Ryba s kytarou

Anotace: Parta nadšených vesnických muzikantů v době, kdy se už daly tušit velké změny.

1 Krávy v mlze

„Luka, manžílku můj milovanej, já potřebuju pomoc," ozvalo se od vrat. "Můžeš mě odvézt nahoru na kopec? Ty mrchy krávy už zase utekly. Jak je mám přihnat, když je v té mlze nemůžu vůbec najít?! Kdy už někdo konečně pořádně opraví ty ohrady?“
Luka měl plné ruce práce. Klečel u kladky posuvného pásu na hnůj v prázdném kravíně a snažil se povolit šrouby. „Jo, ohrady...“ zamumlal. „Tyhle starý pásy jsou taky věčně porouchaný. O dopravnících nebo míchárně ani nemluvím. Ještě, že dnes přijde konečně někdo novej. Už se nebudu muset v těch sračkách hrabat sám,“ narovnal se a zasmál se na Maru. Líbila se mu i v montérkách. Miloval ji pořád stejně, ačkoliv od svatby je to už pěkná řádka let. Nejstarší dceři bude letos šestnáct. „Cos to říkala? Boubelky se zase zatoulaly? Ale já teď opravdu nemám čas. Hnůj jsem ještě ani nezačal vypouštět kvůli tomu zasranýmu pásu,“ vyšel ze vrat a podíval se na hodinky.„Hele, Mara, budou čtyři hodiny. Za chvíli přijdou ženský, to bude zase remcání,“ ušklíbl se. „Vem Editu, a jděte toho mýho novýho spolupracovníka vzbudit. On vás tam odveze. Víš, kde bydlí. V tom domku po Kleiblovi. On má přijít sice až na sedmou, ale ať si zvyká. Já mu mám tady všechno ukázat a zaučovat ho. Snad se nelekne toho bordelu a neuteče jako všichni před ním.“

Ryba rozevřel polekaně víčka.V polotmě prozkoumával místnost. Něco ho probudilo. Nějaký zvuk. Za oknem je ještě tma. Kouknul na budíka, pár minut po čtvrté. Posadil se. Ticho. Po chvíli napjatého naslouchání se znovu svalil na polštář. Ještě chvíli můžu spát, pomyslel si a zavřel spokojeně oči. V příští vteřině ho ale zcela probralo zabušení. A ještě jednou. Ne, nezdálo se mu to.
Natáhl si staré džíny a zamířil ke dveřím. Musel se protáhnout mezi několika krabicemi, naplněnými jeho svršky, různým haraburdím, a hlavně knihami. Ještě se nedostal ktomu, všechno vybalit a roztřídit. Na schodech stály dvě ženský v montérkách. Jedna zrzavá, hubená, s šátkem na hlavě, druhá tmavé pleti, dlouhé černé vlasy, trochu při těle. Obě asi v Rybově věku. Těžko odhadnout. Světlo ze dveří se odráželo od mlhy několik metrů od vchodu. Zachvěl se zimou.
„Dobré ráno, my jsme z kravína,“ promluvila tmavší z žen, „Promiňte, že vás budíme tak brzo, ale my jsme v té mlze nenašly krávy. Je tam svalená ohrada a ty čubky určitě utekly. A Luka, tedy jako můj manžel, nás poslal, že máte vzít traktor a jet s náma je hledat. Tedy, jestli budete vod tý ochoty... A že se pak sejdete ve statku... On nám zatím opraví pás a připraví všechno k dojení...“
„Moment, moment, pomalu. Jaký krávy?“ přerušil ji Ryba. Tady to začíná zajímavě, pomyslel si. Dneska je pondělí, má nastoupit ve státním statku na místě zásobovače krmením. Věděl, že práce v živčišné výrobě obnáší mnoho různých povinností a úkolů. Míchání a rozvážení krmení, vyvážení hnoje, opravy a údržba strojů, to všechno už dřív dělal. Pomáhal i u vážení býků nebo rození telat. Ale hledání krav? No dobře. V každém podniku to funguje jinak. Hlavně žádnou paniku.
„Tak jo, já budu hned hotovej. Chcete jít na chvíli dovnitř?“
„Ne, ne. My půjdeme napřed a počkáme ve statku u traktoru.“
„Jak myslíte. Jo, a ještě něco, já jsem Ryba,“ natáhnul ruku ruku.
„Mara,“ stiskla ji mluvčí. „A tohle je Edita,“ ukázala bradou na zrzku, která si zrovna zapalovala cigaretu. „Tak za chvíli...“ otočily se a zmizely za světelnou stěnou v tmavé mlze.
Ryba proběhl koupelnou a ošplíchnul si studenou vodou obličej. Prohrabal rychle krabici s oblečením, natáhl si triko, sebral bundu z podlahy v předsíni a hledal rychle boty. Ty jsou taky ještě v některém z kartonů. Vklouzl tedy do starých ošoupaných sandálů a vyběhl z domu. Chladný vlhký vzduch ho donutil zapnout si bundu až ke krku. Polovysoká tráva v zahradě byla studeně mokrá a sandály nebyly zrovna ideální obuví na začátku listopadu. Po několika čapích krocích byl úplně vzhůru. Proskákal zahradou k cestě a pospíchal za ženskými hlasy. Nohy v mokrých sandálech klouzaly. Ke statku to není daleko. Zrzka Edita s černou Marou čekaly u vjezdu do dvora statku. Přerušily hovor a culily se na Rybu jako dva měsíčky. Bezpochyby byl zrovna tématem jejich ranní výměny informací. Těch ovšem nemohly mít zatím mnoho, pomyslel si Ryba.
Traktor stál na kraji dvora a jako všechny ostatní nebyl ani tento zamčený. Byl to starý, otlučený Zetor 5611, s pomačkanými blatníky, původně asi modré barvy. Ryba otevřel dveře a Zrzka se uvelebila na zadním sedátku, Mara se napůl posadila, napůl zavěsila na blatník vedle Ryby.
„Tak kam jedeme?“
„Musíme na kopec za vesnici, směrem k hranici. Tam jsme je večer zahnaly, ale teď jsme našli jenom tu rozbitou ohradu. Vony jsou určitě někde v okolí, ale v té mlze... Utýct nemají kam, ale my máme už teď pěkný zpoždění.“
Ryba mezitím pomalu vyjel ze statku. U kapličky zabočil doleva na úzkou silnici, která se klikatila mezi několika málo staveními. Zetor prohrčel kolem dvoupatrového domu. "Tady je obchod," ukázala Mara na nápis 'Jednota' v přízemí. "A tady naproti je hospoda. Ale ta je zavřená, něco tam opravujou. Von to má pak otevřít nějakej Pepa Hagrina z Podlipí. To jsem zvědavá, jak mu to pošlape, protože lidi jsou tady... trochu... No, to poznáš sám."
"Skoro všichni idioti," poprvé slyšel Ryba promluvit Editu, "...a komunisti."
Pořád lepší, pomyslel si, a snažil se zahlédnout v zrcátku její obličej.
Jeli dál do kopce a za posledním domem mu Mara nakázala odbočit ze silnice doleva mezi pastviny. Světla vykrajovala v mlze dva ostré kužely, pravý mířil asi dva metry výš než levý. Traktor skákal, kodrcal a kolébal se po cestě, lépe řečeno vyjetých kolejích mezi ohradami. Mara se několikrát praštila do hlavy a pokaždé sprostě zaklela. Zezadu od Edity neslyšel žádnou reakci, jen se mu kolem uší vznášel kouř z její cigarety. Snažil se v mlze rozpoznat něco víc, než klády po obou stranách, ale neměl šanci. Vyndal z kapsy krabičku Marsek a chystal se zapálit, když vtom vjel traktor do hluboké louže, nahnul se jako loď v bouři a na podlahu se vysypalo několik cigaret. Mara se na něj podívala s blesky v očích, protože její hlava znovu zaduněla o boční sklo. Řekla něco, čemu naštěstí přes rachot motoru nebylo rozumět. Ubral plyn před další hlubokou dírou, a když se traktor znovu vyrovnal do vodorovné polohy, nechal jej drkotat krokem. Teď se mohl shýbnout, posbíral cigarety a hned si jednu zapálil.
„To je tady normální,že hledáte po ránu stádo?“
„No, normální to teda není, ale ty ohrady jsou tak chatrný, že když se některá kráva chce podrbat, tak se to svalí, a pak se jdou všechny projít, mrchy. My je musíme totiž každý ráno přihnat na dojení, abys tomu rozuměl. A dnes jsme našli jenom rozbitou ohradu a krávy nikde.“
Zetor se kolébal po vyjetých kolejích a Ryba neviděl nic, než šedivou hmotu a okolo tmu. Když se na cestě objevil rovnější úsek, přidal znovu plyn.
„Tady je to,“ ukázala po chvíli Mara dopředu, kde se ve světlech zablýskla změť dřeva.
Ohrada byla opravdu na jednom místě rozvalená a klády ležely přes cestu. Ryba zastavil a všichni se vyhrabali z traktoru. Kromě hrazení, které se v obou směrech rozplývalo po pár metrech v mlze, neviděli nic. Společně odtáhli klády z cesty, obě ženy se nasoukaly zpět na svá místa a Ryba vjel s traktorem do ohrady. Jezdil cikcak po svahu pastviny a všichni tři se snažili rozeznat mezi šedivými cáry nějakou známku po zmizelém stádu. Kromě vyplašeného zajíce, který ihned zmizel ve tmě, se jim nepodařilo najít nic. Všude okolo jen tráva nasycená podzimní rosou. Když propátrali celou pastvinu, vykormidloval Ryba traktor zpět na cestu a po ní dál do kopce. Po několika minutách ohrada po levé straně cesty skončila,a místo ní se zvedala křovím zarostlá mez. Ohrada po pravé straně se táhla ještě asi sto metrů, pak odbíhala v pravém úhlu od cesty a mizela v mlze. Po stádu ani stopa, ale ve světlech se zablýskla bílá tabule s nápisem: „POZOR! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení.“
„Jak daleko je to vlastně ke drátům?,“ zeptal se Ryba, když projeli kolem výstrahy.
„Ty vedou támhle, podle lesa. Však počkej, za pár dní to tu budeš všechno znát. Mě teď ale zajímá, kde jsou ty čubky barevný...“
„Zkusíme to tady.“ Ryba zabočil na louku doprava a jel několik minut podél ohrady. Zde se mlha na chvíli částečně roztrhala a bylo vidět o trochu dál. Přímo před nimi a nalevo se zvedala ve tmě výrazná černá stěna lesa.. Zamířili doleva od hrazení k lesu, až se před nimi objevil drátěný plot a za ním signálka. Kolem plotu se vinula vyšlapaná pěšina. Projel dvakrát sem a tam mezi ohradou a plotem, ale stádo nikde.
„Podíváme se na druhou stranu, na tu mez,“ navrhnul Ryba a mířil s traktorem k cestě a po ní směrem zpět, odkud přijeli. Našel místo,kde byly skrz nízké křoviny vyjeté koleje nahoru na svah a stočil volant doprava. Světla blýskla do nebe a zpět k zemi.
„Konečně! Tady jsou!“ vykřikla Mara a ukázala dopředu.
Pár metrů před nimi leželo spokojeně několik hnědobíle strakatých krav. Ryba otočil traktor a osvítil další. Všechny se začaly okamžitě zvedat ze země. Asi už čekaly, kdy konečně někdo pro ně přijde. Ryba chcípnul traktor a všichni tři obešli stádo.
„Jsou tady všechny?“
„Vypadá to, že jo. Ale to uvidíme až v kravíně. My je zaženeme do statku a ty jeď pomalu za náma.“
Krávy byly mezitím všechny na nohou a za polohlasitého funění a mručení zamířily dolů z meze a po cestě k vesnici. Ženské se vydaly za nimi a postupně vše zmizelo v mlze. Ryba se ještě chvilku rozhlížel a naslouchal pomalu se vzdalujícím zvukům stáda. Pak vylezl do traktoru a nastartoval. Po vlastních stopách se chystal sjet dolů z meze, když mu najednou zatarasil cestu vojenský Uaz. Čert ví, odkud se tu vzal. Z něj vyskočili tři mladíci v uniformách a pes. Všichni se samopaly přes rameno a brčálově zelenými brigadýrkami na hlavách. Tedy, kromě psa. Ten se snažil co nejrychleji svého psovoda přesvědčit, že určitě je zajímavější stádo dobytka, které právě zmizelo v mlze na cestě, než rachotící stroj, ale jeho pán byl jiného názoru. Bleskurychle obklíčili traktor a tvářili se odhodlaně. Zároveň ale i trochu nejistě. Vyjeli přece k zásahu proti narušiteli státní hranice a teď tu stojí okolo obyčejného traktoru. Ryba si neodpustil úšklebek. Na dva roky na čáře v jižních Čechách jen tak nezapomene. Zastavil čumákem k Uazu, vypnul motor a vystoupil.
„Pohraničná hlídka, desiatnik Babka..." představil se dlouhán se záložkou na zádech, komicky zprohýbanou čepicí se štítkem a dvěma peckama na ramenou. "Čo tu robíte?“ Důležitě se rozkročil asi pět kroků před Rybou a zamračeně si jej prohlížel. Svým vzezřením dával najevo, že on tu velí, on je mazák a on drží v ruce samopal. Jeho pohled se s udiveně pozvednutým obočím zarazil na Rybových skoro bosých nohou. V těchto místech, pár metrů od drátů, nemá nikdo co pohledávat. A už vůbec ne nějaký dlouhovlasý chuligán v promočených sandálech. Takových už on viděl víc, a některé i osobně zadržel. Skoro ve všech případech to byli mladí nadšenci z NDR, kteří se pokusili překročit hranici na západ. Ale ti přijížděli většinou na Simsonech nebo Emzetách. Zastrčili je někde do křovin a šlapali pak pěšky k drátům, kde je čekalo zadržení bdělou pohraniční hlídkou. A desátník Babka byl patřičně pyšný na to, že patří mezi tuto elitu.
„Dobré ráno, soudruzi, tak už taky vyspáno?“ přelétl všechny veselým pohledem, ale ještě před dokončením věty věděl, že tohle fungovat nebude. Mazák Babka se totiž nadmul jako holub na báni, jakoby chtěl jedním výdechem nafouknout gumové lehátko a přelétl svoji jednotku, čekající na povel, veledůležitým pohledem. Popotáhnul si opasek, obtěžkaný sumkou se zásobníky, bodákem a skládacím telefonem. „Tuná ste v hraničném pásme a to je zakázané. Máte priepustku?“ Jeho směs češtiny a slovenštiny a nabubřelá mazáckost probouzela v Rybovi staré vzpomínky. Musel se v duchu smát.
„Heleďte se, já bydlím dole v Pečovicích. My jsme tady hledali se ženskýma krávy, co utekly z ohrady. Nemůžu za to, že se rozhodly přespat u těch vašich drátů. A teď mě budete muset omluvit, já musím jet totiž nazpět do statku. To víte, nemůžeme si všichni hrát na vojáky, někdo musí taky pracovat...“ Chystal se znovu nastoupit do Zetoru.
„Nehýbať sa!“ Desátník Babka byl rozhodnutý tohle zadržení dotáhnout do konce. Z něj, zkušeného starého psa, si nikdo utahovat nebude. „Ako sa menuješ? Já znám všetky z Pečovic, ale teba som eště neviděl,“ přešel samozřejmě na tykání. „Krešpora,“ oslovil psovoda, který stále ještě poškubáváním za obojek obracel vlčákovu pozornost od kravích stop, „Ty ho znáš? Já nie. Možná ten traktor ukradol a chcel proraziť dráty. Takové prípady už boli.“
Psovod Krešpora mrknul na Rybu, který se opřel o otevřené dveře od traktoru, a zavrtěl hlavou. „Já jsem ho taky ještě neviděl, Babka. Stejně to ale vypadá, že jsme sem jeli zbytečně. Ty krávy tady opravdu byly. Támhle ležely,“ ukazoval na mez. „Já si myslím, že bysme ho měli pustit a zahlásit na rotu zabloudilej traktor. Vždyť se nic nestalo. Ten stojkař na hlásce slyšel podezřelé vozidlo, pohybující se kolem signálky, ale v té mlze nemohl nic vidět.“
„Dobre, dobre, ale prečo ten typ nemá boty? Pametáš sa na to zadrženie na Senovej? To bol dédérák, a ten mal na nohách to isté. Keď mi teraz ukáže priepustku do hraničného pásma, tak ho pustíme. Všetci místní ju majů.“
„Můžu taky něco říct?“ ozval se Ryba a „Já nemám žádnou propustku, ale jestli máte zájem, zajedeme dolů do vesnice, a můžete se na mě přeptat ve statku. A já se doma zastavím pro občanku.
„Mlčať! Tuná velím já! A ja viem, čo mam robiť. Choď k pojítku a volaj na rotu,“ obrátil se desátník Babka na třetího člena hlídky, pravděpodobně řidiče. Ten byl zcela jistě služebně nejmladším z hlídky, poněvadž okamžitě bez jediného slova poslušně odběhl směrem k drátům. Pojítko, anebo skládací telefon, bylo nejrozšířenějším dorozumívacím prostředkem mezi pohraničníky. Kovový vejčitý předmět velikosti pěsti, který se po rozevření proměnil v telefon. Asi metrový kabel se připojil do jedné z tisíce zásuvek, nacházejících se v okolí drátů, a člověk byl okamžitě spojen s ústřednou na rotě.
Ryba slyšel řidičovo vzrušené telefonování, ale slova se rozplývala v mlze, nerozuměl ani slovo. Rozhodl se počkat, co se z této situace vyvine. Opíral se o dveře traktoru, kouřil, a se stále větším pobavením pozoroval desátníka. Ten byl ztělesněním starého pořekadla, že aktívní blbec je horší, než třídní nepřítel.
„Hele, Babka, nebude lepší, když se vrátíme na rotu?“ ozval se psovod. Jeho výraz prozrazoval, že on to tady považuje za směšnou prkotinu.
„Mlčať!“ vyštěkl mazák Babka, „Počkáme, čo povie súdruh kapitán. Predpisy platia pre všetky. A my musíme plnit rozkazy.“
Otočil se na řidiče, který se právě zadýchaně vrátil od drátů, a hlásil:
„Soudruhu desátníku, musíme narušitele zajistit a dopravit na rotu.“
V té chvíli se z mlhy od vesnice ozval zvuk auta. Pohraničníci se po sobě podívali s otazníky v očích. Vlčák zaštěkal. Několik metrů od uazu zastavila tmavomodrá Lada. Vystoupil starší, silnější muž s krátce střiženými, šedivými vlasy, v dlouhém tmavém kabátě, s dlouhou barevnou šálou na krku. Na první pohled někdo důležitý. Přivolal kývnutím desátníka Babku. Polohlasně se spolu bavili. Ryba odhodil oharek cigarety do mokré trávy a snažil se něco z rozhovoru zachytit. Pozoroval, jak muž něco Babkovi objasňuje. Ten se snažil asi něco namítat, ale po chvilce se proměnil v přikyvujícho panáka. Po několika vteřinách neochotně zasalutoval, otočil se a k Rybově překvapení předpisově zavelel: „Pohraničná hlídka, do vozidla nastúpiť!“
Všichni tři zelení mužíci a pes naskákali do Uazu a v několika okamžicích byli pryč. Bez jediného slova nebo kývnutí na rozloučenou. Jen psovod Krešpora se omluvně na Rybu usmál.