Za trnitými strunami

Za trnitými strunami

Anotace: Příběh Jocelyne- Jo, která si prošla trnitou cestou za svým hudebním snem na počátku let devadesátých. Příběh plný vášně, rockové hudby a sebepoznání... Pokračování II.

,,Ne!“ To byla první odpověď, kterou jsem čekala po oznámení. ,,Proč ne? Vždyť mě nikam nemusíš vézt, odvezou mě tam Heleniny rodiče.“ Vztekala jsem se nad matčiným rychlým rozsudkem.
,, Ale já jím musím přidat na benzin, ty huso pitomá! Svět není tak jednoduchý jak si představuješ!“ Následovala dlouhá řeč o tom, že žiji pouze ve svém světě a nemám tušení, co se děje kolem. Jak bych také mohla, když mě nikam nepouštíte?!
Když matka viděla, že nehodlám ustoupit tak si zavolala Jamese, dělala to často, protože věděla, že mě umlčí.
Převyprávěla mu, k čemu došlo a ledabyle mu vtiskla do dlaně vystřižený konkurz z časopisu.
James si s opovržením prohlédl kus papíru a potom se podíval na mě. Nic už jsme nechtěla slyšet.
,, A jak si to vlastně představuješ?“ Položil mi klidnou otázku.
,, Představ si, že konkurz zvládneš a oni by tě přijali. Co by si potom dělala se školou? Nezvládáš to ani tak, natož kdyby si měla někde vystupovat.“ Sklopila jsem hlavu a natáhla se po výstřižku, který ještě svíral v ruce.
,, Ty myslíš, že by ji vzali, jo?!“ Zasmála se matka, zabolelo mě to. Vždy když mě nějakým způsobem urážela tak se mi nepříjemně svíral hrudník.
Odpochodovala jsem do pokoje a vhodila zmuchlaný výstřižek do koše. S ničím podobným jsem za nimi už nepřišla.

,, Piene, ty si ani neumíš představit, jak už chci zmizet!“ Postěžovala jsem si, když jsem byla u kamarádky doma.
,, Musím si vybrat školu někde dál, abych nemohla dojíždět.“ Piene mi věnovala překvapivý výraz. ,,To vážně chceš?“ Nemohla mi porozumět, měla tu přítele a se svou matkou se vždy dohodla bez problému.
,, Byla by to jízdenka k tomu, abych začala znovu.“ Zadívala jsem se do země a představovala si, jaké by to asi bylo. Nikdo by mě nekontroloval a já bych konečně mohla okusit život mladého teenagera.
,, Tak začni hledat školu.“ Vyzvala mě Piene.

Lákalo mě objevování a cestování, aby taky ne, když jsem byla věčně někde zavřená. S pomocí profesorky angličtiny jsem našla školu mých snů. Byla úžasná hned na první pohled. Studium cestovního ruchu daleko od domova v prestižní škole.
Na to by snad mohli slyšet.
Matka na výběr školy reagovala neutrálně. Zkritizovala pouze možnost, že bych byla na internátě. Nelíbilo se jí, že bych měla kapku volnosti.
James nejprve neříkal nic, prohlédl si prospekty o studiu, které jsem přinesla a horlivě vyčkávala.
,, Běž na chvíli do pokoje, my to probereme.“ Zavelela matka a já odcupitala. Srdce mi bušilo, dostala jsem novou naději. Byl to jako záchranný člun. V hlavě jsme si představovala, jaké to asi bude, až tam nastoupím.

Představovala jsem si, že se přátelím s dvojčaty. Už ani nevím proč, ale nějak jsme si to přála. Snila jsem o skvělé partě, se kterou budeme chodit ven a sem tam na nějaký ten festival.
Za necelou hodinu mě matka zavolala zpět. Plna očekávání jsem vyrazila, až mi oči zářily.
,, Nepůjdeš tam!“ Oznámil si suše James. ,,Cože?!“ Vyhrkla jsem. Cítila jsme neskutečný vztek. Nepočítala jsem, že by zakázali také školu, která mě inspirovala.
,, Vyber si školu, která bude blízko, a budeš moci dojíždět, abychom tě měli na očích.“ Pokračoval s vysvětlením.
,, Mami!“ Vyhrkly mi slzy do očí. Co on má co rozhodovat o mé budoucnosti! Už tak mi ničil život.
Matka jen tiše přikývla.
,, Zakázali jste mi konzervatoř a teď i tuhle školu?! Co podle vás mám dělat?“ Vztekala jsem se jako malá, nechtěla jsem si nechat líbit další ponížení. Cítila jsem však, že mi to k ničemu nebude.
,, Na konzervatoř nemáš, o tom už nebudeme diskutovat,“ mávla nade mnou rukou matka.
,, Kdyby si nepotřebovala neustálý dohled tak bychom tě pustili.“ V tu chvíli mě zamrazilo, jelikož mi v hlavě vyvstala myšlenka, zda mě má moje vlastní matka ráda.
,, Dohled? Jednou jsem se vykradla z domu a už musím mít dohled?“ Začala jsem křičet, bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Nikdy jsme se s nimi nehádali, nikdy nekladla odpor. Vždy jsem jen sklopila zrak a nechala si vše líbit, protože tak mě to učili. Ale teď ne, ne dnes. Jde přeci o mou budoucnost!
,, Upřímně si nejsem jistá, zda vůbec máš na střední školu.“ Pronesla chladně. Zabolelo to, nikdy ve mně nevěřila ani na okamžik. Tím kápla Jamesovi do noty, jenže jeho jsem už neposlouchala. Místo toho jsem sledovala svou matku, jak se chladně dívá do země a přikyvuje na každé slovo, které ten úchyl vypustil z úst.
Vše jsem si uvědomila. Matka se snažila udržet si v životě mladšího neiemanda, který se cítil jako nadčlověk. Sem tam zadrhával, takže trvalo i několik minut než se rozkoktal.
Dovolila, aby mě ten mladý bastard obtěžoval, zatímco mě nazývala courou a bila mne.
Nikdo mi nepomohl a ani snad nevěřil, že by byla má hodná matka něčeho takového schopna. Ale já to věděla a moc dobře!
,, Přihlášku si tam stejně podám.“ Řekla jsem pevným klidným hlasem. Oba ke mně vzhlédli, jelikož jsem přerušila Jamesův nezajímavý koktavý monolog.
,, Mám právo se rozhodnout.“ Dodala jsem a zmizela ve svém pokoji. V tu chvíli za mnou nepřišli, což jsem ocenila. I když jsem se jim prvně postavila, cítila jsem bezmoc.
Prohlížela jsem si obrázek školní budovy a tiše se loučila se svou budoucností. Takhle už dál nemůžu.

Ještě toho večera jsem vybrala z lékárničky veškeré prášky a spolykala je. Bylo mi velice úzko, ale dál už jsem opravdu nemohla. Zapila jsem je vodou, která ležela opodál ve sklenici a posadila se přitom na vanu.
Měla jsem ještě chvíli, než mi prášky zaberou. Uvědomila jsem si, že jsem se nestihla s kým rozloučit. Ani jsem nenapsala žádný dopis.
Minuty ubíhaly a já myslela na Milese, kam se asi dostane se svým talentem. Vzpomínala jsem na zábavné okamžiky s Piene. Pousmála jsem se nad představou, že jsem vždy chtěla zpívat před obecenstvem. Nad tím, že jsem vždy toužila po tom, aby mě měl někdo aspoň trochu rád. Přemýšlela jsem, jestli mě matka opláče nebo bude i nadále hořká.
Minuty ubíhaly a stále se nic nedělo, už mě to začínalo štvát. Vstala jsem a zamířila do své postele. Třeba tomu přijdu naproti ve spánku.
Uprostřed noci mě probudila zděšená matka. Šla si do lékárničky pro prášek na bolest hlavy, ale nic nenašla. Po zjištění, že jsem veškeré prášky zkonzumovala, vzbudila Jamese.
Ihned kontaktovali místního lékaře, který jim poradil, aby mě neustále pozoroval. Nic mi nebylo, ani jsem necítila únavu. Bůh mě k sobě zkrátka ještě nechtěl.
Druhý den ráno byla matka ještě rozrušená. Seděla nehybně u stolu, zatímco jí koktavý James hustil do hlavy lži, že jsem jen na sebe chtěla upoutat pozornost kvůli škole. Ano, Jamesi. Bravo! Idiot.
Připravila jsem se na odchod do školy, když v tom mi matka oznámila, že mě tam odveze sama.
Brzy jsem zjistila, že mě do žádné školy neveze, nýbrž na blízkou psychiatrii. Procházeli jsme zamřížovanými chodbami a mně se dělalo zle. Matka se tvářila chladně a celou cestu nepromluvila ani slovo. . .
Autor Bára Barborka, 07.09.2019
Přečteno 24x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Ano, možné to je. Zažila jsem takovou situaci na vlastní kůži;)

09.09.2019 00:10:17 | Bára Barborkareagovat

spolykala všechny prášky a lékař poradil aby mě pozorovali - to není možné, v kategorii "ze života" nemůžeme vymýšlet páté přes deváté, jako ve fantasy. Postavy ztratí ukotvení. I ta sebevražda je přehnaná, i ta psychiatrie. Je ten román už napsaný nebo právě vzniká?

08.09.2019 09:37:23 | Karel Koryntkareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter