Neslyšitelní (5)

To smutné zářijové ráno bylo pořád docela teplé, už ale bylo cítit, že začíná podzim. I nebe se zdálo těžké a unavené. Vlahý déšť začal jemně a pomalu sílil, jakoby měl potřebu zaplavit celý svět. Kapičky pleskaly o okna, o střechy domů a o zem, která pohlcovala jejich dusnou vlhkost. Po ulicích se vinul šedý mlžný opar. Svět kolem ztrácel barvy, jak se slunce schovávalo za hustou clonu mraků. Vzduch byl nasáklý vlhkem, těžký a tísnivý. Každý krok na mokrém chodníku zněl tupě a zádumčivě. Z dálky bylo slyšet jen šumění deště, které tlumilo všechny ostatní zvuky. Ticho mezi kapkami bylo jako prázdnota, kterou nelze zaplnit. Ulice byly opuštěné, a ti, kteří ještě venku zůstali, kráčeli rychlým krokem, skrývajíce své tváře pod deštníky, v naději, že se schovají před tou nenáviděnou vlhkostí, co pohlcovala vše, čeho se dotkla.

Natálie seděla na své posteli zabalená do peřiny, protahovala si prsty na bolavé ruce, kterou držela zvednutou nad úrovní srdce, byť dlaha byla těžká a celé to bylo pro ni vysilující. „Každý den jsem víc a víc nervózní, že to už nikdy nebude jako dřív. I když se všichni snaží, není to zkrátka to samé. Vždycky jsem držela všecky pohromadě já, ale teď? Jen sleduju, jak mi život protíká mezi prstama,“ přemýšlela si potichu sama pro sebe. „Pánbožko, prosím, ať už je to za mnou,“ modlila se.

Její matka Marika pomalu přišla za ní: „Tak jak to ide dnes, Natálko?“

Natálie si povzdechla a chytila se za dlahu na bolavé ruce: „Pořád to bolí…no už je to trochu lepší. Teda, aspoň někdy,“ zasmála se, ale ne moc vesele.

Marika se posadila vedle ní a jemně jí pohladila vlasy: „Vim, že to není ľahke, ale vydrž. To bude chcet čas, než se uzdraviš.“

Natálie se zkoušela usmát, ale bolest v očích je stále vidět: „Asi jo… ale jde to fakt strašně pomalu. Každý den se mi zdá, že je to furt stejně špatné. Nemůžu dělat nic, co mě baví.“

Marika zkoušela dceru povzbudit, i když sama byla tím vším trochu znepokojená: „Ale to zvládneš, zlatečko. Nebudeš navždy takto. Pamatuješ, jak jsi dycky stavála, ked jsi padala? Teď je to to sáme … len to chce trocha víc čas. Musíme byt sílni.“

„Mamko, co když nebudu tak silná? Co když už to nikdy nebude jak dřív… co když už nikdy nebudu hrat,“ přerušila ji tichým hlasem a rychle se snažila potlačit tichý vzlyk. Slzy se jí zachytávaly na dlouhých černých řasách, než se skutálely po hebkých tvářích.

Marika se na ni ohlédla s vážným, ale soucitným pohledem: „Neni to navždycky, moja, věř mi. Dyť už teďka ti je lepši, než ked jsme tě donesli ze špitálu. A toto není konec, to len začátek.“

Někdy po obědě přišel do jejího pokoje i David. V ruce držel nějakou krabičku: „Hej, ségra, mam novou hru na PlayStation. Můžem si ju zahrat, … teda, či se ti chce.“

„Myslíš, že bych s tebou vážně mohla hrat, dilino? Takto teď? S jednou rukou?“ ušklíbla se a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

On se také pousmál: „No… aha … asi to nebyl úplně nejlepši nápad, co? Mám lepší, ti pustim pár písniček.“

Zamračila se, ne příliš, a hned se pak lehce usmála: „To zní líp… trocha mi to připomíná, co jsme dělali, když jsme byli mladší. Dík, brácho.“

David se usmál a plácl ji lehce po rameni: „No jasně!“ Potom jí přinesl ještě pár hrušek od kamaráda Tomáše Brázdy odnaproti.

„Dobré, akurát smrdijou na chlor trocha,“ poznamenala Natálie.

