Doktor

Anotace: Kapitola dvacátá, poslední?

Přípravy na svatbu jsou v plném proudu. Tom obsadil v téhle hře roli řidiče, já – jak jinak, svědkyně. Právě sedím s nevěstou u kadeřnice. Sluší mi to. Tedy bude mi to slušet, až mi sundají ty příšerné natáčky. Spokojeně prohlížím svůj odraz v zrcadle. Z mého zamyšlení mě vyruší zvonění telefonu. Nevěnuji mu pozornost. Po chvíli mi dochází, že ten nepříjemný zvuk patří mému telefonu. Zbrkle se zvedám ze židle a spěchám ke kabelce, která na mě čeká na věšáku. Podívám se na displej a hrkne ve mně. Co mi teď může chtít? Zeleným tlačítkem zvedám telefon a tam se po rychlém pozdravu ozývá:
„Jsi poslední, kdo to ještě neví…“

Poslouchám ten známý mužský hlas a hroutí se mi celý svět. Tedy manželství… Hlas patří Michalovi. Jsem jediná, kdo neví, že už dva roky to táhne můj manžel s jeho manželkou. Ano, s jeho manželkou. Mojí nejlepší kamarádkou. Ano, dva roky, což když v rychlosti spočítám vychází na dobu mého těhotenství. Mozaika je složená celá. Všechno mi dochází. Moje intuice nelhala, jen si nebyla jistá pravým pachatelem. Ale už když jsme Monice vyprávěla o léčce s telefonem, tušila jsem… Dozvídám se, že po tom, co jsem objevila spoustu zpráv na výpisu z účtu, půjčil Tom Monice svůj telefon. Proto ho tedy přede mnou schovával. Vlastně nelhal, půjčil ho sestřičce, ale za úplně jiným účelem. Michal ho objevil, vše si přečetl, proto ho musela vrátit. Věděl o nich. On o nich věděl, celá nemocnice to věděla, všechny služby měli společné. Jediný, kdo to nevěděl, jsem byla já. Když jsem chodila za Tomem do nemocnice, všichni se tam na mě usmívali a všichni věděli, že mě můj manžel podvádí. Chtěli toho nechat, ale nešlo to. O tom něco vím, s Tomem už to tak bývá… Michal mi vypráví i o svém bráchovi, kterého k nám vyslal s výhružkou, že když to neskončí, špatně to dopadne. Aha, ten záhadný pacient, co se u nás objevil v neděli byl Michalovo brácha, proto mi ho tak připomínal. Cítím úlevu. Ano, úlevu, že se to vše vysvětlilo. Vlastně to bylo úplně jasný. Jen moje ego a láska k Tomovi to vidět nechtěla. Uff. Je to venku.

Úlevu ale střídá lítost. Slzy. Bolest srdce. Pokládám telefon a s tváří klauna vše vyprávím Denise.
„Zavolám bráchovi, ať si vezme občanku, abych měla svědka.“ Ne, to nemůžu dopustit. Nechala jsem si na tuhle svatbu ušít šaty, slíbila jsem, že budu svědkyně a sliby se mají plnit. Jen doufám, že v tom svědčení budu úspěšnější, než Denča.

Píšu Tomovi, že mi volal Michal. Tom už byl informován Michalem předem a tak jen odepisuje: „Nech to na zítra.“ Nechat to na zítra? Jako že dnes mám být úplně na pohodu a zítra to probereme? Píšu Monice. Ta je pro jistotu nedostupná. A tak mi nezbývá nic jiného, než posbýrat zbytky svých sil, osušit oči, setřít rozmazaný make-up, sundat natáčky a vkročit do svatebního veselí…

Někde v dáli zní kázání „v dobrým i zlým, zdraví i nemoci...“ a já tady stojím za nevěstou, s Tomem za zády, částečně odpojená, abych to ustála. Sotva se držím na nohou. Ale nebrečím. Jsem statečná holka. Mám pocit, že jsem nikdy nebyla statečnější. Ani když mě šikanovali ve škole, jsem nedokázala udržet slzy ve svém domečku tak dobře, jako teď. Hlavně ať už je to za mnou. Všechno…

Obřad skončil, oba si řekli ano (blázínci) a můj pohled se potkává s Tomovým. Miluji ho. Ať tenhle chlap udělá cokoliv, budu ho milovat. Roste ve mně naděje. Začínám spřádat plány. Všechno mu odpustím. Samozřejmě mu to nedám jen tak zadarmo. Mohl by mi koupit třeba nějaký drahý šperk, vzít mě na luxusní dovolenou, mohl by se stát mojí kuchařkou… Bude si mě muset hýčkat. A bude kvalitní sex. Já mu ukážu, kdo je tady bohyně. Bude mi vděčný, že jsem ho vzala na milost. Jak bláhová já jsem. Jak si můžu myslet, že nám někdo patří? Proč mi ještě nedochází, že láska není o závislosti. Že čistá láska je čistá. Že milovat člověka můžeme i ve chvíli, kdy nemiluje on nás…

Zvoní telefon. Neznámé číslo. Zvedám to a raději ani nepomýšlím na to, co se na druhém konci ozve teď.
„Vyhrála jste, gratulujeme,“ ozve se z telefonu a já vůbec nevím, která bije.
„Vyhrála jste sto piv, váš hlas pro film Bobule byl vylosován na filmovém festivalu. Prosím, přijďte dnes odpoledne na slavnostní předávání, bude to natáčet televize.“
Vtip? Nebo Vesmír ukazuje, že platí „Štěstí ve hře, neštěstí v lásce“? No, alespoň že jsem dobře voháknutá, když budu v televizi. Musím se smát.

Tom jede na předávání se mnou. Užívám si jeho přítomnost, držím ho za ruku a komunikujeme spolu beze slov. Stejně jako s Kvíťou. Spíš ještě intenzivněji. Cítím z něho lítost, omluvu, on ze mě jasně musí cítit smutek a zklamání. Bojím se promluvit. Asi měl pravdu – necháme to na zítra. Jenomže to nejde. Jsem toho tak plná, že ihned po předání cen (ano, opravdu jsem vyhrála sto piv – já, která pije jen víno, ale třeba bude mít z výhry radost taťka) a návratu na svatbu spolu sedáme na okraj kufru auta. Čekám, co z něho vyleze. Mám připravené své podmínky a těším se, až se smířlivě políbíme. Konečně se odhodlal.
„Já ji miluju.“

Čekala jsem cokoliv. Byla jsem připravená na tisíce lží a výmluv. Jediný, s čím jsem nepočítala a na co jsem nebyla připravená, byla pravda...