Navždy?

Anotace: Je rozdíl toužit po něčem a věřit v to...

„Budeme spolu navždy,“ řekl a já se musela usmát. Už dávno jsem nebyla ta naivní malá holka, která věří na lásku, jenž bude trvat věčně. Zamračil se.

„Ty tomu nevěříš?“ Zkoumavě se mi zadíval do tváře. Zakroutila jsem smutně hlavou a on uhnul pohledem. Snad chtěl i pustit moji ruku, jež se do té doby hřála v té jeho. Stiskla jsem ji víc a on se pousmál.

„Nebudeme to tedy řešit, uvidíš sama, že to myslím vážně,“ stál si pořád na svém. Jedna z jeho vlastností, kterou jsem na něm milovala. Jeho tvrdohlavost a touha přesvědčit o své pravdě i jiné.

Seděla jsem na posteli v jeho triku a teplákách. Znovu jsem si očima prohlížela ten pokoj, který mi měl být domovem na pár nastávajících dní. Ačkoli byl celkem malý, zdál se být útulný. Zvedla jsem se a bosky přešla ke dveřím na balkon. Byl prosinec, ale venku neležel žádný sníh. Silný vítr si pohrával se stromy a namrzlou trávou. Nezdálo se to, přesto byla opravdu zima. Sama jsem měla ještě červené tváře, přestože jsme asi půl hodiny už byli v teple.

„Pojď ke mně,“ zašeptal sametový hlas. Otočila jsem se za ním a instinktivně cítila, jak se usmívám. Ležel v posteli, oplácel mi úsměv a v očích měl netrpělivost. Natáhl ke mně ruku a já pár kroky překonala mezeru mezi námi. Schoulila jsem se mu do náruče. Ucítila jsem, jak mě ihned začal hladit po vlasech. Spokojeně jsem se přitulila blíž. Po chvíli jsem zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem.

„Tolik jsi mi chyběl,“ přiznala jsem. Políbil mě na nos.

„Ty mě také, ale už jsme spolu a na ničem jiném nezáleží.“ Přikývla jsem. Byl to dlouhý měsíc odloučení. Od té doby, co jsem se přestěhovala, jsme se vídali ještě méně než obvykle. Dříve jsem bydlela hodinu cesty od něj, teď to byly čtyři, přesto jsem nepochybovala o tom, že bychom spolu měli být. Pohladila jsem ho po bříšku a ucítila letmý polibek ve vlasech.

Mělo to výhody? Jednu určitě. Trávili jsme spolu i noci. Bylo to více času pro nás. Pro naše vzájemné poznávání a něžnosti. Musela jsem se pousmát, když jsem si vzpomněla na první společnou noc. Skoro jsme nespali. Nemohli jsme se jeden druhého nabažit, a když nás k ránu konečně navštívila únava, nastal boj o deku a poté o prostor. Ano, jeho postel byla malá. Při spánku jsem měla ráda svůj klid, takže nějaké přitulení nepřicházelo v úvahu. Nakonec jsme i tohle vypilovali. Stalo se u mě zvykem, že jsem se občas probudila, neodolala a něžně ho políbila na tvář, která v té chvíli vypadala tak zranitelně. On se naučil mě v noci přikrývat, když jsem se odkopala. Byl to krásný zvyk. Cítila jsem se jako jeho princezna.

Jediné co jsem nesnášela, bylo vstávání. Jelikož jsme usínali pozdě v noci, probouzeli jsme se pozdě ráno. Většinou zbývalo jen pár hodin, než mělo nastat loučení. Ležívali jsme přitulení k sobě a mlčky se každý utápěl ve svých myšlenkách. Mé se plnily smutkem. Odjížděla jsem s těžkým srdcem a slzami v očích. Věděla jsem, že každé naše setkání může být posledním, jelikož i hádání bylo běžné. Ačkoli mě to mrzelo, chápala jsem to. Měli jsme každý zcela odlišný pohled na svět. Zatoulala jsem se v myšlenkách o nějaký čas zpět.

Tehdy jsme se pohádali natolik, že vše směřovalo k rozchodu. Dodnes bolí byť jen vzpomínka na to. Sevřelo se mi srdce bolestí. Pohladila jsem se po hrudníku hledajíc díru, kde se dříve nacházelo srdce. Pořád tam bylo. Tiše zrychleně tlouklo. Naštěstí byl i pro něj náš vztah natolik důležitý, že ho nechtěl zahodit. Nastala pauza. Pauza, ve které si měl každý uvědomit, co dělá špatně a pokusit se zamyslet nad tím, jak to změnit. Po pár dnech se ozval. Zdálo se, že se mezi námi něco změnilo, byli jsme si vzdálení, ale i to se opět srovnalo.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušil mě z proudu myšlenek tichý hlas těsně u ucha.

„Nad námi,“ přiznala jsem po chvilce. Ucítila jsem, jak se zvedl a pomalu posadil. Zopakovala jsem ten pohyb po něm. Hleděli jsme si do očí a já se utápěla v té lásce, která mě tolik hřála. Přitiskla jsem se k němu a vychutnávala si ten okamžik. Zavřela jsem oči a ihned se mi vybavila, má poslední dobou častá, představa.

My dva v našem bytě a okolo postele pobíhají děti. Vše je zalité sluncem. Zavrtěla jsem hlavou. Takhle to nechodí. Nic trvá věčně, ani láska.

„Copak?“ zeptal se zvědavě.

„To nic,“ zalhala jsem. Pochopil již dávno, že nemá smysl ze mě páčit něco, o čem se bavit nechci, a tak jen přikývl. Objala jsem ho kolem pasu a obličej schovala do jeho trika. Nadechla jsem se. Krásně voněl.

„Pustíme si nějaký film, ano?“ Spíš to bylo oznámení, než dotaz. Natáhl se pro notebook a já sáhla vedle postele pro tašku, ve které se válely brambůrky a pití.

Podívala jsem se mu do tváře. Usmíval se, vypadal spokojeně. Opravdu věřil, že spolu zůstaneme? Vážně to chtěl? Každý po tom touží, ale málokdo tomu opravdu věří. Věřila jsem tomu? Ne. Toužila jsem po tom? Ano. Vlastně jsem si nic nepřála více.

„Ještě chvilku vydrž,“ řekl a můj pohled se opět stočil k balkonu. Stmívalo se. Samotnou mě překvapilo, jak ten čas šíleně letí.

„Chtěla bych se nudit,“ zašeptala jsem a on na mě s údivem pohlédl. Čekal na vysvětlení.

„Když se budeme nudit, čas bude utíkat pomaleji,“ pousmála jsem se.

„Nemysli na to, miláčku. Máme před sebou dva dny, kdy se od sebe nehneme,“ slíbil. Zamračila jsem se. Jen dva dny.

„Kdy se poté uvidíme?“ Připadala jsem si jak malé ukňourané dítě, ale nemohla jsem si pomoci.

„Brzy,“ broukl. Všiml si mého smutného výrazu.

„No tak, tohle období spolu přečkáme a víš, co bude pak?“ zeptal se. Znala jsem odpověď, přesto jsem to chtěla slyšet znovu. Zakroutila jsem hlavou.

„Kecko, pak už budeme jen spolu. Budeme spolu bydlet a už se mě nikdy nezbavíš. Nebudeme se muset loučit ani smutnit. Čeká nás společná budoucnost. Udělám pro to maximum. Jsi mé vše,“ řekl a na důkaz svých slov mě políbil. Cítila jsem na tváři ten blažený výraz.

„Budeme spolu navždy,“ znovu opakoval. Podíval se mi do očí.

„Věříš mi?“ Viděla jsem, jak napjatě čekal na odpověď.

„Věřím,“ odpověděla jsem a věděla, že to myslím upřímně. Spokojeně mě pohladil po zádech, přitáhl k sobě a pustil film. Naposledy jsem se zvedla a něžně ho políbila na rty.

„Miluju tě,“ zapředla jsem.

„Já tebe víc,“ odpověděl. Zase se chtěl hádat, ale tyhle hádky jsem měla ráda. Zamyslela jsem se nad jeho otázkou.

Ano, věřila jsem v naši společnou budoucnost, ať už bude jakákoli. Zastavila jsem tok svých myšlenek a soustředila se na displej. V tu chvíli jsem se cítila naplněna štěstím a láskou.