Neslyšitelní (11)

Uplynuly už tři a půl měsíce od Natáliiny nehody. A i když se její ruka postupně zlepšovala, stále ještě nebyla úplně fit. O to více se ale těšila na tuto chvíli. Věděla, že zraněný palec je na dobré cestě, ale stále trochu cítila tu starou bolest a tuhost. Při každém pohybu se jí zdálo, že je stále trochu mimo, jakoby její pravá ruka nebyla tak úplně její.

Když konečně přišla sundat sádru, byla nervózní, ale i zvědavá, co jí lékař řekne. Pomyšlení, že palec se už nikdy úplně nezahojí, uvnitř bolelo mnohem víc, než si dokázala přiznat. Po tak dlouhé době nastal okamžik, kdy se dozví, jestli se její ruka vůbec vrátí do normálního stavu.

Dr. Pavlíček, který ji provázel celým procesem léčby, ji pozdravil a s úsměvem konstatoval, když se podíval na rentgen: „Palec je na dobré cestě. Srostl jakžtakž dobře, ale pořád bude potřeba hodně trpělivosti. Bolí ještě hodně?“

„Je tuhý,“ přiznala Natálie, „trochu to bolí, ale… asi to bude lepší, ne?“

„Pravděpodobně. Když začneš s intenzivní rehabilitací, pohyb se snad vrátí, ale asi už nikdy v plné míře. No rozhodně to ještě potrvá,“ vysvětloval lékař, načež ji vybídl: „Tak, je čas sundat tu sádru. Pojďme se podívat, jak to vypadá.“

Natálie napjatě seděla na vyšetřovacím stole. Nebylo to o bolesti, ale spíš o tom, jak ruka bude vypadat a jak s ní bude dál žít. Dýchala zhluboka, aby se uklidnila, když lékař opatrně rozřezával její sádru. Pak ji jemně sundal a uvolnil podkladové obvazy.

Nejdřív se objevil bledý, skoro ztracený vjem kůže, která byla pod sádrou tolik týdnů skryta. Natálie si okamžitě všimla, jak byla pokožka na palci suchá a loupala se. Když pohlédla na svůj palec, první, co ji zasáhlo, byly ty jizvy. Šest tenkých, krátkých přímých ranek, které zůstaly po nastavení kostí a uchycení drátů. Teď vypadaly jako malé důlky. Největší jizva, ta od operace, byla vystouplá, bledá a neforemná. Vedla přímo přes celý palec, jako by z něj vyřízli něco, co už nikdy nešlo vrátit zpět.

Lékař zkoumal palec a na chvíli ztichl, načež řekl: „Nevypadá to tak zle. Kost je srostlá, ale přiznám se, že pohyb nebude ideální. Musíme to hodně rehabilitovat.“ Jeho tón byl vlídný, ale přesto ne zcela povzbudivý. „Zkus tím teď pomalu zahýbat. Bude to dost bolet, ale to je normální.“

Natálie pocítila, jak se jí v krku usadila hořkost. I když to čekala, nebyla připravená, že to ještě nebude „normální“ – že to stále bude vyžadovat velkou dávku času a trpělivosti. Na chvíli zavřela oči, aby se uklidnila. Cítila, jak se jí ve tváři objevuje náznak frustrace, který pomalu přecházel do smíření. Byla teprve na začátku dlouhé cesty. Bude chvíli trvat, než se naučí znovu důvěřovat své ruce a než bude schopná s ní fungovat jako dřív.

„Nejde to. Cítím, že je pořád úplně tuhý…“ řekla nakonec tiše, i když věděla, že to není překvapení. „Ale je to lepší jak předtím v sádře.“

„Tomu rozumím,“ odpověděl lékař. „A jak to na tebe působí teď?“

Podívala se na palec. Ještě bolel, ale byl to jiný druh bolesti než dřív. Nebyla to už dávno ta záchvatová, cukavá a bodavá bolest, jako když se jí kost zlámala. Teď to bylo spíš jako náznak něčeho neúplného, co se nevrátilo do původního stavu. Na chvíli si vzpomněla na okamžiky, kdy bolest byla tak intenzivní, že jí ztěžovala i běžné úkony, jako je obyčejné držení věcí.

„Furt vypadá, že není tak úplně můj,“ řekla s váhavým úsměvem. „Nejsem si jistá, jak dalece bude fungovat.“

Lékař přikývl. „To je normální. Teď je důležité začít s intenzivní rehabilitací. Pomalu, postupně. A měj trpělivost. Sice to nebude hned, ale časem se hybnost určitě ještě zlepší. Ale asi se úplně nevrátí nikdy. Jsi mladá. Není to konec. Jen nový začátek. Jsi na správné cestě.“

Zamyslela se. Cítila úlevu, ale zároveň stále měla obavy a v hlavě myšlenky na to, co všechno už kvůli zranění zmeškala a jak těžké bude se vrátit k tomu, co tolik milovala. Ale zároveň tu byl i náznak naděje.

Stále měla před očima svůj nehybný, ztuhlý palec. Když byl teď odkrytý, musela se vyrovnat i s tím, jak vypadá a v jakém je stavu.

„Děkuju,“ řekla, když se zhluboka nadechla a dala ruku zpátky na stůl, aby se podívala na její ne zcela ideální, ale skutečné znovuzrození. Její palec a ruka sice nebyly to, co bývaly, ale i tak cítila okamžité ulehčení.

Po sundání sádry jí lékař předepsal ortézu, která měla její palec a ruku stabilizovat během období rehabilitací. Ortéza byla navržena tak, aby podpořila správné postavení palce a prstů při pohybu ruky, ale zároveň měla pružnost, aby si mohla začít na ruku zvykat a postupně ji rozhýbávat bez přetížení. Měla udržet palec v klidu, a zároveň jí umožnit pomalu začít s prvními významnějšími pohyby.

Když jí lékař pomůcku nasadil, Natálie si všimla, že byla pohodlná, ale stále ji trochu omezovala v některých pohybech – ne tak silně jako sádra, ale dost na to, aby se s ní nemohla naplno vrátit k aktivitám, po kterých toužila. Ortéza měla měkký vnitřek, ale vnější část byla pevná, s důrazem na palec a zápěstí, aby byla ruka co nejvíce chráněná před nadměrnou námahou.

„Ta ortéza bude tvojí oporou během rehabilitace,“ vysvětlil lékař. „Bude třeba ji nosit hlavně během dne, když budeš cvičit. Vyhýbej se větší zátěži. V noci ji můžeš sundat, aby ruka odpočívala. Ale žádné náročné aktivity ještě nějakou dobu ne.“

Natálie to vzala s vědomím, že stále musí být opatrná. Zároveň byla ráda, že se dostává o krok blíž k normálnímu životu.

„A co rehabilitace?“ zeptala se ještě, když si uvědomila, že je to další krok, který musí podstoupit.

„Ta bude klíčová, aby se ti palec vrátil do plné funkce,“ řekl lékař. „Zpočátku to bude o jemném cvičení a protahování. Potom se můžeš postupně vrátit k běžným činnostem. To ale neznamená, že budeš okamžitě hrát na harmoniku nebo dělat jiné náročné pohyby! Nebo nosit těžké věci! To v žádném případě! Chce to čas.“

Znovu se podívala na svou ruku, teď chráněnou už jen tenkým elastickým obvazem a ortézou na suchý zip. Cítila se vděčná, že to není úplný konec, ale že se pomalu začíná znovu vracet k normálu. Ortéza jí zároveň jí připomínala, jak důležité je být trpělivá a vydržet, aby se mohla vrátit ke svému nástroji. I když věřila, že to jednou přijde, to čekání bylo frustrující. „Musím to překonat,“ přemýšlela. „Ale bude to lepší. Doufám.“

Byla vděčná i za to, jak ji s Matoušem toto období spojilo. Že i přes všechny těžkosti si byli stále blíž. Našli si čas nejen na vzájemnou podporu, ale i na to, aby si užívali malé věci – jako společné procházky po parku nebo večery v kavárnách a čajovnách. „Musím být trpělivá,“ říkala si v duchu, „ale s ním to zvládnu. A to je teď to nejdůležitější. Má pro mě jiný pohled na svět. Tak obohacující!“

Matouš si na ni zvykal stejně, jako ona na něj. Oba byli ve fázi života, kdy hledali rovnováhu a spřízněnou duši.

Když Natálie přišla domů po kontrole u lékaře, srdce jí bilo rychleji než obvykle. Sundání sádry bylo velký krok, ale pořád to nebylo úplně podle jejích představ. Jakmile otevřela dveře, vycítila, že doma je ticho – něco, co obvykle neznamenalo nic dobrého.

V kuchyni její matka seděla u stolu, zatímco otec stál u lednice, jakoby na něco čekal. Oba vypadali nervózně, jako by se těšili na to, co jim řekne, ale zároveň tušili zklamání, že to stále není „úplně v cajku.“ Věděli, že dcera je silná, ale zároveň nechtěli, aby její trápení z nemožnosti vrátit se k hudbě zůstalo nevyslyšené.

„Ahoj. Dieťatko moje,“ povzdechla si matka, když si všimla, že už přišla. „Tak jak ti to dopadlo?“

„Ahoj, mami,“ odpověděla tiše a sundala si bundu. „Tak sádra je pryč. Dostala jsem ortézu.“

Marika okamžitě vstala a přišla k ní, její obavy se rozplynuly v návalu úlevy, ale zároveň viděla, jak je dcera pořád ostražitá.

„To je skvele, ale… co teraz? Bolí to furt?“ zeptala se, než si všimla ortézy na její ruce.

„Trochu. A je to stále hodně ztuhlé. Ale… je to lepší než dřív,“ odpověděla Natálie a položila ruku na stůl, aby si ji matka prohlédla.

„Aha,“ odpověděla matka a kývla hlavou. „Ale jsi opatrna na to, že? Neni to jak pred tým ...“

„Ne, není …“ přiznala Natálie smutně. „No… přinejmenším se už můžu trochu hýbat. Doktor říkal, že teď začnu s rehabilitací. Postupně. Ale nechal mi tu ortézu na podporu. Mám to nosit celý den, když dělám cvičení.“

Otec se k nim připojil a podíval se dceři na ruku také. „Je fajn, že je to na dobré cestě. Jak to vypada s tou rehabilitáciou? Budeš rukou dělat všicko jak dřív?“

„No… asi už ne,“ odpověděla Natálie a pokrčila smutně rameny. „No snad to bude lepši. Časem. Chce to trpělivost. A žádná náročná zátěž ještě nějakou dobu.“

Matka se podívala na její ruku a pak na její obličej. „Ťažke to je, co? Bala som se. Ono to bude trvat dlho. Ale si statečna, čhajori. To zvladneš určitě.“

„Dík, mami,“ řekla a snažila se usmát, i když v ní stále zůstával pocit obrovského zklamání.

Otec ji jemně pohladil po rameni. „Aj to zvládneš, Natálo. Len se drž. My ti pomožeme, se neboj.“

„Díky, tati,“ řekla tiše. „Ale stejně… je to nějaké iné. Ten palec se vůbec nehýbe… cítím, že už asi nikdy nebude úplně ok.“

„Ale aspoň možeš začat dělat cvičeni. To je veľký krok,“ řekl její otec, jako by to byla ta největší pravda. „Postupně se z toho dostáneš. Neboj se, že to nepude. Sme tu pro tebe. Všici.“

Matka přikývla, její tvář byla plná soucitu, ale zároveň hrdosti. „Musíš byt trpěliva. A věřim, že co do toho dáš, se ti aj vráti. Len se nenechaj odradit tým, že to neni hneď.“

„Budu se snažit,“ odpověděla Natálie s úsměvem, který byl trochu nervózní, ale upřímný.

Matka k ní přistoupila a objala ji. „Dycky budeme u tebe, Natálko. Všicko to zvladneme.“

„Díky, mami. A díky i tobě, tati,“ řekla a v její tváři se zračil klid, který přicházel pomalu, ale jistě. A v tom, co přicházelo, nebude sama.

Jednou večer po Vánocích se Natálie a Matouš opět sešli v kavárně. Natálie byla oblečená v pohodlných džínách, jednoduché bílé košili a měla na sobě bundu. Její ruka spočívala stále v ortéze, ale měla pocit, že už ji nevnímá tak „cizí“ jako před pár týdny a měsíci.

„Jak se cítíš dnes?“ zeptal se Matouš, když přišla. Jeho světle modré oči ji bedlivě pozorovaly.

„Lepší,“ usmála se Natálie. „Ještě to malinko bolí, ale už to není tak hrozný. A víš co? Myslím, že zítra už naplno začnu s rehabilitací. Musím začít rozhýbávat ten palec, abych se zase mohla vrátit k harmonice a k normálnímu životu.“

„To je skvělý krok,“ řekl s úsměvem. „Přemýšlím, že bych ti při tom mohl dělat společnost, co říkáš?“

„To bych asi ocenila,“ odpověděla. „Nevím, či bych to sama zvládla.“

Rehabilitační cviky byly náročné. Věděla, že to nebude rychlé, ale chtěla to zvládnout.

Prvním cvičením bylo jemné roztahování prstů. Měla sedět v pohodlné pozici, ruka položená na stole. Pomalu a opatrně, bez bolesti, začala rozevírat prsty, aby palec nezůstal ztuhlý. Po každém protažení držela prsty na chvíli ve vzduchu a snažila se je jemně protahovat. A potom se měla špičkou palce zkusit dotknout ostatních prstů. Bylo to naprosto klidné cvičení na flexibilitu palce i zbytku ruky, kolik to jen šlo.

Další cvičení zahrnovalo pomalé a kontrolované krouživé pohyby palcem. Měla jím pomalu kroužit jak ve směru, tak proti směru hodinových ručiček. Tento pohyb měl pomoci s obnovou jeho obratnosti a zmírnit tuhost, která po tak dlouhé době strávené v sádře stále přetrvávala. Bylo to obtížné, protože každý pohyb byl doprovázen stále přítomným nepohodlím.

Aby palec začal opět získávat sílu, lékař doporučil i cvičení se speciální rehabilitační gumičkou. Měla pomalu stisknout gumičku palcem i ostatními prsty. Cílem bylo, aby se prstu začala vracet síla a pohyblivost jako před úrazem. Každý stisk byl velmi bolestivý, ale pro zlepšení stavu nezbytný. V prvních dnech si Natálie pomalu přidávala opakování jen po malých dávkách, aby zraněnou ruku příliš nezatěžovala.

Jednou seděla s Matoušem u stolu, soustředěně sledovala svou ruku, zatímco se snažila zopakovat rehabilitační cvičení. Najednou zasykla bolestí a odhodila gumičku: „To nejde… prostě to nejde! Jako by to ani nebyl můj palec!“

„Ještě včera jsi ho skoro vůbec neohnula. A teď s ním už trochu hýbeš. To je pokrok,“ utěšoval ji klidným hlasem Matouš.

Natálie si otřela slzy z očí: „Pokrok? Pár milimetrů sem a tam, co tím asi tak dokážu? Já s tím nechcu hýbat jen trocha. Chcu zas hrat!“

On se k ní naklonil a uchopil její zdravou ruku do své. „Taky budeš. Jenom ne hned. Když se zraníš, nemůžeš chtít běžet sprint hned druhý den.“

Tiše sklonila hlavu: „A co když už nikdy nebudu hrat jak dřív?“

„A co když budeš hrát ještě líp? Možná jinak, ale líp. Musíš tomu dát čas.“ hladil ji po hřbetu zdravé ruky.

Mlčela, pak pomalu zvedla gumičku ze stolu. Přiložila ji zpět k prstům a i přes bolest ji začala znovu tisknout.

Byla jí doporučena i jemná masáž. Měla pomoci s prokrvením a uvolněním postižené oblasti. Pravidelně masáže zařazovala do své rutiny. I když bylo těžké se donutit k disciplíně, věděla, že bez nich by její palec nikdy nefungoval, jak by měl.

„Pomalý proces… ale postupně se to zlepší,“ opakovala si častokrát v duchu, když si na chvíli sedla po cvičení a masážích. Zhluboka dýchala, snažila se uklidnit svou mysl. S vědomím, že trpělivost je klíč, se pokusila neupadat do apatie.

Matouš byl pro ni v tomto období velkou psychickou oporou. Každý večer jí připomínal, jak daleko už se dostala. A to i v okamžicích, kdy se cítila nejistá. „Neboj se,“ říkal jí často. „Vím, že to zvládneš. Jenom neztrácej víru, že se to zlepší.“

I když nemohl být s ní přímo při každém cvičení, chodil za ní, kdykoli to bylo možné. Motivoval ji, aby pokračovala. „Zkus to dnes znovu,“ říkal jí. „Vím, že to není snadné, ale ty už jsi to dokázala.“

Občas jí i přímo pomáhal při masážích nebo v těch chvílích, kdy potřebovala pomoc s rozhýbáváním, když to sama nezvládala. Trpělivě jí ukazoval, jak správně držet ruku, aby se vyhnula špatným pohybům. A dokonce jí nakoupil některé speciální rehabilitační pomůcky.

„Můžu ti zase pomoct s tím roztahováním?“ zeptal se jednou, když viděl, jak ji to frustruje.

„Budu ráda,“ odpověděla s trpkým úsměvem.

Sedával vedle ní ve chvílích, kdy byla unavená a potřebovala chvíli oddech. Po každém cvičení se jí vždy snažil dodat pocit, že udělala pokrok, i když si někdy připadala, že nic nezvládá.

„Každý malý krůček se počítá,“ říkal jí - a to jí pomáhalo zůstat pozitivní, i když to bylo těžké.

„Je to jako malé vítězství každý den,“ říkala si, když se snažila palec rozhýbat, jak jí lékař doporučil. I když věděla, že nebude ještě dlouho zpátky u toho, co milovala, každý malý pohyb jí dával naději, že se brzy vrátí i ke hře na akordeon.

Byl slunečný zimní páteční podvečer, kdy se zase setkali ve své oblíbené kavárně na rohu. On už byl na místě, seděl u stolu v rohu, který si vždycky rezervovali, a zamyšleně zíral z okna. Ona přišla o pár minut později, její krok byl ještě opatrný a ruku v ortéze stále držela v tak trochu neohrabaném úhlu.

Když otevřela dveře, zvedl se a jeho tvář se rozzářila. Měl na sobě šedou mikinu a džíny, až příliš slavnostní pro běžný den. Zato jeho vzhled byl nedbalý, typický pro někoho, kdo přemýšlí o čemkoli jiném víc, než o tom, jak vypadá.

„Ahoj, jak to jde?“ zeptala se, než stihl zareagovat na její obvyklý široký úsměv lemovaný krásně bílými zuby.

„Ahoj,“ odpověděl. „Je už líp?“

Posadila se naproti němu: „Lepší… jen pořád dost dřevěné. Už to není tak hrozné, jak to bývalo, ale ta tuhost…“ povzdechla si, ale rychle dodala: „To nebude tak zlé. To zvládnu.“

„Jasně, že to zvládneš,“ usmál se na ni. „Nejhorší je vždycky začátek, ale ty už seš dál.“

„Si říkám taky,“ odvětila s lehkým smíchem, ale když se podívala na svou ruku, v očích jí zůstalo něco znejistěného. „No i tak, celou dobu jsem měla pocit, jako bych s tou rukou byla uplně někdo iný.“

„To zní jako východisko z nějaké filozofické přednášky,“ zasmál se a přes šálek kávy se na ni podíval. „Chápu. My všichni máme nějakou představu o svém těle a když nás něco takového zasáhne, je těžké se s tím smířit.“

„Jo, pravda,“ přikývla Natálie. „Jakoby ti něco… ukradlo část tebe, cos považoval za samozřejmou. Ale není to enom o těle. Je to o tom, co to s tebou udělá uvnitř, že jo?“

Na chvíli se zamyslel a usmál se. „Kdo by to byl řekl, že se tady dneska dostaneme k filozofii? Ale asi máš pravdu. Vždyť to, co prožíváme na tělesné úrovni, je i reflexí toho, co se děje v nás.“

Zamyšleně si pohrávala s ortézou. „Zní to dobře. A přesto mi to přijde najednou tak daleko. Kdybych ti řekla, jak jsem eště před měsícem pochybovala, či se mi ten palec někdy vůbec vrátí zpátky, asi bys mě měl za divnou.“

