Zápisky jevistniho technika.

Anotace: Středa 6.1.

Ö 

Dnes to bylo na sedm na ráno, nebot vedoucí techniku Maza, Péťa Zajdlik mi včera volal ať přijdu již na ráno na sedm, nacez jsem se zapomněl zeptat co se bude dělat,  jak se ukázalo, tak se rozhodlo, že náhradní scéna v Mikovicich, kde se zkouší Bez Roucha, se mela posunout k zadní zdi, kvůli prostoru a zkoušení,  tak následoval přesun transitem s Ivetou, naši řidickou transportu a logistiky na školičkach. 

Následovala asi hodinova přestavba, spíše demontáž a posun celého konstruktu, zdělali jsme dveře ruzne kolorovane, odstroubovali schody, desky seshora a posunuly ji celou obdélníkovou konstrukcí s výstupy a osmi dverma az na okraj mikovnicke sokolovny. Celou scénu postavili řemeslníci a technici poprvé tady na zkouškách. 

Při pohybu malatnost, rozespale, polovnimani, na hranici bdělosti,  aktivita lineární, pomocné nervy, mělký dech, sny tuto noc klidne nebo zadne, probuzení do labilního klimatu, zadna plán plna sopečného magmatu, pokrevní vrstvení predstav pronikání do milenky jako do milostné řeky,  vzpomínky na budoucnost. Do Mikovic jeli všichni, kromě Romana, který zůstal na scéně divadla s panem Janikem. 

Čekáme na Ivetu jako na Godota, objevuje se téma lability a nadbytečné prace, cela látka.  Včera jsem se ještě snažil před usnutím vypálit autoportrét a Demanty Peruti na dvd, nasamplovat a prevest nejake precasovane zvukové soubory, do mp3 podoby. A jako závěr ilustroval, na čtverečkovy papír propiskou srafoval trojúhelníkové poloprusvitne plátna závěsné do spiralovnice nad jevistem, do kterých se vytvoří naskulpturovane polygony, tvary mappingovych projekci. Pod nimi ruzne sochy a lsurrealne předměty vystupující v me autorske konceptuální a entheogenni hře Amarictum.

V mikovicich se stridame s herci, s panem Vaculikem, Vackem a ostatními,  v transitu je vytopeno, předtím ještě Péťa pouští www, český hudebne basnicky projekt, rikam ze mají vlastně zhudebnene surrealisticke básne. Ptám se jestli zná ještě někoho,  'spis ne l, jsou nezaraditelni, je to na hranici rapu a expresionisticke poezie, 'de fakt jiný Vesmir' 

Říkám. Dorazime do divadla. Dopolední zkouška. Pánové se bali na dopolední odpočinek. Vezmu si jablko, sehryzu ho na ohryzek a přemýšlím nad dalšími dny, dalším projektem hudebního elektronického razeni, mohl by se jmenovat Tommorow's dark prisma, uchopit tak roli předvoje alba Sci Poematica, Pi squares, jehož by mohl uvádět prologem a dalšími texty, zároveň mne napadlo naklonovat na sampleru harfu a každý její vzorex učinit vyrazne jiný, dle delky trvání v čase, pitche, a echa a jiných modalit a oscilátoru v camel space s reverbaci poli. Pridat bass s harmoru procedeny pres jemný vocoder, postupovat na mixéru v malých vyskach, experimentovat s melodií momentem, autonomní segmenty nahrane rozvesovat intuitivne jako hvězdy, představit si ruzne zvraty, zrody peripetie, kolize - dotáhnout do konce myšlenku vystavět skladbu podle pěti fázi antického dramatu. Je to reálné. A organicky možné. Padne to jak k vizuální náraci, tak strihove diskontinuite.

Psaní mi tak pomáhá u třídit a ujasnit si nápady a myšlenky. Vzpomínám si, že mne včera v kine na filmu Mladi napadl nápad jak rozvířil možností. Při pohledu na začínající titulky, mi svitlo, že me Dítě, projekt Sci Poematica, muže při štěstí a produktivitě přerůst v performativni akci, audiovizuální manifest, poetickou vědecko fantastický testament, nebo v průběhu let s alternativním názvem v celkove produkci az na hudební vydavatelství SciPoems recordings, knižní nakladatelství, či filmovou společnost s hudebním studiem, nahrávacím prostředky, cinematikou, kamerami, mappingem, to vse  v pojizdne dodávce. 

To jsou sny. Naučit se snít ve velkém. Naučit se hovořit s lidmi a sám se sebou. Při zkoušce sledují vaření všech herců. V hledišti vzadu objevuji pult zvukaře. Prilakali mne tam hudební zvuky a ruchy. Nahlížím a vyzvidam. Yamaha pult pečlive sestrojeny. Zvukař v zelené kosili. Na obrazovce vidim sceneflow, scenarovi seznam skladeb, ruchu a zvuku. 'To jste nahráli tento zvuk?' Ptám se. Pohled ne na mne skrz obroučky brýlí. 'Jo toto jo; přes Ipad na Midi' jasne, přikývují. Přes herecke výstupy pluje nenapadna melodie. 'Ty podklady to jste taky vytvořili? '..' To Ivan' rika stvořil tu hudbu. Zvukař pak přizná, že je muzikant, že zvuk nestudoval a vse se naučil sám.  Sdělují mu svoji fascinaci audiem, zvukem a zároveň rikam, že to jsou pro mne nove kontexty, v divadelním prostředí.  'Jestli te baví si hrát se zvukem tak si pořiď I Pád,  tam jsou ty moznosti' kolebave se úsměvu, 'no jo, ale tam nechytnes některé programy...'. A jak vůbec programy používáte na editaci tady?'..zajímá me v cem to vse dělají.  Rika ze Logic, starý dobrý Adobe Audio bily. Tady je cesta, Já si na průzkum zatím vystačím se základními programy. 

Na zkoušce je pauza. Jdu se podivat do světelné a zvukové režijní kabiny. Tam je tma, nikdo tam není,  jen Velké elektronického systémy,  kamera a dráty,  světýlka,  stul a dveře v zadu, pohled na jeviště vzdáleny pruzorove silný.  Poznávám, že dělat zvuk a světla na divadle je živá prace, musím ji poznat, sblížit se s Tim,  abych pochopil realizační možností a nalezl řeseni pro budoucí významy. 

Zvukař mi jak odcházím říka 'obraz a zvuk musí byť na divadle kompaktní, zvuk nesmí přebíjení,  v tom smyslu dominovat, jako ve filmu.' Ano poslouchám nadšene, zvuk je nenapadne důležitý.  Myslím na sve prvotní nadseni při návštěvě sound studia ve Zlíně, enthuziasticky jsem se vyptaval na ruzne otázky při filmového tvorbě zvuku i osobních projektech. Podobne jako v Praze na Imagination festivalu, kdy jsem viděl profesionálního Vje při procesingu, intuitivne, přes analog k Digitalu. Propojení. 

Scéna má pauzu. Herci pri konverzaci,  vymenuji si názory, komentáře o vaření, Já poslouchám vzadu na balkone, je tu skutecne dobra akustika. Pote vyrazim na obed do bistra, všímám si kuchařů asijského původu,  jako by to byli herci, Dávám třináctka, nudle s kuřecím a sezamem, pote návrat do divadla, zklizeni zlatého draka, postavení po krevních bratrů po delší době, to bylo moje první představení, ještě v listopadu, dnes nám ocelová stavba šla pomalu, ovšem podařilo se nám to dat dohromady. 

Po dostavení se technici bali a jdou na odpolední pauzu domu nebo do města, taky zrejme vyrazim jakmile dopisu tento fragment, zeptat se na lístky na Let IT Roll, podivat se na Creature desku čerstvou na jaro na cruisera☺ a pak taky navštívit babi nebo domu k hudbě,  pokusit se vypálit ono dvd. 

Naproti okna kulisarny je placené parkoviště, placené parkoviště, viděl jsem tam pana v cernem plášti, už delší dobu na něco myslel, na pracovní dobu, podmínky,  vnitrni rodine záležitosti,  abstrakci, tu nevyléčitelnou paletu samoty a stavu lidského vědomí, křehkost tvoji krve, započato st dokončeného dila myšlenky,  mohl to byt pracovník, zabývajíci se tedy časem stravenym na parkovišti a mimo něj,  jako ja myslím,  že bych mohl jít nahoru psát svuj román, v mezičase,  abych Německa svuj tvůrčí přístup, svuj křehce sametový přesčas a živého planoucí momenty inspirace dýchají či v běhu teto poezie, uvnitř ne umírající myšlenky na souhru našich zásluh a poklesku, jako včera,  když jsem umiral v polibku prózy, od mistra Jacka, jeho debutový romanovy příběh na čtyři sta stran, který psal aby vykoupil svoji duši a sve zatracení, kazda krůta nevyhnutelnost křehké slabiny, dusici silu duši a vteřin,  prokleta svobod, vecna jako sul v oceánu máje. 

 Je deset minut před desátou,  po delší době jsem  byl schopen napsat šest řádků poezie uvnitř divadla, ohniva duše nesmirna nechť tone v plamenech, živoucí planety v nároku na vesmírné zjevení, tam kde se masky z parafínu zmocní na křídlech muzy nového divadla. Dočetl jsem az na konec básne o Van Goghovi od Artauda '..thé madman who inspire us all...' eventualita protnuti, Můj stínový zdvojenec, bratr vystupující osud, jak zornice padající do prázdného prostoru. 

 Je deset, představení končí, jdeme to rozbalit, rozsroubovat bratry a postavit scénu draka. Pak alou při Moravě se drží Mlha, je rozkosna jako noc v setkání s milenkou pod peřinou, ktera je blízko.  Po nábřezí levituji s pocitem lehkosti, to je nadech kulturního blaha, touhy experimentovat a stavět vzdusne katedrály s kreativity dechu, vrací se mi sily a Hluboká rozkoš ze Života,  žár posledního z prokletých je léčivý pokrm boží ambrozie nekonečna.