„Klasika,“ přikývl David. „Neřeš. Stará Brázdovka a ty její letadla. Že nás práškujou. Kýbl voda, štamprla savo. Tomovi i balí mobil do alobalu od studentské pečeti. Řikal, že starý Brázda zas mluvil, jak prý Američani naženou Čechy do atomový války s Rusákama nebo co, je to prej všecko na netu. Magoři.“

„Hmm. Ti teda solidně ujíždijou,“ dodala Natálie a oba se tomu zasmáli.

Odpoledne zazvonil telefon. Volal třídní učitel Koudelka z konzervatoře, protože Natálie stále nemohla do školy: „Ahoj, Natálie, jak se cítíš? Bolí to moc? Mám pro tebe pár věcí, co bys mohla udělat, když se teď nemůžeš účastnit hodin přímo.“

Znovu si opatrně sedla na postel. Držela telefon v levé ruce: „Dobrý den, pane profesore. Jo, trochu to bolí, ale… pomalu se zlepšuju. Co mi posíláte?“

Bohumil Koudelka mluvil klidně. Zpráva zranění jeho nejtalentovanější studentky ho před několika týdny hluboce zasáhla. Bylo jasné, že mu na ní velmi záleží: „Posílám několik úkolů z češtiny. Pokud ti to nebude dělat problémy, zkus se na ně podívat. Vím, není to tvoje silná stránka, co si budeme nalhávat. Tak abys nevyšla ze cviku před panem ředitelem potom. Samozřejmě, nic není nutné vypracovat hned, pokud ti to bude dělat potíže. Zatím je jinak u tebe vše v pořádku, doufám?“

Natálie si s povzdechem nervózně prohrábla vlasy: „Jo, v pohodě, akorát fakt vůbec nemůžu psát. Jsem moc ráda, že jste na mě mysleli. Omlouvám se, že nestíham, no psaní je teď… no, hodně složitý.“

Učitel s porozuměním odpověděl: „To vůbec nevadí. Všechno počká. Hlavně se uzdrav. Pokud chceš nějaké úkoly po e-mailu, klidně ti je pošlu a můžeme to třeba nějak sladit pak. Až se vrátíš.“

Později odpoledne se u Natálie zastavila i Eliška. Posadila se vedle ní na pohovce a prohlížely si nějaké fotky na telefonu.

„Už se cítíš aspoň trochu líp?“ zeptala se.

Natálie se snažila usmívat, ale bylo jasné, že stále není úplně ve formě: „Trocha… No furt nic moc. I teď, když jenom sedím, tak ta ruka dost bolí. A když si vzpomenu, že to budu mít ještě nějaký čas … nevím, co s tím.“

Eliška odložila telefon na stůl: „Vím, že to je teď těžké. Ale fakt se mi líbí, jak se držíš. Neboj, to nebude trvat věčně.“

Natálie si nervózně promnula prsty na zdravé ruce: „Já vím, ale… nechcu byt furt doma a každý den enom sedět a dívat na filmy. Chci aj něco dělat. No nemůžu nic. Ani… třeba zkoušet něco s tou harmonikou.“ Zadívala se smutně se slzami v očích na svůj nástroj odložený v koutě pokoje.

Eliška vstala a přecházela k oknu, načež se otočila: „Nebo zkus něco úplně jiného! Já nevím, co by tě třeba bavilo. Tak si něco vymysli. Něco, co ti bude dělat radost - i když to zatím nebude harmonika.“

Natálie si tiše povzdechla: „Eli… já vím, že to teď se mnou není jednoduchý. Že furt enom fňukám nebo stěžuju. Ale ty… tys tam byla u mě. I ve špitále celou dobu. Už od začátku.“

Eliška se překvapeně otočila od okna, „Naty, to přece…“

Natálie rychle pokračovala: „Ne, počkej, nech mě doříct to. Prostě… já vím, hodně lidi řeknou něco, ale pak nic. Ale ty? Tys prostě byla u mě. Přineslas mi knížky. I když víš, že skoro nic nikdy nedočtu. Smála ses na mě, když jsem neměla náladu. Fakt si to hrozně moc vážím. A nejen to, ale že jsi první nejlepší moja kamoška. Ty a pak Nikča. Už od začátku.“

Eliška se usmála a přešla zpátky k pohovce: „Naty, prosím tě, to je přece samozřejmost. Jsi moje kamarádka. A navíc, ty bys pro mě udělala to samé.“

Natálie vstala a pospíchala ke skříni, jak rychle jen mohla: „Počkej, mám pro tebe něco.“

„Cože? Já nic nechci…“ řekla Eliška překvapeně.

Natálie vytáhla ze skříně starý přívěsek s malou notou a uchopila ho levou, zdravou rukou: „To mi kupila mamka v Sobranciach na jarmoku. Když jsem nastupovala k nám na školu. Říkala, že když budu mít muziku v srdíčku, nikdy nebudu sama. A já vím, že ty mě nenechaš samu nikdy. Chcu, abys to měla ty.“

Eliška si vzala přívěsek, chvíli na něj hleděla a pak se na kamarádku usmála: „To je… to je nádherný. Ale jsi si jistá?“

„Jo. Díky tobě nejsu sama,“ přikývla Natálie. „A chcu, abys věděla, že co pro mě děláš, pro mě znamená víc, než umím řict.“

Eliška ji jemně objala a řekla: „Naty, ty jsi tak hrozná citlivka. Ale víš co? To je na tobě to nejhezčí!“

Chvíli jen seděly vedle sebe v tichu, dokud Natálie s úsměvem neřekla: „Ale knížky mi už prosím nenos. Fakt jich nikdy nedočtu.“

„Dobře, dobře,“ rozesmála se Eliška. „Příště vezmu třeba lízátka.“

To bylo naposledy, co některá z kamarádek přišla za ní až domů.

Natálie o tom následující dny hodně přemýšlela. Sedávala sama na pohovce s nohama na stole, zachumlaná do starého, pohodlného svetru, který ji aspoň trochu hřál, jak jí bylo pořád zima od bolestí. Dívala se na svou zraněnou ruku, na obrovský obvaz a dlahu: „Furt to tak bolí. Sice už to není tak strašné jak na začátku. Už jsem s trochou úsilí schopná udělat pár malých věcí, třeba si zubama otevřít pití. Ale pořád je to tak těžký… Stehy budou za pár dní venku… a co dál? Co ty dráty, co mi tam furt zůstávají? Co když se to nezahojí, jak má? Co když už nikdy nebudu moct hrát… jako bych přišla o kus sebe.“

Mezitím uplynuly skoro dva týdny od okamžiku jejího úrazu. Byla teď zase v nemocnici. Jenže dnes to neměl být jen rutinní převaz a čištění ran. Přišel den vybírání stehů. I když to znamenalo pokrok, stejně se jí v žaludku mísila nervozita s bolestí. Čekala na sestřičku, až jí konečně přijde stehy vytáhnout. Uvědomovala si, že to asi bude celkem dost bolet. Při každém pohybu ruky jí píchalo v zápěstí i v palci, i když už ne tak intenzivně jako na začátku, ale pořád ji to limitovalo v každodenním životě. Ta neustálá těžkost ji obtěžovala. A k tomu ta masivní dlaha. Stále jí překážela při každodenních činnostech. Na některé pohyby ruky si musela hodně dávat pozor, jiné prostě nezvládala vůbec. Doma zatím nedokázala udělat prakticky nic.

Natálie sedí na nemocničním lůžku, ve volné světlemodré halence, trochu větší, než by potřebovala, takže ji při pohybu sklouzává z ramen. Zbytek jejího oblečení tvoří volné tepláky a starý svetr, do kterého se zachumlala. Dívá se do zrcadla před sebou, kde se zračí její vlastní obličej. Její výrazné tmavé oči jsou lehce podlité, pohled vyčerpaný, ale vyzařuje i nějaký ten záblesk naděje, že to snad bude za chvíli aspoň o něco málo lepší. Dlouhé, jemně zvlněné černé vlasy, které si nedávno znovu začala rozčesávat, jí padají na ramena a po stranách obličeje. Jsou trochu zamotané, ale není to tím, že by se o sebe nechtěla starat. Prostě na to teď nenachází sílu.

Nervózně si prohlíží svou zraněnou ruku, stále visící v šátku, zafačovanou tím obrovským obvazem a sádrovou dlahou až po konec palce. Ten je stále skrytý pod mnoha vrstvami obvazů a vypadá jako obří koule. Ten pohled ji zároveň děsí a dráždí – ještě pořád si na to nezvykla.

Sestřička vstupuje do místnosti a usmívá se na ni: „Dneska vytáhneme ty stehy. Jak se cítíš?“

Natálie se zkouší usmát, ale i tak je na jejím obličeji to napětí znát: „No, furt to docela bolí… když s rukou hýbu. Když se dotknu prstama nebo se snažím s nima něco uchopit… Dneska je ten den, že?“

Sestra s empatickým úsměvem se nakloní k ní: „Neboj, bude to rychlé. Možná to bude trochu citlivé, ale jinak to půjde hladce. Jak se cítíš celkově?“

Natálie si nervózně začne žmoulat prsty levé ruky: „No… furt mi všecko připadá… tak těžké. Mám tu ruku jak špalek. A i když je to už lepší, stále to dost bolí. Je to lepší, ale zas ne o tolik. Prostě… někdy mám pocit, že se to snad nikdy nezpraví.“

Sestra odpoví s povzbudivým tónem: „To je normální. I když to teď bolí, každý den je to lepší. A víš co? Tvůj palec se teď bude hojit mnohem rychleji. Budeš na tom brzy líp, uvidíš.“

Natálie cítí, jak se její obavy zmenšují, ale stále to nemůže úplně přemoci: „Já jen… chci, aby to bylo zas jak dřív.“

Sestra pomalu začne odstraňovat obvaz a odhalovat chirurgickou ránu na palci. Natálie cítí, jak se něco v její ruce uvolňuje, ale stále to bolí jako hrom.

Nahlas vzdychne a zavře oči: „To je vždycky hnus… nechci to už cítit!“

Sestra soucitně, ale rozhodně odpoví: „Je to teď nutné. Trochu to zabolí, ale hned se to zlepší. Vydrž ještě chviličku. Není to nic, co bychom nezvládli.“

Natálie těká pohledem po místnosti, v duchu si říká, že to asi nebude nic příjemného a že už to chce mít za sebou: „Tak dobře.“ Skoro si olizuje rty, snaží se být odvážná, ale bojí se: „Dobře… pojďme na to.“

Sestra začíná opatrně odstraňovat první steh. Když se ho pokouší vytáhnout, Natálie cítí, jak se jí zvedají chloupky na šíji a jak každý pohyb sestry vyvolává ostrou bolest, která se šíří přímo do celého jejího palce, nafouknutého otokem tolik, jakoby měl každou chvíli prasknout. Je to bolestivý tah, na který není připravená. Už jen ta první nit jí nažene slzy do očí. Cítí, jak se jí do prstu zařezává bolest jako nůž.

Sestra ji povzbuzuje: „Tak to máme první za sebou. Už to bude jenom lepší.“

Natálie se vyhýbá pohledu na svou ruku, rty se jí stahují bolestí: „Au… to fakt bolí! Nemyslela jsem, že to bude… až tak hrozný!“

Sestra se snaží být jemná pokud to jde, ale i přesto, že ví, že to není příjemné, je připravená pokračovat: „To je normální. Ten prstík je dost poškozený. A s těmi dráty… Ty první stehy jsou obvykle nejbolestivější. Pojďme na to raději rychleji, jo?“

Natálii se tvář se zkřiví bolestí, ale se snaží v sobě najít sílu: „Jo… pokračujte… už to… nezdržujte… to je fakt… síla!“

Sestra pokračuje v tahání dalších a dalších stehů. Každý tah způsobuje silnou bolest. Natálie cítí bolestivý tlak a dráždění ve všech vrstvách kůže a nepříjemný tah a pnutí, jak sestra přitahuje niť a vytahuje ji z rány. Je to stále velmi nepříjemné, ale bolest už není nesnesitelná.

„Dobrý, není to už tak hrozné… jen… dost nepříjemné.“ konstatuje Natálie s povzdechem.

Sestra ji jemně a s úsměvem povzbuzuje: „Určitě to zvládáš dobře, bude to mít rychlý konec. Ještě tři stehy a jsme hotoví.“

Když sestra přejde k dalšímu stehu, Natálie stále cítí napětí. V palci jí cuká a brní v ruce. Cítí tahání, ale bolest přeci jen není už tak drásající, jako na začátku. Je spíše jako velmi silný, ostrý a nepříjemný tlak na ránu. Když je poslední steh venku, pocítí úlevu.

Sestra najednou s pohledem, který ji snaží uklidnit spokojeně prohlásí: „Hotovo! Teď ti jen ránu ještě vyčistíme, promažeme, převážeme a vše bude v pořádku. Už to bude snad jen lepší.“

Natálie se nervózně zeptá: „A ty dráty co? Budou tam eště, že?“

„Ano, ty tam máš pořád. Zůstanou v ruce ještě nějaký měsíc, dokud ti kost pořádně nesroste. Je rozdrcená na hodně úlomků, takže to ještě potrvá.“ vysvětluje jí sestra, zatímco dokončuje čištění rány.

Natálie se na svou ruku opět podívala, nyní už bez obav z toho, co teď bude následovat. Rána byla pořád trochu rozšklebená, ale čistá, na kůži několik hrubých jizev. Palec byl sice pořád zdrátovaný, nehybný, neforemně křivý a nafouknutý, jak těžký otok stále přetrvával, ale zdál se snad bez větších komplikací. Ruka jí pulzovala bolestí. Stále měla pocit, že jí srdce bije až v prstech, ale doufala ve zlepšení. Povzdechla si a s úlevou řekla: „To bylo… strašný… Tak to máme za sebou… jen ten palec mám pořád tak naběhlý.“

„To se časem spraví,“ řekla sestra se soucitným úsměvem „Hlavně, že teď jsou stehy pryč. Dráty ještě nějaký čas zůstanou, ale do týdne to už bude s palečkem snesitelné. A zbytek se spraví postupně.“

Natálie seděla na nemocniční posteli, ruce na klíně, unavená, vyčerpaná z bolesti, která jí doslova protékala rukou. Zlepšení bylo patrné, ale přece jen zůstávala napjatá. Tvář měla pobledlou, ale byla rozhodnutá bojovat dál.

Po odstranění všech stehů jí teď bylo mnohem lépe. Jen si pořád musela dávat pozor na každý pohyb. Byla stále omezena. Zejména jí vadila nemožnost psát delší dobu na telefonu nebo dělat drobné práce v domácnosti, protože s rukou v takovém stavu to prostě nedokázala. Zůstávala jí jen silná frustrace z omezených možností. Těšila se na návrat do školy a na běžný život, jen si ještě nebyla jistá, zda bude schopná zase normálně fungovat mezi ostatními.

V tichosti pozorovala svou znovu tlustě obvázanou ruku ve velké sádrové dlaze a říkala si pro sebe: „Je to pořád těžký. Bolí mě to, furt to cítím, i když už míň. Je to pořád na nic. Nikdy bych neřekla, že se budu cítit takhle. Doufám, že to bude rychlejší. A možná už i normálnější.“

Po převazu odjela Natálie z nemocnice autobusem domů. Přemítala o dnešním dni i své dosavadní léčbě: „Jsem ráda, že už mám ty stehy pryč, ale sakra, že to bolelo! Jako výstřel přímo do palce. Dráty mi zaskřípaly. To bylo fakt šílený. Ten tah… jak mi sestra trhala ty stehy, bolelo to víc, než jsem čekala. Tak moc, že jsem měla pocit, že mi snad prasknou všecky kosti. Ale… aspoň už mám první krok za sebou. Dobrý je, že se ruka konečně léčí, to je důležitý. Akorát mám strach, co přijde dál. Co ty dráty? Co když se něco zlomí znova? Už ale můžu svobodněji dýchat. Sice je to jenom palec, ale každý pohyb mi přijde jako neuvěřitelný omezení. A já jsem zvyklá být rychlá, furt něco dělat… Jak dlouho ještě zůstanu doma? Jak dlouho budu mít ruku v dlaze? Už je to dva týdny. Můj palec je pořád neskutečně těžký a chromý. Ten pocit, když jsem si poprvé prohlížela ruku, mi pořád zůstává v hlavě. Jako by vůbec nebyla moje. Možná to je tím, že mi ten palec ještě nějak nepřijde zpátky, že to není normální. Ještě měsíc s těmi dráty v ruce. Ještě si počkám, než začnu s cvičením a hraním, s harmonikou… Ale mám teď už nějakou sílu v sobě. Teď víc než kdy jindy chci cítit, že se z toho dostanu. Musím jít dál. Stejné už to nebude. Asi mě to změní, no nikdy se nevzdám.“

Autobus byl přetížený, jak do něj přistupovali lidé v různých fázích pracovního dne, nicméně pro Natálii to teď bylo vedlejší. Seděla na sedadle u okna. Ruka ji hodně bolela, ale palec, ač pořád děsivě oteklý, už nebyl v tak šíleném stavu jako před dvěma týdny.