„To bych tě rozhodně neoznačil za divnou,“ usmál se. „Myslím, že to je jenom metafora pro všechno, co ti zůstává, když něco ztratíš. A stejně tak i ty celá se teď dáváš zpátky dohromady.“

Zvedla obočí, než se zasmála. „Nejspíš máš pravdu. A kdo by si pomyslel, že mě někdo filozoficky nakopne, zrovna když mi ruka úplně vypadla ze života?“

„Přesně,“ řekl a usmál se na ni tak, že to bylo víc, než jen přátelské gesto. „Teď už se zbavujeme té bolesti. Uvidíš, že za chvíli budeš moci zase psát, hrát na harmoniku a dělat všechny ty úžasné věci, co tolik miluješ. A navíc budeš mít i co vyprávět.“

„Pravda,“ přikývla, i když její úsměv už nebyl jen o vděčnosti za podporu. Bylo v něm i něco víc. „Zvláštní, jak se to všecko propojuje, že?“

„Tak nějak… všechno má svůj význam,“ odpověděl Matouš a zamyslel se.

Natálie si začínala uvědomovat, jak moc jí jeho přítomnost pomáhá. Nešlo jen o pomoc a rady, ale i o to, jak se s ním cítila v jiné, hlubší rovině. Byl pro ni už mnohem více než jen kamarádem, studentem filozofie. Byl pro ni už jemně za hranicí pouhého přátelství.

„Víš co?“ pomyslela si, když odcházeli z kavárny a on ji doprovázel až k zastávce tramvaje. „Možná už začínám vidět, že všecko má svůj smysl.“

Když se mu podívala do očí, uvědomila si, že tentokrát, na rozdíl od předchozích měsíců, se neptá, co se stane, ale spíš co už má.

Jedno odpoledne seděli v parku. Opatrně si rozcvičovala ruku. Pomalu ji protahovala a zkoušela jemné pohyby. Palec jí sice ještě nedovoloval všechny normální činnosti, ale každý pohyb byl krokem vpřed.

„Vypadá, že už to zvládáš líp,“ řekl Matouš, který ji pozoroval zblízka.

Natálie se na něj podívala a usmála se: „Lepší jak předtím, i když stále cítím, že je to jinak. To je asi normální, že?“

„Určitě,“ přikývl. „Až se ruka dostane do kondice, budeš se cítit zase lépe. Musíš se ale učit trpělivosti. Není to závod.“

„Pravda,“ řekla a upřela pohled na svou ruku, která byla stále omezená, ale začínala se přizpůsobovat novému režimu. „Někdy mám pocit, že bych už měla být dál, ale to je asi součást toho procesu, že?“

„Ano. To, co teď zažíváš, tě může posílit. Tvoje tělo se učí něco nového a potřebuje čas. Jsi silná, Natynko. Věřím, že ty to zvládneš.“

Ty dny byly plné drobných pokroků i zklamání. Natálie se stále snažila najít rovnováhu mezi rehabilitacemi a tím, že se nechtěla vzdát svých malých radostí. Ráda se procházela, posedávala v malých kavárnách nebo si jen tak užívala tiché chvíle s Matoušem. Každý takový moment byl pro ni důležitý – bylo to něco, co jí pomáhalo udržet směr a klid v těch těžkých chvílích.

„Už nějaký čas přemýšlím o tom, jaké to bude, až budu úplně v pořádku,“ řekla pomalu jednoho odpoledne, když seděli v oblíbené čajovně. Její pohled byl upřený na horký čaj před ní. „Nevím, jestli se to vrátí úplně do normálu. Co když už to fakt nebude jak předtím? Co když se musím naučit na novou verzi sebe?“

„Ani to není nic špatného,“ řekl klidně. „I kdyby to bylo jiné, může to být i stejně dobré. Nikdo neříká, že se musíš vrátit přesně do toho stavu, co byl. Ale vždycky můžeš začít tvořit nové možnosti. A možná budeš překvapená, co vše můžeš zvládnout.“

Pohlédla na něj, v očích měla směsici obav a naděje. „To asi budu muset zjistit,“ řekla. „Třeba to je cesta, kterou mám jít.“

Matouš jí věnoval úsměv, který jí dodával pocit, že je na správné cestě, i když to ještě neviděla celé. „Ať už to bude jakékoli, budu tu pro tebe. Ty to zvládneš, Natynko.“

„Víš… už pro mě nejsi jen kamoš. Jsi omnoho víc. Mám tě moc ráda. A chcu být s tebou.“ řekla tiše s milým úsměvem.

