Po hlavě do života

Anotace: Kapitola 22. Adriana se zabydluje u Tomáše a neplánovaně se seznamuje s Františkem.

Tomášův budík byl pekelný stroj, drásající uši i nervy. Probudil mě ve čtyři ráno z nejsladšího spánku a já se musela moc přemáhat, abych se neotočila na druhý bok a nepokračovala ve spaní. Chtěla jsem totiž Tomášovi připravit snídani, než se vrátí z noční. Jenže dělejte snídaní, když nemáte z čeho. Dostala jsem své klíče už včera a tak jsem pustila pračku, což se neobešlo bez problémů, protože by mě nikdy nenapadlo hledat prací prostředek ve špajzu. Oproti tomu jsem očekávala, že tam najdu nákupní tašku, nebo přinejmenším igelitku, ale kdepak, ta se spokojeně mačkala ve stojanu na deštníky. Nicméně mi tyhle bláznivé neobvyklosti připadaly roztomilé. Oblékla jsem se a vyrazila do svítání přepadnout nejbližší supermarket. Zrovna otvírali. Ne jako u nás na dědině, kde otvírali krám v osm a když se člověk opozdil, nedostal už ani rohlík. Jasně že jsem nemohla vědět, co Tomáš rád snídá, ale soudila jsem že domácí koláč a vejce na slanině by mu mohly přijít vhod. Koneckonců. Já už také pořádně nesnídala, ani nepamatuju, tak proč si trochu nevyrazit z kopejtka.
Další věc, kterou jsem se marně snažila najít, když jsem přišla z obchodu byla houbička na nádobí a jar. Obvykle takové věci trůní na dřezu, maximálně ve skříňce pod ním. Ne tak v téhle domácnosti. Pátrala jsem jako detektiv Babočka a málem kvůli tomu spálila koláč zvaný sypanec. Nakonec jsem obojí našla na lednici. Je to jasný, budu potřebovat mapu. Koláč vypadal tak jak měl a ze samé radosti, že jsem si porozuměla s elektrickou troubou, jsem se dala to zpěvu. Kolem sedmé, když už jsem měla vypráno a upečeno a chystala se ještě chvíli natáhnout, zazvonil zvonek. Měl skoro stejně odporný zvuk, jako budík. Přemýšlela jsem, jestli se mám zvednout, nebo návštěvu prostě ignorovat. Tomáš to být nemohl, ten má klíče, jedině snad Dominika. Teda se strejdou se vrátili z dovolené, jdou si vzájemně na nervy, tak přišla otravovat mě, i když v tuhle ranní hodinu to nebylo pravděpodobné. A nebo ještě líp, vrací se nalámaná z nějakýho tahu.
Váhala jsem dalších dvacet vteřin a pak se vydala otevřít dveře. Má sestřenka za nimi ale nestála. Nenosí totiž vůbec nikdy okopaný kecky a jasně oranžový ponožky. To bylo to první, čeho jsem si na nečekaném návštěvníkovi všimla. Následovaly džíny, kdysi modré a tak roztrhané, že bylo jen otázkou času, kdy je majitel někde ztratí. Doufala jsem jen, že to nebude právě tady a teď, když vtom mě oslnilo křiklavě oranžové tričko, s černým nápisem „Pojďme, opijeme mě.“ Z rukávů koukaly neuvěřitelně chlupaté pracky, z nichž jedna svírala láhev. Celek doplňoval obličej, který se jen těžko dal nazvat hezkým. Hodně rozpláclý pršák a takovej předkus, že kdyby se trochu víc usmál, určitě by poškrábal lino. Do očí mu padala nečesaná patka slámové barvy.
„Ahoj. Jdu za Tomášem, prej tu zase bydlí,“ oznámil mi prasokrysa a cpal se dovnitř, aniž by se zeptal, jestli smí.
„N...no jo, ale on ještě není doma, má noční,“ koktala jsem zaražena jeho nenuceností, či spíše drzostí.
„To neva, počkám tu na něj. Máš tu nějaký sklo? Jo a popelník.“ Pustil telku a rozvalil se na gauč i s flaškou.
Žasla jsem nad drzostí toho chlápka čím dál víc a nehýbala se z místa. Tedy měla jsem sto a jednu chuť ho vyhodit, ale k tomu jsem nebyla oprávněna.
„A ty seš která?“ otravoval dál.
„Ta, co měla nějaký plány a v nich rozhodně nebyla žádná návštěva v sedm ráno,“ objasnila jsem mu nasupeně.
„No no, to jsme se rozparádili, máš nějaký jméno? Já jsem nějakej Franta“
„Aha,“ konečně jsem byla v obraze. Tomáš v žádným případě nepřeháněl, když svého nejlepšího kámoše označil za velmi netradičního.
„Adriana,“ podala jsem mu ruku přes stůl.
„Ty tu ted taky bydlíš?“
„Jen než si něco najdu,“ odpověděla jsem š´tastná, že si neutahuje z mýho jména,
ani nevymýšlí nějakou stupidní zkratku. Jenže jak s ukázalo, radovala jsem se předčasně.
Franta si nalil panáka, zapálil cigáro a já běželo otevřít okno. On mezitím začal rozvíjet své uvahy o tom, že Tomáš měl vždycky hezký holky.
„Ale ta poslední byla pěkná mrcha. Ale kus, to se zas musí nechat. Ty vypadáš trochu jako holka od vedle, ale když si odmyslím to pyžamo.... jo a máš přímo ukázkovej zadek.“
Namíchla jsem se a chystala se na jaksepatří peprnou odpověď, jenže krysoprasův monolog nebyl ještě ani zdaleka u konce, tak jsem vypnula a šla se převlíct do něčeho civilnějšího. Vypadalo to na další vydatně slunečný den a já si říkala, jak by bylo skvělý vypravit se s Tomem zas na koupák a pořádně si zablbnout. A při troše štěstí bychom tam ani nemuseli potkat Karla s jeho partičkou. Chvíle nepozornosti mě málem stála překvapení. František se totiž přesunul do kuchyně a strkal hlavu do trouby.
„Já si říkal, že se tu schovává nějaká dobrota.“
Málem jsem mu do dvířek skřípla nos. Uhnul jen tak tak, ale mně to bylo fuk. Do mojí buchty se prostě dloubat nebude.
„Snídat se bude, až přijde Tomáš,“ oznámila jsem rezolutně.
„Ok,“ zdvihl ruce nad hlavu, jako když se vzdává a přesunul se zpátky na gauč.
Pomalu se blížila devátá. Tomáš by tu měl být už každou chvíli. Vysvobození.
Frnatišek si přepnul telku na fotbal, hlasitě ho komentoval a sprostě přitom nadával. Hodiny se pozvolna přehouply z ranních do dopoledních a Tomáš pořád nikde. Chtělo se mi strašlivě spát, aby ne. Zčala jsem v křesle pomalu podřimovat.
„Ty vole, to je kretén, no podívej se na to......debil,“ zařval Franta a já se lekla tak, že jsem se skutálela z křesla na zem a narazila si loket.
„Tak a dost.“ popadla jsem ovladač, vypla televizi a přála si najít něco, čím bych vypla taky nezvaného hosta. Prostě blik a on by zmizel. Ježíš to by bylo skvělý.
„Co tě zas žere?“ zaptal se s nechápavým výrazem.
„Co by mě ais tak žralo, Plánovali jsme s Tomášem klidnou neděli, nějaký ten relax, chápeš a tvoje návštěva nebyla v plánu vůbec.“
Chvíli na mě zíral, jako kdyby mi vyrostla druhá hlava a pak se hýkavě rozesmál.
„Jo táááááák, no tos měla říct hned, že plánujete romantiku, to bych neotravoval, to je jasný. Tak hele já padám a nic ve zlým jo?“
Než jsem se vzpamatovala, byl pryč. Zůstala po něm jen nedopitá flaška vodky, plnej popelník a smrad. To byl teda fofr. Že jsem na to nepřišla hned, mohla jsem mít klid už dávno. Ale kde vězí ten Tomáš. Snad se nic nepřihodilo u něj v práci. Policajti to nemají zrovna jednoduchý a co kdyby se k něčemju připletl a..... ne, na to nesmím myslet. Vzala jsem si knížku z knihovny a zkoušela se soustředit na písmenka. Byla to nějaká Verneovka, tuším Dvacet tisíc mil pod mořem. Můj pohled ale pořád zalétal k hodinám, jejichž rafičky se neúprosně blížily k jedenácté. Kdyby aspoň zavolal. Moje nervozita se vystupňovala natolik, že jsem chňapla po flašce teplé vodky a několikrát si důkladně přihnula. Fuj. V žaludku se mi rozlilo horko a začala jsem se potit. Písmenka v knížce byla čím dál víc rozmazaná, až se nakonec spojila v šedou šmouhu. Jakoby z velké dálky ke mně doléhaly hlasy. Slyšela jsem je stále zřetelněji, ale pořád se mi nedařilo rozlepit oči a podívat se, kdo to vlastně mluví. Hluboký mužský hlas. Tomáš. Konečně se vrátil, ale s kým to mluvil? I v polospánku mi bylo jasné, že druhý hlas rozhodně nepatří Františkovi. Spíš připomínal ptačí pípání. Pak rámusení s nádobím a cinkot skleniček. Poručila jsem si otevřít oči a opatrně se rozhlédla kolem sebe. Ležela jsem na gauči, na hrudi mi klidně odpočívalo 20 000 mil pod mořem a za opěrkou byla zastrčena flaška vodky. Jak jsem o chvíli později zjistila prázdná. Ty seš dobytek, Adriano, zamumlala jsem k sobě káravý proslov. Dále jsem zjistila, že se začíná pomalu šeřit, tudíž jsem prospala celý den. Předchozí stres, cizí prostředí a hlavně teplá vodka udělaly své. No jo, není nad to si pořádně odpočinout. Jenže z kuchyně se dál ozývaly hlasy a dokonce i smích. Dívčí. No teda, jak se někdo může takhle blbě smát. Jako polechtaná sodovka. Zvedla jsem tělo z gauče. Pěkně pomalu a rozvážně. Šlo to dobře, takže jsem si prohrábla vlasy, připlácla je k hlavě a zamířila do kuchyně zjistit, co se to tu u všech rohatejch děje.
Otevřela jsem dveře a ztuhla na prahu.