V autobusu si jí kdosi všiml. Nějaký mladík. Působil nenápadně a zvláštně zadumaně. To jí připomenulo, jak je vlastně jiná. Přemýšlela. Teď s tou bolavou rukou jí to celé připadalo trochu divné.

Když autobus zastavil, vystoupila na své zastávce a pomalu se vydala směrem k domovu. Šla ztěžka, protože šátek, držící její zraněnou ruku, se houpal s každým krokem a to vždycky zabolelo. Pomalu kráčela po chodníku a přitom měla pocit, že se svět kolem ní zrychlil.

Když vešla domů, byl to trochu jiný pocit než před týdnem. Ten klid a ticho byly tak silné, že zněly skoro jako kontrast k tomu, co prožila. Její rodiče už ji čekají. Otec se zvedne od stolu a přijde k ní, ale když dceru vidí, tvář mu ztvrdne v něčem, co je téměř zklamáním.

„Natálko, už lepši? Bolí tě to eště tak moc?“ zeptal se dcery rozrušeně, ale opatrně. Snažil se udržet klid.

Natálie si povzdechla, usmála se unaveně, v jejích velkých očích se stále zračila bolest: „No… trochu jo. Ty stehy nebyly nic příjemné. Ale… přece jen už to je lepší. Bude to na dýl. Ale aspoň už nemám tu ránu tak šílenou jak předtím.“

„To je dobře, že to zvládaš. Jak dlouho eště budeš doma, jak to vypada?“ dodala matka s jemným úsměvem, ale v očích měla starost.

Natálie se mírně zamračila, když přemýšlela o škole, ale snažila se udržet klid: „Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že to eště chvílu potrvá … No, nějak to přežiju.“

„To je fajn,“ dodal otec v tom tónu, který naznačoval, že je rád, že je dcera doma, ale zároveň se obával, co to bude pro ni znamenat: „Už to bude lepši. Hlavně nezapomeň odpočívat, víš, jak to s takovýma úrazama býva… Nemožeš nic namáhat. Jak se cítiš celkom?“

Natálie se s povzdechem, usmála na rodiče: „Zvláštně. Není to jak dřív. Asi už nikdy nebude. No mám aspoň pocit, že to jde správným směrem.“

Během večera se objevila i Vanesa. Ještě stále jí nebylo jasné, co vše se změnilo, ale přitahovala ji sestřina odolnost. Když viděla, jak sedí v obýváku s rukou opřenou na polštáři, na pohled už se nezdála tak rozbolavělá.

Vanesa přišla k Natálii a dívala se na její ruku: „Je ti líp aspoň trocha?“

Natálie si povzdechla a podívala se na zafačovanou ruku: „Trocha… ale furt to strašně bolí a já si furt zvykám. Cítím se tak… bezmocně. Aspoň už můžu trochu žít. Dochází mi, co všecko jsem brala za samozřejmost.“

Vanesa ve svých očích skrývala úlevu, ale zároveň i znepokojení: „To bude dobrý, Naty. Ty dycky všecko zvládneš. Budeš mít paleček zase v pořádku.“

Natálie se usmála: „Jo. Doufám, že to bude tak lehké, jak říkáš. Cítila v srdci vděk.

Brno na počátku října je městem, které se pomalu loučí s teplými dny léta, ale ještě nenechává zlatavé sluneční paprsky za sebou. Chladný vítr, procházející mezi starými ulicemi, nese do vzduchu svěží podzimní vůni. Stromy v parku se začínají zbarvovat do oranžových, červených a zlatých odstínů, jakoby město bylo na chvíli ponořeno do teplých tónů staré malby.

Natálie seděla v pokoji, stýskalo se jí a přemítala: „Možná jsem já měla napsat první… No kdyby chtěly, už dávno by přijely.“ Pohladila látku na zaprášeném měchu akordeonu a přejela po něm prstem zdravé ruky. Objevila se čára. „Asi už mě tolik nepotřebují. Už jim nejsu zajímavá, když nehraju,“ zašeptala si pro sebe smutně, aby vzápětí samu sebe uklidňovala: „Anebo toho prostě mají moc. Možná jsou i někde s klukama.“

Eliška šla s Nikolou po chodbě konzervatoře a zamyšleně poznamenala: „Víš, že jsme už fakt dlouho nezašly za Naty?“

Nikola pokrčila rameny: „Jo, ale co bychom tam dělaly? Stejně už za pár dní určitě přijde do školy. To budeme za ní co chvíli jezdit až do Oslavan? Moji rodiče z toho zrovna neskákali nadšením. A ona? Nohy má zdravé. Může i ona za námi. Zas víš co, nejsme charita.“

Eliška chvíli mlčela a pak tiše řekla „Nevím. Asi máš pravdu.“

„Navíc nevím, jestli bych se zrovna chtěla potkávat i s celou její rodinou. Jako ona je v pohodě, ale oni na mě už v nemocnici nepůsobili zrovna příjemně,“ dodala Nikola trochu rozčarovaně.

„To je fakt. Nemuseli po nás okamžitě vyjíždět. Za to všechno, co pro Naty děláme. Vždyť nikoho kromě nás ve škole nemá! Nakonec, máš asi pravdu, my nejsme pracovníci pro sociálně znevýhodněné. A má telefon. Kdyby fakt chtěla, taky se mohla ozvat ona nám,“ uzavřela Eliška.

Natálie ten den opět seděla v ordinaci lékaře. Místnost byla malá, vybavená jen základním nábytkem: stolem, několika židlemi a pár regály s lékařskými potřebami. Uběhly asi čtyři týdny od její operace. Na tu nepohodlnou dlahu si už pomalu zvykla. Palec měla pořád oteklý, bolest byla stále výrazná, ale už se s ní naučila žít.

Byla oblečená v pohodlném volném tričku a v džínech, které jí byly trochu volné. Vlasy si dnes nechala rozpuštěné, ale už byly trochu delší a začínaly jí spadat do obličeje. Její obličej, obyčejně zlatavě snědý, byl stále trochu bledý a její jemné rysy trochu strhané. Její krásné tmavé oči si za poslední měsíc ještě nestihly odpočinout. Ani se nemohla vyspat v normální poloze.

Když ji lékař pozval do ordinace, pomalu vstala a přesunula se k vyšetřovacímu stolu.

Lékař si prohlíží výsledky jejího rentgenu. S klidným a odborným tónem praví: „Kost v palci nesrůstá tak rychle a tak dobře, jak bychom si přáli. Máme tu nějaké neideální oblasti, ale stále je naděje, že to zůstane stabilní a nemusíme to znovu řezat. Měli bychom to udržet ještě nějaký čas v klidu. Dráty zůstanou na místě, než dojde k lepšímu srůstu. Můžeme počítat s tím, že to ještě pár týdnů potrvá.“

Natálie sklopí své velké oči, cítí, jak jí hrudník sevře další dávka frustrace a zklamání, ale nechce ukázat žádné další známky slabosti: „Takže… ještě to nebude… v pohodě?“

Lékař pokrčí rameny, ale stále se snaží nedávat falešné naděje: „Bude to trvat. Kost se nespojuje tak hladce, jak bychom si přáli. Zůstává to pevné díky těm drátům, ale palec potřebuje víc času. Ta zlomenina byla opravdu hodně závažná. Možná ještě další měsíc nebo i déle. Bude to ještě nějakou dobu dost bolet, ale s tím už se dá žít.“

Natálii se zatřese ruka, když se jí rozdrcený palec nepatrně pohne v obvazu, snaží se ovládnout pocit zklamání, ale úplně se jí to nezdaří: „Takže eště měsíc nebo víc takto? A to jak mám vydržet?“

Lékař jí soucitně, ale věcně odpoví: „Budu upřímný. Vím, že to není jednoduché. Ale je to jediné řešení. Pokud byste to neudržela v klidu, mohlo by to trvat ještě mnohem déle nebo by se to nemuselo dobře zahojit vůbec. Takto je to nejlepší způsob, jak to nechat srůst.“

Po návštěvě lékaře vyšla z ordinace a vrátila se zpět do čekárny za rodiči. František a Marika vypadali trochu napjatě, když se vracela se sklopeným pohledem.

František k ní přistoupil, snažil se být klidný, ale v jeho hlase bylo slyšet znepokojení: „Tak co? Jak to dopadlo, zlatečko?“

Natálie si povzdechla, cítila, jak jí do očí stoupají slzy, ale snažila se je zadržet: „No… furt to není ok. Dráty budou muset zůstat ještě další skoro měsíc. Kosti se nespojují tak rychle. Musím to ještě pár týdnů vydržet… s tou dlahou. Bolí to, tati.“

I Marika k ní pomalu přistoupila, objala ji kolem ramen, pokoušela se ji povzbudit, ale bylo vidět, že i ona je unavená z celého procesu: „To zvládneš, Natálko. Necháme tě odpočívat. Však to není navždy, miláčik. Vydrž to, prosím. Jsme tu s tebou.“

Ve městě pak potkala i své kamarádky. Obě se přistihly, jak jsou trochu nervózní, protože si uvnitř vyčítaly, že u ní dlouho nebyly a netušily, co se teď bude dít. Úplně čisté svědomí neměly.

Po chvilce ticha, když ji Natálie trochu nešikovně jednou rukou obejme, se Eliška zeptá: „Jak se cítíš?“

Natálie se pousměje, ale v očích má stín smutku: „Teď už líp, že vás vidím.“

Nikola trochu rozpačitě vstoupí do rozhovoru: „Víš, jak moc jsme na tebe myslely? Jen… škola, osobní věci a všechno, znáš to, no…“

Natálie zklamaně přikývne: „Jo, já vím. Chápu. Jen mi asi chyběl obyčejný pokec.“ Sklopí smutně s tichým sklamáním své výrazné oči. „Jste moje jediné kamošky. A furt su vám tak moc vděčná za to všecko.“

Eliška jí rychle skočí do řeči: „No tak teď jsme tady! A víš co? Pojďme někam sednout, třeba na kafe. Ve městě je to fajn, ne?“

Nikola se přidá: „Jo, venku je krásně, líp než doma. Aspoň přijdeš na jiný myšlenky.“

Natálie chvíli váhá, ale pak se usměje: „Jo, to zní dobře.“

V kavárně se Eliška obrátí k Natálii: „A jak to s tebou vypadá? Je to lepší? Jak dlouho ještě?“

Natálie vzdychne a usměje se na Elišku. V jejích výrazných očích je stále ten stejný smutek: „Furt to není dobré. Dráty budou muset zůstat eště skoro měsíc. Kost se nespojuje tak, jak mi je potřeba. A mám furt tu těžkou dlahu. Zvládnu to, jen je to… dost náročny.“

I Nikola se přiblíží, lehce se nakloní a pohladí ji po rameni, s povzbudivým úsměvem: „To bude v pohodě, Naty. Zvládneš to. Musíš se teď šetřit, ale už to pomalu začíná jít správným směrem, ne?“

„Jo, vím. Jen… teď je to těžké. Všecko je jinak. Ale díky, holky,“ pousměje se vděčně.

Cesta domů byla klidná, ale Natálie stále cítila jisté chmury. Bolest byla zase trochu menší než před týdnem. Akorát obvazy a dlahy jí připomínaly, že cesta k uzdravení ještě není zdaleka u konce. A i když byla obklopena rodinou a přáteli, pořád cítila zátěž, na kterou byla v podstatě úplně sama.

Cestou v autobuse se dívala z okna, sledovala, jak si pohledy lidí všímají její zraněné ruky a v duchu přemítala: „Dnes je to už skoro měsíc. Nikdy by mě nenapadlo, že se to tak potáhne. Na začátku jsem si říkala, že to bude jen pár týdnů a všecko bude zase v pořádku. Ale teď… teď to vypadá, že to bude ještě nadlouho. Každý den se probouzím a furt to bolí, i když míň. Každý pohyb mi připomene, co všecko je pryč. Když vidím ten palec, chce se mi plakat. Rozčiluje mě, co všecko nemůžu. Bojím se, že už nikdy nebudu hrat jak dřív. Že to všecko zůstane navždy jinak. Chci se uzdravit, chci to mít za sebou, ale cítím, že to není jen o těle. Je to i o tom, jak se s tím vyrovnám v hlavě. Pane Bože, to je tak těžké!“