On se na ni překvapeně podíval, ale hned se usmál: „Tos mi právě vyznala lásku uprostřed čajovny?“

Natálie pokrčila rameny a pobaveně se zazubila: „Ahá. Nějaký problém?“

„Ani trochu. Jelikož já to cítím stejně! Víš, máš v sobě něco, co žádná jiná nemá. A já si život bez tebe už nedovedu představit.“ řekl a uchopil ji za ruku.

„To zní skoro jako nabídka sňatku.“ sklopila Natálie stydlivě pohled a cudně se zahihňala.

Matouš se přívětivě rozesmál: „No, kdybych teď měl u sebe nějaký prsten, asi bych ti ho hned nasadil. Mohl bych tě vzít k sobě a za pár let bychom měli rodinu. To zní docela fajn, ne?“

„To beru! Ale minimálně tři děti! Nebo aspoň čtyři!“ smála se Natálie zasněně.

Zavrtěl hlavou a předstíral hrůzu: „Tři? To už je armáda. Natož víc. Víš, že víc jak dvě jsou na mě moc!“

Natálie se ušklíbla: „Uvidíme, kdo vyhraje, až dojde na to!“

Smál se a ona cítila, jak se jí v hrudi rozlévá teplo – poprvé po dlouhé době viděla před sebou budoucnost, která ji těší.

Když ji pozoroval tak zasněnou, dodal: „Ty sis začala, co bude, až se uzdravíš.“

Dny plynuly. Začínala cítit, jak pomalu mění nejen její ruka. Když si s Matoušem povídali, začala si uvědomovat, že se nevrací k minulosti, ale vytváří si novou přítomnost, ve které je silnější právě díky těmto výzvám. Začala si vážit toho, co dokázala – a s jeho podporou věděla, že to nakonec zvládne.

Zatímco se pomalu zotavovala, zároveň rostla i její důvěra. Nejen v něj, ale i v sebe samu. Nešlo o to vrátit se zpět, ale o to, co nového se může objevit na cestě, co teď vypadala mnohem více otevřená. Ať už to byla nová verze jejích snů, nebo nová verze jejího života, věděla, že s trpělivostí, odhodláním a podporou, kterou měla kolem sebe, zvládne cokoli.

Mrazivý vítr venku byl neúprosný. Když vešla do kavárny, byla ráda, že je konečně na teplém místě. Kavárna byla příjemně útulná, s tlumeným světlem a příjemnou vůní čerstvé kávy a skořice. Na stolech jemně kouřily hrnky s horkými nápoji. Natálie, s vlasy pečlivě spletenými do copu a ve svém tmavě modrém kabátku, se pohybovala s lehkostí, i když stále měla na pravé ruce ortézu. I když byla zima a vzduch byl chladný, teplý čaj, který ji čekal u stolu, byl přesně to, co potřebovala.

„Ahoj, Naty!“ vykřikla Eliška, jakmile ji uviděla přicházet. Usmívala se, její dlouhé blonďaté vlasy byly dnes pečlivě upravené. Měla na sobě světlý, elegantní kabát a bílou šálu, která se jí v zimě hodila.

„Ahoj!“ sedla si Natálie mezi Elišku a Nikolu. „Tady je to útulné, to je přesně to, co jsem potřebovala. Venku je fakt zima.“

„Jo, poslední týdny je to síla,“ souhlasila Nikola, která seděla naproti. Měla na sobě hnědý, delší kabát a šedý šál, který ji zahaloval až ke krku. Její světle hnědé vlasy byly stažené do nedbalého drdolu, ale i tak vypadala skvěle.

Natálie si sundala kabát, odložila ho na židli a ukázala jim svou ruku, nyní už jen v ortéze.

