Doktor

Doktor

Anotace: Prolog a kapitola první - seznámení

Nevěřte všemu, co čtete, aneb příběh je inspirován skutečným životem, nicméně paměť je nespolehlivý úkaz a tak se řada momentů, myšlenek i postav může vymykat skutečnosti.

Prolog
Sedím u kadeřnice s nevěstou. Tahle nevěsta mi odsvědčila moji svatbu a tak na oplátku, z kamarádství nebo ze slušnosti, budu dnes v roli svědkyně já. Sedím na kadeřnické židli. Sluší mi to. Teda bude mi to slušet, až mi sundají ty natáčky, spokojeně si prohlížím svůj odraz v zrcadle. Ve stejnou chvíli zazvoní telefon. Nevěnuji mu pozornost. Po chvíli mi dochází, že to je můj telefon. Zbrkle se zvedám ze židle a spěchám ke kabelce, která na mě čeká na věšáku. Podívám se na displej a hrkne ve mně. Co mi teď může chtít? Zeleným tlačítkem zvedám telefon a tam se po rychlém pozdravu ozývá:
„Jsi poslední, kdo to ještě neví…“
Poslouchám ten známý mužský hlas a hroutí se mi celý svět. Teda manželství…

Seznámení
Zítra mě čeká výlet. No, spíše pracovní cesta. Teda abych byla úplně přesná, brigáda. Při vejšce (mohu se vytahovat titulem pajdoška) pracuji v rádiu jako hosteska. Zítra je v Brně veletrh a já mám za úkol naši rádiovou stanici řádně propagovat. Už se docela těším. Teda až na to vstávání. V pět už musím být před rádiem a to mě tam ještě čeká půlhodinová cesta. Pípne esemeska. Cizí číslo. Nějaký kluk, který jede zítra se mnou. Ptá se, jestli mě má ráno někde nabrat. Odpovídám, že jsem až z Horních Kotěhůlek, tak se sejdeme rovnou před rádiem. Usínám a těším se. To ještě netuším, co vše zítřejší den odstartuje.
Zmrzlá stojím před rádiem. Blíží se firemní auto. Dveře se otevírají a zírají na mě dvě dokonale tmavé hnědé oči. Mladík mě s úsměvem vítá větou:
„Kdybych věděl, že to jsi ty, jel bych pro tebe až do těch Kotěhůlek.“
„My se známe?“ přemýšlím nahlas.
A vzpomínám si. Na poslední akci se kolem tohohle mladíka motaly všechny hostesky. Já byla zabraná do hovoru s moderátorem, se kterým jsem se znala ze školy a tak jsem si připadala velmi důležitě. Přece se nebudu bavit s nějakým studentíkem podřadným, když se můžu blejsknout vedle vopravdický moderátorský hvězdy. Co na tom, že vysílá převážně v noci. I na nočních směnách nebo při nevalném účinku prášků na spaní má rádio posluchače. A tak jsem byla asi jediná, která neslintala po mladém medikovi. A jak to tak muži mívají, právě proto si mě možná vyhlédl a požádal o mé přiřazení do této posádky, jak jsem se později dozvěděla.
Cesta z Prahy do Brna navzdory D1 ubíhala svižně. Celou cestu jsme si povídali. Tedy, já povídala. O svém přítelovi, že přistavujeme u jeho rodičů, že bude po škole brzo svatba a takový ty kecy o životě s mým klukem Martinem, který určitě moc zajímají jiného kluka, který by kvůli mně ráno vstával o hodinu dřív, jen aby mi prokázal svoji náklonnost. To jsem teda pěkná blbka. Jenže, to mám dělat, jako že nikoho nemám? Aby byl pán spokojenej?
Jsme na místě. Stánek je připravený, oslovuji lidi, nabízím letáky. Tomáše, tak se medik jmenuje, si moc nevšímám. Do chvíle, než se kolem něho mihnou nějaké pěkné slečny. Mé ego stoupá vzhůru. Snažím se jim vyrovnat. Začínám koketovat. Až mi z toho rudnou tváře, srdce běží v nepřirozeném tempu. Sama sobě si připadám chvílemi přitažlivá, chvílemi trapná. Začíná se mi dost líbit. A to je nebezpečné.
Cesta zpátky je nekonečná. Ne, že by dálnice dostála své pověsti parkoviště, provoz je plynulý. Ale ani jednomu z nás se nechce domů. Stavíme při každé příležitosti. Tu na záchod, tu na kávu.
„Dvě pressa,“ zní objednávka asi třetí kávy na této cestě.
„Máme jenom kapaný,“ odpovídá pan za barem.
A tak si „pochutnáváme“ na překapávané kávě a smějeme se. Další prodlužovací zastávkou je mekáč.
„Zvu tě na hamburgra,“ navrhuje Tomáš.
„Hmm, gentleman,“ říkám si.
Objednávám si své jídlo a platím, jak jsem z emancipace žen zvyklá. Slečna prodavačka dává peníze do kasy a najednou se ozve křik.
„Vraťte jí ty peníze!“
Prodavačka zůstává nehybně s dvackou v ruce vyjeveně koukat. Tom se otočí směrem ke mně a rozhodně říká:
„Jsem říkal, že tě zvu.“
Beru si své peníze zpět a dnes již poněkolikáté vybuchuju smíchy. Už dlouho jsem se necítila takhle uvolněně.
Parkoviště u rádia. Je už noc, všude tma. Sedíme v autě. Měla bych se zvednout, prásknout dveřmi, jet domů a myslet na Martina. To bych měla. Místo toho ale sedím jak přikovaná a čekám. Podíváme se na sebe. Nemusíme mluvit. Oči říkají všechno. Políbíme se. Jsem v prdeli. Je mi jasný, že tohle nejde. Připadám si jako coura. Jenže... Nemůžu si pomoct. Vyměňujeme si telefonní čísla. Konečně otevírám dveře auta a s posledním pohledem se ho zeptám.
„Já vlastně ani nevím, jestli ty máš nějakou holku?“
„Mám,“ odpovídá mladý medik a dveře se zavírají.
Autor le-na, 09.10.2019
Přečteno 22x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter