Po hlavě do života

Anotace: Kapitola 21.Tomáš a Adriana konečně zakopali válečnou sekeru.-)

Únavou se mi zavíraly oči a nejspíš jsme si i trochu udříml. Pomyšlení, že vedle mě zase leží Lucčino teplé tělo působilo jako nejlepší lék na moje předchozí chmury. Zase bylo všechno v pořádku. Když jsem ale otevřel oči, byl jsem sám. To jsou ale blbý fóry, copak se mi to jen zdálo? Ale co potom dělám v tomhl bytě, v týhle posteli a nahej? Pak jsem uslyšel téct vodu v koupelně. Je tady, nezdálo se mi to. Uklidnil jsme se a znovu se propadl do říše snů.
Nebylo divu, když jsem celou předchozí noc oka nezamhouřil.
Probudil mě pohyb. Otevřel jsem oči a uviděl Lucčin obličej.
„Musím letět, za hodinu mi jede vlak.“
„Opravdu chceš jet takhle sama?“ ozval se ve mně strach o milovanou bytost.
„Budou mě čekat na nádraží, o všechno je postaráno neboj. Agentura si svoje ovečky hýčká.“
No jen aby.
„Nejezdi,“ zaprosil jsme zkusmo, ale věděl jsem že zbytečně. Byla pevně rozhodnutá.
„Nedělej mi to ještě těžší, usmála se a políbila mě. Vstal jsem a v rychlosti na sebe natáhl džínsy a tričko. Nechtěla ani, abych ji doprovodil k vlaku. Celkem jsem to chápal, taky jsem si moc nepotrpěl na srdceryvná loučení. Hlavně jsme se rozhodl brát to s nadhledem. Nakonec co. Usmířili jsme se a čas ukáže. Slíbila, že napíše.
„Tak ahoj“ loučila se a nastavila tvář k polibku.
„Čau a dávej na sebe pozor. Ozvi se hned jak dorazíš, ať vím, že jsi v pořádku.“
„Jo.“
Ještě poslední usměv a polibek. Pak odešla se svým loďákem a příšerně počmáraným batohem. Vrátil jsem se do bytu a zauvažoval, jestli si ještě nemám zdřímnout, ale pak zvítězil pud sebezáchovy a rozhodl jsem se odnést si své věci od Franty ještě dřív, než definitivně načichnou nikotinem a zatuchlinou. Nelenil jsem a vyběhl do deště. Moje nálada byla o moc lepší, než ráno, div jsem si nehvízdal. Franta šel od doktora jistě rovnou do hospody, takže se vyhnu dotěrným otázkám. Vypadnu dřív, než se vrátí. Plán to byl bezva, jenže jsem ponekud pozapomněl na Adélu, která mu nosila každý den jídlo, předstírajíc, že se bojí, aby jí bráška neumřel hlady. Teď se právě zabývala luxováním, což mělo za následek, že se doupě začínalo podobat slušnému lidskému obydlí.
„Jé ahoj, dáš si oběd?“
„Spíš večeři. Ne dík,“ odmítl jsem. „Přišel jsem si jen pro svý věci. Řekni Frantovi, že děkuju za azyl a že jsem si sehnal podnájem.“
Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že s Adélou bude snadnější se domluvit, než s jejím bratrem.
Vypla vysavač a pověsila se mi na krk.
„Opravdu tolik spěcháš?“ zamrkala na mě umělýma řasama.
Bylo mi jasný o co jí jde a zhrozil jsem se toho, že bych měl tohle dítě považovat za ženu, nedejbože se k ní tak chovat. Pořád jsme v ní viděl tu malou copatou holku s rovnátkama.
„Copak. Nelíbím se ti snad?“ vinula se po mně dál jak břečťan a nic nedbala na můj odpor.
„Hele neblázni,“ krotil jsem ji. Docela živě se mi vybavil podobný výstup s Dominikou, jenže ta je aspoň dospělá a navíc uplně namol. Ale tohle mládě ví naprosto přesně, co dělá. A dělala to víc než odhodlaně.
„Já vím že mě chceš,“ šeptala mi do ouška. „Já tebe taky, tak o co jde?“
Hladila mě po krku a polibkům na ústa jsem se ubránil jen díky tomu, že jsem o hlavu vyšší, než ona. Tak mi alespoň pusinkovala hrudník a volnou rukou se mi snažila rozepnout džíny.
„Tak a dost,“ odstrčil jsme ji razantně a možná i dost hrubě, ale nedala mi na výběr. Nejenže ji to neodradilo, ale navíc si začala svlíkat tričko. Polkl jsem nasucho a na čele mi vyrazil studený pot. Byla opravdu hezká a moje tělo zas nebylo ze dřeva.
„Adélo, nech toho a obleč se. Tohle prostě dělat nebudeme, napomínal jsme ji jako malé děcko.
„Bude se ti to líbit, uvidíš?“ přemlouvala mě dál a shodila i zavazovací sukni. Pod ní neměla nic.
To už bylo na mě moc. Zhluboka jsme se nadechl a vypadl z bytu, věci nevěci. Přece jen bude bezpečnější, když si pro ně přijdu, až bude František doma. Ženský bláznivý. Venku zase lilo jako z konve, ale tentokrát mi to přišlo vhod. Potřeboval jsme nutně zchladit a vzpamatovat se z toho šoku. František by to vyhodnotil dvěma slovy. „Seš vůl.“
Na ulici nebyla ani noha, kromě postavy, osaměle stojící na rohu. Zřejmě na někoho čeká. Proudy vody mě oslepovaly. Zastavil jsem abych si protřel oči a viděl aspon na cestu. Když jsem prohlédl, poznal jsem ve zmoklé dámě starou známou.
„Ahoj, čekáš na někoho?“
„Vlastně ani ne,“ odpověděla záhadně.“ Jen si tu tak přemýšlím v dešti.“
Byla promočená na kost, z dlouhých valsů jí kapala voda na tričko a odtud na koženkovou sukni.
„A nechceš jít nahoru? Já už zase........“
„Já vím, potkala jsem Lucku asi před hodinou.“
„Tak pojď, usušíme se a dáme kafe,“ zval jsem ji. Bylo jasný, že má problémy, jinak by přece schválně nestála v dešti. Cestou nahoru nikdo z nás nemluvil, jen naše kroky čvachtaly na schodech.“
„Máte to tu moc hezký,“ řekla Adriana uznale, když se zběžně rozhlédla. Nabídl jsem jí ručník a župan, co tu Lucie zapoměla.
„Čaj se slivkou, rumem, grog, nebo svařák?“
„Cokoli, díky moc.“ usmála se na mě. Ale tak zvláštně. Vlastně jsme ji znal akorát ubrečenou, rozčílenou nebo opilou.
„Čemu se směješ?“
„Jen že jsem tě ještě nikdy neviděl takhle.“
„Myslíš takhle mokrou?“
„Ne tak.......normální.Dokonce usmívající se,“ vysvětloval jsem, zatímco jsme si svlékal mokré oblečení. Konverzace přes koupelnové dveře se nachýlila ke konci, když Adriana v červeném županu a stejně červenými tvářemi vyšla ven.
„Tak prosím, už máš volno,“ uvolnila mi cestu ke sprše a ťapala do kuchyně.
Když jsem se vrátil z koupelny, žasl jsem. Na stole stály dva hrnky s horkým čajem, miska sušenek a láhev slivovice. Oblečení už se sušilo a z mých tenisek čouhaly noviny.
„To jsi nemusela, jsi přece na návštěvě,“ podrbal jsme se rozpačitě v mokrých vlasech.
Lucie taky uměla lecos uvařit a byla celkem pořádná, ale že by mi někdy sušila boty nebo ponožky, to nehrozilo. A tahle holka to dělá pro mě, v podstatě cizího člověka, jakoby to pro ni byla samozřejmost. Je to asi tím, že je z venkova, tam všechno funguje jinak, jistě je zvyklá na těžkou práci a musí toho i hodně umět.
„Není tu nic k jídlu,“
„To bude tím, že jsem tu zase po týdnu a Lucie tu nic nenechala, aby se to nezkazilo.“
„Umíš vařit?“ ptala se dál.
„Snad bych něco zvládl, většinou ale nemám čas,“ přiznal jsem barvu. Pozoroval jsme Adrianu, jak si rozvážně nalévá slivovici do čaje.
„Dáš si taky?“ podívala se na mě přes hrdlo láhve. Její oči byly zvláštně smutné, jako u opuštěného štěněte.
„Děje se něco, Andy?“ nevydržel jsem. Výraz jejího obličeje mě dojímal a fascinoval zároveň. Byl bych asi raději, kdyby se vztekala a házela po mně talíře.
„Vážně tě to zajímá?“
Zastyděl jsme se.
„Promiň, byl jsem posledně trochu mimo,“ omlouval jsem se dodatečně.
„Z Lucie.“
„Jo, ale teď je pryč. Není tu nikdo, kdo by mě rozptyloval, ani moje mizerná nálada.“
Oba jsme se zasmáli a Andy mi v kostce pověděla, co se jí za posledních pár hodin přihodilo.
„Říkáš, že tě vaši vydědili?“ Já myslím, že to nebude tak horké .Máma vychladne, uvidíš.“
„No to ji neznáš. Když si něco zamane, je i táta takhle malinkej.“
Aha tak tady to máme, už vím, po kom je Adriana taková dračice. Po mamince.
Nehodlal jsme jí dělat přednášku o tom, že měla zůstat kde byla a na Brno se vykašlat. To bylo jen moje přesvědčení, ale taky jsem dokázal pochopit, jak se musí holka v jejím věku na samotě nudit. Z práce do práce a žádná zábava. To bych si asi taky moc neužíval. A tak jsem raději přemýšlel, jak jí z té šlamastiky pomoct. Ihned jsem zavrhl Františka, i když jsem byl přesvědčen, že by jeho odporné doupě dokázala proměnit k nepoznání, jenže jeho samotného nikoli a to bych jí rozhodně nemohl udělat. No a pak už zbývala jen jedna, dosti odvážná možnost. Bleskově jsem to zvážil a tu představu celkem bez problémů přijal.
„Hele kdybys chtěla, můžeš tu bydlet se mnou, aspoň na začátek, než se postavíš na vlastní nohy, tedy kdyby ti nevadilo bydlet s klukem. Stejně jsem skoro pořád pryč, měla bys klid. A v žádným přpadě nejsem uchyl, co tě bude šmírovat v koupelně,“ zažertoval jsem a čekla, co na to Adriana. Nápad ji zaujal, ale pak ji přepadly pochybnosti.
„Je tu jen jeden pokoj a jedna postel.“
„To nebude problém, jsou tu dvě okna, takže místnost se dá přepažit. Vidíš, tady a tady,“ nadšeně jsem vysvětloval, jak bych všechno zařídil k naprosté spokojenosti nás obou, zatímco Andy se usmívala. Viditelně se jí ulevilo, že neskončí na ulici, ani se nebude muset vrátit domů. A mně taky. Za ty roky jsme si tak zvykl na ženskou společnost, že bych se tu asi sám zbláznil.
„Ale..... i když si hned zítra najdu práci, budu ti moct zaplatit až příští měsíc,“
„S tím si nedělej starosti, nájem je zaplacenej na půl roku dopředu. Až budeš mít, dáš.“ uklidňoval jsem tu praktickou osůbku a zkoušel si představit, jak by se asi Lucie tvářila na to, že jsem si obstaral splubydlící, sotva vytáhla paty. Špatné svědomí se ale nedostavilo. Ona má svůj svět a já zase svůj a oba se ukázaly být poněkud nekompatibilní.
„Moc ti děkuju, Seš fakt kámoš, když pomyslím, jak jsem tě nesnášela...,“ uchichtla se.
„Eh, díky za kompliment, taky jsem tě nesnášel.“
Chtěl jsem uklidit hrnky, ale Andy byla hbitější.
„Nejlíp bude, když hned zajdem pro tvoje i moje věci, za chvíli bude večer a já mám noční.
„Chudinku,“ politovala mě upřímně. „Tak to bude lepší, když se o ty věci postrám já a ty se půjdeš ještě trochu prospat. Kde jsi říkal, že bydlí ten Franta?“
„V žádným případě, půjdeme společně“ protestoval jsem. „Spal jsme dost a k Frantovi půjdu raději sám. Nechci tě mít na svědomí.“
Snažil jsme se být gentleman za každou cenu. Adrianina proměna v hodnou, milou a šikovnou dívku mě natolik okouzlila, že jsem měl skoro výčitky svědomí, jak jsem jí na začátku křivdil a hlavně mě přepadla potřeba jí vynahradit to, jak se k ní choval můj bratr. I když vypadala, že má tuhý kořínek a hned tak něco ji nepoloží, přece jen si zaslouží být hýčkána, jako každá jiná žena.
Nasoukali jsme se do ještě vlhkého oblečení a vyrazili nejdřív pro Andiny věci.
„Myslela jsem, že jsi u Karla,“ podivila se Domča, když ji uviděla. Byla vyjímečně doma a bez pánské návštěvy.
Adriana jen s usměvem pokrčila rameny,
„Jak vidíš, tak ne, ale potkala jsem ho a vysvětlila mu, že to fakt nemá cenu, vím žes to myslela dobře, ale bylo to zbytečný. Každopádně jsem splašila podnájem, tak ti za všechno moc děkuju a pozdravuj vaše.“
Dominika nechápavě hleděla z jednoho na druhého.
„Co....co..... jo vy dva spolu?“ vypískla nakonec.
„Ne, jen my dva v jednom bytě, jako spolubydlící,“ pospíšil jsem si s vysvětlením, ale asi to nebylo nic platný. Dominika se zatvářila vědoucně, zjevně si o našem vztahu vytvořila vlastní přestavu. No ať si.
Adriana měla v minutě sbaleno a loučila se se sestřenicí.
„Tak se mej, sestřenko a nechlastej tolik? Kdyby bylo něco novýho, tak víš kde jsem.“
„Já a chlastat?“ zahlídl jsem ještě Dominičin ukřivděný pohled, než se dveře zavřely.
Ženský jsou fakt divná stvoření.
Zastávka u Franty byla ještě kratší. Nebyl totiž doma ani on, ani jeho sestra, takže jsem jen poděkoval nebesům, vrátil klíče, popadl bágl a šel. Vypadá to, že se snad konečně začne blýskat na lepší časy.