„No, podívejme! Už bez sádry!“ usmála se Eliška a lehce ji pohladila po ruce: „A jak se cítíš?“

„Lepší,“ odpověděla Natálie a zhluboka se nadechla. „Je to furt těžší, než jsem si představovala. Ale už se cítím … volněji.“

„Tak to je skvělé, to je pokrok,“ řekla Nikola s úsměvem. „Taky jsem ráda, že se ti to konečně zlepšuje. Jak to vlastně vypadá? Jak dlouho doktor říkal, že to bude trvat, než se vrátí plná funkce? V řádu týdnů až měsíců?“

„Jo, jo, přesně,“ přikývla. „Eště s tím moc nehýbu, ale aspoň už můžu začít cvičit pomalu. Není to ideální, ale už mi ani není tak těžko. Aj se cítím klidnějš.“

Eliška se na ni podívala s láskyplným úsměvem. „A co Matouš? Jak to mezi vámi postupuje? My s Adamem zažíváme naprostou pohádku. Je úžasný. Měla jsem nejkrásnější svátky v životě!“

Natálie na chvíli ztichla. Její oči na okamžik zabloudily k oknu, jako by se tam snažila najít odpověď. „No…“ začala opatrně, „on je skvělý. Opravdu mi hodně pomohl a pomáhá. I s tou rukou. A cítím, že se mezi námi něco změnilo. Dost. Fakt. Ale určitě jenom v dobrém!“

„To je hezké,“ řekla Eliška, „ale chápu, že zrovna vy dva to nemáte vždycky jednoduché.“

„Cítíme se spolu silnější,“ opáčila Natálie, „ i když… pořád mám i nějaké obavy. No… věřím, že se to vyřeší.“

Nikola se na ni podívala a podpořila ji: „To je fakt, Naty. Čas všechno vyřeší. A jestli ti je s ním, jak říkáš, teď tak dobře, tak je to super.“

Natálie si okamžitě všimla, že se Nikola chová trochu jinak, než obvykle. „Co se stalo?“ zeptala se tiše.

Eliška dodala: „A co ty, Niky? Jak s tebou a s Lukášem?“

Nikola ztuhla a její úsměv se vytratil. Chvíli se odmlčela, než se podívala na obě kamarádky. „Už to není jak dřív,“ řekla pomalu, „něco se mezi námi… zlomilo. Je to… složité. Už to mezi námi není tak, jak to bylo. Nechápe mě, pořád mi něco vyčítá, že mám na všechno málo času, že se mu málo věnuju… je toho víc. Asi jsme si teď hodně vzdálení. Nevíme, jak se dál posunout.“

Eliška ji sledovala s vážným výrazem. „Myslíš, že to má pořád šanci?“

„Nevím,“ přiznala Nikola. „Možná je to jenom nějaká fáze. Ale taky se bojím, že to dál nepůjde. Teď jsme si fakt hodně daleko.“

Natálie mlčela. Bylo jasné, že její kamarádka prochází něčím složitým, ale nechtěla ji nijak zatěžovat. „To je těžké,“ řekla nakonec. „No jestli to nějak půjde, věřím, že se najde cesta. Pokud to teda nechcete oba vzdát.“

„Přesně,“ přikývla Nikola se smíšeným pocitem. „Akorát někdy mám pocit, že bych měla mít víc porozumění a trpělivosti. Třeba to jen chce čas.“

Eliška vzdychla, a pak se podívala na Natálii a pak na Nikolu. „Aspoň s Matoušem vám to jde, i přes překážky. A ty, Nikčo, ty děláš tu chybu jako většina ženských. Nesmíš být tak moc hodná. Moje máma, rozvodová právnička, říká, že to si můžeš dovolit maximálně tak u soudu. Musíš vždycky vědět, co chceš!“

„Niky. Bude zase fajn, uvidíš,“ řekla Natálie a konejšivě hladila kamarádku po ruce. „Pokud někdo dokáže najít sílu to zvládnout, tak jsi to ty, Jen to nevzdávej, jo?“

„Pokusím se,“ usmála se Nikola, ale bylo jasné, že sama neví, co dál.