště, jak si to vlastně zařídí.

 Již jsem chtěl vypnout počítač, protože ráno jsem měl vstávat brzo do práce. Dělal jsem ve Studénce u železnice. Něco mi však nedalo a poslechnuvši svou intuici či ten onen známý vnitřní hlas, nutkání anebo co to tehdy bylo a podíval jsem se ještě na stránky www.libimseti.cz , jenom tak náhodou pro zajímavost.

Měl jsem tam tehdy založen profil, asi stejně jako každý na mnoha sociálních sítích, ať již jen tak pro srandu králíkům anebo pro něco účelného.

Prostě ani nevím, co mne to napadlo, ale uviděl jsem tam, že se na můj profil, který jsem tam měl uveřejněný někdo, nějaká ženština podívala celkem 3x což se tak často nestává, jenom tak párkrát v životě. Nakonec jsem byl rád, že jsem se podíval.

Nedalo mi to a podíval jsem se na toho člověka, který to byl a hle, najednou: Světe,  zboř se, co nevidím. Nemohl jsem notnou dobu odtrhnout své oči od monitoru, než jsem se probral z toho momentu překvapení.

To, co jsem viděl, bylo přesně to, co jsem po tu celou dobu chtěl a říkal jsem si, no tohle snad není možné, vždyť to je přesně to, co bych tak strašně moc chtěl, přesně to, co bych si tak z hloubi duše přál. Tak tohle je Scandall, vlasy černé jako vraní peří a oči modré, jako nebe anebo lépe, jako moře. Scandall má havraní žena.

Co se týká mytologie, tak havrani jsou v Evropě často spojováni se smrtelností, úmrtím a válkou. Jinde je však jejich symbolický charakter trochu mírnější. Například v Číně je havran třínohým symbolem dynastie Ču, znázorňující vzestup, zenit a klesání slunce. Solární konotace havrana je značně rozšířená, ačkoli na povrchu vln lidské představivosti je tento pták vnímán spíše jako metafora temnoty.

Pro změnu v bibli zase havrani sehráli klíčovou roli už krátce po stvoření světa. Noe vypustil při Potopě havrana, aby našel zemi, ale na jeho návrat čekal marně. Havran poletoval sem a tam, dokud vody neopadly a vždy našel dostatek potravy, aby se uživil. V církevní symbolice byl pak havran chápán jako hříšník a odpadlík – místo aby se navrátil zpět k Noemovy do Archy, tedy církve, usadil se u světských marností, čili potravy. Havrana tak můžeme nalézat na středověkých vyobrazeních světských neřestí též jako atribut lakomství. Naproti tomu, havran v poušti přinesl Eliášovi chléb a maso a jeho velkorysost ke křesťanským svatým, jako byl Bernard a Kubert, jimž nabídl jídlo a radu, z něj učinila symbol božské osamocenosti.

V severské či jak se nyní říká mylně skandinávské mytologii zase pro změnu na ramenou nejvyššího severského boha Odina sedávali dva havrani Hugin (Myšlenka) a Munin(Paměť). Každý den za úsvitu Odin vysílá své havrany, aby obletěli svět, a k snídani se opět navracejí a šeptají mu do uší všechny zvěsti, které vidí a slyší. Tak je zpraven o mnohých událostech. Proto bývá nazýván též bohem havranů.

A naopak zatím co v evropské kultuře je havran symbolem smrti, je to zlé znamení. Pro indiány však každé zvíře představovalo tvora s duší, tedy potomka "Velké Matky" – Země. Žádné stvoření pak nemohlo být představitelem záporných vlastností. Nejinak je tomu u havrana. Symbolizoval rovnováhu v přírodě, napomáhal udržovat svět v harmonii. I v indiánské mytologii byl spojen se smrtí – napomáhala mrtvým duším. Ale indiáni nechápali smrt jako něco negativního, ale jako součást života, podmínku života. Zabití havrana znamenalo velké neštěstí. Havran je oblíbenou postavou indiánské mytologie, stejně jako had nebo želva, která na svých zádech nese svět. Příběh o havranovi představuje hlavní božstvo Nazcakiyela, v jehož domě se nacházely slunce, měsíc a hvězdy. Nazcakiyel stvořil Volavku a Havrana jako dobré a moudré muže nadané nadpřirozenou silou. Kromě nich stvořil také několik obyčejných lidí a poslal je na svět, kde však museli žít ve tmě. Havran nad nimi pocítil lítost a proměnil se v jedlovou jehličku, kterou Stvořitelova dcera vypila s vodou a otěhotněla. Dítě, které se narodilo, dostalo také jméno Havran, a když vyrostlo, darovalo lidem světlo, oheň a vodu.

A také mimo jiné  jeHavran  považován  za jedno ze zlých znamení. V pohádkách ho většinou má čarodějnice na rameni, v Bibli patří k nečistým zvířatům, v křesťanství je považován za symbol odpadlíků a nevěrců, na obrazech Mikoláše Alše se Havran vyskytuje k zdůraznění neblahé osudovosti chvíle (třeba na obrazech Lipany a Bílá hora) a v alchymii je považován za symbol putrefakce (ne vždy, ale podle mne asi nejčastěji).

V Číně je naopak Havran zvířetem Slunce a jeho proti pólem je měsíční zajíc. Podle pověsti existovalo dříve deset slunečních havranů, ze kterých vycházel takový žár, že celé lidstvo málem pomřelo. Lukostřelec Chou-I však sestřelil devět z nich dolů z nebe, takže nyní sedí na slunci již jen jeden sluneční havran, zato však má tři nohy.

Červený Havran bylo symbolické zvíře dynastie Čou (kolem 1050-256. př. Kr.), protože se její členové stotožňovali se sluncem. Třínohý Havran je poslem bohyně Si-wang-mu, který ji nosí jídlo. Ale občas se staví Havran (coby černý šeredný pták) jako protějšek straky (která nosí štěstí), například v přísloví: "Radšji upřímný havran než neupřímná straka". "Ohnivý havran" (chuo-ja) je podřízený Wen- jüan-šuajovi, jednomu z bohů neštovic.

 

Chvíli tedy sedím nehnutě a opět přemýšlím, zda-li mám věřit na náhody a klást na ně ten důraz či nikoli. Nemusím věřit, ale vím, dávno totiž vím, že ve světě se nikdy nic neděje zcela jen tak úplnou náhodou.

Svýma očima zcela přikován k monitoru a přemýšlím, zda ji mám napsat či ne, najednou se ve mně probudil nějaký ten pocit nejistoty a říkal jsem si, že za zkoušku nic nedám a tak jsem se po malé chvilce odhodlal k tomu, abych ji oslovil, smířen s tím, že se odpovědi nedočkám, protože hezké holky to takhle dělají a odešel spát, protože ráno jsem tuším musel brzy  vstávat do práce.

Druhý den jsem opět zavítal na tyto stránky, ale již to nebylo náhodou.  Spíše to bylo podmíněno mou zvědavostí, zda náhodou dostanu odpověď a musím se přiznat k mému úžasu, že jsem tam odpověď našel s tím, že co bych tedy rád a tak nedalo mi to, abych ji nenapsal odpověď a nepokračoval v komunikaci.

Přečetl jsem si její profil, tedy upřímně studoval jsem ho svýma očima nejméně asi tak stokrát, jak se lidově říká a věděl jsem, že nemohu odpovědět, nějakým normálním způsobem, jelikož by se to zřejmě minulo účinkem.

Chtíc docílit pozitivního výsledku, vyvolal v sobě svou básnickou múzu. Vlastně ani jsem ji moc vyvolávat nemusel, neboť musím říct, že to šlo ze mne docela snadno.

Načež druhý den jsem dostal zcela nečekanou odpověď, která mi stejně jako ta má ji vyrazila dech, že prý takovou odpověď asi jen tak někdo nedá.

Nebudu ze sebe dělat machra a rovnou se přiznám, že jsem měl v sobě takový hezký pocit, že jsem málem narazil hlavou o strop našeho přízemního bytu.

Musel jsem to docela dlouho rozdýchávat, abych se zmohl na nějakou kloudnou a působivou odpověď.

Nakonec se mi to povedlo.

Nevím, co se dělo pak, ale přišel mi vzkaz od té krásné víly či krásky i s telefonním číslem a že prý ať si jej nechám anebo jej smažu a že ať vím, že jej nedává jenom tak někomu na potkání, odpověděl jsem jí, že si toho nesmírně vážím a ujistil jí, že může být zcela klidná, že se jí ozvu a přidal jsem jí své telefonní číslo s tím, že kdyby se ji ozvalo moje telefonní číslo, které jsem napsal, že se za ním skrývá moje osoba.

Tuším, že to byla asi třetí noc za sebou, kterou jsem nemohl klidně spát, jelikož se ve mně mísily ty nejrůznější pocity počínaje pocitem nenadálého štěstí, přecházející i přes jisté vzrušení a nervozitu a konče normálním obyčejným strachem.

Opravdu by mne ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl najednou dostat ke své víle zase o malý kousíček blíže.

Poprvé jsem si uvědomoval, že můj dlouholetý sen se najednou stává velkou a silnou skutečností.

Abych však ze sebe nedělal jenom svatého a dokonalého, tak zde musím přiznat, že zrovna v tuto dobu byla v mé současnosti i jistá vzdálená žena, které se nějakým mým způsobem vůči mně rozpálilo srdce a já se najednou cítil jako v kleštích a nevěděl, co mám zrovna dělat a tak jako již několikrát předtím v takové situaci, kdy prostě všechno přichází kdy nemá či se to nejméně hodí, zcela vědom toho, že na dvou židlích sedět je spíše nepohodlné, jsem se musel rozhodnout.

I když ono ani vlastně nezáleží jenom  na situacích a jelikož já nosím svůj mp3 přehrávač, dá se říct skoro denně na uších a pokud nedojdou baterie, tak neustále poslouchám hudbu, která odpovídá mé náladě, ale asi snad ze všeho nejraději poslouchám Annu K., vlastně ve své podstatě tu ženskou prostě miluji i když jsem se s ní nikdy nesetkal osobně, ale mohl jsem, jenom se mi nechtělo z Pivovarských slavností jít na Stodolní, když jsem musel v neděli ráno zase hezky v půl páté utíkat do práce.

Prostě Anna K. se mi líbí, je to fakt ďábel ženská a vše kolem ní se mi líbí taky, třeba děda Guma Kulhánek, mimochodem momentálně můj další takový vzor a teď asi největší vzor po Pavlu Vantuchovi a Jiřím Veselém co se baskytary týče.

A tak jsem ležel a poslouchal album Noc na zemi a přemýšlel, co udělám.

Vlastně jsem ani tak přemýšlet nemusel co udělám, to už jsem totiž věděl od první chvíle, kdy jsem uzřel svou vysněnou vílu a uvědomil jsem si, že můj sen má konkrétní podobu a konkrétní jméno a také když poslouchám hudbu tak u ní vůbec nepřemýšlím a spíše nechávám své myšlenky volně odplout a čekám na to, co mi pošeptají mé vnitřní hlasy, i když místo nich jen zvonilo mé srdce a již z dřívějška vím, že štěstí se nachází, když se poslouchá hlas svého srdce a můžete mi věřit, že nám beranům to dělá docela velký problém, neboť nás více ovládá hlava a tak mi už kolikrát připadalo, že mám buď srdce v hlavě anebo někde zcela na opačné straně, ale tentokrát to bylo jiné, jasné, čisté a hlavně neuvěřitelně silné.

Řekl bych, že spíše to byl více spíš ten hlas duše než obvykle zcela obyčejné bušení srdce, protože jsem najednou v sobě cítil nějaký božský klid a k tomu nádherný Annin hlas mi říkal, že ten, kdo nečeká a slyší dobrý víly, tak tuší o čem srdce ví.

Ještě tu noc, kdy už jsem se chystal usnout, vlastně myslím, že jsem byl už za branou snů, najednou mne uprostřed  snění vytrhl ze spánku můj mobilní telefon. Se zcela zalepenými víčky jsem se kouknul kdo se to zbláznil teď, někdy kolem půl jedné ráno.

Kouknu a co nevidím. Přišla mi SMS od Adriany. Takhle tedy měla uvedeno své jméno na profilu.

Ptala se mne a docela roztomile, což mne, kdybych neležel, položilo zcela na kolena, jestli už nespinkám a že jenom zkouší, jestli to telefonní číslo je opravdu funkční.

Tedy další pecka, jak se říká.

Zlatý gauč, ale myslím, že mám po spaní, to jsem zcela zvědavý na to, jak budu ráno vstávat, už teď mám docela šílený spánkový deficit, ale zvládám to.

Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co udělat. Byl jsem úplně vytržený ze spaní a musím přiznat, že mým očím to dalo docela pěknou práci tu zprávu přečíst. Připadal jsem si v tu chvíli přesně jako Hamlet, jen namísto lebky jsem ve své pravý ruce držel svůj stříbrný mobilní telefon Motorola L6, který mi docela kdekdo i záviděl pro jeho úzký profil a pokládal jsem si otázku: Napsat či nenapsat?

Říkal jsem si: Teda Kotě, Ty musíš být docela pěkný dravec, když neztrácíš čas.

Tak to je fakt drsné, ale zároveň se někde pod mou nevychovanou a drsnou slupkou ozval můj vrozený takt a řekl jsem si, že takovou krásnou holku přece nemohu nechat čekat a tak jsem ji v cuku letu odpověděl, že tedy opravdu má pravdu a uhodla, že zrovna spinkám, protože musím ráno vstávat do práce a ujistil jsem jí, že opravdu tohle telefonní číslo je funkční, že se nemusí bát a že se ji později ozvu a s tím, jsem šel spát.

Ani nevím, jestli se mi něco tu noc zdálo.

Jen prostě se začalo rozednívat, tak protivně pípající tón mého mobilního telefonu mne budí ze spaní. Je půl páté ráno a opět musím jít roztáčet kola tržní ekonomiky a ochotně prospívat mému zaměstnavateli.

Bože Ty víš, jak moc se mi právě tohle nechce!

Tak ještě chvíli jenom tak ležet a pomalu procitat, myslet na něco příjemného.

Pomalu se omotávám kolem přikrývky. Za zavřenými víčky vidím znovu její krásnou tvář a v duchu se mi honí ty typické myšlenky vznikající z jistého druhu zamilovanosti anebo něčeho:
Tak moc bych si přál být teď s Tebou, dotknout se Tě, pohladit Tě, obejmout Tě, přitisknout se k Tobě a držet Tě. Jenomže si ode mne pořádně daleko, asi tak půl nějakého světa a navzdory bystrému a chladnému rozumu mně mé nitro drtí a vytváří ve mně směsici různých pocitů.
Hned od samého rána prostě musím myslet na svou vílu a svůj sen, na Scandall.

Sedím v kuchyni u stolu se svou matkou a popíjím s ní své první ranní kafe, jenomže dnes komunikace mezi námi nějak vázne.

Ne, že bych se s ní nechtěl bavit, ale prostě chci být sám. Dopíjím kafe a zbývá mi ještě dlouhých pět minut, času. Přemýšlím, jestli si nemám zapálit ještě cigaretu a opět si připadám jako Hamlet s otázkou: Mám či nemám? Možná se Vám to zdá divný, ale vážně teď řeším docela vážné dilema, protože dávno tomu jsem přestal kouřit a moc se mi do toho vracet nechce při vědomí, kolik peněz zase propálím, zavírám oči a před sebou vidím hořící papírovou padesátikorunu,

Jako bych ji zapalovačem zapálil sám.

Docela se směju nad tím, jak ve mně probíhá zuřivá válka mezi sílou vůle a odhodláním a mozkovými receptory, které mi už zase po více než tisící dnech našeptávají, ale neboj, jen si dej.Teď jsi, však jenom kousek, jen malý kousíček a potom ti dáme pokoj a v jejích očích vidím, jak se mi smějí do očí protože všichni v tu chvíli víme, že to není pravda.

Nakonec jim stejně uvěřím a zapálím si jednu matčinou cigaretu, abych si ukrátil tu dlouhou pětiminutovou chvíli plnou nudy, než se zvednu a půjdu na autobus.

Pomalu se loudám k autobusové zastávce, v uších opět Nebe na zemi a s jistým pocitem nervozity díky myšlence v kolik hodin bych se tak měl ozvat, jsem nastoupil na linku číslo 37 a ujížděl na Svinovské nádraží na vlak, abych se dostal do Studénky, kde pracuji.

Nějak stále ještě nedokážu rozchodit to, že můj dávný sen najednou nabývá na skutečnosti, že má snad stoletá a někde v hloubi mé duše zakopaná a prachem přikrytá touha a víra se mi stává realitou, prostě tomu ještě nevěřím.

Jenomže mám to telefonní číslo v mobilu a přišel mi od Ní vzkaz.

Jsem z toho znovu celý nějaký vedle sebe, ale cítím se dobře.

Prostě se mi objevíš nějakým způsobem, kdy to nečekám anebo pokaždé když to co chci, když to doopravdy chci raději už zapomenout a zahrabat někde hluboko, nejlíp až na samé dno svého nitra a zakryji vzpomínkami.

Takhle mi to děláš celý můj život, co teď žiju. Vlastně jsi pěkná potvora, nejraději bych Tě už za celou tu dobu zabil, říkám si.

Tam někde uvnitř sebe ale vím, že Tě miluji. A i když Tě vlastně vůbec neznám, tak  vím jaká jsi.

Vždyť jsi přece celá z mojí touhy a z mých představ.

Koneckonců i potvory potřebuji být milovány. Však počkej miláčku můj nádherný jednou Ti to všechno krásně něžně  spočítám!

 Možná, a v hlavě se mi přehrává

 

Do hrnku černou kávu
voda vaří, bublá, tancuje.
Kostka cukru, už v tom plavu
a moje láska k tobě mne uvnitř spaluje.

Ty možná občas v sobě nosíš to samé
a taky sem tam vrazíš nosem do stěny
hledám ve tmě Tvoje dlaně
a vrací se mi jenom ozvěny.
A vrací se mi jenom ozvěny !

Nasedám do právě přijíždějícího autobusu a jako obvykle si vyhledávám nějaké volné sedadlo a v duchu se modlím, aby si cestou vedle mě nikdo nesedl, nesnáším to.
A stejně, opět před sebou vidím její tvář jak skrze vycházející červené slunce se na mne dívá a opět její oči, jak sledují co právě teď zrovna dělám.

Ten pohled umíš vyloudit snad jedině TY !

V zaměstnání se věnuji normálním běžným pracovním povinnostem, ale přesto neustále myslím na Tebe a přemýšlím, kdy najít ten správný okamžik a způsob jak se Ti ozvat.

Jindy bych zcela normálně zvedl telefon a rovnou zavolal, ale tady ne. Nějaký hlas ve mně mne nabádá k jisté opatrnosti. Něco mi říká, že mám přidat na galantnosti a spíše se raději taktně pokusit ozvat zprávou, co kdyby zrovna něco dělala a zavolal bych zcela nevhod.

Sakra, zatracená moje povaha.  Za celou tu dobu co žiji mi leze pěkně na nervy. Nakonec se uklidňuji: Raději pěkně pomalu Mathi, říkám si a mezitím pocit strachu a takové zvláštní nervozity a zároveň i vzrušení zcela zaplňuje mou osobu. Nakonec někde na dně sebe, snad až pod podrážkami mých pracovních bot ukryté pod vrstvou prachu na kterém zrovna stojím, nacházím poslední zbytky odvahy a opatrně jsem se Jí pomoci SMS dotazuji, kdy že by se to hodilo se jí ozvat, načež mi v rychlosti blesku došla odpověď, že mohu kdykoliv, že má mobil pořád u sebe a já jí obratem odpovídám, že teď jsem v práci a že nejspíše se jí ozvu odpoledne až budu mít klid.

Musím ale upřímně přiznat, že spíše Já sám potřebuji čas na to, abych v sobě doplnil číše odvahy.

Tady chci vážně poděkovat především ostravské hudební skupině Matyáš Gali, která je také důležitou součástí toho všeho a slibuji, že se k ní ještě vrátím, neboť si to velice zaslouží.

Osobně zde chci vyjádřit svůj Dík pánům Daliboru Klapuchovi, Pavlu Vantuchovi, Banymu a ještě dalším zbývajícím členům této kapely, které si právě teď nedokážu vybavit, ale tuším, že už tam jen zbývají pánové Marek Dohnal a Roman S. Kajfosz, za to že jsou a že dělali co dělali a za to že dělají, co dělají a také ze to že udělali i to co by je ani ve snu nenapadlo, že by mohli udělat, ale hlavně za vydání alba Poslední dobou.

Miluji skupinu Matyáš Gali a jejich album Poslední dobou, které mne nějakým způsobem vedlo a i nadále vede mým životem a dává mi další sílu překonávat různé překážky.

Ještě jednou Vám chci vyjádřit svůj dík a svou velkou vděčnost.

Pomalu se blíží konec mé pracovní doby a já neustále přemýšlím nad tím, kdy Jí mám zavolat, jestli ve čtyři, v pět anebo  snad ještě později?

Jako obvykle každý běžný den přijíždím k domovu tím obvyklým vlakem, tím obvyklým autobusem a v hlavě mám jenom to, co se ve mně momentálně najednou tak děje. Vystupuji z autobusu a pomalu kráčím k domovu, tentokrát však mé kroky nevedou přímo tam, kde jistě na mne čeká moje zlatá matka, ale měním svou chůzi směrem doprava.

Procházím se Porubským zámeckým parkem, kolem Zámečku Statise Prusalise k rybníku, který byl velice důležitým místem v mém dětství. S každým krokem se mi v hlavě objevuji vzpomínky na okamžiky, které se při pohledu mých očí na kterékoliv místo kde můj pohled jenom tak letmo zachytil ten obraz, co se vše kdysi tam událo.

Opět vidím všechny ty lidi a jejích tváře, se kterými jsem trávil čas svého dětství a mládí a veškeré situace, které se tam kdy odehrály.

Zvláštní, jenom pouhých deset minut času a za tu tak kratičkou chvíli v člověku proběhne skoro celý dosavadní život.

Docházím na hráz rybníka a v duchu tajně doufám, že po nedávných úpravách tohoto místa na mne zbude alespoň jedna jediná volná lavička, která nebude obsazena rybáři či jinými potloukajicími individui jako jsou místní opilci a bezdomovci.

Mám štěstí, jedna tu přece na mne zbyla.

Pomalu na ní usedám a tahám z kapsy svých ošoupaných bleděmodrých riflí mobilní telefon a opět se dostávám do role Hamleta: Tak mám či nemám? Uvnitř mne panuje docela silná nervozita.

Nakonec se přeci jenom odhodlávám a v okamžiku, kdy konečně Jí chci zatelefonovat mi dochází poslední dílek baterie. Paráda, říkám si, tak to asi moc spolu toho neřekneme.

Plný nervozity a očekávání přeci jen hledám v sobě kousky další síly a mačkám to spouštěcí zelené tlačítko.

Telefon zvoní. Myslel jsem si, že bude zvonit docela dlouho a splet jsem se.

Překvapilo mne, že jej zvedla docela rychle a bavíme se spolu. Docela nesměle jí oslovuji a povídám, že mne to mrzí, ale že asi moc dlouho spolu nebudeme mluvit, vzhledem ke stavu baterie  a ať se nezlobí, když se hovor usekne někde v polovině načež povídá, že i Ona má ten sám problém s baterii svého mobilního telefonu a že zrovna sedí v nějaké hospůdce se svou kamarádkou, ale že za chvíli už povalí domů.

Napadlo mne, že asi bude lepší tento hovor ukončit a tak jsem ji odpověděl, že se jí tedy ozvu buďto ještě ten večer anebo na druhý den a rozloučil jsem se s Ní s tím, že jsme velice rád za to, že ji slyším, načež odměnou za to, mi byl zcela nádherný smích, který mi ještě dost dlouho zněl v uších, snad až do večera.

 Pomalu se zvedám a jdu domů za mou drahou matkou a ihned jsem dal svůj mobil nabíjet.

Vážně. Opravdu jsem byl v ten okamžik velice moc rád, že jsem jí slyšel, protože si uvědomuji, že by tohle vůbec nemuselo být. Vlastně jsem se cítil šťastný. Šťastný jako nikdy v životě, doopravdy šťastný poprvé v životě a s dobrým pocitem v sobě zase po dlouhé době, kdy jsem po sedm let bloudil peklem světa a tmou.

Autor Mathiesz, 09.12.2012
Přečteno 552x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí