Zápisky javistneho tachnika.

Anotace: Utery nad ránem. Zápisky snu a Medailon k divadelní hře Lesy Maldororovi...

Za oknem. Neprostupna mlha, ztracejici kontury budov a temnota. Zdál se mi sen. Byl jsem s několika lidmi, nebo spíš jsem v několika lidech, kdo ví jestli ta červí bublina soulože pořád trvá.

Tentokrát to byla scéna jak z přijímaček na zvukový a světelný design. AZ archaicko, antický komplex, necítím jeho zhustene útroby, jen mechanickou reprodukci zvuku. Zvuk je všude, siri se skrze prostor vibrací, rezonuje v ostatních uchazečkach.

Ach jak mne to nemohlo napadnout, po obchuzkach projektu, potkávám slicnou divku, jenž poslouchá nějaký herni soundtrack a design jak od Aphex Twina, v tom si padnem do noty, Notuji ji k nadrum, jako nebeského bubny jsou naše srdce pospolu, vzdy neodolám ji oběžnou, sednout si za ni, te fázi spanku Rem. Po luční orgií, pasti mych vicek, netroufám si zvolat, je to sen, jsou to filmova studia, vzrušující projekce mého mozku.

Zasedám za ni, je prekrasna, stihla, neuvěřitelne sexy, troufám si rict 'milénka snu' divas se na mne tím blazenym pohledem jakym deti pozoruji slunce a nove roboty ve snech. Pronikam do tebe, během te chvilky si te vymění mnoho mužů, již v te chvíli ejakuuji do tvého luna, rozprostírá celý náboj po Tvém zenstvi, blazene vrnis, jsi krásnější než sen egyptanky o Nilu, Sfinga o svobodě volnych tajemství.

Proskakujeme fontánou, jsme v odpocinkovem bazenku, znovu se přibližujeme, kam? K tomu druhému? Když to zjistím, sen takmer končí. Mohu ten sen přetvořit do dopisního ponoru. Budeme v nem hledat paralelu světla v obraze. Najde ji v Tobě.

Nejžhavější z milenek. Přede vroucí sul na kolotoči rozkose. Východní vítr odvál rudy a velvetovy vzruch sedmého řadu. Nastal čas milencova mlčení. Jen co na ni pomyslím, jen co mi povoli vicka, napíše mi, Vchazim do její zprávy, jako do slov bez roucha.

Její mysl diamant, obrusuje tu mou, stáváme se jednou myslí se společnými srdcem všech myšlenek. Ve snu mi napověděla jak přistoupit k poloham v zádi, ona vila a svět vilnosti, princezna lucidni stezky, kam se poděla, vědět že tak snim v moment procitnutí se protmit k otezim tmy, ovládnout chaos pudu a obrátit jej v mistrovské lyricke dilo. V její sen o me.

'Její sen o mně, říkají, abych slyšel, zdálo se mi o nem' jdu po hrázi po proudu řeky Moravy, slunce je ostre zářící, jiskří na plnou tvář, myslím na spojení naděje, krev svobody. Na Lorcu, na mladého basnika a dramatika. Nad budovou divadla azurove more, pramínky bílých nacechranych řek se táhnout selfem vlnící se oblohy.

'...ona'
'On....'

Vnitřní ustroji citu - mechanismus konfliktu
drama v sobě ukrývá podobu básnické inspirace
postavy mluvící o vánku bolesti a selestu naděje
skupenství jejich charakteru vyjadřuje abstraktní témata
jsou to nosiče idejí a zpritomnuji aspekty vášne a smutku

Všechny o něco bojují a boji se nevyhnutelneho konce
Ve svojí skutečnosti voli jen ty stavy které umocňují sen
V ten dech beroucí okamžik splynutí se rodi nový obraz
dějství jednoducheho obratu tiché stopy gest
nad paměti budoucnosti zakázánych měst.

Vidim na druhé straně herce je to cesta přístav
v druhém okamžiku mizí ze scény 'za starým stolem vidíme
mladého spisovatele, dramatika, u prave přední nohy stolu je velký kufr s knihami, na levé straně je piano na které při rozbřesku hraje a pronáší Dlouhé akordy. Do toho zpevně pronáší sve verše a útržky her, jakasi intimní taneční osvětlení rymu, souzvuku a okouzlení krutosti zlem, ale i naději.'

Je téměř nezvykle nutného, aby postava mela slabý, rostoucí knír, Dlouhé výrazne vlasy, jako onen mladík z Monte videa, mela Zelený inkoust a dlouhý Shakespearovsky brk. Ten namáčí nezvykle s naprazenym zápěstím a pokrcenym maličkem v pravém úhlu.
Většinu času se divá do prázdna, jakoby za zasklenym sklivcem purpurovych oči mela jen špetku zaslepení, sul jasnozrivosti, kámen iluze vedvi roztaty a oscilujici poměr lásky k nenávisti.

Na jevišti se budou objevovat ještě tři měnící postavy, charaktery, které skryte odrážejí smrtelnou i ne smrtelnou povahu a hlubinu básníka a tvůrce. Nejsou to jen promluvy inspirovane Lautremontem, Rimbaudem, Nervalem a Lorcou. Je v tom něco úplného ze mne samého.

Ty tři ostatní postavy vyskytující se ve hře budou sluha a kamarád, hrající jednou postavu androgyna podruhé zas mefistofelovskeho cyborga z budoucnosti, nebo nebohou ženu, kterou si autor představuje a postava v přítomném čase odpovida na jeho fantazii.

Druha postava je postava domovnika, který vystupuje z pohledu jednou jako uzkoprseho chamtivce, podruhé jako opilého rozervance, kterému vadi piano, jindy jako protějšek chaosu nebo prostě lidového vypravěče, ten se objevuje v textu jako zavrazdovane svědomí.

Třetí a nejrozporuplnejsi postava souvisí s dětstvím a touhou po bezbrehe hravosti nás všech, je to imaginární veslo jeho filosofických úvah, žezlo jeho basnickych meditací a konstrukt jeho brilantní mysli, který oslní svou nadčasovou vizi, ale pro padá se na chatrnych pragmatickych otázkách tohoto světa.

Vedle toho jsou tu ještě jiné existence, Hlasové záznamy a reprodukce, vnitrni záznamy a nenapadne projekce. Hra má šest obrazových dějství. Tři v pokoji tři někde jinde, v imaginárním prostoru ulice, sklepení u řeky, ano rozjímání u řeky.

Hra konci vypravecovym deliktem a verdiktem nad smrtí onoho dramatika, hlásá, že byl zavražděn svoji postavou, ktera jedina nesla svědomí, ta postava jej zavraždila, jako lid zavraždil v básníkovi i své svědomí, tak je nastolena otázka nejen básníka prokleteho, ale rovněž zavražděného.

Hra začíná monologem na úsvitu tohoto a příštího stoleti, pak se vrací do Paříže v druhé polovině 19. Stoleti, monologem o posloupnosti životů, inspirací, a okamžiku v tele přítomnosti. Domovnik ztotožňuje postavu vypravěče, ostatní postavy se jakoby 'líhnou v procesu' nahého obnazovane obraznosti a chrupavek probíhající myšlenky.

Jsou to postavy inspirovane romanem Zpěvy Divotvorne, malým Princem i divadlem krutosti, většinou delirantni, manicke, psychedelicke, melancholicky aberantni, nebo nevykoupene. V podstatě se jedna o imaginární loutkove divadlo v autorovi mysli, az do konce představení.

Šeste dějství hry nadchazi po tragédii, je v tom dotek antického dramatu i prubojnost avantgardy, hra o nezdolne touze něco vytvořit, zanechat působící otisk, nechat promlouvat otisk diváka, otevřené konce do publika.

Herci, nové neobjevene tváře, je to v podstatě sám hlavni orchestr, který pise Amarictum, entheogenni hru, v čase je nutné vyvazit kosmický hutnou stavbu replik nějakou sibalskou, Falstaffovskou postavou, stávající kruhy hybajici naším povědomím.

Dějství I.
monolog, světelný smog, vlevajici tóny, vidíme pokoj.sebereflexi ni odkaz na divadelní hru.

Obraz 1.Prologomena: '...Naše životy se rozdvojuji jako predvoj predpritomneho sidla iDei mysli (odmlci se) a mozku (prsten ku spanku). A jeste hluboko v za zteci reky pozustatek prehistorickeho svalu,pulzující organ ze sta stavebnich kamenu Supernov (ukazuje na hrud) SRdCe Beat, bit se za tento svět znamena napustit jej vypary divotvorneho srdce, ktere tady zanechal lezet jeden neskonalym proklety...'

Obraz 2:
Na jevišti je prach, jen jeden reflektor sviti do neonoveho zrcadla, to odráží světlo ke stolu, u prave nohy kufr s autory, které Ducasse zmiňuje v knize. Na levé straně klavír se zelenou lucernou.

Obraz 3. Přichází spisovatel postava autora, blíží se svému nitru, zasedá na starou židli, na sobě má dlouhý frak, motýlka a modrou ruzi na klopě s cernym přelivem uvnitř.



Divám se na telefonu budku z okna kulisarny Slováckého divadla, sleduji ji se zatajenym dechem, již dlouho nikdo nezvednul sluchátko, nevytocil zadne číslo na druhé strane. Franta mlci, levou ruku má položenou na kořeni nosu, ukazováček a prostředníček na svahu jdoucím vlevo k nozdre, palec pak natazeny pod bradu v dlouhém zaupeni, je hluboce zamýšlen nebo se chystá ke spánku, tady se zabíjí čas. Šéf divadla sedi v publiku, naposledy co jsem jej viděl, resil něco s paní co si zapisovala poznámky k vyzneni scén, osvetlovac obrací vzhůru ke stropu pravou dlaň.

Paní rekvizitarka Anička přechází silnici jde do divadla, dela tu ještě s Jitkou Víternovou. Procházím se okolo vrátnice, tři lidé, dvě ženy a jeden vyšší muž s krátkými fousy. 'Co je to za kolouska' otazaji se, když je pozdravím. Jdu dál a nestíhám na to reagovat. Říkám potlacene a rozdvojene Já. Hodi se to jen na to když máte vyprávět o integrite nebo sledovat postup vlastních či cizích emocí v průběhu tvůrčího procesu.