Lapena v Notách - 21. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

21. kapitola

 

Následující měsíc utekl jako voda. S Monikou jsme se za tu dobu viděly jen jednou, a teď se potkáváme na párty u Val. Je tu polovina naší bývalé třídy, plus několik lidí, které ani neznám. Se spolužáky si nemám po těch třech měsících co říct a chybí mi chuť se seznamovat s někým novým. Občas se někdo snaží  zaplést hovor, jenže to po chvíli každý vzdá.

Večírek je plný smíchu, hudby a ostrého umělého osvětlení. Smích je příliš hlasitý, hudba jako by bila do uší a pohyby lidí jsou jasně definované. Vidím, jak se ostatní baví, zatímco já si připadám jako za sklem. Mám pocit, že sem už nepatřím.

Kam ale vlastně patřím? Od posledního koncertu jsem neviděla nikoho z BS ani Wikyho. Ten mi akorát druhý den donesl slibovaný nový telefon. Taky mi pořád posílá nějaké SMS. Ianovi jsem napsala až odpoledne, že stále dýchám. Jeho odpovědí byl pouze emoji, co posílá polibek.

Snažím se soustředit na skleničku v ruce – je prázdná, přesto ji stále svírám. Možná se tím pokouším najít spojení s tímto světem, bohužel mi to nic nepřináší.

Uprostřed všeho dění poletuje Val. Její smích se mísí s ostatními. Monika se proplétá mezi lidmi s úsměvem, který v sobě schovává víc než jen zdvořilost. Na chvíli se na mě podívá. Neřekne nic – jen tam stojí. Cítím, jak mezi námi vzniká neviditelné napětí, silné a nevyřčené.

Co se to s námi děje?

„Vypadáš unaveně,“ pronese s tónem, který mi připadá jako konstatující fakt. Její pohled, tón – to vše znamená víc, než jsem ochotná odhalit.

„Jsem v poho,“ odpovídám automaticky, i když vím, že to není pravda. Skrývám v sobě něco, co nikdo z nich nevidí. Jak bych to vysvětlila?

Jsem pouhou pozorovatelkou vlastního života. Což je v pořádku, dokud se nikdo nesnaží nahlédnout hlouběji.

Val si přisedne vedle mě. Vypadá spokojená a na Moravě jí to zřejmě svědčí. Začne popisovat naší bývalé spolužačce své působení na škole ve Zlíně a chlubí se žhavými zážitky. Prý už zlomila první mužské srdce a rozhodně to nebude poslední. Pak se dozvídám, že Monika měla s Markem další rande, které popisovala s nadšením. Byli na romantické večeři, a ona se rozplývala nad tím, jak jí Marek držel za ruku a jak se jejich smích mísil s hudbou v pozadí. Je zamilovaná jako jahoda namočená v čokoládě – sladká a nezapomenutelná. Její zářící oči mi připomínají všechno, co mi chybí.

 

***

 

V neděli v podvečer se vracím po víkendu u rodičů do Prahy. Vezu si i pár domácích dobrůtek. Jakmile mě Sam zahlédne v předsíni, jeho tvář se rozjasní šťastným úsměvem.

Cestou do kuchyně se neodbytně snaží odhalit obsah plných tašek. Je vážně jako mlsný kocour.

„Milášku?“ šišlá na mě.

Ne, kocour ne. Glum¹ je to. Koutky mi začínají cukat.

„Vílo naše spanilá.“ Další pokus. Tentokrát s výrazem, který by rozesmál i kamennou sochu.

Místo odpovědi začínám tašky pomalu vybalovat.

„El? Vnímáš mě?“ zní už nespokojeně.

„Anooo? Říkal jsi něco?“ škádlím ho a stále se snažím potlačit úsměv.

„Krása, já si tu vylívám srdíčko a ty si bloudíš někde v jiné dimenzi.“

„Já nerozumět vaší řeči,“ předstírám překvapení, což ho evidentně rozesměje.

„Potvoro,“ ušklíbne se, jakmile mu dojde, že si z něj utahuju.

„Nechtěla bys dneska připravit večeři místo Kláry?“ škemrá.

„Umeješ pak nádobí?“

„Tak já tě považoval za něco nadpozemskýho a ty po mě požaduješ pozemský činy? Nemáš duši.“

„Večeře rovná se nádobí. Ber nebo nech být,“ trvám si na svém.

„Tssss, vykořisťovatelko…“ chvíli pozoruje obsah tašek. „Platí,“ řekne nakonec s neochotou.

