Schovávaná

Anotace: kap II

II. Telefon

Bylo nedělní květnové ráno provázené clonou ospalosti a pobolívající hlavou z právě probdělé noci. Noci, kde znovu byla ona, která mi už nekonečně dlouho naplňuje myšlenky neklidem a mně důvěrně známou, posmutnělou náladou. Myslím na ni dvacet čtyři hodin denně. Ale jsou to jen fantazie vyplněné krátkými skutečnými intermezzy trávenými s ní, ze kterých si pak s otupělým požitkem vybavuji každý detail, každé její slovo, každý její pohyb.
Pravidelně, jednou za týden, mi zavolá. Celé páteční dopoledne mě provází nesnesitelné čekání na zazvonění telefonu. Příběh s ní asi má být tvořen zhruba půlhodinovým, zdánlivě bezstarostným rozhovorem, jehož úlomky se mi v paměti honí ještě dlouho potom, co skončí. Ona předstírá, že se mnou mluví jen tak, jako s někým, s kým si kamarádsky popovídá. Já se tvářím, že z mé strany je situace obdobná. Opravdu. Vše je na první pohled vyjasněno. Románek s Filipem dávno skončil ke spokojenosti jich obou, a my jsme momentálně kamarádi na život a na smrt, jak se jednou sama trefně vyjádřila. Možná ke mně cítí i něco víc, ale podobné sympatie k někomu jako jsem já, zřejmě považuje za nepřirozené a nežádoucí. V zimě mi řekla, že můj zájem je jí odporný, že ona někoho má a za mě by jej nevyměnila za nic na světě. Předpokládá, že jsem to pochopil a od dalších pokusů o její dobývání upustím. Vím, že jiní by s ní po takových slovech víckrát nepromluvili. Ale má trpělivost je zdánlivě nekonečná. Opíjím se při ní nutkavou beznadějí, která ospravedlňuje moji samotu.

Včera si se mnou domluvila schůzku. Že si chce někam vyjít, jen tak, bez něho, ještě jí prý mám večer zavolat. Když s ní hovořím, chce, abych ji přemlouval. Jde o další z jejích vlastností vedle vypočítavosti a libování si ve dvojsmyslných narážkách.
Poté, co se po všelijakých kličkách nějak dohodneme, přichází v celkem pozdní noční hodinu. Místy bude odměřená, jindy zas přátelská, jako na drnčící horské dráze, u níž nelze předvídat, kam povede. Dívám se na ni, na dívku, která ví, co jí sluší a která se vyzná v tricích platících na muže a připadám si, že jsem omylem dostal nějaký drahý dárek, s nímž neumím zacházet.

„Musím mu ještě zavolat“ oznamuje najednou, vytrhávajíc mě z mého přemýšlení. Chce půjčit drobné na telefon. Mluví s ním, já sedím nedaleko, zády k ní. Když hovor skončí, říká, že se mu naše setkání vůbec nezamlouvá. Má ji hodně rád, byť ona o něm příliš hezky nemluví. Ale imponuje jí, je už nad věcí, žádný nezralý mladíček. A koneckonců ji nechává se mnou jít, což znamená, že jako možný sok jsem pro něj patrně neškodný.

Kolem půlnoci přicházíme na konformní diskotéku, kde jsme oba byli snad tisíckrát. Nebavíme se moc dobře, protože ona nechce, aby si okolí myslelo, že patříme k sobě. Tak je naše nálada na bodu mrazu. Když jsme na parketě, vlní se krok, dva přede mnou a jenom někdy se na sebe podíváme. Nejsou to však žádné frivolní pohledy ani radost, jakou předvádějí jiné dvojice. Přesto moje myšlenky dnešní noc hladově polykají. Jaké by bylo objímat její tělo, ptám se sám sebe, když si vzpomenu, jak kdysi tančila s ním a několika pomalými, samozřejmými pohyby si dlaněmi rozčesávala dlouhé vlasy.
„Máš hezké kalhoty“ říkám jí zamyšleně, bezvýrazně. Ona se nejdřív jen pousměje. Za pár okamžiků však ucítím na uchu její horký dech jako prudký závan a dívčí tvář, jemná a něžná, se mě na vteřinu dotkne. „Jenom kalhoty?“ zeptají se do hlasité hudby ústa s kovově chutnající rtěnkou. Neodpovím. Prožívám jen sžírající touhu se dlaní bez ostychu dotknout jejích chladivých vlasů. „Teď jsi ji vzal jako opravdový chlap“ řekl mi Martin, když jsem to jednou udělal, přejíc jí k narozeninám. Vše tehdy bylo prostoupeno naivitou nezkaženou životními prohrami.
„Nepůjdeme už?“ ptám se po asi dvou hodinách ve snaze ukončit rdousivou kalvárii, o které budu zítra krásně přemýšlet.
Před domem mě ještě požádá, jestli bych jí nepřeložil jeden dopis. Jistě, že ano, proto zde jsem. „Asi to bude drahé, že?“ zkouší mě z legrace. A když nic neříkám, jen dodá, že odměna nebude v penězích, což mému nadcházejícímu poloprázdnému zarmoucení dodá náležitě odůvodněný, neodbytný, ještě důvěrnější nádech.

Vracím se domů a venku se začíná rozednívat. Točí mnou zmatek z překotné noci, která se právě odehrála, zmatek z její blízkosti, z jejích přezíravých, skoupých slov. Ještě slyším syčivou ozvěnu hudby a dunivé prostředí diskotéky se v mých prolétávajících představách míhá jako hluboká jeskyně. I přes nesladěný orchestrion pocitů a vyprovokovaný chtíč usínám rychle a na konci krátkého, těžkého spánku mám sen: ležím s ní v horním patře domu, ve kterém jsem jako dítě trávíval letní prázdniny. Okna jsou otevřená a do ložnice s ořechovým nábytkem proniká slunce, ale jen nesměle, aby chlad bílého povlečení pouze zpříjemnilo. Vše je prostoupeno odpočíváním, z venku je ve větrném šumu slyšet vrkání holubů, nadšený smích skotačících dětí a jiné zvuky léta. Povídáme si, chvílemi se letmo políbíme, ona má ruku položenou v mém klíně. „Přišel sem“ řekne mi najednou, ale ne s obavami, spíše tak, jako by se mnou flirtovala. „Ptá se, jestli mu nepůjčíš peníze na telefon“ dodá ještě a pak bezstarostně vstane. Zůstávám na posteli ležet sám s pohledem upřeným na ni. Na schodech jsou slyšet jeho kroky, a když vejde, má nespokojený výraz.........

Probouzím se do květnové neděle. Ze snu zůstávají jen paběrky myšlenek, které plochou realitu zvláštně, narůžověle obarvují neskromnou nadějí, a umožňují mi tak dál lokat doušky sebelítosti. Neboť ona mi přece ubližuje, přesvědčuju se v duchu, když se pokouším sám sebe obhájit.