Doktor

Anotace: Kapitola sedmnáctá - záhadná návštěva

Začínám mít pocit, že Tom je častěji v nemocnici, než doma. Už za ním nemohu jezdit do služeb jako před narozením Anežky a tak se musím spokojit jen s vyprávěním, co se v nemocnici děje. Tom se však svěřuje méně a méně. Někdy se za ním zastavím, když mám cestu za Monikou. Monika je „moje krevní skupina“, hodně se společně nasmějeme a stává se mojí vrbou. S Jitkou probírám vesnici, v mateřském centru péči o dítě a s Monikou nejčastěji vztahy. Hlavně ty naše manželské. Svěřuji se jí úplně se vším. Nevím, jak to ta holka udělala, ale zcela si získala moji důvěru.

V poslední době mám divný pocit. Čím více je Tom v práci, tím rychleji roste moje žárlivost. S předminulým telefonním výpisem nabobtnala do velkých rozměrů. Počet poslaných zpráv způsobil mé rozšíření zorniček. Zalapala jsem po dechu a předvolala Toma k výslechu. Pomyslnou lampičkou však posvítil on na mě, proč že to zkoumám. To ho jako kontroluju? Vlastně ho chápu. Ve vztahu by si dva měli důvěřovat a ne se kontrolovat. Jenže ta částka za telefon byla vyšší, než obvykle a my si s hypotékou a mým rodičákem nemůžeme moc vyskakovat. Alespoň do doby, než se prodá byt v Zámečku, abychom hypotéku částečně doplatili. A taky se držím hesla „důvěřuj, ale prověřuj“. Naštěstí další výpis už je zase v normě, tak snad dostal rozum. Jenže to není jediná obava. Milování nám taky moc nefunguje. Nechápu, proč statistiky uvádějí, že muži chtějí sex častěji, než ženy, když u nás to je naopak. Nejsem žádná nymfomanka, ale alespoň jednou týdně snad nárok mám, ne?

Vyprávím Monice o mé žárlivosti, vztahu s Tomem a zvláštních pocitech v poslední době. Přítelkyně mě ujišťuje, že u nich doma to je podobný. A ať pátrání a trápení vyměním za důvěru a lásku. Vím, že má pravdu. S láskou problém není. Toma miluju, proto jsem si ho taky vzala a zplodila s ním potomka. A vztah bez důvěry je k ničemu. Proč tedy ale Tom přede mnou schovával ten starý telefon? Když jsem ho donutila ukázat mi, co skrývá, vyndal telefon s tím, že ho půjčil jedné sestřičce na dobu, než vymění svůj rozbitý za nový. Chválím ho za dobrý skutek a hlava mi nebere, proč to chtěl přede mnou utajit. Že by se bál mých výčitek? To opravdu neví, že bych s tím neměla problém? Skutečně se tak málo známe?

*

Dnes mám narozeniny. Jedou k nám naši, aby mi pogratulovali. Když vybalím tu velkou haldu věcí, kterou nám stěhují do malého příbytku, tak jak už to má moje maminka ve zvyku, udělám kafe a na stůl položím moji buchtu a její buchtu. A taky moje chlebíčky a její chlebíčky. Opět ve mně moje maminka vyvolává pocit neschopné hospodyně. Potřebuje se předvést, že o její buchtu je větší zájem, její chlebíčky jsou bohatší. Soupeříme mezi sebou. Inkognito. Mé ego se trápí, srovnává se, její ego jásá. Naštěstí jednou pochopím, že mě tím nechce ponižovat, ale je to její způsob vyjádření péče. Kéž bych to přijala dříve, mohla jsem si ušetřit spoustu minut blbých emocí. Jenže, vše má svůj čas…

Zatímco sedíme, hodujeme, klábosíme a kocháme se Anežkou, někdo zazvoní. Bezva, alespoň to všechno jídlo někdo sní, napadne mě v první chvíli. Jdu otevřít. Na chviličku mám pocit, že to je Michal, ale není. Cizí pán si prosí mého manžela ven, na společné hodování to nevypadá. Na otázku mých rodičů „Kdo to je?“ neznám odpověď a je mi to jedno. Jenomže Tom se nevrací. Po několika minutách jedním okem z okna kuchyně zvědavě nakouknu před dům. Tam stojí dva chlapi a povídají si. Začínám přemýšlet, zda je mám jít pozvat dovnitř na obě dvě buchty a čaj, jenom přece venku je sychravo. Naštěstí během chvilky vrznou dveře. Tom se vrací. V obličeji má zvláštní výraz. „Stalo se něco?“ polekaně se zeptám. Tom pohotově odpovídá, že šlo o pacienta, který za nim přijel něco zkonzultovat. Na moje narozeniny. V neděli. Už s tou jeho prací začínám ztrácet trpělivost. Jenomže, co nadělám. Jednou jsem si vzala doktora.