„Tak mi to pomoz ještě uklidit a pustím se do toho,“ zkouším svoje štěstí, doufajíc, že mu to rozjasní den.

„Jo a dneska přijde i Wiky, tak abys s ním počítala,“ informuje mě otráveně.

„Jé, ty už jsi doma,“ objeví se v kuchyni Klára. „Bez tebe tu byla nuda. Musela jsem celý víkend poslouchat fňukání tady toho exempláře,“ mávne rukou směrem, kterým odešel Sam. Využil situace a vypařil se jak pára nad hrncem, aby mi nemusel pomáhat. Však já mu to později vytmavím.

Pípne mi mobil.

„Zas tak vtipná nejsem,“ řeknu a přitom kontroluji, kdo mi vlastně píše.

 

Ahoj, potřebuji s tebou mluvit.

Co takhle zítra odpoledne?

Budeš mít čas? Marek

 

Zní to vážně.

 

Stalo se něco? El

 

„Špatné zprávy?“ zajímá se Klára, když vidí můj zamyšlený výraz.

„No, jak se to vezme. Píše mi Marek a chce se sejít.“

„Takže máš rande,“ řekne zvesela. „Už bylo načase.“

„Ježíííš, jen to ne. Chodí s Monikou,“ vysvětluji.

„Aha. Tak proč tě zve ven?“ vyzvídá.

„To se právě snažím zjistit.“

Telefon znovu pípne.

 

 

Prosím. Je to důležité.

Potřebuji poradit ohledně Moniky.

 

Co teď? Staví mě do nepříjemné pozice. Jak se mám zachovat? Monika je moje kamarádka.

 

Nedá se to vyřešit po telefonu?

 

Píše, že je to důležité, ale třeba z malého vychříku dělá hurikán. Vůbec ho neznám, tak nemůžu soudit.

 

Je to složité, proto bych

to rád řešil osobně.

 

Začínám být vážně zvědavá, o co se jedná. Něco na tom, jak to napsal, mě vyburcovalo, ale pořád si nejsem jistá, co si o tom mám myslet. Nejsem stoprocentně rozhodnutá, jestli se sejít, ale zvažuji to. Nechci se nechat vláčet cizími rozhodnutími, ale zároveň mi ta zpráva pořád zní v hlavě. Mezitím, co si s Markem píšu, Klára z kuchyně odešla, aniž by řekla slovo.

 

***

 

Na večeři nám připravuji lasagne, pro Kláru zvlášť porci plněnou houbami.

„Tady to krásně voní,“ čmuchá Wiky, který dorazí akorát v okamžiku, kdy vyndávám jídlo z trouby.

Obejme Káru a pak se bez skrupulí vrhne na mě. Jeho blízkost je mi příjemná asi jako pád do kopřiv.

Je to poprvé, co se od koncertu vidíme. Pořád s ním nemám srovnané účty za to jeho nemístné chování, jenže on se teď tváří, jako by se vlastně nic nestalo. Už mě to u něj ani nepřekvapuje. Že bych si začala zvykat?

Sam, který mu šel otevřít, má nasazený svůj zdvořilý úsměv – à la Grinch².

„Ty víš, kdy máš přijít,“ směje se Klára a už mu chystá talíř.

Sam jen zavrtí hlavou, jako by se právě probral z Theta stavu³, a přisedne si k nám.

„Co děláš, když zrovna nejsi bedňák?“ zajímám se, protože o Wikym toho skutečně moc nevím.

„Vytvářím a spravuju weby,“ řekne a nandává si pořádnou porci.

„Fakt? Dá se tím uživit?“

„No jasně, ale nejdřív jsem si musel udělat jméno, že jo,“ odpoví. Kdyby mohl, slintal by nad jídlem jak Bernardýn.

„Jméno?“ odfrkne si Sam sarkasticky.

Klára se na něj otočí tak rychle, jako Speedy Gonzales⁴. Vykulí své už tak velké oči v gestu, které jasně říká: „Zmlkni.“

„Zřejmě jsi vážně dobrý,“ pokračuju, snažíc se odlehčit napětí.

Nejradši bych mezi ty dva postavila neprůstřelné sklo. Ale pochybuju, že by jim to v čemkoliv zabránilo.

„Tak kdy že máš to rande?“ Sam se otočí na mě a teď se tváří škodolibě.

Vidlička mi zůstane viset u pusy. Klára se v ten moment taky zarazí. Vypadá to, že by nejradši zaplula pod stůl. Ona mi Samovi normálně napráskala. A co mu vůbec napovídala?

„Jaké rande?“ chytí se hned Wiky návnady.

„Tvůj kámoš Marek ji pozval,“ oznámí Sam.

Wiky se pomalu otočí na mě. „Marek?“ Zní opravdu překvapeně. „Tys souhlasila?“

„Nějaký problém?“

Možná si na něj právě teď zadělávám, soudě podle jeho výrazu. Opravdu plánuje udělat zase nějakou scénu, jako předtím s tím telefonátem?

„Takžes řekla ne?“

„Proč by měla říkat ne?“ zasahuje Klára.

Atmosféra doslova jiskří, jako když se dotkneš předmětu nabitého statickou elektřinou.

Wiky nebezpečně mlčí a dál mě probodává pohledem.

„Není to rande,“ nevydržím jeho upřený tichý tlak a reaguji.

„Vůbec ho neznáš,“ zavrčí.

„Tak zajdou na kafe a poznají se líp,“ nadhodí Klára, která vůbec netuší, že právě šlápla na minu.

„Ty drž hubu!“ vyštěkne Wiky.

Rána, která následuje, mě donutí vyskočit na nohy. Sam stojí, židle leží převrácená vedle něj, a kolem sebe hází blesky.

Wiky si asi uvědomí, že přestřelil. Zvedne ruce v gestu „vzdávám se“.

„Hele, sorry,“ procedí mezi zuby. „Tohle jsem asi přehnal.“

Sam má ruce zatnuté v pěst.

„Vypadni!“ vydechne.

Wikymu se rozšíří nosní dírky. Vypadá, že by nejradši něco rozbil.

Statická elektřina? K smíchu. Teď to tu jiskří, jako by někdo praštil ocelovou tyčí přímo do elektrického vedení.

„Jdu,“ procedí Wiky. „Ale zítra přijdu zas. Tento rozhovor ještě neskončil.“

Mluví na mě? Tohle není vůbec, ale vůbec dobré.

Nečeká na odpověď. Otočí se na patě a zmizí.

„Debil, zasraný!“ uleví si Sam a pak si všimne Kláry. Sedí shrbená na židli a potichu pláče. Přijde k ní, přitáhne si ji k sobě a obejme ji. Přes její rameno se ještě podívá na mě.

„Zvládáš to?“

Jenom kývnu.

Sam Kláru odvádí pryč. Já se vydám do svého pokoje.

 

***

 

Než ulehnu do postele, volá mi Wiky.

Nevím, jestli to mám vůbec brát. Dneska se zas předvedl.

Jenže pokud mu to nezvednu, může to být ještě horší.

Ach jo. Za co?

„Ano?“

„Promiň,“ začne nečekaně pokorně.

„Já ale nejsem ta, komu by ses měl omlouvat.“

„Zítra to s ní vyřeším.“

No, jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Kláry je mi líto. Byl na ni opravdu hnusný.

„Neodpovědělas mi na otázku.“

„Na jakou?“

„Řekla jsi mu ne?“

Je očividně naštvaný, jenže k tomu nemá žádný důvod. A ani žádné právo.

„Hele, brzdi,“ vyjedu na něj. „Marek jen potřebuje s něčím poradit.“

„A proč by potřeboval zrovna tebe?“

Ještě jeden takový dotaz a začnu vrčet.

„Poslyš. Za prvé, nemusím se ti s ničím zpovídat, a za druhé, jde o Moniku,“ vyprsknu to na něj v jednom výdechu. „Spokojený? Máš svou odpověď.“

„Tak fajn. Ale buď opatrná, jasný? Nic mu nedovol.“ Dá mi milostivý souhlas, jako by na jeho názoru záleželo. „Kdyby na tebe šáhnul, tak si to s ním vyřídím.“

„Jasně, mami. Jdu spát. Dobrou.“

Telefon típnu.

Už si chci vážně lehnout, když mi pípne zpráva.

 

Polozila jsi mi to naposledy.

Priste ti naplacam.

Brou spi sladce malicka.

 

Proč? Proč? Proč? Proč? Proč?

Držím si hlavu v dlaních a mám pocit, že se mi z něj rozskočí.

Wikyho dávám čím dál míň. Začínám pomalu chápat Samovu averzi.

Nevím jak. Ale tohle musím nějak vyřešit. Jinak se z něj zblázním.