Za trnitými strunami

Za trnitými strunami

Anotace: Příběh Jocelyne- Jo, která si prošla trnitou cestou za svým hudebním snem na počátku let devadesátých. Příběh plný vášně, rockové hudby a sebepoznání... Pokračování III. Jízdenka ven

Posadily jsme se s matkou v čekárně a vyčkávali, až na nás přijde řada. Naskytl se mi pohled na pacienty, kteří seděli ve stejné místnosti. Bože, sem já přeci nepatřím! Kolem nás seděli opravdu chorobní lidé.
Podívala jsem se na svou chladnou matku, která se ani nepohnula.

Netrvalo dlouho a byla jsem vyzvána, abychom s matkou vstoupily do ordinace. Lékařka byla starší bělovlasá žena, která sama potřebovala navštívit psychiatra, protože jí neustále tikalo oko.
Nejprve si k sobě vzala matku a potom mne. Na základě výpovědi mé matky mi naordinovala léky, které začnu okamžitě užívat. Léky? Nemám jich snad v sobě ještě dost z předchozí noci?
Kdyby James s matkou tušili, co jsem prováděla s Milesem, nejspíš by mi nechali předepsat i kazajku. Aspoň bych byla jako Alice Cooper, pousmála jsem se nad tou myšlenkou.
,, Proč to mám brát?“ Zeptala jsem se zoufale. Přišlo mi, že se svět kolem mě hroutí. To, co mi sdělila lékařka, jsem neskousla.
Nesoustředěnost, trauma z rozvodu, agresivita zaměřena na matku a nezvladatelnost. Zůstala jsem zírat jako skutečný blázen.
,, Každé ráno jedna pilulka, víc ne.“ Pohlédla na mě skrz brýle. Chtěla jsem začít křičet, ale hrozilo mi, že by si mě tam nechali.

Matka mě poté odvezla zpět do školy. Celou cestu jsem na ni ani nepromluvila. Cítila jsem děsnou křivdu a nenávist. Bylo neskutečné, k čemu ji ten bastard donutil.

Auto přibrzdilo před školou a jediné, co moje matka řekla, bylo: ,, Vezmi si teď jeden prášek.“ Znechuceně jsem poslechla, vzala si prášek a vylezla z auta.
Naštvaně jsem kráčela ke školní budově. Jak mi jen tohle mohli udělat?!

,, Hele tohle už není normální!“ Rozmáchla kolem sebe rukama Piene, když si vyslechla, co se stalo. Ležela jsem s hlavou na školní lavici a jen tupě zírala z okna.
,, Očividně ani já nejsme normální.“ Zašeptala jsem a nedokázala polknout slzy.    ,, Ta tvoje máti by spíš potřebovala nějaké pilule!“ Nadávala Piene.
Jenže to bylo opět k ničemu. Věděla jsem, že se nedostanu na školu, kam jsem si přála. Budu studovat někde, kam mě pošlou naši.

Rozhodla jsem se podvolit se a nechat se sebou vláčet, i když moje nitro přímo křičelo po osvobození. Celý den jsem byla jako tělo bez duše. Zrušila jsem hodiny profesorky Nebalové. Na otázku, proč už nechci pokračovat, jsem odpověděla, že už to nemá smysl.
S Milesem jsem nemluvila, ani jsem jeho přítomnost nevyhledávala. Navíc mě začala sužovat děsná únava. Ještě jsem takovou únavu nezažila! Znamení, že prášky začaly působit. Děsně vás to utlumí, sice se vám přestanou chrlit myšlenky, zato vypadáte jako suchý kaktus.

V podstatě to byla droga.                      

Prášky jsem užívala pod dozorem celých čtrnáct dní, sice jsem nebyla “agresivní“, ovšem celou dobu jsem trpěla neskutečným vyčerpáním. Usínala jsem i za chůze a ve škole jsme nedávala pozor, jelikož jsem prostě spala.

Třídní učitelka se mě začala vyptávat, proč jsem tak nepozorná a zda nemá kontaktovat moje rodiče. Jen to ne! Ještě mi naordinují léky pro zvýšenou pozornost a budu jako cvičený vořech!

Blížil se čas, kdy jsme měli zaslat přihlášky na střední školy. Učitelé se už vyptávali, kam jsme se začali hlásit. Neměla jsem, co bych jim řekla. Ještě jsem netušila, co se mnou mají doma v plánu.
O přestávce jsem se na sebe podívala do zrcadla na dívčích toaletách. Nepoznávala jsme se. Měla jsem váčky pod očima a našedlou pleť jako stoletá stařena před hrobem.
Co mě ale vyděsilo nejvíc, byly moje oči. Vůbec jsem v nich neviděla samu sebe. Zíral na mě jiný člověk. Prázdný, k smrti unavený a omámený.
Jednou jsem podobný výraz spatřila v loutkovém divadle na tančícím kašpárkovi. Ale vždyť já jsem loutka!
Nevím proč, rozhodla jsem se, že odteď budu ty nechutné prášky splachovat do záchodu. Mohli vše, ale mojí duši mi nevezmou!

Odpoledne jsem přišla domů, odložila unaveně tašku a přikradla se do kuchyně, kde seděla matka.
,, Musíme odevzdat přihlášky.“ Špitla jsem. Věnovala mi dlouhý, niceneříkající pohled.
,, A kam teda?“ Zeptala se. Unaveně jsem pokrčila rameny, neměla jsem sílu říct tam, kam rozhodnete vy. Nějak mi to nešlo přes vyčerpané rty.
Matka tiše pokývala hlavou.
,, Večer se s Jamesem dohodneme.“ Odkulhala jsem do pokoje a svezla se na postel. Zavřela jsem oči a modlila se, aby to všechno byl jen zlý sen.

Spala jsme opravdu tvrdě, protože mě probudilo sestřino šťouchání a vískání. Obvykle vstanu ihned.
,, Co je to s tebou?“ Koulila na mě ty své modré dětské oči. Jak by si tomu mohla porozumět, princezno. Pohladila jsem její bujné kadeře a vstala z postele. Cítila jsme se trochu lépe, nicméně byl čas si jít pro verdikt.

V obývacím pokoji si matka s Jamesem cosi špitali, když jsme tam vešla. Oba jsme si je prohlédla a projela mnou nenávist takovým způsobem, že to museli vidět.
,, Uděláme to následovně,“ vstal důležitě koktavý strýček James.
,, Stanovíme ti čas pro tvé přijímací zkoušky, které jsme teď vymysleli.“ Jen jsem je pobaveně sledovala. Už to snad nemohlo být horší.
Nadopovaná prášky jsem se ušklíbla. ,, Co to má znamenat?“ Založila jsem si ruce a sledovala je.
,, Znamená to, že pokud zvládneš naše zkoušky tak tě pošleme na tvou školu.“ Ani jsem se nepohnula. Pohrdavě jsem pozorovala toho manipulujícího šaška, který se cítil tak důležitě.
,, Z jakého předmětu?“ Zeptala jsem se klidným hlasem.
,, Předmětu?“ Vykulil na mě oči. ,, Ze všech předmětů.“ Nic jsem neřekla. James přistoupil blíž, sdělil mi látky, které jsem se měla naučit, a podal mi učebnice.
,, Do kdy?“ Následovala další chladná otázka.
,, Máš na to dvě a půl hodiny.“ Rozesmála jsme se, ale brzy jsem přestala, když jsem uviděla, že to myslí vážně.
,, Dvě a půl hodiny?“ Zopakovala jsem. James přikývl, matka mlčela. Opět do mě vjel vztek, ale udržela jsme se.
,, Víš, že se na přijímací zkoušky připravujeme několik dní?“ Oči mi jiskřily zlostí.
,, Tak ty máš dvě a půl hodiny, aby si nás přesvědčila, že na tu školu máš.“ Neuvěřitelné. Ruce se mi pod tíhou knih rozklepaly.
,, Čas běží odteď.“ Zavelel a hrdě se posadil vedle matky. Jak já jsem ho nesnášela. Neodešla jsme hned, dívala jsem se na něj a chtěla jsem mu plivnout do tváře.

Do pozdních večerních hodin jsem seděla nad knihami. Nechtěla jsme to vzdát, i když to bylo nemožné naučit se tolik věcí. Navíc jsme zápolila s matematikou, takže k té jsem se ani nedostala, abych měla dost času na ostatní předměty.
Ty předměty, které mi šly perfektně, jako byly cizí jazyky, zeměpis nebo historie jsme pouze prolistovala. Chemie a fyzika už nebyly tolik slavné předměty.
Do toho všeho jsem zápolila s další vlnou únavy, když v tom čas jako lusknutím prstu vypršel.

Doufala jsem, že mě vyzkouší nejdříve ze všech předmětů, kromě matematiky. Ano, tak jsem byla naivní!
Jenže James znal dobře moje slabé stránky. První, co vytáhl, byla matematika. Po chvíli neúspěchu mi sdělil, že nemá šanci vyptávat se mě na jiné předměty. Zkrátka jsem neprošla.
Vysílením jsem se rozplakala. Posadila jsem se na chladnou podlahu a schovala těžkou hlavu v  dlaních.
Nechali mě, nemluvili. Prohrála jsem! Po chvilce vzlykání jsem se uklidnila a přijala svou prohru, ovšem s jednou podmínkou.
,, Dobře.“ Zašeptala jsem, zatímco jsem stále seděla na podlaze.. ,, Přihlásím se na školu, kterou mi vyberete i na obor, který schválíte.“ Podívala jsem se na Jamese, který zářil vítězstvím.
,, Ale chci jediné, abych byla i tak na intru.“ Můj pohled se střetl s jeho. Ihned začal nadávat a namítat vše, ale já jsem svým pevným pohledem neuhnula.
,, Půjdeš na číšnici v tomto městě!“ Rozhodl a zaklapl knihu. Nespouštěla jsem z té krysy uplakané oči.
,, Ne, to ne.“ Zavládlo ticho. Překvapeně jsem hleděla na matku, která poprvé vyjádřila svůj protest.
,, Číšnici jsem dělala já a nechci, aby se motala kole ožralých lidí.“ Řekla to tak pevným hlasem, že James nic nenamítal.
Potom se ke mně nahnula a podívala se do mých velkých unavených očí.
,, Podáme přihlášku na tu tvoji školu.“

 Usínala jsem ve své posteli za zvuků hádky matky a Jamese. Ale byla jsem neskutečně šťastná. Vyčerpaná, ale šťastná. Poprvé se za mě postavila má vlastní máma. James ječel a koktal něco o tom, že do mě vkládá zbytečné naděje. Akorát tak údajně promarním rok, ale mě bylo jedno, co vřeští. Ve svém školním batohu jsem měla vyplněnou a podepsanou přihlášku na prestižní školu cestovního ruchu. Nyní jsem mohla konečně klidně spát.

Autor Bára Barborka, 09.09.2019
Přečteno 26x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter