Po hlavě do života

Anotace: Kapitola 20. Adriana se s vervou vrhla do hledání práce a bydlení.

Muži a ženy v šatech z devatenáctého století se oodávali tanci v překrásně vyzdobeném sále. Pozorovala jsem ten rej. Měla jsem na sobě nádherné bíle šaty se stříbrnou výšivkou a byla si dobře vědoma svého půvabu. Tu ke mně přistoupil vysoký, černovlasý muž bez tváře a požádal mě o tanec. Vznášela jsem se v jeho objetí, za rytmu pomalého valčíku, když v tom se vedle mě z ničeho nic objevila máma, s pořádně naštvaným výrazem ve tváři.
„Adriano. Co má tohle všechno znamenat?“ zeptala se důrazně a chytla mě za loket.
Celý sál jako na povel ztichl, hudba přestala hrát a všechny zraky se upíraly na nás.
„Tak slyšíš, vzbuď se. Co má znametat ten alkohol a proč spí Dominika nahá na gauči.“
Pomalu jsem otevřela oči. Páni, to nebyl sen. Nademnou se opravdu skláněla mámina rozzuřená tvář.
„Mami, kde se tu bereš?“
„Já se ptala první. Co tu dělá ten chlast a proč nemá Dominika pyžamo?“
Vzpoměla jsme si na Tomovu návštěvu a Domčinu opici. Zřejmě se v noci vydala na záchod a cestou si ještě důkladně přihnula a pak usnula v obýváku.
Usilovně jsme se snažila vymyslet, jak to mámě co nejlépe vyložit, aby nedostala infarkt, ale při pohledu na ni se mi myšlenky rozutekly jak švábi před postřikem.
„Všechno je v pohodě mami, jen se tu stavil jeden Domčin kamarád a.....“ dál jsem se nedostala, protože v tu chvíli se k nám dopotácela Dominika, nejspíš probuzená máminou fistulí a nasadila tomu korunu.
„Jé čau teti, to je teda překvápko. Dáš si kafe, nebo panáka. Nebo obojí?“ vítala ji se zářivým usměvem, aniž si všimla jejího duševního rozpoložení.
„Snad aby ses aspoň oblíkla, Dominiko.“ pravila máma ledově.
„NO jo, promiň hihi, nějak jsem se před spaním asi zapoměla oblíknout.“
Zmizela ve svém pokoji a já čekala na ortel. Ten jsem uslyela vzápětí.
„Máš půl hodiny, aby sis zabalila věci a vracíš se se mnou domů.“
Mamku zjevně nezajímal můj názor na celou tu věc. Za normálních okolností bych se asi neodvážila protestovat. Vždycky jsem byla poslušná holčička, co dělá správný věci. Jenže teď šlo o můj život a moji budoucnost.
„Já s tebou nikam nepojedu mami. Jsem dospělá a zařídím se ,jak uznám za vhodný.“ oznámila jsem jí.
„Ano a smím vědět, jaké máš teda plány. Kromě chlastání a tahání se s chlapama?“
To se mě dotklo. Možná jsem nezačala zrovna šťastně, ale ze svého odhodlání najít si práci, bydlení a vystudovat veterinu neslevím ani o píď.
Když jsem to sdělila mámě, jen ji to rozesmálo.
„A kde máš tu práci a to bydlení?
„Sháním.“
„Jo, to vidím. Hele dělej si to jak chceš, ale až skončíš těhotná, nebo na drogách, tak domů plakat nechoď. Od této chvíle se o sebe staráš sama. Nebudeme se s tátou koukat na to, jak se tu ničíš.“
„Jasně,“ ječela jsem jako siréna. Potrestáte mě za to, že chci žít vlastní život a není to podle vašich představ.“
Na to máma neřekla nic. Jen sebrala se stolu kabelku a práskla za sebou dveřmi. Zůstala jsem na ně němě zírat, zatímco z koupelny se nesl Domčin rozjařený zpěv.
Bezva. Je ze mě bezdomovec a teta se strejdou se mají vrátit už pozejtří. Že bych tu zůstala nepřipadalo v uvahu, neboť sestřenka měla ještě dva mladší sourozence toho času na letním táboře.
„Co je? Vypadáš jako kdyby tě bolely zuby,“ zhodnotila Dominika můj výraz, když vyšla z koupelny. Seznámila jsem ji se situací, ale poradit nedokázala.
„Zeptám se děcek, jestli neví o nějakým podnájmu, ale zadarmo to nebude, to víš.“ řekla nakonec.
To mi moc nepomohlo. Potíž byla v tom, že jsme měla všechno do detailu naplánovaný, akorát máma mi ty plány poněkud neurvale poopravila.
Měla jsem na výběr. Buď se potupně vrátit domů a zahrabat se tam do smrti smrťoucí, nebo si urychleně najít práci a bydleni. Už včera bylo pozdě.
Dominika ukázala na telefon.
„Zavolej Karlovi, určitě ti pomůže.“
„Po tom včerejším fiasku asi těžko,“ bručela jsem.
„Snad jsi to focení nezbabrala?“ lekla se Dominika.
Rozhodila jsem bezradně rukama.
„Prostě se na to nehodím. Nebaví mě to a jsem stydlivá. A když jsme to řekal Karlovi do telefonu, málem od jeho peprnejch poznámek chytlo sluchátko.
„Ježíš holka, ty jsi husa,“ usoudila sestřenka. „to já mít takovou příležitost.“
„Nebo spíš kluka, kterýmu by to nevadilo, ne?“
„Tak nějak,“ vzdychla a kecla na židli.
„O nic jsi nepřišla“ ujistila jsem ji a kousla do včerejšího koláče. Nechutnal mi. Myslím, že mi nebude chutnat už nikdy nic, dokud nebudu mít práci.
O půl hodiny později už jsem si to mašírovala k trafice pro noviny. Inzert-expres jssem sehnala až na nádraží, ale klidně jsme si mohla ušetřit peníze za něj i za telefon. Provolala jsem majlant, abych se dozvěděla, že nikde nevezmou do podnájmu holku, co nemá práci a nemůže si dovolit ani měsíční kauci. No fajn. V pondělí začnu od rána obrážet květinářství a obchody vůbec. Prodávání mi jde. Máma vždycky říkala, že bych dokázala prodat i vlastní babičku.
Ale teď jsme se šinula kolem Grandhotelu a přemýšlela, kde bych tak nejlíp zapila svoji depresi z neuspěšného shánění podnájmu.
Když jsme narazila na otevřenou hernu, sedla jsme si k baru, aniž bych se ohlížela na pravo nebo nalevo a poručila si dvojitou broskvovou. Až pak mě napadlo, že bych měla tedy asi začít šetřit, když jsme teď ten skoro bezdomovec a ne utrácet za chlast, ale jednou už jsem si sedla a vodka stála přede mnou, tak co už. Nadvakrát jsme ji obrátila do sebe a poručila si další. Plešatý barman s naušnicí v uchu a vytetovaným tygrem na předloktí na mě podezíravě zamžoural. Asi se bálm, že nebudu mít nazaplacení, nebo že se mnou budou potíže, až se zkáruju. Bylo mi to fuk. Měla jsem vztek na celej svět, který rostl uměrně s množstvím vypitého alkoholu. Všichni kolem se smáli a bavili, jako kdybych já snad byl jediná na světě, kdo má starosti. Poslední, koho jsem toužila vidět byl Karel. Vynořil se odkudsi z hloubi herny a měnil si drobné. Ale naštěstí si mě nevšiml. Seděla jsem šikovně schovaná za sloupem. Po chvíli zase zmizel a já se mohla v klidu věnovat své skleničce. Ten klid ovšem dlouho netrval.
„Co tak sama?“ ozvalo se za mým levým uchem.
Otočila jsem se a spatřila chlápka, co už delší dobu od stolu zíral na moje nohy v minisukni. Ani nepočkal na odpověď a začal se drápat na barovou stoličku vedle mě.
Rozhodla jsem se ho ignorovat a natočila se k němu zády.
„A hele slečna je netykavka. No hele kočko, já jsem nějakej Venca.“
V mým zorným poli se objevila pracka, porostlá rezavýma chlupama.
„Vodprejskni, slečna je tady se mnou.“
Karel.
„Jasně, jasně, sorry kámo,“
Chlap na nic nečekal a vyklidil pole. Sice jsem byla ráda, že je pryč, na druhou stranu o Karlovu společnost jsem taky dvakrát nestála.
„Nepůjdem se projít?“ navrhl.
„Promin, ale nemám čas. Mám teď moc starostí, který musím vyřešit.“ odsekla jsem nevděčně.
„To já vím, zrovna před chvílí jsme mluvil s Dominikou. Volala mi kvůli tomu. Jo a taky říkala, že bys raděj umřela, než mě požádala o pomoc.“
Teda ta sestřenka je ale zmije, no počkej, tohle ti vrátím, přísahala jsme v duchu Dominice pomstu a nahlas řekla.
„To měla teda pravdu. Nepotřebuju od tebe žádnou pomoc.“
Sedl si vedle mě.
„Podívej, moje nabídka pořád platí, jen se musíš u Ronyho víc snažit. To je všechno. Pochop, že jinak se mi nevyplatíš. Jsi výstavní kus a když si přestaneš hrát na stydlivku, bude všechno v pohodě. Vím co v tobě je, v posteli nám to skvěle klapalo, nebo ne? A zase může klapat.“
Teda ten má ale nervy. Zjevně mu nedochází, že nemám chuť se prodávat jako nějaký zboží a už vůbec s ním ještě někdy lézt do postele.
„Hele, jsi strašně hodnej, že jsi mě zbavil toho votrapy, ale už s tebou nechci mít dál nic společnýho, kapišto?“ zasyčela jsem mu do obličeje a doufala, že dost důrazně.
„O.k, tak se nerozčiluj, kdyby sis to rozmyslela, tak víš, kde bydlím.“
„U Lucie?“ rýpla jsme si.
„Lucie není tvoje věc, princezno, ani moje další holky, to si ujasněme hned na začátku.“
Jakým začátku? O čem to mele? V tu chvíli mi to došlo. On si myslí, že žárlím a proto dělám fory, no tomu teda říkám ego. Naprosto jsem nechápala, jak se mi mohl někdy líbit. Slizoun jeden slizká, hadovitá. A přitom má bráchu takovýho slušňáka. Nepochopitelný, jeden z nich musí bejt adoptovanej. Už jsem nečekala na žádné další Karlovy duchaplnosti a odkráčela pryč. Na ulici jsem sedla na první šalinu, aniž bych se podívala na číslo a nechala se unášet. Naštěstí to byla ta správná. Jednotváné kodrcání a vedro mě uspávalo a vůbec jsme si nemohla vzpomenout, kdo zaplatil moji utratu v baru. Nakonec to bylo jedno, hlavně že jsem ušetřila. V tom polorozjímání jsme si spletla zastávku a vystoupila dřív, než jsem měla, ale usoudila jsem že po těch vodkách mi procházka rozhodně neuškodí. Loudala jsem se boční uličkou, všude vymeteno, akorát u jednoho z domů jsem zaregistrovala nějaký pohyb.
Není to...... šla jsem blíž a nemohla uvěřit svým očím. Zcela bezpečně i přes svou podnapilost jsem poznala Luciinu rezatou hlavu. A ten kluk, co ji právě líbal nebyl nikdo jiný, než Tomáš. No teda tomu říkám změna. Ještě včera si nemohli přijít na jméno a dneska? Změnila jsem směr a šinula se zpátky k zastávce. Byla jsem ohromená a sevřel mě takovej podivnej smutek. Teda jako ne že bych nebyla ráda, že se usmířili, ale všechno se dělo tak rychle a nečekaně, že jsem to nestíhala vstřebávat.
Ale možná jsem jenom já zpomalená tou vodkou.
„Hej...“ ozvalo se za mnou.
Zastavila jsme se a ohlédla. Za mnou se hnala Lucie s kufrem a báglem na zádech.
Co mi asi chce? Vůbec jsem neměla chuť se s ní vybavovat, ale fakt, že je sama a vláčí zavazadla mě zaujal.
„Ahoj, myslela jsem, že jsi to ty.“ pozdravila mě téměř přátelsky. „Jdeš za Tomášem?“
Zamračila jsem se. To má bejt výslech? Rozhodla jsem se bejt zdvořilá za každou cenu. Mám přece nějakou hrdost.
„Ne, akorát jsem trochu zabloudila, všechno v týhle čtvrti vypadá stejně, nevěděla jsem, že tu bydlíte. Někam jedeš?“
„Jo, stěhuju se do Prahy, přece jen ze mě bude na stará kolena modelka.“
Vyvalila jsem oči.
„Ne neboj, nezařizoval mi to Karel, ozvala se mi agentura, kam jsem kdysi dávno posílala nějaký fotky. Najednou se prostě rozhodli, že mě chtějí.“
Vida další překvápko, nějak se mi už nedostávalo slov. Na to, všechny ty nový události komentovat.
„Tak říkáš, že tě objevili?“ zeptala jsem se jako uplná idiotka.
„Je to tak,“ podupávala radostně. Určitě se už viděla ve vlaku.
„Tak to ti moc přeju, určitě budeš skvělá,“ vypadla ze mě konečně trochu rozumná věta. A dokonce jsem ji myslela upřímně. Najednou mi klábosit s Lucií vůbec nevadilo, asi nebude tak špatná. Nakonec jsme se rozloučily s přáním všeho nejlepšího a já pokračovala dál původním směrem. Akorát jsem se nedozvěděla to nejdůležitější. Jestli se s Tomášem rozešli, nebo budou udržovat vztah na dálku. Podle toho, co jsem viděla asi to druhé. Zastavila jsme před vchodem, kde se předtím nacházela líbající se dvojice a pěknou chvíli tam přešlapovala, jako nějaká lehká děva. Byla jsem v ukrutném pokušení na Tomáše zazvonit, ale co když na mě nebude mít náladu? Několikrát už jsme měla prst na zvonku, ale pokaždé ucukla, jako kdyby byl pod proudem. Kdyby mě někdo pozoroval, myslel by si, že jsem totální pako. Musím se uklidnit, o nic nejde, prostě zazvoním a je to. No jo, ale co mu řeknu?
Ne kašlu na to, jdu domů, rozhodla jsem se konečně a vykročila pryč, když tu za mnu bouchly dveře. Málem jsem omdlela, když z domu vyběhl Tomáš, ale neviděl mě, protože se dal na úprk opačným směrem. Nejspíš chtěl dohnat Lucii, že si něco zapoměla. A je to. Můžu jít klidně domů a čelit jednomu nepříjemnýmu poznatku.
Totiž že mě Tomáš zajímá víc, než bych chtěla.