Zápisky jevistniho technika

Anotace: Den druhý, utery. 5.1.2015.

 Na displeji telefonu, dvě zprávy,  jedna stručný,  druha nadčasový,  od koho jsou? Obě od osudových divek.

Všechno je nejistota. Vím, že jsem se vzbudil na první upozornění budíku,  vyzvánění nevnímal,  na o čich slepenec vosku, únavy a očních kyselin, tzv. Ocnicoveho mazu. Na látkových kalhotech skvrna, detokovano ejacuala pracovat ve snové části Rem, Můj mozek v polévce prázdnoty, zralé poluce a mentální impotence. 

 Vydávám se znovu do prostopasneho snění, na okamžik denní, jako bych vicky ukrajoval mladickou marnost, zmarenou touhu tvořit svět od samého úsvitu, probuzení v kolébku myšlenky. Ve snu se nacházím v supermarketu, v srdci povrchního mátrixu, část me osobnosti se svou povrchní vyzazi. Záhy se u sekce s konfekci objevuje nějaka divka, objemnější, má na obličeji stryje, je serednym způsobem přitažliva, reflektuje moji slabou soudnost ke skutečné, citové kráse,  kterou pak horko těžce vyvazuji horecnatou touhou po poezii, po výrazu,  po tom z přítomnitoho tvar v jeho niternem objevů,  nahota před sebou samym. 

Nebudim se, stále snim, ta divka si mne všimne, dřív než si na ne zranitelnou přítomnost odpovím, dřív než se ze snu probudím, ztuhne vznešený sen o příčestí mramoru, o vášní z plameneho vridla, krása je ztracena, chlipny pud mne vede pod hladinou vědomí, ztrácím se v tom sněhu,  divka je povolna, jako stara známa milenka co si přeje byti svedena, společné,  jdeme kolem převlékacíCh kabinek, denníkove zápisy plné sexu a vznešené nostalgie na nízkost choutku. Je to Thanatos, pud smrtelného ztemneni kdo mne svadi v tmách,  okridlena mléčna cesta, zaběhnuta divka v srdci, klín ji obrazu,  zaliji, tam konci sen, začíná skutečnost,  uvědomují si bolestného pádu na hnusnou zem sváru, těla i mysli, běžím do koupelny, má sexualita, penis, semeno a blaženost,  ztracena ctnost...

Divám se na sebe do zrcadla, narcisticky onanuji, zjemnim tu touhu, semeno se měni v moc, tyto zápisky mi pomáhají se vypořádat s bezradnou situací, mych ohnivých nočních poluci, vykresana naděje mrtvolne pany, skryt to všechno do slov, anonymních veršů,  tento talent je skutečný.  Život je nejistota z tryska jich tryzne, ta těžko smiritelna konečnost, bezvýchodnost slepých uliček myšlení a energie. Ne energie není bez východní, zaplavuje vesmír a zaplavuje svět v nás,  tvorba, reflexe tvorby, v tom je naděje!

I v tom je důvod těchto myšlenek, vyjevit na povrch onu špinu zdola l, zdolat sebe sama a uzpůsobit se k přemýšlení nad smyslem existence a vesmíru. A právě v tento okamžik mne vysadili z kresadel existenční nutnosti, do jevistniho univerza, do telecomu vola Štěpán, nás konscipient s homosexuální orientaci 'kluci je tam někde smetacek a lopatka?' Vbehnu na jeviště, se smetackem a Štěpánem, zametame rozsypanou ryzi, po tristive smrsti holi jednoho z herců. Smeteme to ze spodu linolea, hra se zkouší za pochodu. Štěpán najde větší smeták, co děláme, lidé tak spolupracují, podílejí se panu režisérů.  

Zbytek již odešel,  Franta z Buchlovic a Roman, byli tu od rána, stavěli pohádku a pak Zlateho draka onu nebeskou kuchyni plnou zlatých objektu a ryze. Vidim v tom možností,  vrátím se na začátek, než vstanu z postele, napíši dvě strany vycházející z hlubokého povědomí,  ty sem posléze dodám.  Snažím se vstat, přečtu si několik Artaudovych veršů z van Gogh a,  zapinam notebook, jdu si pro čaj,  dam si lupínky, granko je me štěstí, v žaludku hrudky hnijiciho kuřecího masa. 

 Střípky z předchozího dne, vyznat se v sobe, poznat sebe sama, nemožné. Pracuji na disku k přijímačkam na kameru, realna šance na přijeti,  pod slunečním štítem. Přišel další zvukař, že potřebuje sjet se závažím,  vylézáme nahoru, na desítce tahu, se silne závaží,  deseti kilogramove kvádry. Dva oddelam a mikrofon sjede volněji dolů.  

Svoji cestu do města popisu jen s přehledu.  Sjíždím dolů. Zastavují auto. V kasárnách.  Jdu do města.  Do drogerie na náměstí.  K fotopristroji. Tam vytisknu pět fotek testovacích,  uprostřed druhé dojde papír.  Zavolám pracovníci.  Ta jej pečlive vymění.  Tisknu dalších dvacet fotek ke scénáři a volne tvorbě. V tom vypadne účtenkova rolka, zadělám ji zpátky,  zrejme opačné. Straduji si to do divadla. Snazim se sehnat tkanicky, telefonujíci vietnamka absolutne netusi o cem mluvi, obchod už se zrejme přestavěl. 

Jdu do divadla, strádám si to přes cestu, doběhnu k vratnici, tam starší vratna Marie, zapíše mne, přicházím,  odkládám věci,  Franta s Romanem tam již jsou, jdeme přinést sporák,  vezmu bombu a oni dva sporák,  umístíme ji do levého ruzku schudku kde je kuchyně.  Odrážím se, vytvářím složku pro dnešní zápisky,  schyluje se k přítomnosti.  

 Na co myslím?  Na kontrast mezi o nimi osudový mi divka mi. 

Přichází paní co se stara o garderobu, spravkyne odevu, že jde zlikvidovat peklo, jako takove oděvy po derniéře, vezme tři košile a dvě čapky, pak se ještě vrátí a najde tu poslední kosili. Usměji se a vyjádřím radost a pak se znovu pusti do čtení stimulativniho Artaudova zdvojenCe a poslechu Billainave Victory na 0.8 rychlosti, abych dokázal detekovat přítomného chvění a zvraty. Je to skutečný masterpiece neurofunku. 

'V interkomu mezi stěnami divadla se ozve David Machacek' mužský hlasem a pak dlouho ticho, v tom je let, zpiva jako atlet srdce, jako Artaud mluvi o citové expresi, rozměru,  jako ja mluvíme o kvantových stavech a tichu, ale co naplat, Můj význam otvory,  souhrny, z jednocovaci činitel jsou entheogenny. Vyslovit cit znamenalo zradit jej, nebylo kam ustoupit bohum masakru. 

Ležel jsem na posteli a hledal v myšlenkách,  kde je kniha mého bratra, kletba osudového nepřítelem,  strachu pohřbeneho v i luzích tváří,  nasel jsem jej nahoře.  ... v kulisarne ticho, utery krátce po seste hodině,  zkouška draka stále trvá, za okny auta svítíci a svistici směr Stare město.  Zahloubavam se do Artaudovi kapitoly o citové atletice, objev informace, reflexe a znovuobjevena touha po tom vnímat dech, dech herce jako znovuobjevení katedrály kabalisticke analogie, orgán herce, myslet srdcem.

Což však byl další můj objev, ze jsem při poslechu minimalistickeho drum and bassoveho počinu od Abstract Elements objevil trojtempodeche dobi, citoslovce tajuplné souzvuky a důrazy, jez rozvibruji spodní materiální vrstvy duše. Tato ozvěna se mi ohlušujícím způsobem jevi vyjevit El na i při alternativní lomene performance. Jen poznámka.  V kulisarne tikaji hodiny. Technical itch Thé Real. There is only way to safe our city.