Lapena v Notách - 20. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

20. kapitola

 

Když se mi Wikyho konečně podaří odchytnout, je důležitý, jak stěrače u bicí soupravy – hned mi dá najevo, že s ním jako doprovodem musím počítat. Prostě mi to oznámí, než zase odkluše. Ten oznamovací tón se u něj objevuje čím dál častěji.

Při pozorování okolí zjišťuji, že tomu zřejmě velí. Ta pozice, kdy může někomu rozkazovat, mu vážně sedí. Čekání se tím ale protahuje. Monika s Markem mi mezitím asistují. Marek občas odbíhá, ale i tak se mě neustále pokouší přemluvit, abych se k nim přidala. Monika stojí na mé, teda své, straně. Dnes mi to ale vyhovuje.

Domů nás nakonec veze taxi.

„Proč nejedeme dodávkou?“ ptám se Wikyho. Už předtím jsem mu vysvětlovala, že bych klidně zvládla i noční hromadnou dopravu, ale on mě nechtěl poslouchat.

„Věci odveze Drew,“ odpoví mi, ale nic víc neřekne.

Napětí v taxíku se mezi námi rozevírá jako prasklina ve východní Africe¹ – neviditelné, pomalé, ale nezastavitelné.

Zase mě přinutil udělat něco, s čím jsem úplně nesouhlasila, a tváří se u toho tak spokojeně, až mě to vytáčí. Naštěstí je na pražských silnicích v tuto hodinu klid, takže cesta rychle uteče.

„Copak je s tebou, maličká?“ zajímá se, jakmile nás taxi vysazuje. Předpokládala jsem, že bude pokračovat v cestě domů, ale místo toho vystoupí hned za mnou.

„Nic,“ odseknu a snažím se vytáhnout peněženku, ale než se mi to podaří, taxík už mezitím odjíždí.

Kdy kruci stihl zaplatit?

„Kolik ti dlužím?“ ptám se, přichystaná se s ním finančně vyrovnat.

„Tak znova. Co se děje?“ V tom si všimne, co mám v plánu.

„Ať tě to ani nenapadne,“ řekne, vezme mi peněženku z ruky a úplně v klidu ji vrátí zpátky tam, odkud jsem ji vytáhla.

„Protože chci,“ řekne s takovou samozřejmostí, kterou by mu mohl závidět kdejaký despota, co rozdává rozkazy, jako by mu patřil svět. „Tak pojďme, už začíná být trochu chladno.“

Snažím se v sobě najít odvahu říct mu, co si o něm myslím, ale místo toho mám pocit, že nad situací ztrácím kontrolu. Jenže mlčím a vevnitř mě to vře.

Nakonec jsem vlastně ráda, že tu je, protože tahle noc a ticho, které narušujeme jen my dva a občas projíždějící auto, jsou opravdu děsivé. Stromy, kterých tu není málo, vrhají přes slabé pouliční osvětlení strašidelné stíny. Každý krok se v našich těžkých botách rozléhá ulicí jako klepání na těžké ocelové dveře.

Napjatá atmosféra mezi námi vydrží až k bytu. Wiky se přesto chová jako gentleman a otevírá mi dveře.

„Díky za doprovod,“ konečně promluvím, sotva vkročíme do předsíně, a začnu si zouvat boty. „Už můžeš jít v klidu domů.“

„Nemůžu…“ oponuje mi.

Povzdechnu si. Jsou chvíle, kdy jsem za Wikyho vděčná, a pak jsou okamžiky, kdy je jako osina v zadku.

„Byla bys tu sama,“ informuje mě, když ukáže na prázdnou misku na klíče.

„A co jako?“

Samotu bych teď opravdu ocenila, jenže jak se ho slušně zbavit?

„Prostě se s tím smiř,“ řekne a projde kolem mě dál.

Spolubydlící se šli prostě taky někam bavit. Já v tom problém nevidím.

Moje trpělivost právě dosáhla limitu. Vydržím hodně, ale Wiky dokázal překročit moji hranici. Cítím se jako natlakovaná láhev s perlivou vodou – stačí jen trochu zatlačit a vypění. A to se právě stalo.

„Myslím, že bys měl jít,“ zamračím se na něj, přitom ukážu k otevřeným dveřím.

„No vidíš a já myslím, že bych měl zůstat,“ řekne mi drze a úplně v klidu udělá jeden krok a dveře zavře z té špatné strany.

„Trhni si!“ vpálím mu do obličeje a naštvaně odpochoduji do svého pokoje. Třeba se urazí, když se budu chovat jako nána. No, a nakonec odejde.

 

***

 

Konečně klid. Nejradši bych teď hodila tělo na postel, zavřela oči a vypnula se aspoň na 24 hodin. Nebo zmáčkla kouzelné tlačítko „reset“ a ráno se probudila s čistou hlavou.

Místo toho se rozhodnu dát si sprchu – a to nejen proto, abych ze sebe smyla ten klubový odér, který na mě ulpěl.

Než si stihnu nachystat věci na spaní, zazvoní mobil. Jsem tak unavená, že ho zvednu, aniž bych se podívala, kdo volá.

„Ahoj, už jsi doma?“ ozve se Ian.

V prvním okamžiku ztuhnu jak vychladlý pudink. Aspoň moje nohy se tak cítí. Proto si raději sednu na postel.

„Co chceš?“

„Vědět, že jsi...“

Nestihne to dopovědět, protože mu skočím do řeči: „Chystám se jít spát, takže ano.“

„A jak se cítíš?“

Touto otázkou mě poněkud zaskočí. Možná víc než poněkud. Nevím, jak a ani proč mu odpovídat.

„Mrzí mě, že jsem tě dneska vyděsil,“ pokračuje, když nereaguji.

Ani k tomuhle nemám co dodat.

„Řekni už něco, prosím, mo leannan.“

„Co to znamená?“ podaří se mi konečně promluvit.

Jde slyšet, jak se uchechtne.

„Moje lásko,“ zní jeho odpověď.

V tom okamžiku mám pocit, že moje srdce je zvon, do kterého právě někdo uhodil kladivem.

„Proč...“ zašeptám. „Proč mi tak říkáš?“ Dokončím konečně otázku.

„Tušíš ty vůbec, jaký chaos jsi mi způsobila v hlavě?“

„Já tobě?“ vyjedu na něj. Zlost mě konečně probudí z letargie.

„Takže přeci jen něco cítíš,“ zní spokojeně.

„Ne!“ odseknu.

Opět se rozhostí nepříjemné komunikační vakuum. Nakonec ho prolomí Ian.

„Vím, že se ti něco stalo, a proto jsi tak opatrná,“ tentokrát je jeho hlas vážný.

Teď už do toho zvonu mlátí kladiv snad tucet. Ruce se mi rozklepou a telefon mi vyklouzne na zem. Panika přebírá otěže.

Tohle se neděje, že ne?

„Jak?“ ozvu se, jakmile ho zase držím v rukou. Ian mezitím trpělivě čeká.

„Znal jsem někoho, kdo si procházel tím, co ty. Poznám příznaky.“

„Já…“ tím končím. Před očima se mi dělají černé mžitky.

„Nemusíš odpovídat. Ale teď vážně. Máš si s kým popovídat?“

„Prosím,“ špitnu a uvědomím si, že mi po tváři stékají slzy.

Když slyší, jak jsem si popotáhla nosem, řekne: „Nemusíš mluvit se mnou, ale doufám, že na to nejsi sama.“

„Proč?“

„Protože mám o tebe strach.“

„Já… já teď nemůžu…“ vzlykám už naplno.

„Ach jo... Myslel jsem, že promluvit si takto bude pro tebe lehčí, ale teď bych chtěl být u tebe. Vím, že to bolí,“ na chvíli se odmlčí. Já se mezitím snažím vzpamatovat z toho šoku, že Ian zjistil moje tajemství. „A neboj, je to jen mezi námi. Pokud mi teď dokážeš slíbit, že mi ráno napíšeš, nechám tě už jít spát. Jen chci vědět, že jsi v pořádku.“

Spát? Jak bych teď mohla usnout?

„Dobře,“ slíbím mu, ať tohle trýznění konečně skončí.

Vůbec nechápu, proč jsem mu ten telefon už nepoložila.

„To jsem rád. I když se mi líbíš, dokážu být trpělivý. Vím, že potřebuješ čas,“ informuje mě už zase jako on. „A El, jsem tu pro tebe.“

Tahle poslední věta mě ovšem dorazí.

„Dobrou,“ řeknu a telefon zavěsím.

 

***

 

Cestou do koupelny není po Wikym ani vidu, ani slechu. Úlevně mi spadne kámen ze srdce. Další konfrontaci bych po telefonátu s Ianem asi nezvládla.

Zklidnit se natolik, abych se vůbec dokázala zvednout a jít, mi tentokrát trvalo. Ale není se čemu divit.

Ianova poznámka o někom, kdo si prošel tím samým co já, mi pořád vrtá hlavou. On je ta poslední osoba, které bych měla chuť se svěřit a přitom je první, kdo si všiml, že není něco v pořádku. Ukázal se mi v úplně jiném světle. Jenže to nemění nic na tom, že nechci navazovat žádný hlubší vztah. I když, on mi vlastně řekl, že se mu líbím. Takže, možná mu jde skutečně jen o to jedno. Jsem z něj tak zmatená. Taky v jeho blízkosti ztrácím nad sebou veškerou kontrolu. A to si teď prostě nemůžu dovolit.

Sprcha je jako kouzelný vstup do relaxačního centra, kde každá kapka vody odnáší veškerý stres a napětí. Teď už se jen zahrabu pod peřinu a budu jako v nebi.

Jenže moje plány vezmou za své, když cestou do pokoje narazím v obýváku na Wikyho. Mám chuť se otočit a vrátit zpět do koupelny, kde mi bylo tak dobře.

„Proč jsi ještě neodešel?“ zní moje slova rezignovaně. Dala jsem si tolik práce dostat se do klidu, tak se jím přeci nenechám znovu rozhodit.

„V tom županu vypadáš taaak sladce,“ sjíždí mě očima. „Seš jak plyšáček k pomazlení.“

Mám na sobě pandí župan – každý máme nějakou slabost. A mojí jsou právě věci s pandou.

„Ty seš fakt blbec.“ Pokračuji ke svému pokoji.

„Počkej,“ volá za mnou.

Zastavím se v půli cesty. „Chováš se jak kretén!“ pronesu přes rameno a vykročím dál. Já přeci nemluvím sprostě. Před spaním by se neměl člověk rozčilovat a Wiky je jen malá otravná moucha, která jen bzučí a bzučí. Však ono ho to přejde.

„Říkám, stůj!“ chytí mě za paži. „Kdo ti volal?“ V ruce drží můj telefon, který jsem nechala v pokoji.

„Cože?“

„Ptám se, kdo ti volal?“ zvýší na mě hlas a mává mi mobilem před obličejem. Je zaheslovaný.

Snažím se mu vytrhnout.

Nejde to. Panická ataka konečně dostala zelenou. Veškerý klid je ten tam a já se třesu jako čivava, která zahlédla stín. Každý sval v mém těle je napjatý, jako by se chystal na útěk, ale nohy mi zůstávají přikované k zemi, neschopné se pohnout.

„Kurva…“ uleví si. „Pochop, že se o tebe jen bojím.“

Stále se mu snažím vykroutit, ale jsem jako hadrová panenka. Nemůžu pořádně nabrat vzduch do plic, a tak začnu hyperventilovat. Tma nastupuje pomalu, ale nejde zastavit. Poslední, co si pamatuji, je Wikyho vyděšený výraz.

 

***

 

Zdá se mi podivný sen. Wiky je v mém pokoji, dlouho mě pozoruje a pak mi hladí nohu.

Ne, to není sen. Když otevřu oči, opravdu ležím ve své posteli a Wiky je tu taky. Zrovna mi nohy podkládá polštářem, který ani není můj. Jak dlouho jsem o sobě nevěděla?

Když po dalším jeho doteku sebou cuknu, zaregistruje, že jsem vzhůru.

„Už je ti líp?“ zajímá se. Na odpověď ale nečeká a podá mi sklenici vody. Netuším, odkud ji vyčaroval.

Abych se mohla napít, musím si sednout. Hned se mi snaží pomoci, ale odmítavým gestem ruky ho zastavím.

„Nebuď umíněná,“ řekne a postaví se přede mě.

Schválně piju pomalu, abych mu nemusela na nic odpovídat.

Hlavně nechci, aby se dozvěděl, že mi volal Ian. Celá tahle situace vznikla právě kvůli tomu.

„Musím se ti omluvit,“ začne. Očekávám, že to bude za jeho nevhodné chování. Ale omyl. „Když jsi omdlela, snažil jsem se tě chytit, a upadl mi tvůj telefon. A samozřejmě se rozbil,“ dodá s omluvným gestem.

Zaskočí mě to a začnu kuckat. Bez mobilu jsem v háji. Pokud se našim pravidelně nebudu hlásit, vyhlásí minimálně mezinárodní pátrání. Možná i mimogalaktické.

„Neboj, koupím ti nový,“ informuje mě Wiky a snaží se mě poplácat po zádech, jenže jsem bezpečně opřená o polštář.

„Není třeba,“ odpovím mu chraplavě. Pořád mám z kašle podrážděný krk.

„Běž spát, maličká. Vyspím se na gauči. Musíš být už unavená.“

Natáhne ruku, aby se mě dotknul, ale na poslední chvíli ji stáhne a odchází. Kéž by odešel úplně, jenže na další hádku už mi došly baterie.

Vím, že je hned kousek vedle, a tak se opatrně zvednu z postele a potichu přesunu židli od pracovního stolu ke dveřím.

Jen pro případ…

Dneska to byl vážně šílený den. Víc takových bych opravdu nezvládla. Každý máme občas takový ten moment, kdy se prostě cítíme, že jsme v roli oběti. Tak se schoulím na posteli do klubíčka a probrečím se do spánku.

Ráno bude líp...