Doktor

Anotace: Kapitola sedmá - divadlo

Tak jako já mám svůj každodenní stereotyp, Tomáš má ten svůj. Minimálně jednou v týdnu slouží. K tomu jednou až dvakrát v měsíci celý víkend. To pak někdy balím do košíčku víno a bábovku a přes pár vesnic spěchám za ním. Čas trávím na sesterně u televize.
„Co je v domě, není pro mě, to mu kladu na srdce pořád,“ hlásí mi staniční sestra.
Má na srdci a na jazyku i jiná moudra, ale tohle se mi rozeznívá do celého těla. Spíme na lékařském pokoji. Jsou čtyři ráno. Zvoní telefon. Ten nepříjemný zvuk mě budí ze spánku. Nejsem schopná ani otevřít oko. Tomáš musí. Musí otevřít oči obě. Musí vstát. Musí jít na druhý konec budovy. Musí ošetřit pacienta. A někdy musí jít rovnou operovat. Obdivuji ho.

Ve Lhotě byl Tomáš členem ochotnického divadla. Režíroval tam můj učitel češtiny ze střední školy a v divadelním souboru hrála jeho kamarádka Bára z ulice. Myslím, že jsem na ni i žárlila. Tomáš neskrýval, že se mu vždy líbila, přestože její věk je o několik let vyšší. Její manžel Honza je pověstný tím, že dělá dvojboje, trojboje, možná i pětiboj se mu někdy povedl. Jeho žena o záletech svého manžela, kdy si potřeboval dokazovat svoji neodolatelnost a výdrž, věděla. Často jsme k nim chodili večer na vínko. Zklamání ze svého manželství měla zapsáno hluboko v očích. Bára a Honza byli jediní lidé, kteří o mém vztahu s Tomem věděli vše.
„Vám to vydrží do smrti. To je láska. To není, jako když se potkáte někde na diskotéce a hned spolu začnete chodit. Tím, jak jste na sebe dlouho čekali, je ten váš vztah pevnej,“ věštil Honza na naše konto.

Grilovačky s přáteli mi chybí. Tady v tom městě ještě žádné přátele nemám. Tomovi zase chybí divadlo. Shodou okolností dostávám informaci od mé kolegyně ze spolujízd, že u nás ve městě jsou taky ochotníci. A to rovnou velmi zdatní. Dostává se mi do rukou číslo na pana režiséra. Chci udělat Tomovi radost a tak mu domlouvám schůzku. Tomáš je do souboru ihned přijatý. Zkoušejí zrovna představení, kde jim chybí jeden herec. Tomáš začíná pravidelně chodit na zkoušky místního ansáblu. Čeká ho jeho první velká role. Hraje se v Sušinách.
Celá nadržená sedím v hledišti a napjatě čekám. Představení je to pěkné, což o to, jen svého milého nikde nepoznávám. Na jeviště přichází kdosi v převleku za kobylu. „To je poslední možnost,“ napadá mě. A taky že jo.

Tomáš je nemocný. Jeho teplota stoupá nad čtyřicet stupňů. Paralen na sražení teploty už nezabírá. Volám do nemocnice jeho kolegovi a ustrašená žádám o radu.
„Paralen má účinnou látku paracetamol, a pokud už nezabírá, sežeňte mu acylpyrin, aspirin nebo anopyrin, prostě jinou účinnou látku (pozn. kyselina acetylsalicylová) a mělo by to zabrat.“
No jo, ale kde to teď večer seženu? Nezbývá než zaklepat na sousedy, kteří společně s námi obývají dům u náměstí. Jsou to Tomovo příbuzní a od začátku našeho nastěhování dělají vše pro to, aby se nám tady dobře nežilo. Byli zvyklí na své království a najednou jim po chodbách chodí dva nezvaní hosté. No a teď ten nezvaný host ještě ke všemu zvoní u jejich vchodu. Naštěstí když jde o život, žabomyší války jsou ta tam. Vítězoslavně v ruce svírám platíčko acylpyrinu a spěchám zpět za svým marodem. Horečka ustupuje. Uff. Už jsem si představovala, jak mého doktora s chřipkou odváží rychlá.

Ještě musím zavolat do divadla, kde dnes probíhá zkouška. I přes potupnou první roli, Tom na divadlo nezanevřel. Navíc kobylu zahrál tak bravurně, že jeho další role je skoro hlavní.
„Pane režisére, omluvte prosím Tomáše, leží doma s horečkou, opravu nemůže přijít.“
Hlas se mi ještě třese strachy o Tomášovo život. Režisér má velmi příjemný projev a uklidňující hlas. Tohoto člověka chci poznat, bleskne mi hlavou. Mé přání je vyslyšeno. Netrvá dlouho a seznamuji se s panem režisérem Květoslavem osobně.

Náš život v novém městě pomalu začíná měnit svoji podobu. Díky divadlu tady nacházíme společné přátele. S Kvíťou si tykáme, taktéž s jeho sestrou Karolínou i jeho maminkou a celou řadou dalších lidí, kteří zasvětili svůj volný čas ochotnickému divadlu. Už si nepřipadám tak sama, v zajetí stereotypu, příprav a čekání na Toma. Konečně začínám žít.