Byla nebyla jedna au pair 2

Anotace: : Jednoduchý příběh o tom, jaké je to žít v naprosto cizí zemi u cizích lidí, kteří se stanou vaší dočasnou rodinou. Občas to není jen o hlídání dětí a radosti, občas je to utrpení a slzách, které musíte za každou cenu zvládnout.

Ahoj," pozdravila jsem úsměvavě svojí novou rodinu která už čekala na nádraží, ale bez dětí, ty byli ještě ve školce. Podala jsem jim ruce a dostala dokonce i pusu od Karla.
Karl, Němec, věčně pracující muž co už musel procestovat svět. Byla s nim sranda a hodně mě učil správně mluvit, což pro mě bylo super. Ale jeho oblíkací vkus mě občas dost zarážel. Bekovku? Ta se v tomhle století a k sportovnímu tričku opravdu nenosí...
"Jaká byla cesta," ptali se, když mi pomáhali z autobusu dostat moje kufry.
"Náročná, jela jsem 14 hodin a jsem hrozně unavená." koktala jsem nervozitou.
"Těšíš se na dobrodružství?" zeptala se Bianka už v autě.
Bianka, Brazilka, velmi úsměvavá a milá paní. Je mi trapný jí říkat paní, když na svůj věk vypadá velice dobře. Její výslovnost němčiny mě občas zaráží a ze začátku mi to dělalo velké problémy. Když má krámy je na zabití. Ale milovala jsem její povídání o Brazílii.
"Jojo," odpověděla jsem stručně a čekala až konečně dojedeme k domu.
Nebyl to domov, ale sídlo s obrovským prostorem a opravdu drahým vybavením. Devatenáct místností včetně sauny byl luxus. Nebylo to žádné 3+1 na co jsem byla celý život zvyklá.
"Wau," to bylo jediné na co jsem se zmohla.
Když jsem ale vešla do svého pokoje, který byl mimochodem ve sklepě, bylo to jak vejít do naprosto odlišného světa. Jedna stará skřín, kterou bych zařadila do komunismu, postel a policová skříň. A abych nezapomněla "nádhernej" výhled z okna. Koukala jsem do zdi.
"Máš hlad, nebo chceš kafe?" ptali se mě zodpovědně.
"Ne, děkuji jenom bych chtěla chvíli spát, jsem hodně unavená," přesvědčovala jsem je.
"Žádnej problém," odvětil Karl a odešli.
Konečně jsem měla chvíli klidu. Napsala jsem hned všem sms se svými pocity. Na to jak jsem se bála tak to zatím nebylo tak špatný. Postupně jsem začala taky vybalovat a soukat to do skříně. Celej můj život ve dvou kufrech a teď už v jedný skříni. Hrozná představa. Konečně jsem si lehla. Během pár okamžiků jsem usnula. Probudil mě až dupot a hlasy dětí.
"Super, děti už jsou doma," řekla jsem si pro sebe.
Moje noční můra a největší strach běhal nahoře v obýváků. Chvíli jsem se přemlouvala jít nahoru, ale už jsem to nemohla dál oddalovat. Dala jsem se trošku do kupy a vyrazila vztříct mé noční můře. "Ahoj," pozdravila jsem nejistě děti.
Žádná odpověď.
"No tak pozdravte Dominiku," kárala je Bianka.
"Ahoj," stydlivě odpověděli děti.
Yasmin a Inara. Už na pohled roztomilé holčičky. Zdání klame. Jsou to malé rozmazlené ďáblice, které mají zálibu a výdrž v křiku a brečení. Pro mě dvě naprosto nenáviděné věci. Respekt jim bohužel taky nic neříká, a smutnější je to, že neposlouchají své rodiče, natož tedy mě.
"Chceš kafe?" zeptal se mě Karl.
"Ano prosím."
Bianka mi mezi tím vysvětlila jak se obsluhuje kávovar a při pití kafe a snažení se aspoň trochu konverzovat jsem měli kulturní vložku. Děti nám zahráli divadlo a zazpívali. Bylo vedlejší, že jsem nerozumněla ani slovu, hlavní bylo, že jsem se usmívala a tleskala. Pak, ale přišel zásadní zlom po kterém jsem opravdu netoužila a modlila se, aby to bylo jen vyjímečné.
Inara se začala vztekat, jelikož Yasmin něco v divadle pokazila. Následoval dlouhý potrugalský dialog za pomoci silného řevu ukončený brečením a dupáním.
"Pomůžeš mi pak uklidit hernu ano?" zaběhla rychle Bianka na jiné téma.
"První den a hned se starat o úklid? To mi to tady hezky začíná," pomylslela jsem si.