Byla nebyla jedna au pair 3

Anotace: Jednoduchý příběh o tom, jaké je to žít v naprosto cizí zemi u cizích lidí, kteří se stanou vaší dočasnou rodinou. Občas to není jen o hlídání dětí a radosti, občas je to utrpení a slzách, které musíte za každou cenu zvládnout.

"Dobrý ráno."
"Dobrý ráno," už podle tónu jsem poznala, že něco není v pořádku.
"Kdy se rozbilo to světlo?" spustila ihned Bianca
"Jaký světlo?" ptala jsem se ještě v rozespalém stavu, absolutně jsem totiž nechápala, co po mě chce.
"No ve tvé koupelně, kdy se rozbilo?"
Polilo mě horko. To světlo na které se hned zkraje ptala bylo rozbité už nejmíň tejden. Jenom jsem prostě nenašla vhodnou chvíli, kdy to říct. Nevěděla jsem jestli mám říct pravdu nebo zalhat. Měla jsem totiž podezření, že mě jenom madam zkouší.

"Včera," odpověděla jsem nejistě.
"Ráno nebo večer?" zeptala se pohotově.
Bylo mi jasný že už tak nebo tak lžu, a že jestli řeknu ráno, seřve mě za to, že jsem to neřekla dřív.
"Večer," vypálila jsem z sebe.
"Musím říct Karlovi aby to zpravil," špitla si pro sebe.
"Budiž mi za tuto lež odpuštěno." Tiše jsem se zaradovala.
Udělala jsem si kafe, jako každý ráno. Samozdřejmě slazený. Měla bych to omezit. Já vím. Denně do sebe cpát 2 lžicky cukru v jednom kafi úplně zbytečně není moc dobrý pro organismus, ani pro moje kila navíc, který už nějakou tu dobu mám. Na nic jsem nečekala a přesunula se k žehlícímu prknu, kde už se na mě smál plný koš prádla. Ta představa, že budu celý dny jenom žehlit tu tunu prádla co vznikla, jelikož Bianka odmítala přes dva týdny prát, mi vháněla slzy do očí. Po třech hodinách jsem byla s košem hotová. Žehlit do dokonalosti Karlovo košile byla pokaždý obrovská výzva.
Vlastně celý tohle bylo jedna velká výzva, teda spíše velký divadlo kterýmu se říkalo au pair. V rodině jsem byla spíš služka v lepším případě uklizečka. Bianka mi napsala každotýdenní plán, který připla na lednici abych neustále věděla, co mě ještě za práce čeká a asi aby mi také připomínal na jaké pozici u rodiny jsem. Samozřejmě plán se týkal jenom úklidu. První měsíc jsem se uklidňovala tím, že je lepší dělat uklizečku než trávit čas s dětma co mě nazývají zlou čarodějnicí. Na jejich každodenním programu byl neustálý řev, brekot a hysterické scény vystřižené z filmu. I když mě hrozně štvali občas jsem je měla ráda nebo mi jich bylo dokonce líto.
"Yara tady zůstane, hodně zvracela a není jí dobře." vypadlo najednou z Bianky, která byla až moc společensky oblečená.
"A ty někam jdeš?" podivila jsme se.
"Já musím do města," řekla jakoby nic.
"Cože?!" probliklo mi hlavou. Dítě ti tu zvrací a ty si jen tak odjedeš do města? Tohle mě nevýslovně vytočilo.
"Hlavně ať hodně pije. Kdyby měla žízeň v lednici je džus a kdyby hlad dej jí jablko."
"Cože?!" ozvalo se v mé hlavě podruhé.
"Bianca ona může jenom vodu. Jablko je kyselý stejně tak i džus a z toho se pozvrací znovu." Vysvětlovala jsem jí
"To je divný, já slyšela, že jablko je dobrý na žaludek," odsekla ironicky.
"Tak kdo tu kurva má maturitu z výživy?" řvala jsem v podvědomí.
"Tak ahoj později," ozvalo se ze dveří, které se ihned zavřeli.
V hlavně mi svitla jen jediná myšlenka. Super, jestli se mi tady malá pozvrací zaprvý do toho hodim šavli taky a za druhý to fakt nebudu moct uklidit, jelikož bych do toho neustále blila. Tak doufám, že to nakupování neprodlouží...