Doktor

Doktor

Anotace: Je tady pokračování příběhu... Zabydlujeme se...

Zabydlování

Na samotě u lesa. Tak jsem si to vždycky přála. Opravdu? Nebo si to takto začnu přát, až více zestárnu? Každopádně náš baráček pod lesem stojí. Stačí otevřít vrátka, která jsou na horní části zahrady a jsme na cestičce, za kterou se tyčí vysoké stromy. Dokonce tak vysoké, že brzy žádáme starostu obce o vykácení kousku lesa, protože obzvláště v zimě, kdy je sluníčko nízko, k nám do domu jeho paprsky přes les nedosáhnou. Jaká hloupost… Pro blaho jedince se kácí lesy, které tu jsou pro blaho všech. Nicméně tento les zůstal stát i se svými všemi obyvateli. Však ono mi to jednou dojde, že vše se děje ve prospěch celku a protože já jsem jeho součástí, tak i v prospěch můj. I tvůj, milý čtenáři ;).

Tomáš si přeje pejska. Já ne. Já se psů bojím. Nevím, kdy to vzniklo, možná kdysi u maminky v bříšku, když jí na břicho skočil pes a já se lekla (nikdy nic takového nevyprávěla, ale představuji si, že tak nějak by to mohlo být). Máme ale barák se zahradou, takže logickým doplňkem je pes. Hledáme vhodné varianty a nakonec vybíráme štěně černého labradora. Zbývá vymyslet jméno. Naším společným oblíbeným filmem je Pretty Women a tak se náš hlídač bude jmenovat Edý, resp. Edward Levis. Aby i sousedé věděli, že v domě nebydlíme sami, pořizuji Edýmu svoji cedulku na vrata. Vůbec ale nechápu, proč si lidi dávají na plot cedulku s fotkou cizího psa. A tak nelením a nechávám vyrobit cedulku s nápisem „Tady hlídá Edward Levis“ a samozřejmě s fotkou Edýho. Musím říci, zamilovala jsem si ho. Což nemění nic na faktu, že se psů pořád bojím a když za mnou z dálky běží, tak se děsím, jestli mě neporazí. Navíc mám strach o ten život, který mi roste v břiše. A že roste rychle. Nevím, jak moc rychle roste plod, ale břicho a celé tělo se zvětšuje exponenciálně.

*
Žije se nám hezky. Jsme na čerstvém vzduchu a pořád je co dělat. Když je Tomáš v práci, tak sbírám jabka, přebírám jabka, skladuji jabka, jím jabka, rozdávám jabka, kontroluji jabka, vyhazuji jabka… Taky za mnou jezdí návštěvy. Přijeli se na mě podívat na kole kluci ze školy. Radek a Vojta. Jedni z mých nejoblíbenějších žáků. Asi jsou sympatie oboustranné. Taky dávná kamarádka Vanda, se kterou se známe z dob, kdy jsme společně jezdili jakožto děti zaměstnanců jedné tehdy rodinné firmy na hory. Vidíme se po několika letech a setkání je to velmi příjemné. Přátelské vztahy máme také s panem režisérem Květoslavem, teď už Kvíťou a jeho sestrou Karolínou, i s těmi se socializuji. S Monikou, Michalem a jejich Tamarou se vídáme taky často. Monika se stala mojí nejlepší kamarádkou, protože ostatní jsou jaksi daleko. Jen ve vesnici se stále cítím jako cizinec…

Zabydlujeme se i uvnitř domečku. Mikrovlnka je z chodby přestěhovaná do původní dřevěné kuchyňské linky (která se mi vůbec nelíbí, ale co nadělám). Kousek místa si vybojoval i kredenc po babičce ze Zámečku, o stůl a vybavení obýváku se postarali ve Švédsku. Montujeme žaluzie, aby tenhle kuchyňský mišmaš nikdo za setmění nešmíroval, i když jediný šmírák široko daleko je Eďas. Ale nikdy nevíš. A pocit je pocit. I nabarvená postýlka s komodou už stojí na svém místě v ložnici vedle postele, z které je výhled na stromy v zahradě a nebe. Často ležím, pozoruji ptáčky, plující oblaka a těším se, až se ten drobeček, který ve mně přebývá, podívá poprvé na tenhle krásný svět. A taky na mě.
Autor le-na, 11.01.2021
Přečteno 58x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter